27 Cdo 2756/2018-1375
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně V., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr.
Martinem Dolečkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61, PSČ 140
00, proti žalovaným 1) J. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr.
Karlem Muzikářem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Křižovnické náměstí
193/2, PSČ 110 00, 2) J. Š., narozenému XY, bytem XY, 3) M. J., narozenému XY,
bytem XY, a 4) P. F., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Zbyňkem
Stavinohou, advokátem, se sídlem v Brně, Joštova 138/4, PSČ 602 00, o zaplacení
225.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn.
28 Cm 65/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo
43/2017-1289, se – s výjimkou prvního výroku – ruší a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[1] Žalobkyně (dále též jen „společnost V.“) – která je v řízení
zastoupena jednou ze svých akcionářek – se žalobou domáhá, aby soud uložil
žalovaným povinnost zaplatit 225.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhradu
škody, kterou měli žalovaní způsobit společnosti V., když jako členové jejího
představenstva rozhodli, že společnost V. uzavře smlouvu o úplatném převodu 90%
podílu (připadajícího na vklad ve výši 54.000.000 Kč) [dále jen „obchodní
podíl“] ve společnosti S., identifikační číslo osoby XY (dále jen „S.“). [2] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2016, č. j. 28 Cm
65/2012-1088, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2016, č. j. 28 Cm
65/2012-1135, (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“):
1) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti V. zaplatili
společně a nerozdílně 225.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
ročně od 1. 6. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.),
2) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti V. zaplatili
společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 5.179.686,90 Kč, do tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok II.),
3) uložil společnosti V., aby České republice zaplatila na náhradu
nákladů řízení 18.349,17 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.),
4) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby České republice zaplatili
na náhradu nákladů řízení 73.396,66 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku
(výrok IV.), a
5) uložil společnosti V., aby České republice zaplatila soudní poplatek
ve výši 1.850.000 Kč (výrok V.)
[3] Šlo přitom již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, 28 Cm 65/2012-638, ve znění usnesení ze dne 5. 6. 2014, č. j. 28 Cm 65/2012-767 (dále jen „první rozsudek“), Krajský soud v
Ostravě:
1) uložil prvnímu a čtvrtému žalovanému, aby společnosti zaplatili
společně a nerozdílně 225.000.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 %
ročně od 1. 6. 2012 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.),
2) zamítl část žaloby, kterou se společnost V. domáhala, aby byla
prvnímu a čtvrtému žalovanému uložena povinnost zaplatit úrok z prodlení z
225.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.),
3) zamítl část žaloby, kterou se společnost V. domáhala, aby byla
druhému a třetímu žalovanému uložena povinnost zaplatit jí 225.000.000 Kč s
příslušenstvím (výrok III.),
4) rozhodl o nákladech řízení a povinnosti společnosti V. doplatit
soudní poplatek (výroky IV. až IX.). [4] K odvolání společnosti V. a prvního a čtvrtého žalovaného Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 10. 2015, č. j. 5 Cmo 11/2015-970:
1) změnil výrok IX. prvního rozsudku (první výrok) a
2) ve vztahu mezi žalobkyní a prvním a čtvrtým žalovaným zrušil výrok
I., IV., V., VI., VII. a VIII. prvního rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok). [5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Společnost V. je v řízení zastoupena svojí akcionářkou, společností
K. I., se sídlem XY, registrační číslo XY (dále jen „akcionářka“). Akcionářka
má akcie společnosti V.
o souhrnné jmenovité hodnotě zhruba 10,6 % základního
kapitálu. 2) Ačkoli akcionářka požádala dozorčí radu společnosti V., aby uplatnila
právo na náhradu škody, které má společnost V. vůči členům představenstva,
dozorčí rada akcionářce sdělila (dopisem datovaným 4. 4. 2012), že ze strany
členů představenstva nedošlo k porušení právních předpisů či stanov. 3) Podle strategického plánu společnosti V. na roky 2005 až 2007 vznikl
ve „skupině V.“ požadavek na rozšíření slévárenských kapacit. 4) Ve druhé polovině roku 2007 začala jednání společnosti V. o „převodu“
výrobních kapacit S. 5) Podle původního záměru měl být „převod“ výrobních kapacit S. realizován prodejem podniku této společnosti. 6) Podle dokumentu označeného jako „ocenění podniku“, který je datovaný
7. 5. 2008 a který zpracoval J. H., na objednávku S., činila k 31. 12. 2007
tržní hodnota podniku S. 262.223.000 Kč (dále jen „posudek H.“). 7) Ačkoli se ve svém posudku H. označil za „znalce v oboru ekonomika“,
znalcem (zapsaným v seznamu vedeném krajským soudem) nebyl. Svůj posudek
zpracoval jako podnikatel s předmětem podnikání „oceňování majetku pro věci
movité, věci nemovité, obchodní závod“. 8) V dokumentu označeném jako „podnikatelský plán“, který je datován 28. 2. 2008 a který zpracoval jednatel společnosti S. (Š. P.), je popsána
hospodářská situace S. a na několika místech se zmiňuje „skupina V.“ v
souvislosti s možnými výhodami vzájemné spolupráce (dále jen „podnikatelský
plán S.“). 9) V dokumentu označeném jako „S. – investiční příležitost“, datovaném
„březen 2008“ (s aktualizací v „květnu 2008“), který pro představenstvo
společnosti V. zpracoval ředitel pro strategii společnosti V., se srovnává
varianta výstavby nových slévárenských kapacit „na zelené louce“ a varianta
převodu obchodního podílu s tím, že zde je jako cena za převod obchodního
podílu uvedena částka 225.000.000 Kč (dále jen „dokument investiční
příležitost“). 10) Ve svém vyjádření (datovaném 16. 1. 2014) společnost V. – v průběhu
řízení před soudem prvního stupně – zpochybnila dataci podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční příležitost s tím, že oba dokumenty vznikly později, než
v únoru, resp. březnu 2008 (jsou antedatované), k čemuž společnost V. uvedla
řadu dalších skutečností a navrhla provedení několika důkazů. 11) Společnost REGENT FINANCE LIMITED, se sídlem v Lonndýně, 94 Wigmore
Street, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo
02978826, uzavřela se společností V. 14. 5. 2008 smlouvu o převodu obchodního
podílu. Cena za převod obchodního podílu činila 225.000.000 Kč. 12) Podle posudku KPMG Česká republika, s. r. o., č. 213-16-13
(datovaného 8. 10. 2013), který byl vyžádaný akcionářkou, byla tržní hodnota
obchodního podílu k 14. 5. 2008 nulová (dále jen „posudek KPMG“). Investiční
hodnota obchodního podílu činila podle posudku KPMG 11.000.000 Kč. 13) Podle posudku BDO Appraisal services – Znalecký ústav s. r. o., č. 26-11-2013/241 (datovaného 26. 11. 2013), který byl vyžádán dozorčí radou
společnosti V. byla tržní hodnota obchodního podílu k 14. 5. 2008 nulová (dále
jen „posudek BDO“).
Investiční hodnota obchodního podílu činila podle posudku
BDO minimálně 298.621.000 Kč. [6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně nejprve konstatoval,
že akcionářka je v řízení oprávněna jednat za společnost V., neboť jednak má
akcie, jejichž souhrnná jmenovitá hodnota dosahuje alespoň 3 % základního
kapitálu, a jednak dozorčí rada společnosti V. bez zbytečného odkladu
neuplatnila právo na náhradu škody, které má společnost V. vůči členům
představenstva (ačkoli o to akcionářka dozorčí radu požádala). [7] Poté soud (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011) uvedl, že škoda, která se nahrazuje, vychází z
definice obvyklé ceny daného aktiva, a proto není přípustné, aby byla hodnota
aktiva stanovena na základě odhadů o jeho budoucí hodnotě. Byla-li tedy tržní
hodnota obchodního podílu v době jeho převodu nulová, vznikla společnosti V. škoda ve výši ceny, kterou za nabytí obchodního podílu zaplatila. K tomu soud
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo
1118/2006, a dodal, že nemá-li při „ekonomické transakci“ vzniknout škoda, je
třeba ji realizovat nejen za obvyklou cenu, ale současně musí existovat v
budoucnu očekávaný přínos dané transakce. Nabyla-li tedy společnost V. obchodní
podíl za cenu, která neodpovídá jeho tržní hodnotě, není třeba posuzovat, zda
mohl obchodní podíl pro společnost V. znamenat (v budoucnu) „reálný ekonomický
přínos“. [8] Při řešení otázky, zda první a čtvrtý žalovaný jednali s péčí
řádného hospodáře, soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005 (uveřejněné pod číslem 18/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), rozsudky ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011,
a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5036/2015 (uveřejněný pod číslem 131/2017
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) [dále jen „R 131/2017“]. [9] Soud zdůraznil, že prvního a čtvrtého žalovaného vůbec nezajímala
tržní hodnota obchodního podílu. Ačkoli oba žalovaní vypověděli, že měli k
dispozici podnikatelský plán S. (z něhož jsou patrné ekonomické problémy S.),
uvěřili závěrům posudku H., který nepodrobili žádnému bližšímu zkoumání (byť
svůj posudek H. zpracoval jako podnikatel, nikoli jako znalec). Obrana
žalovaných, která spočívala v tvrzení, že obchodní podíl měl značnou investiční
hodnotu, vychází z představ žalovaných, které nejsou podloženy reálnými daty,
neboť v době realizace posuzované transakce žalovaní neznali hodnotu
očekávaných příjmů. [10] Proto soud uzavřel, že pokud by žalovaní přistupovali k majetku
společnosti V. s péčí, kterou by vynaložila „každá jiná osoba nadána rozumem
průměrného člověka ke svému vlastnímu majetku,“ ke vzniku škody by nedošlo. K
námitce společnosti V., která zpochybnila pravost podnikatelského plánu S. a
dokumentu investiční příležitost – viz odstavec [5] bod 10) – soud prvního
stupně uvedl, že „z důvodu procesní ekonomie“ neprováděl dokazování k ověření
pravdivosti těchto dokumentů. [11] K odvolání společnosti (která napadla II. a V.
výrok rozsudku soudu
prvního stupně) a k odvolání prvního a čtvrtého žalovaného (kteří napadli
výroky I., II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 Cmo 43/2017-1289:
1) potvrdil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně (první výrok),
2) změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení 225.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 6. 2012
do zaplacení zamítl (druhý výrok),
3) uložil společnosti, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
a. prvnímu žalovanému 3.290.909,60 Kč a
b. čtvrtému žalovanému 2.768.722 Kč (třetí výrok),
4) uložil společnosti, aby České republice do tří dnů od právní moci
rozsudku zaplatila na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně
91.745,83 Kč (čtvrtý výrok),
5) uložil společnosti, aby do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatila
na náhradu nákladů odvolacího řízení
a. prvnímu žalovanému 4.257.346,50 Kč a
b. čtvrtému žalovanému 4.257.346,50 Kč (pátý výrok). [12] Odvolací soud s odkazem na dokazování provedené soudem prvního
stupně (které zčásti zopakoval) uvedl, že ve „skupině V.“ vznikl požadavek na
rozšíření slévárenských možností. Proto byla zvažována možnost koupě podniku
S., ale i výstavba nových výrobních kapacit „na zelené louce“. S odkazem na
závěry R 131/2017 zdůraznil, že splnění povinnosti jednat při výkonu své funkce
s potřebnými znalostmi, a tedy i informovaně, je nezbytné posuzovat prizmatem
skutečností, které statutárnímu orgánu byly či při vynaložení příslušné péče
mohly a měly být známy v okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí
učinil. Ve vazbě na to odvolací soud uvedl, že žalovaní několikrát navštívili
S., seznámili se s jejich závody a ekonomickou situací, vypracovali investiční
záměr pro výstavbu nové slévárny, seznámili se s podnikatelským plánem S. a
dokumentem investiční příležitost, vzali v úvahu synergický efekt pro celou
„skupinu V.“ a zvolili jako efektivnější variantu pro rozšíření slévárenských
kapacit koupi podniku S. (oproti výstavbě nových kapacit). [13] Ačkoli nakonec nedošlo k prodeji podniku S., nýbrž k převodu
obchodního podílu, a ačkoli byla podle posudků KPMG a BDO tržní hodnota
obchodního podílu nulová, je na místě vzít v úvahu investiční hodnotu
obchodního podílu, která byla podle obou posudků kladná (podle posudku BDO
dokonce převyšovala cenu, za kterou byl obchodní podíl převeden). Pro
společnost V. nebyly rozhodující aktuální hospodářské výsledky S., nýbrž
získaná výrobní kapacita. Podle odvolacího soudu tedy ze strany žalovaných
nešlo o neuvážené rozhodnutí, nýbrž o výsledek dlouhodobého procesu, ve kterém
byly zvažovány růžné možnosti. [14] Proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala společnost V.
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí
na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice (posuzováno podle
obsahu) zda:
1) existence kladné investiční hodnoty nabytého aktiva, jehož tržní
hodnota je nulová, představuje důvod pro závěr, že takovou akvizicí nevznikla
škoda,
2) existence tvrzených „neekonomických přínosů“ nabytí konkrétního
aktiva, nabývaného za vyšší než tržní cenu, představuje skutečnost, jež má být
posouzena v rámci hodnocení, zda člen statutárního orgánu jednal s péčí řádného
hospodáře,
3) je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí řádného
hospodáře, nese důkazní břemeno (a břemeno tvrzení) o tom, že jednal s péčí
řádného hospodáře, tento člen představenstva,
4) je přípustné, aby obecný soud (bez dalšího) vyšel ze soukromé
listiny, jejíž pravost byla v řízení popřena, a to aniž by k pravosti takové
listiny provedl dokazování,
5) je obecný soud oprávněn samostatně posoudit odbornou otázku, která
byla posouzena více znalci odlišně, aniž by se s rozpory mezi znaleckými
posudky „vyrovnal“.
[15] Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.)
a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.
[16] Dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud při posuzování
vzniku škody vyšel z investiční hodnoty obchodního podílu, ačkoli uznal, že
tržní cena obchodního podílu byla nulová. Podle mínění dovolatelky není
investiční hodnota objektivní kategorií, která by byla nezávislá na postavení
osoby, pro kterou je tato hodnota zjišťována. Vyšel-li tedy odvolací soud z
toho, že společnosti V. nevznikla škoda, i když nabyla obchodní podíl, jehož
tržní hodnota byla nulová, bylo jeho právní posouzení nesprávné. Při zjišťování
obvyklé ceny je totiž zásadně nepřípustné zohledňovat subjektivní poměry
kupujícího. Při posouzení odpovědnosti členů představenstva za škodu je třeba
vycházet z tržní ceny nabytého aktiva (k tomu dovolatelka odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010, jakož i usnesení
ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, a ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 28
Cdo 3804/2011). [17] Dovolatelka odvolacímu soudu dále vytýká, že cenu za převod
obchodního podílu posuzoval při řešení otázky, zda společnosti V. vznikla
škoda. Podle jejího mínění měla být tato otázka vyřešena v rámci hodnocení, zda
žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře (k čemuž odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 250/2015, usnesení ze dne
28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 500/2012, či ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo
3235/2015, nebo na R 131/2017). Jestliže tedy odvolací soud činí dovolatelku
„procesně odpovědnou“ za to, že v řízení nebylo prokázáno, zda společnost V. potřebovala získat slévárenský podnik (a tedy i zda společnosti V. vznikla
nabytím obchodního podílu škoda), je jeho právní posouzení věci nesprávné,
neboť jde o otázku, která by měla být zkoumána při posouzení, zda žalovaní
jednali s péčí řádného hospodáře. Proto by mělo důkazní břemeno (i břemeno
tvrzení) tížit žalované (k tomu dovolatelka odkázala na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, a ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, jakož i na usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo
174/2016). [18] Dovolatelka dále napadá, že odvolací soud vyšel z podnikatelského
plánu S. a dokumentu investiční příležitost, aniž by zkoumal pravost těchto
listin. Dovolatelka pravost podnikatelského plánu S. a dokumentu investiční
příležitost zpochybnila již v řízení před soudem prvního stupně s tím, že obě
tyto listiny jsou antedatované, k čemuž soud prvního stupně (ale ani odvolací
soud) neprováděl žádné dokazování. Vyšel-li tedy odvolací soud z
podnikatelského plánu S., resp. z dokumentu investiční příležitost, a
vyvodil-li z těchto listin „stěžejní závěry“ o tom, že žalovaní jednali s péčí
řádného hospodáře, jde podle dovolatelky o postup, kterým se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, a ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006). [19] Dovolatelka brojí konečně také proti tomu, že se odvolací soud
nijak nevypořádal s odlišnými závěry znaleckých posudků KPMG a BDO, jež dospěly
k odlišným závěrům ohledně investiční hodnoty obchodního podílu. Odvolací soud
vyšel ze závěrů posudku BDO, neboť dospěl k závěru, že ke vzniku škody nedošlo. Pokud by totiž přijal závěry posudku KPMG, musel by dojít k tomu, že nejen
tržní, ale ani investiční hodnota obchodního podílu nedosahovala hodnoty
225.000.000 Kč, a že tedy společnosti V. vznikla škoda. Odvolací soud se přitom
s rozdílnými závěry posudků KPMG a BDO nijak nevypořádal. [20] Ve vyjádření k dovolání (datovaném 4. 10.
2018) první žalovaný
tvrdí, že se řešení dovolatelkou předestřených otázek nemůže projevit v
poměrech dovolatelky založených napadeným rozhodnutím. [21] K první z dovolatelkou formulovaných otázek uvádí, že investiční
hodnota obchodního podílu je objektivní kategorií, neboť je objektivně
zjistitelná. Vyšel-li tedy odvolací soud z investiční hodnoty obchodního
podílu, je jeho právní posouzení této právní věci v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání není pro řešení první z
dovolatelkou formulovaných otázek přípustné. [22] V reakci na druhou z dovolatelkou formulovaných otázek první
žalovaný uvádí, že se „neekonomickými přínosy“ převodu obchodního podílu
odvolací soud zabýval i v kontextu řešení otázky, zda žalovaní jednali s péčí
řádného hospodáře. Také tento postup je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a proto není ani řešení této právní otázky s to založit
přípustnost dovolání. [23] Nejinak je tomu též ohledně třetí z dovolatelkou formulovaných
otázek. Ve vztahu k vyjádření odvolacího soudu, podle něhož dovolatelka
neprokázala, že společnosti V. v souvislosti s převodem obchodního podílu
vznikla škoda, totiž nelze přehlížet, že tato pasáž navazuje na závěry o tom,
že žalovaní prokázali jednání s péčí řádného hospodáře. Dovolatelkou
zpochybněná formulace odvolacího soudu tedy není projevem „přenesení důkazního
břemene“, což je patrné i ze skutečnosti, že odvolací soud v napadeném
rozhodnutí výslovně a opakovaně zdůraznil, že je-li sporné, zda člen
představenstva jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že
jednal s péčí řádného hospodáře, tento člen představenstva. [24] Ke čtvrté z dovolatelkou formulovaných otázek první žalovaný uvádí,
že dovolatelka nezpochybnila pravost podnikatelského plánu S. a dokumentu
investiční příležitost „relevantním způsobem“, neboť nenapadá správnost údajů o
tom, kdo tyto listiny vystavil (uvádí jen, že jde o listiny antedatované). Posouzení tohoto tvrzení je podle přesvědčení prvního žalovaného otázkou
hodnocení důkazů odvolacím soudem, kterou nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem. [25] Na poslední z dovolatelkou formulovaných otázek reaguje první
žalovaný tak, že jde o otázku, která je „zcela irelevantní“, neboť napadené
rozhodnutí nespočívá na přesném závěru o konkrétní výši investiční hodnoty
obchodního podílu. [26] Čtvrtý žalovaný se k dovolání nevyjádřil. [27] Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení v pořadí
čtvrté z dovolatelkou formulovaných otázek, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. [28] Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu k otázce pravosti a
pravdivosti soukromé listiny se podává, že:
1) Pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná
její pravost a pravdivost. 2) Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno o
pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. 3) Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj.
je-li listina pravá,
dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní
břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny, nese ten, kdo pravdivost
listiny popírá. 4) Je-li popřena pravdivost soukromé listiny, vyzve soud podle toho, o
jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč
pravdivost popírá, a nabídl ke svému tvrzení důkazy. 5) Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, soud zhodnotí v
souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny,
zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho
prospěch. [29] Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1228/2012, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 729/2013, či usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23
Cdo 3895/2016; v aktuální judikatuře, vztahující se k právní úpravě účinné od
1. 1. 2014, například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22
Cdo 3646/2018. [30] Vystavěl-li v projednávané věci odvolací soud závěr o tom, že
žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, mimo jiné i na skutkovém zjištění,
že se žalovaní seznámili s podnikatelským plánem S. a dokumentem investiční
příležitost – a to aniž by se jakkoli vypořádal s tvrzením dovolatelky, která
již před soudem prvního stupně namítala, že jsou oba tyto dokumenty
antedatované – odchýlil se od závěrů právě uvedené judikatury. [31] Ačkoli totiž platí, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků v
tom smyslu, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy (neboť je
oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které
z navržených důkazů provede) [srov. například nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 731/2006], je povinností soudu vyložit, proč určitému
důkaznímu návrhu nevyhověl (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak jde o tzv. opomenutý důkaz
(srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS
881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). [32] V poměrech projednávané věci soud prvního stupně zamítl důkazní
návrhy dovolatelky, které měly prokázat, že podnikatelský plán S. a dokument
investiční příležitost byly antedatovány s odkazem na procesní ekonomii (tedy s
tím, že tyto důkazní návrhy nesměřují ke zjištění skutečností, které jsou pro
posouzení věci významné), neboť dospěl k závěru, že žalovaní při převodu
obchodního závodu s péčí řádného hospodáře nejednali (a to ač vzal za
prokázané, že žalovaní měli podnikatelský plán S. a dokument investiční
příležitost k dispozici již v době rozhodování o převodu obchodního podílu). [33] Dospěl-li však odvolací soud k opačnému závěru (tedy že žalovaní
při převodu obchodního podílu dostáli požadavkům péče řádného hospodáře), není
přípustné, aby se s námitkou, podle níž byly podnikatelský plán S.
a dokument
investiční příležitost antedatovány, nevypořádal a nezdůvodnil, proč nebyly
provedeny dovolatelkou navržené důkazy, které měly tuto námitku prokázat. To
platí tím spíše, opírá-li odvolací soud závěr o tom, že žalovaní jednali s péčí
řádného hospodáře, výslovně i o tyto dokumenty, a zdůrazňuje-li (s odkazem na R
131/2017), že splnění povinnosti jednat při výkonu funkce s potřebnými
znalostmi, a tedy i informovaně, je nezbytné posuzovat prizmatem skutečností,
které žalovaným byly či při vynaložení příslušné péče mohly a měly být známy v
okamžiku, v němž dotčená podnikatelská rozhodnutí učinili. [34] Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a
dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem,
Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se zabýval zbývajícími dovolacími námitkami, rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. – s výjimkou prvního výroku – zrušil a věc
v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). [35] Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g
odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém
rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). [36] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2020
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu