25 Cdo 297/2009
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem v
Karlových Varech, Moskevská 20, proti žalované L. K., zastoupené Mgr. Markem
Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 47, o 62.268,-
Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 8 C 70/2005, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna 2008, č. j. 12
Co 295/2008-167, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. srpna
2008, č. j. 12 Co 295/2008-167, co do částky 56.264,- Kč, se zamítá; ve
zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku
11.094,- Kč k rukám JUDr. Václava Krondla, advokáta se sídlem v Karlových
Varech, Moskevská 20, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 62.268,- Kč na náhradě škody (sestávající z
nákladů obhajoby a dalších souvisejících nákladů) s odůvodněním, že žalovaná
podáním nepravdivého trestního oznámení zavinila jeho trestní stíhání, které
skončilo zproštěním obžaloby.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. 8. 2008, č. j. 12 Co 295/2008-167, k
odvolání žalované potvrdil rozsudek ze dne 9. 10. 2007, č. j. 8 C 70/2005-114,
doplněný usnesením ze dne 7. 5. 2008, č. j. 8 C 70/2005-157, jímž Okresní soud
v Chebu uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 62.268,- Kč a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud
rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění
soudu prvního stupně, že žalovaná podala na žalobce (druha její matky) trestní
oznámení, v němž uvedla, že ji opakovaně donutil k souloži a nejméně ve třech
případech s ní vykonal dobrovolný pohlavní styk, ač věděl, že jí v té době
ještě nebylo patnáct let. Dne 22. 1. 2003 bylo proti žalobci zahájeno trestní
stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů znásilnění podle § 241 odst.
1, 3 písm. b) a § 241 odst. 1, 2 trestního zákona a trestného činu pohlavního
zneužívání podle § 242 odst. 1, 2 trestního zákona, které bylo ukončeno
zproštěním obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu, neboť přetrvávající
výrazné pochybnosti o tom, zda se předmětný skutek skutečně stal, se nepodařilo
odstranit. Jediným přímým důkazem byla výpověď žalované, která uvedla obdobné
okolnosti jako v trestním oznámení, připustila však zároveň, že se žalobcem
vedla milostnou korespondenci. Trestní soud její výpověď hodnotil jako velmi
pochybnou až lživou, a jestliže zůstala v řetězci dalších důkazů zcela
osamocena, byl obžalovaný obžaloby v plném rozsahu zproštěn. V průběhu
trestního řízení si žalobce zvolil obhájce, jemuž zaplatil na nákladech
obhajoby 56.264,- Kč, a v souvislosti s trestním řízením mu vznikly další
náklady ve výši 6.004,- Kč. Žalovaná byla následně stíhána pro trestný čin
křivého obvinění podle § 174 odst. 1 trestního zákona a křivé výpovědi a
nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 odst. 2 písm. a) trestního zákona,
i ona však byla obžaloby zproštěna, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek,
pro nějž je stíhána. Za situace, kdy oba účastníci byli obžaloby zproštěni,
soud ve sporu o náhradu škody nebyl trestními rozhodnutími vázán (§ 135 odst. 1
o.s.ř.), sám zjišťoval, zda žalobce spáchal skutky, z nichž jej žalovaná
obvinila, a dospěl k negativnímu závěru. Okolnost, že žalovaná nebyla odsouzena
pro trestné činy křivého obvinění a křivé výpovědi, nevylučuje její
občanskoprávní odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák., neboť porušila
ustanovení § 415 obč. zák. a mezi jejím jednáním a vznikem žalobcovy škody je
vztah příčinné souvislosti. Předpokladem skutkové podstaty trestného činu
křivého obvinění a křivé výpovědi je úmysl, jenž v trestním řízení proti
žalované prokázán nebyl, avšak k obecné občanskoprávní odpovědnosti postačuje
zavinění ve formě nedbalosti. Odvolací soud zdůraznil, že i přesto, že žalovaná
byla nezletilá, musela si být jako osoba nadprůměrně inteligentní vědoma
následků svého jednání, zejména toho, že jím může přivodit žalobci trestní
stíhání s hrozbou mnohaletého odnětí svobody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a které odůvodňuje podle §
241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Rekapituluje průběh dosavadního řízení a
vytýká odvolacímu soudu chybné a nedostatečné hodnocení provedených a
neprovedení jí navrhovaných důkazů. Dovolatelka má za to, že soudu v
občanskoprávním řízení nepřísluší, aby znovu přehodnocoval to, co již jednou
vyhodnotil v trestním řízení soud (na základě jím přímo provedených důkazů),
který jediný je oprávněn vyslovit závěr o vině či nevině obžalovaného. Soudci v
občanskoprávním řízení nepřísluší, aby sám zkoumal, na kterou ze stran se co do
viny přikloní, tedy které straně bude sám více věřit, čímž by vlastně znovu
rozhodoval o vině. Rozhodnutím o tom, že žalovaná je povinna nahradit žalobci
vzniklou škodu, tak soud de facto konstatoval její zavinění, což je však ve
zřejmém rozporu se závěry Krajského soudu v Plzni, č. j. 7 Tmo 7/2007-247,
který v trestním řízení vedeném proti ní rozhodl o její nevině, tj. že se
nedopustila ani trestného činu křivého obvinění ani křivé výpovědi. Stejně tak
žalované nepřísluší prokazovat trestné činy žalobce, neboť není státním
zástupcem, a z tohoto důvodu na ní neleží důkazní břemeno k prokázání viny a
trestněprávní odpovědnosti pachatele tak, jak to po ní chtěly soudy obou
stupňů. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelka spatřuje v
řešení následujících otázek: 1) zda může soud v občanskoprávním řízení
přikládat jednomu ze zprošťujících trestních rozsudků větší váhu a
důvěryhodnost než tomu druhému a zda podle toho může rozhodnout o náhradě
škody, 2) zda žalovaná odpovídá za škodu spočívající v náhradě nákladů obhajoby
za situace, kdy oznámila orgánům činným v trestním řízení své důvodné podezření
na trestnou činnost konkrétní osoby (žalobce) s tím, že následně došlo ke
zproštění obžaloby žalobce i žalované, která byla obviněna z křivého obvinění a
křivé výpovědi, 3) zda odpovědnost za škodu v daném případě nese zcela jednak
oznamovatel trestného činu a jednak zcela i stát, a to dle výběru poškozeného
(žalobce), 4) zda odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je
posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře, a 5) zda na žalované
leží důkazní břemeno k prokázání viny žalobce. Podle dovolatelky pak soudy obou
stupňů zatížily řízení vadou spočívající v tom, že svá rozhodnutí neodůvodnily
stávající judikaturou a nevzaly v úvahu judikaturu, kterou uvedla žalovaná,
přestože je to jejich povinností. Namítá, že mezi trestním oznámením a tím, že
pak skutečně došlo k projednání celé věci v trestním řízení, chybí příčinná
souvislost, jež je podle dovolatelky dána mezi vznikem škody žalobci a sdělením
obvinění, tedy zahájením trestního stíhání proti žalobci ze strany orgánů
činných v trestním řízení, které samy na základě svého uvážení vyhodnotily
trestní oznámení žalované a další výslechy svědků a dospěly k závěru, že je
třeba žalobce trestně stíhat a posléze obžalovat. Dovolatelka poukazuje na
judikaturu Nejvyššího soudu, a to na rozhodnutí sp. zn.
25 Cdo 2060/2001 a 25
Cdo 1325/2004, z nichž dovodila, že poškozený má právo na náhradu škody
představující náklady obhajoby pouze vůči České republice, tj. že pouze stát je
pasivně legitimován v takovém sporu a nikoliv osoba, která podala trestní
oznámení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo
267/2005, dovozuje, že příčinná souvislost není dána tam, kde do děje vstupuje
jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody
rozhodující. Poukazuje na to, že v jejím jednání nelze spatřovat porušení
právní povinnosti, a to ani z nedbalosti, neboť oznámit podezření ze spáchání
trestného činu je právem každého občana, pokud se cítí tímto trestným činem
poškozen, a žalovaná se skutečně domnívala, že ke spáchání trestného činu na
její osobě došlo. Odvolací soud se navíc řádně nevypořádal s námitkou žalované,
že v inkriminované době byla nezletilá a tudíž neodpovědná za údajné škody,
které v této době způsobila. Žalovaná má za to, že vznikly-li žalobci náklady
na obhajobu, je to jeho volba, zvolil si advokáta dobrovolně, přestože mohl o
ustanovení advokáta na náklady státu požádat, proto musel počítat s tím, že si
ponese náklady obhajoby v takovém případě sám. Navrhla, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
odvolacího soudu, který považuje za věcně správný. Dovolání je podle něj
nedůvodné, neboť skutečnosti, které žalovaná v dovolání namítá, nejsou vadami
řízení; žalovaná stejné námitky uplatnila před odvolacím soudem a ten se s nimi
náležitě vypořádal. Judikatura, na kterou žalovaná opakovaně poukazuje, s
předmětem řízení nesouvisí, a to ani za použití analogie v nejširší možné míře.
Žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21
Cdo 2368/98, podle něhož soud není v občanském soudním řízení vázán
zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, a opětovně uvádí, že žalovaná
nedostatečně rozlišuje mezi trestněprávní a občanskoprávní odpovědností, když i
přesto, že z trestněprávního hlediska jí vina prokázána nebyla, nemá tato
okolnost (zprošťující rozsudek) za následek neodpovědnost podle
občanskoprávních předpisů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované
zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 2. 10. 2008, dovolání projednal a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Zabýval se nejdříve přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Celková částka 62.268,- Kč, která je předmětem řízení, zahrnuje mimo nákladů
obhajoby ve výši 56.264,- Kč i hotové výdaje žalobce na poštovné a jízdné v
souvislosti s trestním stíháním ve výši 6.004,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky
odvíjejí od téže události, mají odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky;
přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich
samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999,
sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura,
ročník 2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo
2136/99, publikované tamtéž pod č. 55, ročník 2000). Jelikož nároky na náhradu
nákladů trestního stíhání (poštovné a jízdné) nepřevyšují částku 20.000,- Kč,
je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí těchto nároků v
tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nejvyšší soud
proto dovolání žalované v tomto rozsahu jako nepřípustné odmítl podle § 243b
odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně částky 56.264,- Kč, je ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustné pro otázku formulovanou pod body 2) a 3)
dovolání, tj. zda odpovědnost státu za škodu způsobenou trestním stíháním,
které neskončilo odsuzujícím rozhodnutím, vylučuje odpovědnost osoby, která
svým oznámením dala ke stíhání podnět.
Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. omyl
soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O
mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis,
ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně
aplikoval.
Dovolatelka vedle námitek právního charakteru uplatňuje též dovolací důvod
uvedený podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jiné vady řízení, jež mohly mít
vliv na správnost rozhodnutí), jejichž podstatou však nejsou vady jako takové,
nýbrž jsou výhrady ke zjištění skutkového stavu věci. Dovolací důvod podle §
241a odst. 3 o.s.ř. (skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v podstatné
části oporu v provedených důkazech) však při zvažování přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. uplatnit nelze.
Otázka vázanosti soudu rozhodujícího v občanskoprávním sporu o náhradu škody
rozhodnutími soudu trestního byla již ustálenou soudní praxí vyřešena a z
hlediska otázek formulovaných dovolatelkou pod body 1), 4) a 5) nepředstavuje
napadený rozsudek rozhodnutí zásadního právního významu. Odvolací soud v
souladu s rozsudkem bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4
Cz 30/66, uveřejněným pod číslem 58/1966 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, a se zprávou bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp.
zn. Cpj 35/78, uveřejněnou tamtéž pod číslem 27/1977, s. 315, správně dovodil,
že v občanském soudním řízení není soud vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v
trestním řízení. Podle ustanovení § 135 odst. 1 o.s.ř. je totiž soud v řízení
občanskoprávním vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán
trestný čin, provinění nebo přestupek, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu. Jestliže v posuzovaném případě nedošlo k rozhodnutí soudu v
trestním řízení o tom, že byl spáchán trestný čin jak na straně žalobce, tak na
straně žalované, neexistuje v rámci zprošťujících rozhodnutí výrok, jímž by byl
soud v řízení o náhradu škody vázán.
Soud v občanskoprávním řízení je za této situace oprávněn (a zároveň povinen)
učinit potřebná skutková zjištění, včetně posouzení okolností, které byly
řešeny v trestním řízení, a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o.s.ř.
vyložit, jaká zjištění má za prokázaná, a na základě jakého skutkového stavu
posoudil uplatněný nárok po stránce právní. Proto odvolací soud důvodně vyšel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který po provedení důkazů a jejich
zhodnocení dovodil, že žalobce se nedopustil jednání, které popsala žalovaná v
trestním oznámení i ve svých výpovědích v trestním řízení, a že uvedla v
trestním oznámení nepravdivé skutečnosti, o nichž vzhledem ke své duševní
vyspělosti musela vědět, že mohou vést k zahájení trestního stíhání a k
poškození žalobce. Takto zjištěný skutkový stav vzhledem k ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu.
Odůvodňuje-li dovolatelka své dovolání tím, že odvolací soud věc nesprávně
právně posoudil, lze jí přisvědčit v tom, že podle ustálené judikatury
dovolacího soudu se nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění posuzuje
podle § 5 písm. a), § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp.
zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Ten, kdo byl zproštěn obžaloby (trestní stíhání proti němu bylo
zastaveno) pro skutek, který není trestným činem, má zásadně vůči státu nárok
na náhradu nákladů, které vynaložil na svou obhajobu bez ohledu na to, zda ze
strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení ustanovení trestního
řádu upravujících postup před a při zahájení trestního stíhání (srov. např.
rozsudek NS ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3228). Je to tedy především stát, kdo
odpovídá za škodu způsobenou obviněnému tím, že proti němu vedl trestní
stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením.
Odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. však nevylučuje
případnou odpovědnost jiné osoby za škodu, kterou vyvolalo trestní stíhání,
jsou-li na její straně splněny podmínky odpovědnosti podle obecného předpisu
(občanského zákoníku) či předpisu zvláštního. Ze žádného ustanovení zákona č.
82/1998 Sb. nevyplývá, že by odpovědnost státu nahrazovala či vylučovala
odpovědnost třetích osob, a k tomuto závěru nelze dospět ani na základě
východiska, že bezprostřední příčinou vzniku újem vyvolaných vedením trestního
stíhání je okolnost, že orgán činný v trestním řízení po patřičném uvážení
shledal podmínky pro takový postup a trestní stíhání zahájil a vedl. I když
tedy samotné trestní stíhání se za podmínek stanovených trestním řádem zahajuje
rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení, nikoliv jen ze samotného podnětu
oznamovatele, může být trestní oznámení důležitou a podstatnou příčinou, proč
bylo trestní stíhání zahájeno. To platí obzvláště u těch trestných činů, které
obvykle nemají dalších přímých svědků a u nichž musí být pravdivost vzájemně
protichůdných tvrzení poškozeného a podezřelého ověřena dalšími důkazy
prováděnými zpravidla až v průběhu trestního řízení.
Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobce na náhradu
škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním
rozhodnutím, vůči žalované jako oznamovatelce domnělého trestného činu, podle §
420 obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý odpovídá za škodu,
kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 se odpovědnosti
zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v
rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované
zavinění ve formě alespoň nevědomé nedbalosti. Porušením právní povinnosti je
míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická (či právnická) osoba
skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím jak jednat měla, aby
dostála svým povinnostem. Žalovaná tuto povinnost porušila tím, že podle
zjištění, z nějž vycházel odvolací soud a které nepodléhá dovolacímu přezkumu,
uvedla v trestním oznámení nepravdivé okolnosti, což vedlo k zahájení trestního
stíhání žalobce. Žalovaná má v obecné rovině pravdu, že trestní řád ukládá
každému povinnost oznámit trestný čin, jehož byl svědkem, tedy i osobě, která
jím byla poškozena. Plnění této zákonné povinnosti samozřejmě není porušením
právní povinnosti a osoba, která takto postupuje, nenese občanskoprávní
odpovědnost za škodu, jež v důsledku následného trestního stíhání vznikla
obviněnému, který nebyl pravomocně odsouzen. Nelze však přehlédnout, že podle
skutkových zjištění soudů obou stupňů v nyní projednávané věci žalovaná
uvedenou oznamovací povinnost neplnila, neboť v trestním oznámení vědomě uvedla
nepravdivé okolnosti. Jestliže pak i ve svých svědeckých výpovědích opakovaně
uvedla nepravdu, porušila svým jednáním právní povinnost vypovídat pravdu a
nikoho křivě neobviňovat, a obě tato zaviněná jednání žalované vedla ke vzniku
škody na straně žalobce.
Ze všech těchto důvodů není dovolání žalované z hlediska uplatněných dovolacích
námitek opodstatněné, proto je Nejvyšší soud České republiky zamítl (§ 243b
odst. 2 část věty před středníkem o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první
před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny
za zastoupení advokátem. Výše odměny byla vypočtena z peněžité částky, jež byla
předmětem dovolacího řízení (62.268,- Kč), podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10 odst.
3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena o 50 % podle § 18 odst. 1 věty
první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na
výsledných 8.945,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady
hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.;
to vše navýšeno o částku 1.849,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě
20 % na celkových 11.094,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu