6 Tdo 41/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30.
ledna 2007 o dovolání, které podal obviněný L. J., proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 60/2005,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 T 60/2005,
byl obviněný L. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil
tím, že „dne 27. 5. 2004 v sídle společnosti E. p. s.r.o., v úmyslu sebe
neoprávněně obohatit, jako jednatel společnosti E. p. sjednal s poškozenou
MVDr. G. Z. zhotovení, dodávku a montáž páteřového schodiště v místě jejího
trvalého bydliště, a to přesto, že si byl vědom tíživé finanční situace
společnosti E. p. s.r.o., zejména exekuce vedené proti této společnosti, která
mu neumožňovala tomuto smluvnímu závazku dostát, následně od poškozené
vyinkasoval zálohu na realizaci zakázky ve výši 75.000,- Kč s tím, že peníze
byly určeny jako záloha na realizaci zakázky a objednání předmětu díla u
společnosti S. s.r.o., kdy následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným
způsobem nerealizoval, poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro
svou potřebu a takto způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75.000,- Kč“.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí
svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a §
59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená MVDr. G. Z. odkázána se svým nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný L. J. a poškozená
MVDr. G. Z., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne
6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006, k odvolání poškozené MVDr. G. Z. zrušil
podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku výrok o
náhradě škody učiněný podle § 229 odst. 1 tr. ř. a podle § 259 odst. 3 písm.
a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil
obviněnému L. J. povinnost zaplatit poškozené MVDr. G. Z. na náhradě škody
částku ve výši 75.000,- Kč. Odvolání obviněného L. J. jako nedůvodné podle §
256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě podal obviněný L. J.
prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, „že
skutek, o němž se vedlo řízení není trestným činem, neboť mu nelze přičítat
úmyslné zavinění, a to ani v nepřímé formě“. V obecné rovině se na „srozumění“
pachatele u nepřímého úmyslu usuzuje z toho, že tento nepočítal s žádnou
konkrétní okolností, která by následku, jež si představoval jako možný, mohla
zabránit, ať již by se jednalo o vlastní přičinění pachatele nebo zásah někoho
jiného. V návaznosti na to dovolatel uvedl, že pokud v rámci dokazování u
odvolacího soudu předložil listinné důkazy prokazující jeho tvrzení, že v době
uzavírání smlouvy s MVDr. Z. měl rozpracováno mnoho dalších zakázek (cca 25),
nelze u něj usuzovat na srozumění s následkem ve smyslu ustanovení § 4 písm. b)
tr. ř.
Své přesvědčení dovolatel opřel o rozsudek Nejvyššího soudu České republiky
(dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, podle něhož
k naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 trestního
zákona postačuje, když obviněný jedná s vědomím o své finanční situaci a
hrozícím konkurzu (v případě dovolatele jde o nařízenou exekuci), přičemž
slibované plnění uzavřené smlouvy mezi ním a poškozeným by bylo závislé na
budoucích nejistých událostech (zlepšení hospodaření, nové zakázky, nově
přijaté zálohy) a (tedy současně) s vědomím, že proto, aby takovéto události
nastaly, nic neučinil, a je srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou,
slíbené plnění nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě. Z
uvedeného následně dovodil, že sjednával-li další zakázky, z nichž hodlal
slibované plnění MVDr. Z. poskytnout, je možné jeho jednání, co do subjektivní
stránky, „hodnotit nejpřísněji jako nedbalost, neboť v době uzavírání smlouvy s
MVDr. Z. nemohl vědět, že, zřejmě v důsledku exekucí nařízených pro nijak
závratné částky 5.000,- Kč a 7.000,- Kč, nakonec žádnou z mnoha rozdělaných
zakázek nedokončí“.
Konstatoval-li odvolací soud v souvislosti s výše uvedeným rozhodnutím
Nejvyššího soudu, že tento řeší zcela jinou situaci, a to problematiku
trestného činu zpronevěry, vyjádřil dovolatel přesvědčení, že jde o zkreslený
závěr učiněný tak, aby korespondoval s odsuzujícím výrokem, poněvadž, ačkoliv v
meritu věci šlo v dotčeném rozhodnutí o zpronevěru, Nejvyšší soud, jak z
prezentovaného textu vyplývá, se rovněž zabýval podmínkami pro případnou
realizaci trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu.
V další části odůvodnění svého dovolání dovolatel uvedl, že vedle výroku o vině
a od toho se odvíjejícího výroku o trestu, považuje „za naprosto nepřípustný“
rovněž výrok o náhradě škody. Ten podle jeho názoru ve svém důsledku znamená,
že namísto toho, aby poškozené MVDr. Z. byla nahrazena skutečná škoda, tato
„vydělala 75.000,- Kč“. Uvedená částka jí totiž byla proti společnosti E. p.,
s. r. o., přiznána již v občanskoprávním řízení a „tedy výrok odvolacího soudu
zcela kolidující s konstrukcí společnosti s ručením omezeným je v rozporu s
ust. § 44 odst. 3 tr. ř.“.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 3 To 275/2006 a
rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 6 T 60/2005
zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že „obviněný L.
J. se obžaloby ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2
trestního zákona v plném rozsahu zprošťuje“, in eventum, pokud Nejvyšší soud
dospěje k závěru o vině obviněného, nechť změní výrok o náhradě škody tak, že
„shodně jako soud I. stupně, podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkáže poškozenou
MVDr. G. Z. s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních“.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co
shrnul rozhodnutí soudů obou stupňů a vyjádřil se v obecné rovině k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedl, že za právně relevantní lze
považovat námitku obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka (ve formě
nepřímého úmyslu). Tuto námitku však současně označil za zjevně
neopodstatněnou.
V návaznosti na to rozvedl skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §
250 tr. zák. zejména se zaměřením na subjektivní stránku – úmyslné zavinění.
Konstatoval přitom, že soudy obou stupňů se otázkou zavinění v dostatečné míře
zabývaly, vyjádřily ji v rozsudečném výroku a následně ji rozvedly v
odůvodněních svých rozhodnutí. Oba soudy konstatovaly, že trestný čin byl
spáchán ve formě minimálně nepřímého úmyslu. K tomu státní zástupce připomněl,
že podle § 4 písm. b) tr. zák. platí, že čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem
chráněných zájmů a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn (nepřímý
úmysl). Ve věci provedená zjištění prokázala, že obviněný vyinkasoval od
poškozené zálohu na plnění ze smlouvy o dílo ve výši 75.000,- Kč a přitom
současně jednal s vědomím své nepříznivé finanční situace a probíhajícího
exekučního řízení, přičemž slibované plnění uzavřené smlouvy mezi obviněným a
poškozenou by bylo závislé na budoucích nejistých událostech (zlepšení
hospodaření, nové zakázky, nově přijaté zálohy, odvrácení exekuce atd.) a s
vědomím, že proto, aby takovéto události nastaly, nic reálně neučinil, a byl
přinejmenším srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění
nebude moci uskutečnit vůbec anebo ve stanovené lhůtě.
K výše uvedenému státní zástupce dodal, že právní závěr o subjektivních znacích
trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, která vyplývají
z provedeného dokazování. Okolnost subjektivního charakteru lze zpravidla
dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad
správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení
nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Na zavinění a jeho formu lze
usuzovat ze všech konkrétních okolností případu, za kterých ke spáchání
trestného činu došlo a ze všech významných důkazů, včetně doznání obviněného,
pokud existuje. Nelze proto jen ze skutečnosti, že obviněný L. J. popíral
zavinění, vyvodit, že zjištění zavinění a jeho formy nepřichází v úvahu.
Zavinění lze zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejenom z doznání obviněného.
Mohou to být i určité okolnosti, za nichž došlo ke spáchání trestné činnosti,
nebo určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
V další části svého vyjádření státní zástupce zaujal stanovisko k námitce
obviněného týkající se náhrady škody. Konstatoval, že tato námitka může být za
jistých okolností sice opodstatněná (viz např. rozhodnutí č. 18/2004 Sb. rozh.
tr.), avšak nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
ani jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž důvodem hmotně právním, což
znamená, že v souvislosti s problematikou náhrady škody může být naplněn
zejména v případě nesprávné aplikace právních norem občanského práva,
obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní
normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro
vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a
rozsahu její náhrady. Jestliže podle dovolatele mělo v jeho trestní věci dojít
k pochybení při aplikaci normy procesní (§ 44 odst. 3 tr. ř.), je třeba
konstatovat, že na její užití se hmotně právní dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako
zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto
rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout
jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo
b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je
dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny
obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání
napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom
dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán
vinným a uložen mu trest (přiměřeně viz rozhodnutí č. 14/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný L. J. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř.,
bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný
dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze
považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel v rámci své dovolací argumentace uplatňuje námitky skutkového
(procesního) charakteru, resp. vychází ze skutkových tvrzení odlišných od
skutkových zjištění vykonaných soudy (viz např. tvrzení o exekucích nařízených
pro nijak závratné částky 5.000,- Kč a 7.000,- Kč), pak takové námitky nelze
vzhledem ke shora rozvedeným východiskům pod uplatněný (ale ani jiný) dovolací
důvod podřadit. V tomto směru totiž dovolatel dovolání uplatnil na procesním a
nikoli hmotně právním základě.
Tentýž závěr je třeba vztáhnout i k námitce dovolatele, že výrok o náhradě
škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl soudem druhého stupně vysloven v rozporu s
ustanovením § 44 odst. 3 tr. ř.
K tomu je třeba (ve shodě se státním zástupcem) znovu připomenout, že dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je důvodem hmotně právním, což
znamená, že v souvislosti s problematikou náhrady škody může být naplněn
zejména v případě nesprávné aplikace hmotně právních norem občanského práva,
obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, jejichž právní
normy jsou rozhodné pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro
vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a
rozsahu její náhrady. Podle dovolatele však mělo dojít k pochybení při aplikaci
ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř., tj. normy procesního práva, na jejíž užití se
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod)
nevztahuje (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp.
zn. 5 Tdo 910/2003).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. pro absenci subjektivní stránky. Takovou
argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o
argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým
činem na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností
a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou
představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i
skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o
lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel
sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném
vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné
skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné
osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z
její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní
stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat
všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání,
následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán
úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem
chráněný tímto zákonem [§ 4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro
případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v
rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… v úmyslu sebe
neoprávněně obohatit,… sjednal s poškozenou MVDr. G. Z. zhotovení, dodávku a
montáž páteřového schodiště …, a to přesto, že si byl vědom tíživé finanční
situace společnosti E. p. s.r.o., zejména exekuce vedené proti této
společnosti, která mu neumožňovala tomuto smluvnímu závazku dostát, následně od
poškozené vyinkasoval zálohu na realizaci zakázky ve výši 75.000,- Kč s tím, že
peníze byly určeny jako záloha na realizaci zakázky a objednání předmětu díla u
společnosti S. s.r.o., kdy následně u společnosti S. s.r.o. zakázku žádným
způsobem nerealizoval, poskytnutou zálohu i přes výzvy nevrátil a použil ji pro
svou potřebu a takto způsobil poškozené MVDr. G. Z. škodu ve výši 75.000,-
Kč“.
V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud opětovně konstatoval, že
dovolatel „… jednal v úmyslu ke škodě cizího majetku obohatit sebe jakožto
společníka a jednatele společnosti E. p. s.r.o. tím, že uvedl někoho v omyl a
zamlčel podstatné skutečnosti, když tvrdil, že peníze vybrané na zálohu půjdou
dále společnosti S. a také neuvedl, že finanční situace jeho společnosti je
natolik špatná, že realizace zakázky je nejistá“. Podle zjištění nalézacího
soudu přitom „nebylo zjištěno, že by jednal prvoplánově s úmyslem takovýmto
způsobem porušit zájem chráněný trestním zákonem v ust. § 250 trestního zákona,
ale s ohledem na špatnou finanční situaci své společnosti musel vědět, že svým
jednáním může takové porušení způsobit a pro případ, že je způsobí, s tím byl
srozuměn“.
Již z těchto skutečností dostatečně zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatele,
a to ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., zahrnující podvodné
jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky.
Tím spíše je tento závěr odůvodněn, jsou-li vzata v úvahu zjištění a závěry
odvolacího soudu. Ten mj. ve svém rozhodnutí uvedl: „Z výpisu z obchodního
rejstříku vedeného Krajským soudem v Ostravě, … je potvrzováno, že vůči firmě
E. p., s.r.o., jejíž majitelem a jediným jednatelem byl obžalovaný, je vedena
řada exekucí …“, kdy „Výše pohledávek vedených exekucí přesahuje částku
1.500.000,- Kč“. Zmíněný soud tak dospěl k závěru, že „výsledky dokazování
potvrdily, že obžalovaný uzavřel s poškozenou smlouvu o dílo, vybral jako
jednatel společnosti E. p., s.r.o., zálohu ve výši 75.000,- Kč, a to v době,
kdy byl s ohledem na vedené exekuce jako jednatel firmy ve značných finančních
problémech a bylo mu zřejmé, že tuto zakázku nebude moci realizovat, což také
učinil a finanční prostředky použil pro vlastní potřebu“.
Ve vztahu k argumentaci dovolatele stran rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, je třeba v prvé řadě odkázat na závěr odvolacího
soudu, podle něhož tento soud „nemohl akceptovat námitky obžalovaného ohledně
jeho tvrzení, že měl rozpracováno více zakázek, což obžalovaný doložil
listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že určitým subjektům nabízel svou
zprostředkovatelskou činnost, avšak z těchto listinných důkazů je také
potvrzováno, že tyto nebyly akceptovány. Sám obžalovaný ve své výpovědi
připustil, že vzhledem k exekucím, které byly zaznamenány v jeho obchodním
rejstříku, firma E. p., s.r.o., neměla žádnou činnost.“ Z toho je jednak
zřejmé, že neobstojí tvrzení dovolatele, že v době uzavírání smlouvy s MVDr. Z.
měl rozpracováno mnoho dalších zakázek (cca 25), a dále, že dovolatel ve
skutečnosti neučinil kroky, které by vedly ke stabilizaci finanční situace jeho
firmy [výstižně státní zástupce konstatoval, že dovolatel jednal mj. s vědomím
„že proto, aby takovéto události (zlepšení hospodaření, nové zakázky, nově
přijaté zálohy, odvrácení exekuce atd.) nastaly, nic reálně neučinil“] a pro
něž by mělo být vyloučeno minimálně jeho srozumění s tím, že nebude schopen
zakázku MVDr. Z. realizovat a že jí za dalších zjištěných okolností způsobí
škodu a sebe (příp. svoji firmu) současně obohatí. Nutno přitom zdůraznit, že
uvedené skutečnosti je třeba posuzovat v rámci komplexu výše popsaných
skutečností charakterizujících finanční situaci firmy dovolatele. Z tohoto
komplexního posouzení plyne opodstatněnost závěru, že dovolatel v rozhodné době
znal stav, v němž se jeho firma nacházela, a musel si být přinejmenším vědom
toho a současně musel být srozuměn s tím, že nebude schopen závazku, který
přijal, dostát a že tím poškozenou uvádí v omyl (a způsobí jí škodu a současně
sebe obohatí).
Stručně shrnuto, soudy zjištěné skutečnosti svědčí o vědomí dovolatele, že svým
jednáním uvádí poškozenou v omyl, resp. zamlčuje jí podstatné skutečnosti, i o
jeho srozumění s popsaným jednáním a následkem tohoto jednání (včetně
příčinného vztahu mezi jednáním a následkem). V souvislosti s tím je na místě
ještě připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo
269/2005, podle něhož „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo
prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento
svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své
věřitele uvádí v omyl.“
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze za vadný označit odvolacím soudem potvrzený
závěr soudu prvního stupně, že dovolatel v posuzovaném případě jednal úmyslně,
a to ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. I se zřetelem k tomu
obstojí závěr soudů obou stupňů, že obviněný naplnil popsaným skutkem všechny
znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Naproti tomu
formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat
žádné opodstatnění.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného L. J. odmítl. Za
podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý