29 Cdo 4462/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně
JUDr. Ivany Štenglové a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Petra Šuka ve věci
žalobce Mgr. M. Ž., jako správce konkursní podstaty úpadkyně M. T. a. s., proti
žalovanému Mgr. M. L., o zaplacení částky 14,783.837,93 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 35/2003, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2008, č. j. 1
Cmo 255/2007-66, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze
dne 25. ledna 2007, č. j. 51 Cm 35/2003-44, kterým Městský soud v Praze
zamítl žalobu, jíž se žalobce jako správce konkursní podstaty M. T. a. s. (dále
jen „úpadkyně“) domáhal po žalovaném jako předsedovi představenstva úpadkyně
náhrady škody ve výši 14,783.837,93 Kč.
V projednávané věci se – jak uvedl odvolací soud – žalobce po žalovaném domáhá
náhrady škody „z titulu odpovědnosti člena představenstva za škodu“ podle
ustanovení § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“), ve znění účinném do 31. prosince 2000. Bylo proto na žalobci,
aby prokazoval existenci všech předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu ve
smyslu ustanovení § 373 obch. zák. Jedním z těchto předpokladů je i příčinná
souvislost mezi porušením povinností člena představenstva a
tvrzenou škodou, která „představuje“ nezaplacenou cenu podniku dohodnutou ve
smlouvě o prodeji podniku úpadkyně ze dne 2. srpna 1999 a jejím dodatku ze
dne 6. září 1999 (dále též jen „smlouva o prodeji podniku“),
sníženou o částky započtené protokolem ze dne 17. ledna 2000.
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že smlouva o prodeji
podniku není neplatná pro nesplnění podmínek ustanovení § 196a obch. zák. ani
pro neurčitost či rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu žalobce v
řízení neprokázal, že smyslem uzavření smlouvy o prodeji podniku bylo
„vyvedení“ aktiv z úpadkyně a – a to především – neprokázal příčinnou
souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti člena představenstva a
tvrzenou škodou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, domnívaje se, že
napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (přípustnost dovolání
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu; dále jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci.
„Nesprávné právní posouzení věci“ spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud v
rozporu s ustanoveními § 193 odst. 3 (správně odst. 2) obch. zák. a § 4a zákona
č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000,
„přenesl“ důkazní povinnost na žalobce, přestože zmíněná ustanovení zakládají
„presumpci zavinění“ žalovaného a „mělo být tedy na něm, aby se této
zodpovědnosti zprostil“. V této souvislosti dovolatel odkazuje na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn.
29 Odo 1220/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 33/2008 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „R 33/2008“) a ze dne 27. září 2007, sp.
zn. 29 Odo 1395/2005.
Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů zamítly žalobu pro neprokázání
příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vzniklou škodou, domnívá se
dovolatel, že soudy rozhodly v rozporu s „hmotným“ právem, „kdy
nerespektovaly zákonnou domněnku a naopak převedly důkazní břemeno na
žalobce“.
Dovolatel dále tvrdí, že žalovanému, jako členu statutárního orgánu úpadkyně,
vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na její majetek. Ačkoliv
žalovaný o předlužení úpadkyně věděl – podle dovolatele i „ z návrhu na
prohlášení konkursu podaného společností S. P. P. spol. s r.o. dne 28. června
1999“ – svou zákonnou povinnost porušil a s majetkem úpadkyně dále nakládal
tím, že uzavřel smlouvu o prodeji podniku, „čímž úpadkyni připravil o veškerá
aktiva“. Žalovaný proto odpovídá za vzniklou škodu.
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku může být
přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přičemž
rozsudek odvolacího soudu – jsa vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.) – Nejvyšší soud zásadně právně významným neshledal.
Námitkou, podle níž soudy „nerespektovaly zákonnou domněnku“ a „převedly
důkazní břemeno na žalobce“ – tedy, že soudy nižších stupňů nesprávně
vyhodnotily, která ze stran sporu nese důkazní povinnost při uplatnění
odpovědnosti podle § 194 odst. 5 obch. zák. – vystihuje dovolatel dovolací
důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jenž nemá u
dovolání přípustného toliko podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
zásadně k dispozici (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007,
sp. zn. III. ÚS 372/06).
V této souvislosti Nejvyšší soud pouze připomíná, že oba soudy nižších stupňů
při posuzování odpovědnosti žalovaného správně vycházely z ustanovení § 194
odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince 2000, podle něhož byl to,
že člen představenstva nejednal s náležitou péčí, povinen prokazovat žalobce.
Úpravu přenášející důkazní břemeno péče řádného hospodáře na člena
představenstva do obchodního zákoníku vložila s účinností od 1. ledna 2001 až
novela provedená zákonem č. 370/2000 Sb.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávného posouzení otázky, zda
žalovanému vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu na majetek
úpadkyně, když tato otázka neměla pro rozhodnutí o věci určující význam, neboť
odvolací soud na jejím posouzení – jakož ani na řešení dalších otázek, jimiž se
Nejvyšší soud zabýval v R 33/2008 – své rozhodnutí nezaložil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo
odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu