23 Cdo 3665/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně M. N., zast. JUDr. Blankou Mourovou,
advokátkou se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, proti žalovaným 1) P. K. a 2)
Ing. J. M., zast. Mgr. Kamilem Tomanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové,
Kroupova 441, o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 68/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2008, č. j. 3
Cmo 72/2007-173, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2008, č. j. 3 Cmo 72/2007-173,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 17. října 2006, č. j. 34 Cm 68/2005, uložil žalovaným 1) a 2)
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni 1.100.000,- Kč a dále
žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni 3 % úrok z částky 1.000.000,- Kč od
1. 5. 2005 do zaplacení a žalovanému 2) povinnost zaplatit žalobkyni 3 % úrok z
částky 1.000.000,- Kč od 1. 5. 2005 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní
moci rozsudku. Soud prvního stupně dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně
domáhala po žalovaném 1) zaplacení 3 % úroku z prodlení z částky 1.100.000,- Kč
od 1. 5. 2005 do 7. 5. 2005, uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a
nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 58.391,- Kč do tří dnů
od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně a dále povinnost
zaplatit České republice na účet tohoto soudu soudní poplatek ve výši 44.000,-
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11.
února 2008, č. j. 3 Cmo 72/2007-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak,
že zamítl žalobu o zaplacení částky 1.100.000,- Kč s příslušenstvím oběma
žalovanými, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovaným neuložil povinnost zaplatit České republice soudní poplatek;
odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na jejich
náhradu a žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na jejich náhradu částku
65.033,- Kč k rukám advokáta Mgr. Kamila Tomana ve lhůtě tří dnů od právní moci
rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se
žalobkyně původně domáhala zaplacení částky v žalované výši po žalovaných 1) a
2) a po Ing. J. K., Z. M., J. K. a M. M. s odůvodněním, že tyto osoby
odpovídají za náhradu škody a ručí za závazek společnosti SHARING INVEST, a.
s., se sídlem v Hradci Králové, Habrmanova 323, IČ: 642 56 073 (dále jen
„Společnost“) a mají povinnost zaplatit žalobkyni částku ze smlouvy o
zabezpečení nemovitosti uzavřené dne 9. 11. 1995 ve výši 1.100.000,- Kč. V
průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu vůči některým žalovaným zpět, a proto
soud řízení v tomto rozsahu zastavil a věc nadále projednal se žalovanými 1) a
2), jež jako členové statutárního orgánu Společnosti nevykonávali svou
působnost s péčí řádného hospodáře, a tak způsobili, že Společnost, se kterou
žalobkyně uzavřela shora uvedenou smlouvu o zabezpečení nemovitosti, dle níž
měl být zhodnocen vklad žalobkyně ve výši 440.000,- Kč na částku 1.100.000,- Kč
zajištěný směnkou ze dne 8. 4. 2001 s tím, že za zhodnocený vklad měla
Společnost spolu s dalšími společnostmi zajistit žalobkyni byt, k čemuž nedošlo.
Odvolací soud po doplnění dokazování dovodil, že smlouva o zabezpečení
nemovitosti, uzavřená mezi žalobkyní a Společností, není smlouvou o tichém
společenství z důvodu absence podstatné náležitosti dle § 673 a násl. obchod.
zák., a to určení podílu tichého společníka na zisku a ztrátě podnikatele.,
nýbrž smlouvou nepojmenovanou s prvky smlouvy o půjčce. Dle odvolacího soudu
vyšlo v řízení najevo, že žalobkyně splatnou pohledávku za společností má,
jejího uspokojení se nemůže domoci na Společnosti a žalovaní v rozhodném období
byli členy představenstva. V řízení nebyla podle odvolacího soudu prokázána
existence příčinné souvislosti mezi porušením povinností ze strany žalovaných
při výkonu jejich funkce a škodou vzniklou Společnosti. Na rozdíl od soudu
prvního stupně shledal, že bilance hospodaření Společnosti nebyla aktivní a že
nebyl splněn předpoklad vzniku ručitelského závazku žalovaných za závazky
Společnosti dle § 194 odst. 6 obchod. zák., a proto není nárok žalobkyně
důvodný.
Ze shora uvedených důvodů změnil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
tak, jak specifikováno shora.
Dovoláním ze dne 1. 6. 2008 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
důvodné dle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že dle úpravy účinné do 31. 12. 2000 je sice v obtížné důkazní situaci, ale v řízení bylo prokázáno, že
žalovaní své povinnosti porušili, v důsledku čehož vznikla Společnosti škoda. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že se zabýval toliko účetní bilancí v roce
1997, a zdůraznila, že rozhodnou skutečností není, zda pohledávky, které
Společnost měla, byly splatné či nikoli, nýbrž to, že tyto pohledávky, které
měla vůči personálně propojeným společnostem, s nimiž uzavírala nestandardní
smlouvy, nebyly Společností vymáhány. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní
nesplnili smluvní povinnost vložit 20 % žalobkyní do Společnosti vložených
prostředků na účty peněžních ústavů nebo za ně nakoupit likvidní cenné papíry. Žalovaní dle dovolatelky porušili zákonem uložený zákaz konkurence, když
působili jako členové statutárních orgánů v několika personálně propojených
společnostech se stejným nebo podobným předmětem činnosti, přičemž mezi těmito
společnostmi docházelo na základě smluv o zprostředkování, nájemních,
mandátních, o průzkumu trhu atd. k přesunu finančních prostředků, přičemž
půjčené peníze nebyly Společnosti vráceny. Finance byly půjčovány i
společnostem, které měly vůči Společnosti nezaplacené závazky, a dále těm, jež
nevyvíjely žádnou činnost, nedisponovaly žádným majetkem. Závěrem proto žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
osudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 18. 7. 2008 se k dovolání vyjádřil žalovaný 2) a zejména uvedl,
že Společnosti nevznikla škoda v příčinné souvislosti s porušením jeho
povinností při výkonu člena představenstva. Hodnocení účetní bilance
Společnosti v roce 1997 je zásadního charakteru, poněvadž žalovaný 2) byl
členem představenstva a mohl ovlivnit dění ve Společnosti pouze do 31. 3. 1998. Nesouhlasí s názorem dovolatelky, že Společností uzavírané smlouvy byly
nestandardní, a vytkl jí, že nespecifikovala, v čem spočívala tvrzená
nevýhodnost těchto smluv. Dle žalovaného 2) nedošlo ani k porušení zákazu
konkurence, protože všechny společnosti, s nimiž Společnost uzavírala smlouvy,
měly jiný předmět podnikání. Akcentoval, že těmito skutečnostmi se zabývala
Policie ČR a Okresní státní zastupitelství v Trutnově a porušení právních
předpisů v tom smyslu, že by činnost žalovaného 2) byla v rozporu s péčí
řádného hospodáře, neshledala, přičemž soud je dle § 135 o. s. ř. rozhodnutím
těchto orgánů vázán. Závěrem proto žalovaný 2) navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně jako
zjevně bezdůvodné zamítl a zavázal jí k náhradě nákladů dovolacího řízení vč. DPH. Žalovaný 1) se k podanému dovolání, jak plyne z předkládací zprávy soudu
prvního stupně a obsahu spisu, nevyjádřil. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) s ohledem na
čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a
poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyní), včas,
dovolatelka je zastoupena advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jí
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud ČR zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného
opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Z obsahu dovolání je zřejmé, že směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně zamítnutí
žaloby o zaplacení 1.100.000,- Kč s příslušenstvím) a proti výroku o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů. V posuzovaném případě je dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (§ 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že Společnosti nevznikla škoda
v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných při výkonu působnosti
funkce členů představenstva Společnosti, a proto žalovaní neručí za závazky
Společnosti vůči žalobkyni. V souzené věci půjde s ohledem na dovolací námitky žalobkyně o zodpovězení
otázky, zda v řízení před soudy obou stupňů byly (či nikoli) prokázány
předpoklady odpovědnosti žalovaných za škodu způsobenou Společnosti a zda
žalovaní ručí za závazek Společnosti v žalované výši, vzniklý ze smlouvy o
zabezpečení nemovitosti ze dne 9. 11. 2005. Podle ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. (ve znění účinném v době tvrzeného
porušení povinnosti), členové představenstva, kteří odpovídají společnosti za
škodu, ručí za závazky společnosti společně a nerozdílně, pokud společnost
proti členovi představenstva právo na náhradu škody neuplatnila a nevymáhala a
věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku společnosti pro
její platební neschopnost nebo z důvodu, že společnost zastavila platby. Jak vyplývá z rozhodnutí ze dne 30. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 683/2008, ze
dne 22. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008, či ze dne 27. března 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, Nejvyšší soud ČR opakovaně potvrdil, že zákonné ručení
(člena) statutárního orgánu společnosti za závazky společnosti na základě § 194
odst. 6 obch. zák. nemůže vzniknout, jestliže nebyly prokázány předpoklady jeho
odpovědnosti za škodu způsobenou společnosti. Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, či usnesení ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. 29
Cdo 4462/2008) uvedl, že přenos důkazního břemene na statutární orgán
společnosti ohledně toho, zda tento orgán jednal s náležitou péčí, začlenil do
§ 194 odst. 5 obch. zák.
teprve zákon č. 370/2000 Sb., s účinností od 1. ledna
2001, a nelze jej tudíž vztahovat na jednání, ke kterým došlo před tímto datem. Podle ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. ve znění účinném do 31. prosince
2000, že člen představenstva nejednal s náležitou péčí, byl povinen prokazovat
žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu je třeba vytknout zejména to, že neodůvodnil svůj
závěr, proč považoval při posouzení porušení povinností žalovanými při výkonu
působnosti funkcí členů představenstva Společnosti za rozhodnou toliko výši
splatných pohledávek v částce 250.000,- Kč, přičemž pohledávky Společnosti po
splatnosti ve výši 709.718,- Kč, nepovažoval za rozhodné. Odvolací soud se
mimo jiné nezabýval tím, zda nevymáháním pohledávek Společností, jak v řízení
vyšlo najevo, po personálně propojených společnostech SHEMEX, a. s. (žalovaný
2/ byl v rozhodné době též předsedou představenstva této společnosti, žalovaný
1/ pak členem představenstva), SHARING BUILD, a. s. (žalovaný 2/ byl v rozhodné
době taktéž předsedou představenstva této společnosti a žalovaný 1/ pak
místopředsedou představenstva), PRONAX, s. r. o. (žalovaní byli v rozhodné době
jednateli této společnosti), SHARBEST, s. r. o. (žalovaní byli v rozhodné době
jednateli této společnosti) a dalších společnostech neporušili žalovaní
povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Ve smyslu ust. § 194 odst. 5 a 6
obch. zák. odvolací soud neposuzoval dále ani to, zda žalovaní jako členové
představenstva Společnosti jednali s péčí řádného hospodáře při uzavírání smluv
se společnostmi např. SHEMEX, a. s.P RONAX, s. r. o., SHARING BUILT, a. s.,
SHARBEST, s. r. o. a dalšími společnostmi při poskytování půjček, poradenství,
pronájmu movitých a nemovitých věcí atd. Nelze souhlasit s názorem žalovaného 2), že je soud závěry usnesení Policie ČR
ze dne 14. 1. 2002, sp. zn. 1 Ro 1267/2005 o odložení věci a usnesení Okresního
státního zastupitelství v Trutnově ze dne 29. 4. 2002, č. j. Zn 1480/2002-4, o
zamítnutí stížnosti žalobkyně do shora specifikovaného usnesení Police ČR,
vázán. Dle § 135 odst. 1 o. s. ř. platí, že je soud vázán rozhodnutím příslušných
orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o
osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Z toho vyplývá, že soud je vázán výrokem, že byl spáchán trestný čin či správní
delikt, a výrokem o tom, kdo tento trestný čin nebo správní delikt spáchal
tehdy, jestliže je v době rozhodování civilního soudu v právní moci rozsudku,
kterým bylo rozhodnuto, že byl spáchán trestný čin nebo že byl spáchán
přestupek nebo jiný správní delikt (k tomu srov. Drápal, L, Bureš, J. (2009):
Občanský soudní řád I.. Komentář. Praha, C. H. BECK, s. 933). O tyto situace, jak plyne z výše uvedených usnesení Policie ČR a Okresního
státního zastupitelství, v posuzovaném případě nejde, a proto není civilní soud
těmito usneseními vázán a může v rámci posouzení rozhodných skutečností dojít
pro účely civilního řízení k odlišným závěrům.
Závěr odvolacího soudu, že vzhledem k pasivní bilanci hospodaření Společnosti v
roce 1997, v níž žalovaní byli v rozhodné době členy představenstva, nelze
usuzovat na porušení povinnosti těchto osob vykonávat svou působnost s péčí
řádného hospodáře ve smyslu ust. § 194 odst. 5 a 6 obch. zák., není s ohledem
na shora uvedené úplný a tím i správný. Nejvyšší soud České republiky proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení, dle § 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta práv o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.