29 Cdo 3542/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně JUDr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně
ABRAM, s. r. o. v likvidaci, identifikační číslo osoby 61064629, proti
žalovanému 1) Mgr. F. J., zastoupenému Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, se
sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, PSČ 110 00, a 2) K. Š., o zaplacení částek
758.853,- Kč s příslušenstvím a 51.656,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 14 Cm 105/2003, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 11 Cmo 251/2010-418, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 11 Cmo
251/2010-418, se ruší.
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným se ruší i rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 12. února 2010, č. j. 14 Cm 105/2003-361, a věc
se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil Vrchní soud v Praze k odvolání prvního
žalovaného ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek ze dne 12. února 2010, č. j. 14 Cm 105/2003-361, jímž Městský soud v Praze uložil
žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 758.853,-
Kč s příslušenstvím a částku 51.656,- Kč. Jde v pořadí o třetí rozhodnutí odvolacího soudu, když usnesením ze dne 30. srpna 2007, č. j. 11 Cmo 66/2007-167, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze
dne 23. srpna 2006, č. j. 14 Cm 105/2003-140, jímž soud prvního stupně žalobu
zamítl, a usnesením ze dne 22. dubna 2009, č. j. 11 Cmo 341/2008-319 zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. září 2008, č. j. 14 Cm 105/2003-287,
ve výrocích III., IV. a V., jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu a rozhodl o
nákladech řízení. Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 14. prosince 1998, sp. zn. 16 Cm 193/98, byla uložena povinnost společnosti PEGAS Air Travel Service
spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48593265 (dále jen „společnost“),
zaplatit společnosti ABRAM, s. r. o., identifikační číslo osoby 61064629 (dále
jen „úpadkyně“) částku 758.853,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši
51.656,- Kč. 2) První žalovaný byl v období od 20. března 1996 do 20. května 1998 jednatelem
společnosti. Druhý žalovaný byl jednatelem společnosti v období od 17. března
1996 do 20. května 1998. 3) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. července 2000, č. j. 19 Co
336/2000-33, byl výkon rozhodnutí proti společnosti jakožto povinné, jenž byl
nařízen usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. srpna 1999, č. j. E
810/99-5 podle rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 16 Cm
193/98, prohlášen za nepřípustný a řízení o výkonu rozhodnutí bylo zastaveno. 4) Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2001, č. j. 93 K
66/2000-51, byl prohlášen konkurs na majetek úpadkyně a žalobkyně ustanovena
správkyní její konkursní podstaty. Odvolací soud nejprve přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož
„žaloba byla podána vůči žalovaným v dosud neskončené promlčecí době, a proto
námitka promlčení pohledávky uplatněná prvním žalovaným není důvodná“. Odkazuje na ustanovení § 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku, (dále jen „obch. zák.“), odvolací soud uzavřel, že pokud
byl první žalovaný (společně s druhým žalovaným) v rozhodné době jednatelem
společnosti (dlužnice úpadkyně), „bylo na něm, aby prokázal, že dlužnici
úpadkyně škodu nezpůsobil, neboť konal ve své funkci s péčí řádného hospodáře“. Jednatelé postupovali v rozporu s ustanovením § 135 odst. 1 obch. zák., „pokud
dopustili, že do účetnictví dlužníka úpadkyně nebyla zaúčtována jako příjem
provize za prodej letenek ve výši 2,053.063,24 Kč za období od 1. dubna 1997 do
15. května 1997, z této částky by, při řádném hospodaření a vedení účetnictví,
mohla úpadkyně svoji soudem přisouzenou pohledávku, která je předmětem tohoto
řízení, jejíž splatnost nastala dnem 14. října 1997 a 7. května 1997, tedy v
rozhodné době, uspokojit.
Ve výši nezaúčtovaného příjmu z provize pak dlužnici
úpadkyně způsobili škodu, a jejich ručitelský závazek, který je právním důvodem
žaloby, uvedenou částku nepřevyšuje. Hypotetické úvahy o možnosti, že i v
případě správného vedení účetní evidence by dlužnice úpadkyně nemusela mít
prostředky k zaplacení pohledávky úpadkyni, jsou jen v poloze nedoložených
tvrzení“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací
důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu
přenesl důkazní břemeno na žalované, a to nejen ve vztahu k prokázání jednání s
péčí řádného hospodáře, ale i ve vztahu k prokázání výše žalobcem tvrzené
škody. Zdůrazňuje, že žalobkyně „nezaúčtování údajné provize pouze tvrdí,
přičemž soudy v obou stupních, které ve věci rozhodovaly, přenesly důkazní
břemeno na žalované, kteří měli opak tvrzení žalobkyně prokázat účetnictvím
společnosti. Zatímco odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tedy vzal
za prokázané pouhá tvrzení žalobkyně o nezaúčtování plateb, která nebyla po
celou dobu řízení ničím jiným prokázána, oba soudy v této věci přenášejí
důkazní břemeno (nebo spíše důkazní nouzi žalobkyně) na prvního žalovaného a
žádají po něm doložit opak“. V řízení navíc nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením
povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře (nezaúčtováním provize, nepodáním
daňového přiznání) a vzniklou škodou, a nebyl ani prokázán vznik škody a její
výše. Za zmatečné pak dovolatel považuje i odůvodnění napadeného rozhodnutí v části
týkající se promlčení; dovozuje, že žaloba byla podána až po uplynutí promlčecí
doby a že promlčen je i případný nárok společnosti na náhradu tvrzené škody. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil předpoklady vzniku ručení jednatele
společnosti s ručením omezeným a nesení důkazního břemene v rozporu s hmotným
právem (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 6 obch. zák.) a ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu. S ohledem na dobu, kdy dovolatel vykonával funkci jednatele společnosti a kdy
měl společnosti způsobit škodu, jsou pro další úvahy Nejvyššího soudu významná
zejména dále citovaná ustanovení obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000. Podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. členové představenstva jsou povinni
vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Ti členové představenstva, kteří způsobili
společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva
škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva mezi společností
a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo omezující
odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné.
Členové představenstva
neodpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu valné
hromady, pokud alespoň jeden člen představenstva valnou hromadu na nevhodnost
pokynu upozornil a požádal o zapsání protestu ohledně nevhodného pokynu do
zápisu z valné hromady, a valná hromada na nevhodném pokynu trvala; to neplatí,
pokud je pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy. Ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. pak určovalo, že členové představenstva,
kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a
nerozdílně, pokud společnost proti členovi představenstva právo na náhradu
škody neuplatnila nebo nevymáhala a věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své
pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost nebo z důvodu,
že společnost zastavila platby. Rozsah ručení je omezen rozsahem povinnosti
členů představenstva k náhradě škody. Podle ustanovení § 135 odst. 2 obch. zák. se výše uvedená ustanovení použijí i
na jednatele společnosti s ručením omezeným. Jak je zřejmé z výše uvedených ustanovení, jakož i z ustálené judikatury
Nejvyššího soudu, zákonné ručení jednatele společnosti s ručením omezeným za
závazky společnosti na základě § 194 odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout,
jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho odpovědnosti za škodu způsobenou
společnosti (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2008,
sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, ze
dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29
Cdo 4824/2007 či ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 1657/2009). Výše ručení
je omezena výší škody, za níž dotčený jednatel odpovídá, a zaniká, jakmile
škodu společnosti uhradí. Je-li odpovědných jednatelů více, ručí za závazky
společnosti společně a nerozdílně. Přestože odvolací soud z uvedených předpokladů vycházel a nejprve posuzoval,
zda dovolatel způsobil společnosti škodu, není jeho posouzení v uvedeném směru
úplné. Předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu jsou zejména porušení
povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a
vznikem škody. Odvolací soud spatřuje porušení povinnosti dovolatelem v tom, že
do účetnictví společnosti „nebyla zaúčtována jako příjem provize za prodej
letenek ve výši 2,053.063,24 Kč za období od 1. dubna 1997 do 15. května
1997“ (k otázce prokázání této skutečnosti viz dále). Nicméně z následujících
úvah odvolacího soudu již není zjevné, jak pouhým nepromítnutím určitého
účetního případu do účetnictví společnosti měla vzniknout společnosti škoda, a
to dokonce ve výši částky, jíž měla společnost přijmout a jež nebyla zanesena
do účetnictví. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že povinnost zajistit řádné vedení předepsané
evidence a účetnictví svědčila jednatelům společnosti (§ 135 odst. 1 obch. zák.), tedy i dovolateli. Současně platí, že účetnictví společnosti muselo
odpovídat požadavkům právních předpisů upravujících vedení účetnictví (srov. v
této souvislosti zejm. ustanovení § 7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Tedy, jinými slovy, musely v něm být zaneseny veškeré účetní případy týkající
se daného účetního období, tj. i přijetí finančních prostředků představujících
provizi za prodej letenek. Nicméně samotným nezaúčtováním účetního případu do účetnictví (jakkoliv
představuje porušení zákona o účetnictví) nevzniká společnosti škoda ve výši
takto nezaúčtovaných finančních prostředků. K té by došlo (mohlo dojít) až
tehdy, pokud by finanční prostředky takto přijaté nebyly předány společnosti,
resp. využity pro její činnost, nikoliv však již pouze tím, že přijatá částka
nebyla zaúčtována. Závěr odvolacího soudu, podle kterého společnosti měla
vzniknout škoda již tím, že dovolatel nezajistil „zaúčtování přijaté provize“
do účetnictví společnosti, je tedy nesprávný. Nesprávným je však i postup, jakým odvolací soud dospěl k závěru, že dovolatel
porušil svojí povinnost zajistit zaúčtování výše popsaného účetního případu,
když dovodil, že bylo na dovolateli, aby prokázal, že společnosti škodu
nezpůsobil. Odvolací soud totiž přehlédl, že přenos důkazního břemene na
statutární orgán společnosti ohledně toho, zda tento orgán jednal s náležitou
péčí, právní úprava účinná v době, v níž došlo k tvrzenému porušení povinnosti
dovolatelem, neznala. Tento princip začlenil do ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. teprve zákon č. 370/2000 Sb., a to s účinností od 1. ledna 2001, a nelze
jej tudíž vztahovat na jednání, ke kterým došlo před tímto datem (srov. k tomu
výslovně bod 32. čl. VIII přechodných ustanovení k citované novele, podle něhož
ustanovení zákona č. 370/2000 Sb. o důkazním břemenu ve vztahu k prokazování
splnění povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře se nepoužijí na jednání, k
nimž došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona, a dále např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, k jehož závěrům se
Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 10. března 2009, sp. zn. 29 Cdo
4462/2008, nebo v rozsudku ze dne 29. července 2010, sp. zn. 23 Cdo 3665/2008). Odvolací soud navíc přenesl na dovolatele důkazní břemeno nejen ve vztahu k
posouzení, zda jako jednatel společnosti jednal s náležitou péčí, ale ve vztahu
k prokázání všech předpokladů vzniku jeho odpovědnosti za škodu; takový přenos
důkazního břemene však nezná ani stávající právní úprava. Námitka dovolatele, podle níž odvolací soud chybně posoudil promlčení
pohledávky uplatněné žalobkyní, naopak důvodnou není. Jak plyne z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového
vztahu pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve
smyslu ustanovení § 408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí
doba počala poprvé běžet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu
2003, sp. zn. 20 Cdo 1595/2002, uveřejněné pod číslem 13/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Současně pak platí, že právo věřitele vůči ručiteli
se nepromlčí před promlčením práva vůči dlužníkovi (§ 310 obch. zák.).
Jestliže
pohledávky žalobkyně za společností, jejichž zaplacení se po žalovaném (jakožto
ručiteli) domáhá, byly splatné (jak plyne z napadeného rozhodnutí) 7. května
1997 a 14. října 1997, byla žaloba v projednávané věci (doručená soudu prvního
stupně dne 2. června 2003) podána před marným uplynutím promlčecí doby. V situaci, kdy dosud nebylo zjištěno, zda dovolatel způsobil porušením
povinnosti jednat s náležitou péčí společnosti škodu (viz výše), je pak
předčasné zabývat se tím, zda případná pohledávka společnosti na náhradu této
škody je již promlčena a jaký vliv má případně tato skutečnost na trvání
zákonného ručení dovolatele za závazky společnosti.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, zrušil
Nejvyšší soud napadený rozsudek (§ 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř.).
Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil (ve vztahu mezi
žalobkyní a prvním žalovaným) i jej a věc mu vrátil (v uvedeném rozsahu) k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 19. června 2012
JUDr. Petr Š u k
předseda senátu