25 Cdo 1493/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. S., zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem Brno,
Bratislavká 12, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Petrem Novákem,
advokátem se sídlem Brno, Kounicova 11, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 184/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-97, ve znění
opravného usnesení ze dne 5. 12. 2012, č.j. 17 Co 368/2011-107, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím,
představující jednorázové odškodnění za usmrcení jejího otce R. S. žalovaným,
který dne 27. 9. 2006 otce žalobkyně napadl a udeřil ho kusem dřeva do
hrudníku, čímž mu způsobil mimo jiné krvácení do dutiny břišní, v jehož
důsledku otec žalobkyně zemřel.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 11. 7. 2011, č.j. 6 C 184/2008-75,
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 120.000,- Kč s příslušenstvím,
ve zbylé částce 120.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To 105/2008
zjistil, že žalovaný byl uznán vinným trestným činem úmyslného ublížení na
zdraví, kterého se dopustil dne 27. 9. 2006, kdy po předchozí slovní rozepři se
sousedem R. S. (dále jen „poškozený“) jej napadl kusem dřeva tak, že ho udeřil
do levé části hrudníku, způsobil mu zlomeninu 6. až 9. žebra vlevo s citelným
omezením v obvyklém způsobu života poškozeného po dobu nejméně 4 týdnů.
Následně, již bez zavinění žalovaného, v důsledku předchozího chorobného stavu
poškozeného došlo též k trhlině a zhmoždění sleziny a krvácení do dutiny břišní
a v důsledku vleklé choroby po cirhóze jater došlo i k současnému masivnímu
krvácení do trávicího traktu, přičemž poškozený vyhledal lékařské ošetření až
dne 29. 9. 2006, a to za situace, kdy se rozvinul šokový stav, který se již
lékařskou péčí nepodařilo zvládnout a poškozený dne 29. 9. 2006 zemřel. Ze
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplynulo, že bezprostřední příčinou
smrti poškozeného byl šokový stav způsobený velkou ztrátou krve při krvácení do
dutiny břišní a trávicího traktu, když krvácení do dutiny břišní bylo úrazového
původu, tj. bylo způsobenou trhlinou sleziny po úderu žalovaného, a krvácení do
trávicího traktu bylo chorobného původu, neboť nastalo z jícnových varixů při
cirhóze jater poškozeného. Na smrti otce žalobkyně se tak přibližně stejnou
měrou spolupodílel jeho chorobný zdravotní stav, tj. cirhóza jater i úrazové
změny nastalé po fyzickém útoku ze strany žalovaného. Soud dospěl k závěru, že
smrt poškozeného způsobilo i jednání žalovaného, byť zde došlo k určitému
časovému souběhu mezi krvácením do dutiny břišní pro poškození sleziny a
krvácením z jícnových varixů do trávicího traktu. Podle soudu však sám
poškozený nemohl ihned vědět, i když u něj určité bolesti přetrvávaly, o
vážnosti svého zdravotního stavu a kumulaci obou příčin, když rozsah krvácení
byl již následně takový, že následku smrti nemohli lékaři zabránit. Tento podíl
na poškození zdraví stanovil soud ve výši 50 %, a tedy přiznal žalobci ze
žalované částky jednu polovinu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2012, č.j. 17
Co 368/2011-97, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 12. 2012, č.j. 17 Co
368/2011-107, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích I. (vyhovujícím) a III. (nákladovém) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. Uplatněný nárok posoudil podle § 444 odst. 3 obč. zák.,
ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný zaviněným
protiprávním jednáním způsobil úmrtí otce žalobkyně. Odvolací soud přisvědčil
soudu prvního stupně v tom směru, že na smrti poškozeného se přibližně stejnou
měrou spolupodílel jeho chorobný stav, který zapříčinil krvácení do trávicího
traktu z jícnových varixů při cirhóze jater, kterou trpěl, a úrazové změny,
které vedly ke krvácení do dutiny břišní v důsledku fyzického útoku žalovaného.
Souhlasil i se stanovenou mírou spoluúčasti na smrti poškozeného v rozsahu 50 %
a tomu odpovídající výší nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu nesprávný závěr
týkající se existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a úmrtím
poškozeného vzhledem k závěru Krajského soudu v Brně vyslovenému v rozsudku sp.
zn. 8 To 105/2008, v němž nebylo shledáno, že by žalovaný smrt poškozeného
zavinil, či se na ní podílel. Argumentoval tím, že krvácivé zranění sleziny,
které se podílelo na smrti poškozeného v kombinaci s čistě chorobným krvácením
z jícnových varixů, bylo způsobeno v důsledku předchozího chorobného stavu
poškozeného, když nebýt jeho rozsáhlé choroby, tak by k poškození sleziny dojít
nemohlo. Soudy obou stupňů měly podle dovolatele vycházet z jednoznačného
závěru, učiněného soudy v trestním řízení, že žalovaný není odpovědný za smrt
poškozeného, a nepřísluší jim v této souvislosti tento závěr přezkoumávat a
naopak dovozovat příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a smrtí
poškozeného. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších instancí zrušil
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhuje odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je
třeba posoudit podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo sice
nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno
uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu a je
nadále použitelné nejen pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12.
2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11),
nýbrž i pro posouzení dovolání podaných po tomto datu, směřují-li proti
rozhodnutí odvolacího soudu vydanému před tímto datem, když nová právní úprava
dovolacího řízení, která částečně zrušenou úpravu nahradila, se uplatní se
zřetelem k citovanému čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb. až u dovolání
podaných proti rozhodnutím vydaným po 1. 1. 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud v občanském soudním řízení vázán
rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej
spáchal.
Soud je ve smyslu uvedeného ustanovení vázán pouze výrokem (nikoliv
odůvodněním) trestního rozsudku. Z výroku o vině je pak nutno vycházet jako z
celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část s tím, že řeší naplnění znaků
skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah
vázanosti rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je
tedy dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň
významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku (srov. např. zprávu
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněnou pod č.
22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, uveřejněné v Souboru
civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“ – pod C
2776). Soud však není vázán zprošťujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 1966, sp. zn. 4 Cz 30/66,
publikovaný pod č. 58/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98), tím méně
je pak vázán odůvodněním rozhodnutí vydaného v trestním řízení, pokud jde o
odpovědnost za škodu. Zatímco v trestním řízení je třeba k odsouzení, aby
zástupce obžaloby prokázal všechny znaky skutkové podstaty trestného činu
včetně zavinění, a platí zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch
obviněného), v občanském soudním řízení provádí soud (zásadně k návrhu
účastníků) vlastní dokazování, jež je oprávněn (mimo rámec výše vymezené
vázanosti trestním rozsudkem) hodnotit nezávisle na výsledcích trestního
řízení, a důkazní břemeno o tom, že škodu nezavinil, má žalovaný (§ 420 odst. 3
obč. zák.).
Soud v civilním řízení tak není v projednávané věci vázán závěrem trestního
rozsudku v tom směru, že by nemohl posuzovat splnění předpokladů odpovědnosti
žalovaného za škodu způsobenou usmrcením jiného včetně příčinné souvislosti
mezi jednáním žalovaného a smrtí poškozeného. Bylo-li výrokem trestního
rozsudku konstatováno, že žalovaný se dopustil zaviněného protiprávního
jednání, jímž způsobil poškozenému újmu na zdraví, pak pouze v tomto směru je
civilní soud trestním rozsudkem vázán, nikoli však již v posouzení otázky, zda
ono protiprávní jednání bylo také příčinou (jednou z příčin) smrti poškozeného.
Námitky žalovaného v tomto směru nejsou námitkami proti právním závěrům, a
nemohou tedy ani představovat právní otázku zásadního významu, jak vyžaduje k
založení přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel zásadní právní význam spatřuje v otázce příčinné souvislosti mezi
fyzickým napadením poškozeného a jeho úmrtím, neboť samotné napadení
nezpůsobilo úmrtí poškozeného, což podle jeho přesvědčení vyplývá z odůvodnění
trestního rozsudku sp. zn. 8 To 105/2008. Existence příčinné souvislosti je
otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a
vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a
následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku
skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp.
zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6.
11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti
spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence
zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006,
Soubor C 5514). K založení obecné odpovědnosti za škodu stačí, je-li porušení
právní povinnosti jednou z příčin vzniku škody, a to důležitou, podstatnou a
značnou, a nelze ji vylučovat jen proto, že toto jednání či opomenutí dovršilo
již stávající nepříznivý zdravotní stav poškozeného (srov. odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, uveřejněného pod č.
21/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě tedy šlo o
otázku příčinné souvislosti mezi úmrtím poškozeného coby škodlivým následkem a
konkrétním jednáním žalovaného (škůdce), ve formě fyzického útoku, jakožto
příčiny, popř. jedné z příčin. V tomto směru při právním vymezení okolností
významných pro založení příčinného vztahu odvolací soud nepochybil a přezkum
skutkových zjištění učiněných v řízení, z nichž odvolací soud při svém
rozhodnutí vycházel, je v dovolacím řízení vyloučen (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo
po právní stránce zásadní význam a dovolání neobsahuje způsobilé dovolací
důvody, je zřejmé, že dovolání v rozsahu, v němž byla přípustnost dovolání
posuzována podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., směřuje proti
rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný,
Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný
nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2015
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu