33 Cdo 2248/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v
Mariánských Lázních, Klíčová 199, proti žalované R. K., zastoupené JUDr.
Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení
vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 330/2006, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května
2010, č. j. 10 Co 138/2010-171, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2010, č. j. 10 Co
138/2010-171, se v potvrzujícím výroku o věci samé, a rozsudek Okresního soudu
v Chebu ze dne 10. prosince 2009, č. j. 11 C 330/2006-126, v části, jíž bylo
určeno, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální čtrnáctiny na
domě na stavební parcele č. 304 a podílu o velikosti jedné čtrnáctiny na
stavební parcele č. 304 (zastavěné plochy a nádvoří) o výměře 272 m2, vše v
katastrálním území a obci M. L., okres Ch., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací
Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 11 C 330/2006-26, Okresní soud v
Chebu zamítl žalobu o určení, že je žalobce spoluvlastníkem jedné ideální
čtrnáctiny domu stojícího na stavební parcele č. 304 a jedné ideální čtrnáctiny
stavební parcely č. 304 v katastrálním území a obci M. L. Usnesením ze dne 29. března 2007, č. j. 10 Co 85/2007-43, Krajský soud v Plzni
zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se
zřetelem k obsahu výzvy k vrácení daru ze dne 15. 9. 2006, v níž nebyla popsána
žádná konkrétní jednání žalované vůči žalobci (dárci), zakládající právo na
vrácení daru, připomenul, že výzva může být zakomponována do žaloby popisem
jednání, která naplňují znak hrubého rozporu s dobrými mravy. Uložil proto
okresnímu soudu aby se věcí z pohledu obsahu žaloby zabýval. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
10. prosince 2009, č. j. 11 C 330/2006-126, určil, že žalobce je vlastníkem
podílu o velikosti jedné ideální čtrnáctiny na domě na stavební parcele č. 304
a podílu o velikosti jedné čtrnáctiny na stavební parcele č. 304 (zastavěné
plochy a nádvoří) o výměře 272 m2, vše v katastrálním území a obci M. L., okres
Ch.; žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Vzal za
prokázané, že účastníci se stali na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 11. 1995 podílovými spoluvlastníky – každý s podílem jedné čtrnáctiny - výše
uvedených nemovitostí. Žalobce svůj podíl převedl darovací smlouvou ze dne 25. 4. 2004, na žalovanou s účinky vkladu do tamního katastru nemovitostí k 6. 5. 2004. Manželství účastníků uzavřené 10. 9. 1988 rozvedl Okresní soud v Chebu
rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č. j. 8 C 182/98-9. Podle rozsudku téhož soudu
ze dne 13. 9. 1999, č. j. 14 Nc 2152/98-13, byla dcera účastníků R. K. svěřena
pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalované a žalobci uloženo platit na
výživu dcery 1.000,- Kč měsíčně. Tentýž soud pak rozsudkem ze dne 14. 11. 2007,
č. j. 15 P 13/2000-138, schválil dohodu rodičů o změně výchovného prostředí,
podle níž byla dcera svěřena do výchovy žalobci a žalovaná se zavázala platit
na ni výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně k rukám žalobce a 500,- Kč měsíčně
dceři na její účet u peněžního ústavu. Ve faktické péči žalobce byla dcera již
od počátku září 2006. Poté, co se koncem srpna odstěhovala do Prahy, došlo mezi
ní a žalovanou ke konfliktu, neboť se žalovaná dozvěděla, že se přes její zákaz
dcera stýká s žalobcem. Na žádost dcery ji žalobce odvezl do svého bydliště a
od té doby bydlí u něj. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná dne 24. 1. 2006 v M. L. ve Skotské restauraci poté, co přistihla žalobce ve společnosti
I. G., telefonicky přivolala dceru a vyvolala konflikt tím, že I. G. polila
pivem, před dcerou označila otce za lháře a podvodníka. S uvedenou ženou
žalobce v té době již jeden a půl měsíce udržoval známost a po zmíněném
incidentu spolu začali žít. Dne 16. 3. 2006 podala žalovaná trestní oznámení, v
němž uvedla, že jí žalobce od rozvodu neplatil soudem stanovené výživné, s
výjimkou měsíců prosinec 2005 a leden 2006, přičemž za dobu od 10. 2. 1999 do
16.
