29 Cdo 174/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Petra Šuka v právní
věci žalobce Mgr. M. H., proti žalovaným 1) Z. W., zastoupenému JUDr. Marií
Šupkovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Hradební 1294, PSČ 686 01,
a 2) R. Š., zastoupené Mgr. Markem Urbišem, advokátem, se sídlem v Opavě,
Partyzánská 1565/18, PSČ 747 05, o zaplacení 2.603.230,50 Kč, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 158/2006, o dovolání prvního
žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. srpna 2012, č. j.
8 Cmo 344/2011-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č. j. 41 Cmo
158/2006-254, ve znění usnesení ze dne 24. května 2011, č. j. 41 Cm
158/2006-256, zavázal žalované zaplatit žalobci společně a nerozdílně
2.603.230,50 Kč (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a zavázal
žalované zaplatit společně a nerozdílně soudní poplatek, od nějž byl žalobce
osvobozen (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem rozhodl Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou
žalovaných tak, že zrušil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu
63.829 Kč, jakož i výrok II. a III. (výrok první), a potvrdil část výroku I.
rozsudku soudu prvního stupně, jímž byli žalovaní zavázáni uhradit společně a
nerozdílně 2.539.401,50 Kč (výrok druhý).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. prosince 2012, uplatňuje dovolací důvod (posuzováno z hlediska obsahu) podle §
241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání není přípustné. Nejvyšší soud předesílá, že po podání dovolání zjistil Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 5. srpna 2014, č. j. KSOS 38 INS 16307/2014-A8 (zveřejněným v
insolvenčním rejstříku dne 5. srpna 2014 v 8:32 hodin), úpadek dovolatele a
povolil jeho řešení oddlužením, o čemž byli účastníci řízení vedeného v
projednávané věci vyrozuměni usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2014,
č. j. 29 Cdo 3709/2012-418. Vzhledem k tomu, že rozhodnutím o úpadku se
přerušují soudní řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové
podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou [§ 140a
věta druhá zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb.], přičemž v daném sporu
jde o pohledávku, která měla (musela) být v insolvenčním řízení uplatněna
přihláškou (chtěl-li žalobce dosáhnout jejího poměrného uspokojení z majetkové
podstaty dovolatele), mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání teprve poté, co
pominuly účinky rozhodnutí o úpadku (což se stalo v důsledku usnesení ze dne 3. listopadu 2015, č. j. KSOS 40 (38) INS 16307/2014-B22, kterým Krajský soud v
Ostravě vzal na vědomí splnění oddlužení dovolatele zpeněžením majetkové
podstaty a osvobodil jej od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v
rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny). V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího
soudu, Nejvyšší soud dovolání bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2009, sp. zn. 29 Cdo
1394/2009). Dovolání proti druhému (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu může
být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci
předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v projednávané věci nejde], tedy
tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně
jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však
rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal (dovolatel
Nejvyššímu soudu nepředložil k řešení žádné otázky, z nichž by bylo možno
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí). První z dovolatelem předestřených otázek, zda je povinností žalobce „tvrdit
porušení konkrétní povinnosti, výši škody či příčinnou souvislost“, je-li
sporné, zda žalovaní jednali s péčí řádného hospodáře, zásadní právní význam
napadeného rozhodnutí nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s
(ustálenou) judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn.
29 Cdo 3775/2008, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3542/2011, anebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, které jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po
1. ledna 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu; ve vztahu k obecné
povinnosti žalobce vylíčit v návrhu na zahájení řízení rozhodné skutečnosti viz
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo
370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod
číslem 209, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 25 Cdo
2349/2006). Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z druhé z
dovolatelem předestřených otázek, a to zda lze jednatelům společnosti s ručením
omezeným uložit, aby nahradili škodu, byl-li jeden z nich v paralelně vedeném
(pravomocně skončeném) trestním řízení zproštěn obžaloby ohledně skutku, z nějž
žalobce dovozuje svůj (soukromoprávní) nárok na náhradu škody. I při řešení
této otázky odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. května
1966, sp. zn. 4 Cz 30/1966, uveřejněný pod číslem 58/1966 Sbírky rozhodnutí a
sdělení soudů ČSSR, či usnesení ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98,
rozsudek ze dne 23. února 2011, sp. zn. 25 Cdo 2180/2010, usnesení ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 3240/2009, rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 25 Cdo 297/2009, usnesení ze dne 30. května 2012, sp. zn. 20 Cdo 3008/2010,
usnesení ze dne 25. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 627/2013, rozsudek ze dne 26. září 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, usnesení ze dne 12. června 2014, sp. zn. 25 Cdo 1037/2014, rozsudek ze dne 18. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 1593/2013,
nebo usnesení ze dne 4. srpna 2015, sp. zn. 25 Cdo 1493/2015). Přitom nelze
přehlédnout, že odvolací soud – jsa si vědom toho, že druhá žalovaná - byla v
trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 21/2007
zproštěna obžaloby – řádně odůvodnil rozdílné hodnocení dotčené předběžné
otázky (k tomu viz například nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008,
sp. zn. II. ÚS 2742/07). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí není možné spatřovat ani v řešení
poslední dovolatelem formulované otázky, a to, zda lze v rámci probíhajícího
soudního řízení „po uplynutí obecné promlčecí doby změnit žalobní tvrzení
ohledně právní kvalifikace nároku, pokud je tato změna spojena s přechodem
důkazního břemene.“ Je tomu tak proto, že přípustnost dovolání je podmíněna
tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97,
uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 1575/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 3677/2012, či z poslední
doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2015, sp. zn. 29 Cdo 2133/2013).
Přenesení důkazního břemene ve smyslu § 194 odst. 5 věty druhé zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. (dále jen
„obch. zák.“), ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák., však není závislé na tom,
zda je proti žalovaným jednatelům uplatněn nárok na náhradu škody nebo nárok na
vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž jen na tom, jestli je v řízení, jehož jsou
žalovaní účastníky, posuzováno, zda jednali s péčí řádného hospodáře. Jinými
slovy, ohledně péče řádného hospodáře nese jednatel důkazní povinnost bez
ohledu na to, zda jde o vydání bezdůvodného obohacení, či o řízení o náhradu
škody.
Na řešení poslední dovolatelem předestřené otázky proto rozhodnutí odvolacího
soudu nespočívá.
Brojí-li dovolatel – a to na vícero místech dovolání – proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu (tj. zpochybňuje-li postup odvolacího soudu, který
věc projednal jako žalobu na náhradu škody, aniž by žalobce – dle tvrzení
dovolatele – doplnil svá tvrzení, a namítá-li, že rozhodnutí odvolacího soudu
vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedeném dokazování), uplatňuje tím dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., který však u dovolání, jehož přípustnost může být založena
jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2006, pod číslem 130, a ze dne 15.
listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší
soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu být dovolání
přípustné nemůže.
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když bylo dovolání prvního žalovaného
odmítnuto a žalobci náklady dovolacího řízení podle obsahu spisu nevznikly.
Nejvyšší soud připomíná, že – s ohledem na osvobození dovolatele od placení
pohledávek, zahrnutých do oddlužení (mezi něž patří i pohledávka uplatněná
žalobou v projednávané věci), v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny – již
nebude možné (úspěšně) vést na základě rozsudku odvolacího soudu výkon
rozhodnutí či exekuci.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince
2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda
senátu