5 Tdo 269/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3.
2005 o dovolání obviněného Ing. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Praze
ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T
164/2003, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. H. o d m í
t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 T
164/2003, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §
250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil tím, že:
- ve třech případech ve dnech 6. 8. 2001, 16. 8. 2001 a 30. 8. 2001 v
Zemědělském družstvu S. - M., okres M. B., přestože věděl, že vzhledem ke své
finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát svým novým
závazkům, odebral celkem 160 ks prasat a 73 ks jatečních býků v celkové částce
2.544.750,- Kč, všechna jateční zvířata ihned prodal do masokombinátu a utržené
peníze užil pro svou potřebu, přičemž na základě vystavených faktur postupně
uhradil poškozenému pouze 1.222.081,30 Kč a způsobil tak uvedené společnosti
škodu ve výši nejméně 1.322.668,70 Kč,
- dne 10. 12. 2001 v Zemědělském družstvu T. se sídlem ve V., přestože věděl,
že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti nebude moci dostát
svým novým závazkům, na výdejku odebral 12 ks jatečních jalovic v celkové
částce 149.625,- Kč, všechna jateční zvířata prodal dne 11. 12. 2001 do
masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu, přičemž na základě
vystavené faktury uhradil 3. 6. 2002 poškozenému družstvu pouze 1.625,- Kč a
způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 148 000 Kč,
- dne 28. 5. 2002 ve S., okres T., Zemědělském družstvu O., přestože věděl, že
vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti a dále i s ohledem na
to, že místní masokombinát vykupuje jateční zvířata za nižší cenu, než za
kterou tato zvířata nakupoval, nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral
10 ks jatečních krav v celkové částce 182.775,60 Kč, všechna jateční zvířata
prodal ihned do masokombinátu a utržené peníze užil pro svou potřebu, přičemž
na základě vystavené faktury uhradil až 16. 1. 2003 poškozenému družstvu pouze
20.775,60 Kč a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši nejméně 162.000,-
Kč,
- dne 1. 11. 2002 v Zemědělské společnosti J., a. s., se sídlem v J., okres Ú.,
přestože věděl, že vzhledem ke své finanční situaci a platební neschopnosti
nebude moci dostát svým novým závazkům, odebral 8 ks jatečních býků v celkové
částce 145.748,- Kč, všechna jateční zvířata prodal ihned do masokombinátu a
utržené peníze užil pro svou potřebu a způsobil jmenované společnosti výše
uvedenou škodu.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. H. podle § 250 odst. 3 tr. zák.
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 10 měsíců, přičemž podle §
58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání 4 let a současně byl nad ním vysloven dohled.
Podle § 49 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen i trest zákazu činnosti
živnostenského podnikání koupě zboží za účelem prodeje na dobu 5 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný uznán povinným uhradit Zemědělskému
družstvu O. náhradu škody ve výši 162 000 Kč, Zemědělskému družstvu S. - M.
náhradu škody ve výši 1 322 518 Kč, Zemědělskému družstvu T. se sídlem ve V.
náhradu škody ve výši 148 800 Kč a Zemědělské společnosti J., a. s., se sídlem
v J. náhradu škody ve výši 145 748 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný Ing. J. H. a státní zástupce Okresního
státního zastupitelství odvolání, o kterých Krajský soud v Praze rozhodl
rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To 340/2004, tak, že odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl a na základě odvolání
státního zástupce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně částečně zrušil a
znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a nezměněném výroku o náhradě škody ve
vztahu k poškozeným Zemědělskému družstvu O., Zemědělskému družstvu M. a
Zemědělské společnosti J., a. s., obviněného Ing. J. H. odsoudil podle § 250
odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž mu tento trest
podmíněně odložil podle § 58 odst. 1 a § 60a odst. 1, 2 tr. zák. na zkušební
dobu v trvání 5 let a současně nad ním vyslovil dohled. Dále obviněnému
odvolací soud uložil podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. též trest
zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem koupě zboží za
účelem jeho dalšího prodeje, a to v trvání 5 let. V neposlední řadě bylo
rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o náhradě škody ve vztahu k poškozenému
Zemědělskému družstvu T. se sídlem ve V., a to ve výši 148 000 Kč.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 12 To
340/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 T 164/2003, podal obviněný Ing. J. H.
prostřednictvím obhájce Mgr. M. H. dovolání do všech výroků napadeného
rozhodnutí z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním,
že v případě Zemědělského družstva S. - M. nebyla naplněna skutková podstata
trestného činu podvodu ve smyslu § 250 tr. zák., neboť první závazek obviněného
za tímto družstvem vznikl 6. 8. 2001 a poslední jeho částečné plnění proběhlo
zápočtem jeho pohledávky za tímto družstvem dne 15. 1. 2003, což bylo 16 měsíců
poté, kdy mělo k trestnému činu dojít. V tomto případě se podle dovolatele
nejednalo o klasické splácení závazku, ale o zápočty vzájemných pohledávek,
které vznikly aktivním obchodováním mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Nebylo
též jednoznačně prokázáno, že úmysl obohatit se měl obviněný již v okamžiku
páchání trestného činu, protože obviněný svůj závazek sice nemohl splnit ve
lhůtě splatnosti, avšak s věřitelem dále aktivně obchodoval a závazek aktivně
splácel těmito následnými obchody. Dále dovolatel polemizuje s odůvodněním
rozhodnutí krajského soudu, který uvedl, že pokud obviněný dluh částečně
uhradil, učinil tak proto, že mu byla odmítnuta další možnost obchodní
spolupráce s dotyčným věřitelem. Podle obviněného však přitom soud nevzal v
úvahu závěry vyplývající ze znaleckého posudku na č. l. 456 spisu, a to, že
obviněný ve splácení jeho závazků aktivně pokračoval, i když od ZD S. - M. nic
dalšího již neodebral. Následně obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku
napadeným rozhodnutím vytkl, že v případě polhůtního splácení též nedošlo k
obohacení dovolatele či někoho jiného, jak vyžaduje zákon, a proto nedošlo k
naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. K případům Zemědělského
družstva T., Zemědělského družstva O. a Zemědělské společnosti J., a. s.,
uvedl, že ani zde nedošlo k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného
činu, protože ve všech případech obviněný své závazky uznal a v případech
Zemědělského družstva T. a Zemědělského družstva O. došlo i k částečnému
plnění. Tento svůj argument obviněný dále ještě rozvedl tak, že ve svém
podnikání vzhledem k obtížné finanční situaci prováděl spíše úhrady starších
pohledávek a pohledávky nové odsouval do doby, kdy se, jak obviněný doufal,
zlepší situace na trhu a jeho podnikání se stane opět ziskovým. Proto také jeho
jednání nenaplnilo znaky trestného činu podvodu, a jednalo se pouze o neúspěšné
podnikání. Takové podnikání, které podle dovolatele probíhalo v souladu se
zákonnou úpravou, nelze posuzovat jako podvodné jednání. V této souvislosti
obviněný poukázal na ustanovení článku 8 odst. 2 větu druhou Listiny základních
práv a svobod, podle něhož nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro
neschopnost dostát svému smluvnímu závazku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí č. j.
12 To 340/2004 – 563 ze dne 30. 9. 2004 a č. j. 2 T 164/2003 – 546 ze dne 15.
7. 2004 zrušil ve výrocích o vině, trestu i náhradě škody.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání
obviněného Ing. J. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve svém
vyjádření konstatovala, že dovolatelem uvedené a ve smyslu použitého dovolacího
důvodu kvalifikované výtky, které směřují především k nedostatku dovolatelova
zavinění, nejsou způsobilé zvrátit zcela správný právní závěr o jeho
odpovědnosti za jednání podvodného charakteru. Na závěr státní zástupkyně
navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá, a současně navrhla, aby tak
učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací
nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda v posuzovaném případě není dán
některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na
základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm.
a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm.
b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje
náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále zkoumal, zda obviněným vznesené
námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými
podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., kde je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z
takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Svými shora uvedenými námitkami vytkl dovolatel napadeným rozhodnutím, že jak
soud prvního stupně tak i soud druhého stupně nesprávně posoudily předmětné
jednání obviněného jako trestný čin podvodu, a to zejména z toho důvodu, že
pokud podnikatel přijme závazek a pak z různých důvodů nemůže tento ve lhůtě
splatnosti splnit, ale přesto dále aktivně obchoduje a těmito obchody svůj
závazek aktivně splácí, nelze v takovémto jednání spatřovat zákonné znaky
trestného činu podvodu. Není zde totiž podle dovolatele přítomna subjektivní
stránka, protože obviněný nejednal v úmyslu sebe či jiného obohatit, nýbrž
aktivně pokračoval ve splácení svých závazků.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.
K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku
pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude
moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu
přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k této otázce se vyjádřil na straně 4 svého
rozsudku již soud prvního stupně (viz č. l. 546 spisu), který uvedl, že bylo
prokázáno, že obviněný znal výši svých dluhů a věděl tedy, že nebude schopen
uhradit nově vzniklé pohledávky ve lhůtě jejich splatnosti, přesto však dále
pokračoval v nikoli skutečně ziskovém obchodování a bez konkrétního
materiálního důvodu zcela nepřiměřeně spoléhal na to, že se jeho finanční
situace zlepší. Přitom však naopak jeho dluhy neustále narůstaly, aniž by v
budoucnu existovala nějaká reálná možnost, která by nasvědčovala tomu, že
obviněný by v blízké budoucnosti mohl uskutečnit tak výnosný obchod, aby na
základě něj obdržel finanční prostředky, které by mohly sloužit ke splnění
převážné většiny jeho závazků. Jak dále nalézací soud uvedl, nebylo za této
situace podstatné, zda obviněný chtěl utržené prostředky použít pouze pro svou
potřebu (ve formě osobní spotřeby), nebo je vložit zpět do podnikání, včetně té
možnosti, že jimi v rozhodné době zpravidla již jen částečně uhrazoval starší
dluhy. S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožnil, přičemž dále upřesnil,
že i sám obviněný jak v rámci své obhajoby, tak při výslechu v řízení před
soudem prvního a druhého stupně tak i v odůvodnění svého dovolání uvedl, že
upřednostňoval věřitele, kteří na něj činili větší nátlak a jejichž pohledávky
měli starší dobu splatnosti, před hrazením pohledávek nově vzniklých. Pokud
tedy s tímto vědomím obviněný podepisoval faktury s datem splatnosti, o kterém
již při podpisu vzhledem ke své finanční situaci věděl, že jej nebude schopen
dodržet a nebude moci uhradit své závazky v plné výši, pak své věřitele tímto
jednáním vědomě uvedl v omyl a naplnil tak subjektivní i objektivní stránku
uvedeného trestného činu, neboť uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel
předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Tento
právní závěr je důležitý i z hlediska námitky obviněného, že samotný fakt, že
závazek není zaplacen ve lhůtě splatnosti, ale je splácen po lhůtě, nenaplňuje
zákonné znaky podvodu. S tím je sice třeba v zásadě souhlasit, ale v
posuzovaném případě, jak již bylo řečeno výše, se k tomuto faktu u obviněného
přidružilo navíc zavinění ve formě úmyslu, který byl s ohledem na výše uvedené
závěry přítomen již v době vzniku předmětných závazků, a proto předmětné
jednání obviněného zákonné znaky podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.
naplňovalo.
K námitce obviněného týkající se nedostatku jeho obohacení předmětnou činností,
je třeba poukázat zejména na závěry znaleckého posudku Ing. P. C., CSc. z oboru
ekonomika – účetní evidence, z kterého jednoznačně vyplývá, že obviněný si v
letech 2001 i 2002, kdy došlo ke spáchání předmětné trestné činnosti, bral
osobní spotřebu, a to v celkové částce 880 351 Kč, která nepochybně byla jeho
obohacením ve smyslu § 250 tr. zák. na úkor shora uvedených poškozených
družstev a akciové společnosti. Byl proto i tento znak trestného činu podvodu
ze strany obviněného naplněn, přičemž byl pokryt jeho úmyslným zaviněním, neboť
byl v té době ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. srozuměn s tím, že podniká se
ztrátou a není schopen plnit ve lhůtě a v plné výši své splatné závazky, což
podle znalkyně bylo způsobeno v případě obviněného Ing. J. H. jednak tím, že
měl nízko stanovené ceny, za které prodával jateční zvířata, a jednak tím, že
si vzal více prostředků na osobní spotřebu (viz č. l. 462 a 463 spisu). Je
třeba souhlasit se závěry odvolacího soudu na č. l. 569 spisu, že ze závěrů
tohoto znaleckého posudku a z výpovědi znalkyně v řízení před soudem prvního
stupně nesporně vyplývá, že v posuzované době, kdy obviněný od jednotlivých
poškozených nakupoval jateční zvířata s tím, že kupní cenu zaplatí na základě
vystavených faktur v dohodnuté lhůtě splatnosti, věděl, že jako podnikatel se
ocitl v úpadku (ve formě insolvence) a že na zaplacení odebraných zvířat
nedisponuje (a ani v dohodnuté lhůtě splatnosti nebude disponovat) potřebnými
finančními prostředky. Tento závěr nachází oporu také v té okolnosti, že
obviněný ihned po odběru zvířat od jednotlivých poškozených tyto obratem prodal
do masokombinátu (bez ohledu na aktuální kupní cenu), přičemž takto získané
peníze nepoužil na úhradu stávajících závazků, ale použil je v části na úhradu
závazků předchozích, neboť ze strany věřitelů na něho byl vyvíjen nátlak
směřující k uhrazení těchto dluhů, dále v části na režii, ale také, jak již
bylo uvedeno výše, na svou osobní spotřebu.
Dále dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že v jeho jednání bylo možno spatřovat
pouze neúspěšné podnikání, a poukázal na čl. 8 odst. 2 větu druhou Listiny
základních práv a svobod, podle kterého nikdo nemůže být zbaven svobody pouze
pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. K této námitce považuje Nejvyšší soud
za nutné uvést, že tato námitka směřuje opět k již dovolatelem zmiňovanému
nedostatku objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr.
zák., konkrétně podvodného jednání, a proto v této souvislosti je třeba odkázat
na již výše uvedené závěry ohledně jednání obviněného. Jen pro úplnost je ještě
třeba dodat, že jak vyplynulo z dokazování provedeného v nalézacím řízení, od
počátku doby uvedené v popisu skutku v rozhodnutí soudu prvního stupně se
celkové zadlužení obviněného neustále prohlubovalo, a i když se obviněný snažil
alespoň částečně vzniklé závazky plnit, přesto mu muselo být zřejmé, že není
možné již vzniklé závazky uhradit zcela, neboť uzavíral i takové obchody, kdy
nakupoval jateční zvířata za cenu vyšší, než za jakou toto zboží mohl prodat,
přičemž o cenových podmínkách prodeje věděl dříve, než uskutečnil nákup
jatečních zvířat. V takové situaci tedy obviněný jako podnikatel již neměl dále
podnikat, ale měl neprodleně podat návrh na prohlášení konkurzu vůči vlastní
osobě. Pokud tak učinil až dne 19. 12. 2003, bylo to vzhledem k jeho finanční
situaci již v letech 2001 a 2002, kdy došlo k jeho trestné činnosti, nepochybně
opožděně.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že
právní posouzení skutku spáchaného obviněným Ing. J. H. ve výroku napadeného
rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 T
164/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004,
sp. zn. 12 To 340/2004, jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zák. je zcela správné a odpovídající zákonu. Soud prvního stupně
jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný
skutkový stav podstatné. Se závěry soudu prvního stupně se pak plně ztotožnil i
soud druhého stupně, jako soud odvolací, který v rámci řízení o odvolání
státního zástupce pouze změnil výrok o trestu a v části i o náhradě škody, a to
po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž
tento se současně bez pochybností a logicky vypořádal též s námitkami
obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení. Je nutno zdůraznit, že
námitky uvedené obviněným v dovolání jsou z velké části prakticky totožné s
námitkami uplatněnými v rámci řízení před soudem druhého stupně.
Z obsahu dovolání, po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými
v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, a z
přiloženého spisového materiálu, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a
řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť většina vznesených
námitek dovolatele byla jednoznačně a bez pochybností vyvrácena již v rámci
řízení před soudem prvního stupně, resp. před soudem odvolacím, a zbývající
část výtek směřujících proti napadeným rozhodnutím shledal Nejvyšší soud
nedůvodnými. Proto je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání
obviněného Ing. J. H. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť z velké části
jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního
stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a
správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
řádu odmítl, a to v souladu s návrhem nejvyššího státního zástupce v neveřejném
zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu].
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.