3. 2006 jí dluží 71.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. prosince 2006, sp. zn. 6 T 31/2006, byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního
řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v neplnění vyživovací povinnosti
ve výši 1.000,- Kč měsíčně vůči nezl. R. K. v období od 1. 12. 1999 do 3. 4. 2006, neboť nebylo prokázáno, že by se skutek, pro nějž byl stíhán, stal. Účastníci, ač rozvedeni dne 26. 11. 1999, totiž po rozvodu manželství nadále
žili ve společné domácnosti a to nejméně do podzimu roku 2003; do podzimu 2005
se žalobce zdržoval nadále ve společné domácnosti, avšak přespával ve svém domě
v L. Od rozvodu až do roku 2005 plnil svou vyživovací povinnost fakticky
nákupem potravin a ostatních potřebných věcí do společné domácnosti, či úhradou
obědů ve školní jídelně, platbami zájmových kroužků dcery, popřípadě hradil
výživné v hotovosti přímo žalované nebo prostřednictvím dcery. V trestním
oznámení ze dne 30. 3. 2006 žalovaná na policii uvedla, že jí žalobce opakovaně
telefonicky nadával a vyhrožoval zabitím. Pro část tohoto skutku (telefonát z
30. 3. 2006) byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. srpna
2008, sp. zn. 1 T 60/2006, podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby
zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. V další části skutku
(telefonáty ze 4. 10. 2005, z 26. a z 29. 3. 2006) byla věc postoupena podle §
222 odst. 2 trestního řádu k projednání Městskému úřadu Lázně Kynžvart jako
přestupek; rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků Městského úřadu Lázně
Kynžvart ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 9/2009, bylo řízení zastaveno pro uplynutí
prekluzivní lhůty stanovené v § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 8 Nc 3663/2006-37,
byl zastaven výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v
Chebu z 13. 9. 1999, sp. zn. 14 Nc 2152/98, k vymožení dlužného výživného pro
nezl. R. K., která byla při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí
zastoupena matkou (žalovanou), neboť zastavení navrhla oprávněná. Dopisem z 15. 9. 2005, doručeným žalované 19. 9. 2006, ji žalobce vyzval, k vrácení daru. Výzvu odůvodnil poukazem na to, že se žalovaná k němu a členům jeho rodiny
chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Vycházeje z § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně
přijal závěr, podle něhož se žalovaná dopustila hrubého porušení dobrých mravů
tím, že podala na žalobce trestní oznámení pro neplacení výživného; u
zbývajících jednání žalované uzavřel, že buď nebyla způsobilá hrubě porušit
dobré mravy, nebo se jich žalovaná nedopustila. Soud prvního stupně přihlédl k
tomu, že bylo prokázáno, že účastníci spolu po rozvodu manželství žili v jedné
domácnosti, řadu let společně hospodařili a oba se podíleli na úhradě potřeb
tehdy nezl. dcery R., přestože žalobce nemůže prokázat plnění výživného měsíčně
ve výši 1.000,- Kč. To, že žalobce fakticky svou vyživovací povinnost plnil,
vyplývá zejména z výpovědi dcery, která se v podstatné části shoduje s její
výpovědí, kterou učinila v trestním řízení.
