4 Tz 72/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27.
března 2008 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti
České republiky ve prospěch obviněného L. J., proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006, ve věci vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 60/2005, a rozhodl podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. t a k t o:
Stížnost pro porušení zákona s e z a m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006 sp zn. 6 T 60/2005 byl
obviněný L. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst.
2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27. 5. 2004 v O.-H. na ulici K. K.
v sídle společnosti E. p. s.r.o., v úmyslu sebe neoprávněně obohatit, jako
jednatel společnosti E. p. s.r.o. sjednal s poškozenou MVDr. G. Z. zhotovení,
dodávku a montáž páteřového schodiště v místě jejího trvalého bydliště, a to
přesto, že si byl vědom tíživé finanční situace společnosti E. p. s.r.o.,
zejména exekuce vedené proti této společnosti, která mu neumožňovala tomuto
smluvnímu závazku dostát, následně od poškozené vyinkasoval zálohu na realizaci
zakázky ve výši 75 000,- Kč s tím, že peníze byly určeny jako záloha na
realizaci zakázky a objednání předmětu díla u společnosti S. s.r.o., kdy
následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným způsobem nerealizoval,
poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro svou potřebu a takto
způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75 000,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák., k trestu odnětí
svobody v trvání 10 měsíců, přičemž podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr.
zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2
let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MVDr. G. Z. odkázána se svým
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2006 sp. zn.
3 To 275/2006 k odvolání poškozené shora uvedený rozsudek Okresního soudu v
Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil a to ve
výroku o náhradě škody učiněném podle § 229 odst. 1 tr. ř. Podle § 259 odst.
3 písm. a), b) tr. ř. pak nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je
obviněný povinen nahradit poškozené MVDr. G. Z. na způsobené škodě částku ve
výši 75 000,- Kč. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Následně v dané věci na základě dovolání podaného obviněným rozhodoval Nejvyšší
soud, který usnesením ze dne 30. 1. 2007 sp. zn. 6 Tdo 41/2007 předmětné
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To
275/2006 podal ministr spravedlnosti podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro
porušení zákona ve prospěch obviněného L. J. Tímto rozsudkem byl podle jeho
názoru v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř., § 228 odst. 1 a § 44 odst. 3 tr. ř.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že
konstatování odvolacího soudu obsažené v odůvodnění jeho rozsudku, že výrok o
náhradě škody učiněný soudem prvého stupně je nesprávný a učiněný v
rozporu s ustanovením § 43 odst. 3 tr. ř., nemá oporu v zákoně a
důvody uváděné soudem na podporu tohoto tvrzení jsou velmi stručné a
nepřesvědčivé. Je sice pravdou, jak se uvádí v odůvodnění rozsudku krajského
soudu, že společnost E. p., s.r.o., B., která byla zavázána platebním rozkazem
Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 8. 2. 2005 č.j. 50 Ro 3203/2004-19
zaplatit MVDr. G. Z. částku 75 000,- Kč s příslušenstvím, je rozdílná od osoby
obviněného, to však nic nemění na tom, že vydáním uvedeného platebního rozkazu
Okresního soudu ve Frýdku Místku byla splněna zákonná podmínka ustanovení § 44
odst. 3 tr. ř. Toto ustanovení předpokládá, že poškozený nemůže uplatnit své
právo podle § 44 odst. 3 tr. ř. (oprávnění navrhnout soudu, aby v odsuzujícím
rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu) za situace, že o jeho
nároku bylo již rozhodnuto v občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. V
žádném z citovaných ustanovení trestního řádu se přitom nehovoří o subjektu,
který byl povinností k náhradě škody v jiném než trestním řízení zavázán, pouze
je požadováno, aby o takovém nároku tj. nároku poškozeného na náhradu škody,
který pro poškozeného vyplývá z trestního řízení, již bylo rozhodnuto v
občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. Toto rozhodnutí bylo v předmětné
věci vydáno a došlo tak pro případ rozhodování soudu o nároku poškozené MVDr.
G. Z. v trestním řízení ke vzniku zákonné překážky předvídané ustanovením § 44
odst. 3 tr. ř.
Stěžovatel dále uvedl, že v intencích těchto úvah postupoval při rozhodování o
náhradě škody soud prvního stupně a dospěl k závěru, že v dané věci již bylo o
nároku poškozené rozhodnuto v občanskoprávním řízení a že tedy poškozená nemůže
požadovat náhradu škody i v trestním řízení, neboť jí v tom brání ustanovení §
44 odst. 3 tr. ř. Poškozenou proto podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejími
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud poškozená
proti tomuto výroku soudu prvního stupně podala odvolání, krajský soud měl
postupovat podle § 256 tr. ř. a toto odvolání jako nedůvodné zamítnout.
Odvolací soud nepostupoval důsledně v rámci své přezkumné činnosti uložené mu
ustanovením § 254 odst. 1 tr. ř. a v rozporu s ustanovením § 44 odst. 3 tr. ř.
dospěl k závěru, že lze postupovat podle § 229 odst. 1 tr. ř. (jde o zjevnou
nesprávnost, když stěžovatel měl zřejmě na mysli ust. § 228 odst. 1 tr. ř. ) a
rozhodnout o povinnosti obviněného nahradit vzniklou škodu. Závěr přijatý v
otázce náhrady škody krajským soudem a jeho konečné rozhodnutí je v rozporu
nejen s citovanými ustanoveními trestního řádu, ale též se zásadami obecné
logiky. Za předpokladu, že by postup odvolacího soudu měl být považován za
správný, existovaly by dva exekuční tituly ve prospěch poškozené MVDr. Z., na
jejichž podkladě by získala namísto 75 000,- Kč, o které byla skutečně
poškozena, částku dvojnásobnou, tedy 150 000,- Kč.
V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006 byl v
neprospěch obviněného L. J. porušen zákon v ustanovení § 254 odst. 1, § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2, § 228 odst. 1 a § 44 odst. 3 tr. ř. Dále navrhl,
aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v prvním výroku
učiněném podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil, včetně dalších
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v
rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Dne 27. 5. 2004 byla v O. uzavřena podle obchodního zákoníku smlouva o dílo
(č. l. 25), jejímž předmětem byla výroba, dodávka a montáž páteřového
schodiště. Objednatelem podle této smlouvy byla poškozená MVDr. G. Z.,
zhotovitelem pak obchodní společnost E. p. s.r.o. (v současnosti E. p. s.r.o.
„v likvidaci“) se sídlem B., zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským
soudem v Ostravě v oddílu C vložce 19597 a jednající jednatelem L. J.
Z úplného výpisu z obchodního rejstříku této obchodní společnosti plyne, že
jediným společníkem a zároveň jediným jednatelem v posuzované době byl
obviněný L. J.
Dne 8. 2. 2005 Okresní soud ve Frýdku Místku vydal platební rozkaz sp.
zn. 50 Ro 3203/2004 ve věci o zaplacení částky 75 000,- Kč se smluvní
pokutou 11 361,- Kč a s příslušenstvím, jímž uložil žalovanému E. p. s.r.o.,
se sídlem, B., zaplatit žalobci MVDr. G. Z., žalované částky, příslušenství
pohledávky a náklady řízení. Konkrétně jde o povinnost žalovaného zaplatit
žalobci jako jistinu částku 86 361,- Kč, ( je složena z částky 75 000,- Kč a
částky smluvní pokuty ve výši 11 361,- Kč), dále pak úrok z prodlení ve výši 3
% p.a. z částky 75 000,- Kč od 1. 12. 2004 do zaplacení a náhradu nákladů
řízení ve výši 3 460,- Kč. Platební rozkaz nabyl právní moci dne 09. 03. 2005.
Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To
275/2006 rozhodl, že obžalovaný L. J. je povinen nahradit poškozené MVDr. G.
Z., na způsobené škodě částku ve výši 75 000,- Kč.
Stěžovatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že vydáním platebního
rozkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 8. 2. 2005 sp. zn. 50 Ro
3203/2004 došlo k naplnění zákonné podmínky § 44 odst. 3 tr. ř. znemožňující
podání návrhu poškozeného podle § 43 odst. 3 tr. ř.
Podle § 43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému
nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také
navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost
nahradit tuto škodu. Podle § 44 odst. 3 tr. ř. nelze návrh podle § 43 odst. 3
tr. ř. podat, bylo – li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném
příslušném řízení.
Podle § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v platném znění
(dále také jen „obchodní zákoník“) jsou jednatelé povinni zajistit řádné vedení
předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat
společníky o záležitostech společnosti. Podle odstavce 2 tohoto
paragrafu se ustanovení § 194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §
196a obchodního zákoníku použijí obdobně. Ustanovení § 194 odst. 5 obchodního
zákoníku zakotvuje, že členové představenstva jsou povinni vykonávat svou
působnost s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných
informacích a skutečnostech, jejichž prozrazení třetím osobám by mohlo
společnosti způsobit škodu. Je-li sporné, zda člen představenstva jednal s péčí
řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, že jednal s péčí řádného
hospodáře, tento člen představenstva. Ti členové představenstva, kteří
způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti
představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu společně a nerozdílně. Smlouva
mezi společností a členem představenstva nebo ustanovení stanov vylučující nebo
omezující odpovědnost člena představenstva za škodu jsou neplatné. Členové
představenstva odpovídají za škodu, kterou způsobili společnosti plněním pokynu
valné hromady, jen je-li pokyn valné hromady v rozporu s právními předpisy.
Podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku členové představenstva, kteří
odpovídají společnosti za škodu, ručí za závazky společnosti společně a
nerozdílně, jestliže odpovědný člen představenstva škodu neuhradil a věřitelé
nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její
platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Rozsah
ručení je omezen rozsahem povinnosti členů představenstva k náhradě škody.
Ručení člena představenstva zaniká, jakmile způsobenou škodu uhradí.
V daném případě tedy stěžovatel nevzal v úvahu skutečnosti týkající se
postavení obviněného a vyplývající z obchodního práva, které mají zásadní vliv
na posouzení případu. Jak bylo zjištěno v řízení u nalézacího soudu (a jak je v
podrobnostech popsáno ve skutkové větě odsuzujícího rozhodnutí) vylákal
obviněný L. J. předmětnou finanční částku od poškozené MVDr. Z. pod příslibem
splnění závazku spočívajícího v zhotovení, dodání a montáže páteřového
schodiště, k čemuž nedošlo. Podle trestního práva byla jeho jednáním naplněna
skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Z
hlediska práva obchodního zároveň tímto svým jednáním přímo způsobil, že
obchodní společnost E. p. s.r.o., (jejímž byl v posuzované době jediným
jednatelem a nadto jediným společníkem) nesplnila smluvní závazek z předmětné
smlouvy o dílo ze dne 27. 5. 2004, (kterou osobně coby jediný jednatel -
statutární orgán obchodní společnosti E. p. s.r.o. podepsal). Zavinil tak, že
této obchodní společnosti byla Okresním soudem ve Frýdku-Místku pro nesplnění
smluvní povinnosti (porušení zásady pacta sunt servanda) uložena nejen
povinnost k úhradě přijaté částky včetně jejího příslušenství, ale i povinnost
k úhradě smluvní pokuty a náhrady nákladů řízení. Pokud by obchodní společnost
E. p. s.r.o. dostála své povinnosti vyplývající z pravomocného platebního
rozkazu Okresního soudu ve Frýdku – Místku a stanovené částky MVDr. Z.
zaplatila, vznikla by této právnické osobě hmotná škoda (damnum emergens), za
kterou by odpovídal L. J., neboť byla důsledkem jeho úmyslného protiprávního
jednání. Podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku v návaznosti na jeho
ustanovení § 194 odst. 5 by takové trestné jednání obviněného L. J. bylo
zároveň jednáním porušujícím právní povinnosti jednatele (statutárního orgánu),
nehledě na to, že by nebylo ani v souladu s povinností vykonávat působnost
jednatele s péčí řádného hospodáře.
Jak vyplývalo z výpisu z obchodního rejstříku vedeného u Krajského
soudu v Ostravě oddílu C vložky 19597, byla v té době obchodní
společnost E. p. s.r.o. „v likvidaci“ postižena řadou exekucí. Prvá exekuce
tam zapsaná byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku již dne
20. 1. 2004. Dále, a to je patrno z již obchodní firmy, se daná obchodní
společnost nachází v likvidaci, přičemž zapsaným likvidátorem je obviněný L. J.
Konečně v účetní závěrce za rok 2004, která je uložena ve sbírce listin
obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, na straně páté je
uvedeno, že obchodní společnost zvažuje na základě výsledků hospodaření
možnost vyhlásit na sebe konkurs.
Z těchto skutečností vyplývá, že obchodní společnost E. p. s.r.o. (nyní v
likvidaci) byla postižena platební neschopností. Je tak zřejmé, že neměla ani
dostatek prostředků k tomu, aby uhradila škodu vzniklou MVDr. G. Z. Podle §
135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 6 obchodního zákoníku
členové představenstva (jednatelé), kteří odpovídají společnosti za škodu, ručí
za závazky společnosti společně a nerozdílně, jestliže odpovědný člen
představenstva (jednatel) škodu neuhradil a věřitelé nemohou dosáhnout
uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro její platební neschopnost
nebo z důvodu, že společnost zastavila platby.
Na uvedeném základě lze vyslovit závěr, že obviněný L. J. coby jednatel
obchodní společnosti E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) je zákonným ručitelem za
závazky jmenované obchodní společnosti.
V adhezním řízení činí trestní soud posouzení škody podle předpisů civilního
práva hmotného. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu.
Je institutem, prostřednictvím nějž mohou osoby poškozené trestnou činností
pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by musely
samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci ještě
další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu se
zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního řízení
zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel poškozený
opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem v
civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním
řízení. To vyplývá z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou –li
splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit
obviněnému povinnost k náhradě škody. Výše citovaná ustanovení § 43 odst. 3 a §
44 odst. 3 tr. ř. tak stanoví možnost uplatnění nároku poškozeného v adhezním
řízení v návaznosti na charakter a stav tohoto nároku ve sféře práva civilního,
zejména s ohledem na zásadu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Nelze
podle nich pak postupovat mechanicky bez zřetele na právní povahu nároku
popřípadě nároků podle práva civilního.
V posuzovaném případě bylo nutno nárok uplatněný v adhezním řízení posoudit
rovněž z hlediska práva obchodního. S ohledem na výše uvedená ustanovení měla
poškozená MVDr. G. Z. podle obchodního zákoníku proti obviněnému a zároveň
jednateli obchodní společnosti E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) L. J. ručícímu
podle § 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5, 6
obchodního zákoníku za závazky společnosti, nárok na náhradu škody z titulu
věřitele vůči ručiteli.
Návrh, aby trestní soud uložil obviněnému L. J. povinnost nahradit tuto škodu
by nebylo možno podat v případě, bylo-li by o nároku, který má MVDr. Z. podle
§ 135 odst. 2 obchodního zákoníku ve spojení s § 194 odst. 5, 6 obchodního
zákoníku proti L. J. z titulu jeho postavení ručitele, rozhodnuto v
občanskoprávním nebo jiném příslušném řízení. V posuzované věci však o takovém
nároku rozhodnuto nebylo. Platebním rozkazem, na který poukazuje stěžovatel,
bylo rozhodnuto o nároku věřitelky MVDr. G. Z. proti přímému dlužníkovi E. p.
s.r.o., a nikoli o nároku věřitelky MVDr. Z. proti ručiteli L. J. Právo
poškozené MVDr. Z. podat návrh podle § 44 odst. 3 tr. ř. proti pachateli
trestného činu tak nebylo uvedeným platebním rozkazem dotčeno.
V opačném případě by docházelo k toleranci stavu, kdy přímý viník přesouvá svou
odpovědnost na jiný subjekt odpovědný nikoli na základě principu viny, ale na
principu objektivní odpovědnosti, jejímž účelem je ochrana poškozeného, a
nikoli sejmutí odpovědnosti z viníka. Takový stav je nutno kategoricky
odmítnout. Nejenže by znamenal nezákonné omezení ochrany věřitele, ale zejména
by se příčil obecnému vnímání institutu odpovědnosti za škodu.
Tyto úvahy a závěry se mj. opírají o výklad obdobné problematiky učiněný v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 1310/2005.
MVDr. G. Z. tedy byla v posuzovaném případě oprávněna uplatnit nárok vůči
přímému dlužníku obchodní společnosti E. p. s.r.o. i nárok vůči zákonnému
ručiteli L. J. Pokud stěžovatel namítá, že by v takovém případě vznikly dva
exekuční tituly ve prospěch MVDr. Z., na jejichž podkladě by získala namísto 75
000,- Kč částku dvojnásobnou, je jeho úvaha nesprávná. Stěžovatel sice správně
hovoří o tom, že zde vzniknou dva exekuční tituly, avšak chybně pomíjí zcela
zásadní okolnost – tj. jejich vzájemnou neoddělitelnou provázanost odvíjející
se z právního institutu ručení.
Vztah mezi obchodní společností E. p. s.r.o. (nyní v likvidaci) a L. J. je ze
zákona vztahem přímého dlužníka a ručitele. Tudíž, pokud přímý dlužník
uhradí věřiteli předmětnou částku 75 000,- Kč, dochází k zániku závazku
splněním v souladu s § 324 odst. 1 obchodního zákoníku (v občanskoprávních
vztazích podle § 559 odst. 1 občanského zákoníku) a věřiteli ex lege zanikne
nárok vůči ručiteli a opačně. Jinak řečeno, úhrada částky 75 000,- Kč coby
části jistiny na základě předmětného platebního rozkazu (viz jeho výrokovou
část) způsobuje zánik nároku na úhradu obsaženého v předmětném trestním
rozsudku Krajského soudu v Ostravě a naopak úhrada částky 75 000,- Kč na
základě předmětného trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě způsobuje
zánik nároku na část jistiny předmětného platebního rozkazu.
Je tak vyloučeno, aby poškozená, pokud by obdržela a přijala předmětné plnění
od obchodní společnosti E. p. s.r.o., (nyní v likvidaci), mohla oprávněně toto
plnění požadovat rovněž od obviněného L. J. Na předmětnou situaci dopadá
ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v
platném znění, podle něhož v případě výkonu rozhodnutí může povinný podat návrh
na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo
jím přiznané. Navíc v případě neoprávněného duplicitního plnění by takové
plnění bylo bezdůvodným obohacením podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, v platném znění, jehož navrácení je možno dosáhnout v běžném
občanskoprávním řízení.
Z hlediska přesnosti nutno připomenout, že v uvedeném platebním rozkazu jsou
obsaženy tyto povinnosti žalovaného - uhradit jako jistinu částku 86 361,- Kč,
která je složena z předmětné částky 75 000,- Kč a částky smluvní pokuty ve výši
11 361,- Kč, dále pak úrok z prodlení ve výši 3 % p. a. z částky 75 000,- Kč
od 1. 12. 2004 do zaplacení a náklady řízení ve výši 3 460,- Kč. Vzhledem k
tomuto je nutno rovněž uvést, že zaplacením částky 75 000,- Kč na základě
trestního rozsudku Krajského soudu v Ostravě dochází pouze k zániku nároku
podle platebního rozkazu ve výši 75 000,- Kč a povinnost přímého
dlužníka zaplatit smluvní pokutu, úrok z prodlení a náklady řízení není
tímto dotčena.
Závěrem možno shrnout, že z výše uvedených důvodů shledává Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jímž vyslovil povinnost
obviněného L. J. nahradit poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75 000,- Kč,
správným. Nedostatek spatřuje pouze v tom, že ačkoli odvolací soud rozhodl
věcně správně, nevěnoval již potřebnou pozornost odůvodnění (zejména měl
vyslovit, že uhrazením částky 75 000,- Kč na základě jednoho rozhodnutí dochází
k zániku nároku podle druhého rozhodnutí), a rozhodnutí o náhradě škody
odůvodnil stroze pouhou rozdílností povinných subjektů.
Protože v případě obviněného L. J. nebyla shledána stěžovatelem tvrzená vada,
jež by odůvodňovala zrušení napadeného výroku o náhradě škody v
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. 3 To 275/2006,
Nejvyšší soud podanou stížnost pro porušení zákona podle § 268 odst. 1 písm.
c) tr. ř. zamítl jako nedůvodnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 274 tr. ř. in fine.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. března 2008
Předseda senátu :
JUDr. František H r a b e c