Podle soudu prvního stupně je velmi
nepravděpodobné, že by žalovaná po více jak 6 let tolerovala žalobci neplacení
výživného, aniž by je nevymáhala exekučně, k čemuž přistoupila až v roce 2006. Skutečnost, že sama navrhla zastavení výkonu rozhodnutí, svědčí ve prospěch
závěru, že žalobce nic na výživném nedlužil. Jednání žalované, spočívající v
podání nepravdivého trestního oznámení pro neplacení výživného na dceru R. za
období od konce roku 1999 do března 2006, s výjimkou vyjmenovaných měsíců,
označil za hrubé porušení dobrých mravů, neboť žalobci hrozil trest odnětí
svobody s trestní sazbou jednoho roku. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 10 Co
138/2010-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
(výrok I.); výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Shodně se soudem prvního
stupně, s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2004, sp. zn.
33 Odo 1192/2003, a ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000, dovodil
naplnění znaků hrubého porušení dobrých mravů jako důvodu pro vrácení daru ve
smyslu § 630 obč. zák. podáním trestního oznámení pro neplacení výživného.
Důvodnou neshledal námitku žalované, že ve zmíněné trestní věci byl žalobce z
obžaloby pro neplnění vyživovací povinnosti zproštěn za použití zásady „v
pochybnostech ve prospěch obžalovaného“, kterážto zásada však v řízení
občanskoprávním neplatí. Podáním trestního oznámení se žalovaná dopustila
hrubého porušení dobrých mravů, neboť z výsledků trestního řízení vyplynulo, že
oznámení nebylo pravdivé a směřovalo k poškození žalobce. V situaci, kdy vztahy
účastníků nebyly urovnané, jejich hospodaření bylo ovlivněno podnikatelskou
činností každého z nich, přičemž neměli společnou pokladnu a každý z nich
přispíval na chod domácnosti a nezletilou samostatně a střídavě, byl trestním
oznámením žalobce ohrožen trestním postihem za čin, který nespáchal. Odvolací
soud zdůraznil, že žalovaná se exekučně nedomáhala placení výživného a ani
vyčíslený dluh „nebyl podložen“.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 písm. b) o. s. ř., zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že je hrubým
porušením dobrých mravů podání trestního oznámení matky nezletilého dítěte
(obdarované) pro neplacení výživného, je-li následně dárce obžaloby zproštěn
proto, že nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro nějž byl stíhán. S
odkazem na všechny okolnosti souzené věci a na závěry vyjádřené v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2009, sp. zn. 33 Cdo 3760/2008, a v nálezu
Ústavního soudu „č. 391/05“ (správně sp. zn. IV. ÚS 391/05 ze dne 26. září
2005), navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu
a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 228/2000 (chybně uvedeno
29 Odo 228/2000), ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, která řeší obdobný případ. Akcentuje,
že v případě, byl-li by uznán vinným ze spáchání trestného činu podle § 213
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (dále jen „tr. zák.“), hrozil mu trest
odnětí svobody v trvání až jednoho roku, popř. až na tři roky v případě
kvalifikace podle § 213 odst. 3 tr. zák. Podle § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) lze
dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm
řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3
o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
[odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. pro řešení otázky, zda podání trestního oznámení matkou nezletilého
dítěte (obdarovanou) pro neplacení výživného nezletilého dítěte otcem (dárcem),
je hrubým porušením dobrých mravů, dojde-li následně ke zproštění obžaloby
povinného otce proto, že se skutek nestal. Při řešení uvedené právní otázky dovolací soud vycházel ze skutkového
stavu zjištěného soudy obou stupňů, neboť v případě dovolání přípustného podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr o skutkovém stavu nezpochybnitelný
(srovnej § 241a odst. 3 o. s.
ř.); z uvedeného důvodu se dovolací soud nemohl
zabývat námitkami žalované vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, ani tím,
že soudy měly z provedených důkazů učinit jiné zjištění, resp. měly uvěřit
verzi žalované, neboť výpověď žalobce není věrohodná. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů v návaznosti na obsah spisu vyplývá,
že žalobce smlouvou ze dne 25. 4. 2004, za trvání manželství účastníků
(uzavřeného dne 10. 9. 1988 před MěNV v Mariánských Lázních), daroval žalované
spoluvlastnický podíl ve výši 1/14 na budově stojící na stavební parcele č. 304
a stavební parcele č. 304 v katastrálním území a obci M. L. Jejich manželství
bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 8 C 182/98-9, přičemž podle rozsudku téhož soudu ze dne 13. září 1999, č. j. 14 Nc 2152/98-13, byla tehdy nezletilá dcera R. K. svěřena na dobu po rozvodu
manželství do výchovy žalované a žalobci bylo uloženo platit na výživu
nezletilé 1.000,- Kč měsíčně. Důvodem rozvodu manželství byla skutečnost, že
účastníci od roku 1995 nežili jako manželé ve společné domácnosti, společně
nehospodařili a intimně se nestýkali. Dne 16. 3. 2006 žalovaná podala na
Policii České republiky, Obvodním oddělení v Mariánských Lázních pod č. j. ORCH-911/ML-TČ-2006, oznámení, v němž po poučení podle § 158 odst. 2 trestního
řádu o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, zejména o odpovědnosti za
trestný čin nadržování podle § 166 trestního zákona (dále jen „tr. zák.“),
křivého obvinění podle § 174 tr. zák., pomluvy podle § 206 tr. zák. a
poškozování cizích práv podle § 209 tr. zák., uvedla, že „podle rozsudku
Okresního soudu v Chebu ze dne 13. září 1999, č. j. 14 Nc 2152/98-13, který
nabyl právní moci dne 6. 10. 1999, jí byla svěřena do výchovy dcera účastníků
R. K., nar. 14. 12. 1991 a jejímu otci J. K. bylo vyměřeno výživné ve výši
1.000,- Kč měsíčně. Vyživovací povinnost mu byla stanovena od nabytí právní
moci rozsudku o rozvodu. Ten byl vydán Okresním soudem v Chebu dne 10. listopadu 1999, č. j. 8 C 182/98-9, a nabyl právní moci dne 26. 11. 1999. Od
nabytí právní moci tohoto rozsudku J. K. vyživovací povinnost splnil jen v
měsících září - prosinec 2005 a v lednu 2006 vždy ve výši 1.000,- Kč. Od 1. 12. 1999 do dnešního dne dluží na výživném 71.000,- Kč“. Dne 20. 3. 2006 žalovaná
podala k opatrovnickému soudu návrh na zvýšení výživného nezletilé dcery R. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. 12. 2006, č. j. 6 T 31/2006-103,
byl žalobce podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby „pro skutek, ve
kterém je spatřováno spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy dle §
213/1 tr. zák. , který měl spočívat v tom, že v době od 1. prosince 1999 do 3. dubna 2006 v M. L. řádně neplnil vyživovací povinnost na svou nezletilou dceru
R. K., ve výši 1.000,- Kč měsíčně k rukám matky R. K., vždy do každého
patnáctého dne v měsíci, stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne
13. 9. 1999, pod č. j. 14 Nc 2152/98-13, s nabytím právní moci dne 6. 9.
1999 a
za uvedenou dobu dluží na výživném částku ve výši 71.000,- Kč, neboť výživné
zaplatil pouze v době od září do prosince 2005 a v lednu 2006, vždy ve výši
1.000,- Kč, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný
(rozuměj žalobce) stíhán“. Z odůvodnění trestního rozsudku vyplývá, že „co se
týče důkazní situace ohledně placení výživného, stojí zde proti sobě tvrzení
obžalovaného (žalobce) a tvrzení matky nezletilé (žalované), když obžalovaný
tvrdí, že výživné, a to dokonce ve výši 3.000,- Kč měsíčně na dceru platil,
matka nezletilé tvrdí, že obžalovaný výživné platil pouze od září 2005 do ledna
2006 a od května do srpna 2006. Ve věci neexistuje žádný listinný důkaz
prokazující placení výživného obžalovaným, rozhodujícím důkazem tak byla
výpověď nezl., která uvedla, že obžalovaný na ni výživné ve výši 3.000,- Kč
matce platil, což viděla asi v 5 případech, v dalších 2 případech výživné
dávala matce sama, když toto výživné po ní otec poslal. Předání výživného však
mohla nezl. potvrdit pouze v těchto případech, když z dřívější doby si toto
vůbec nepamatovala (...) Naproti tomu se tak výpověď matky nezl., která tvrdí,
že obžalovaný neplatil žádné výživné a nepodílel se žádným způsobem na chodu
domácnosti, jeví jako nevěrohodná, zejména když matka nezl. nejprve uvedla, že
vzal nezl. na dovolenou 2x, pak si rozpomněla, že dovolených bylo mnohem více,
a posléze uvedla, že obžalovaný zaplatil dceři i některé mimoškolní aktivity a
vybavení na ně (...) Pro rozhodnutí (...) bylo podstatné, že nebylo prokázáno,
že by obžalovaný výživné neplatil. V této trestní věci okresní soud dovodil, že
„obžalovaný se finančně podílel na chodu domácnosti a že hradil její potřeby
(rozuměj nezletilé) a to částkou, která jistě přesahovala 1.000,- Kč měsíčně,
zejména hradil-li obžalovaný některé mimoškolní aktivity nezl. a platil jí
dovolené“. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy. Uvedené ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní)
hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním
předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém
jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem
neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka
občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon
výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí
o tom, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 630 obč. zák., je
vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny
rozhodné okolnosti případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura pod č. 53, ročník 2003). Právní vztah z darování tak zaniká na základě kvalifikovaného porušení dobrých
mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř.
členům jeho rodiny, a dále na
základě jednostranného projevu dárce vůči obdarovanému, kterým se domáhá
vrácení daru. Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování
dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho
intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho
rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck -
dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33
Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února
2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C
2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu
2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování
obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce. Odvolací soud v souzené věci dovodil, že oznámení učiněné před orgánem policie
pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213
zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, je hrubým porušením dobrých mravů,
které zakládá právo na vrácení daru podle § 630 obč. zák., jestliže byl dárce
(výživou povinný otec) následně obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a)
trestního řádu, protože se nepodařilo prokázat, že se stal skutek, pro nějž byl
stíhán. Je na místě připomenout, že podle § 135 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán
trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních
předpisů, a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; rozhodovací
praxe dovolacího soudu však již dávno dospěla k závěru, že tato vázanost
nedopadá na zprošťující rozsudek (srov. např. č. 58/1966 a č. 22/1979 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 8/1999, s. 246). Uvedené znamená, že „na základě hodnocení důkazů
odpovídajícího ustanovení § 132 o. s. ř. proto může (rozuměj soud) dospět k
závěru, že skutek, pro nějž byl účastník občanského soudního řízení trestně
stíhán a v němž je zároveň spatřováno jeho protiprávní jednání (např.
porušení
občanskoprávní povinnosti, ze kterého se vyvozuje nárok na náhradu škody,
porušení družstevní kázně členem družstva apod.), se stal, přestože soud v
trestním řízení učinil závěr, že tento skutek nebyl prokázán“. V souzené věci odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) závěr o hrubém
porušení dobrých mravů založil na úvaze, že trestní oznámení bylo nepravdivé a
žalobci tak hrozil trest odnětí svobody s trestní sazbou jednoho roku v
situaci, kdy vztahy účastníků byly neurovnané. S tímto závěrem nelze souhlasit. V řízení bylo zjištěno, že účastníci po rozvodu svého manželství sdíleli
společné bydliště, přičemž výživné na nezletilou žalobce poskytoval žalované
způsobem, kterým nemohl prokázat, že každý měsíc v termínu splatnosti výživného
určeného rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. září 1999, č. j. 14 Nc
2152/98-13 (v návaznosti na rozsudek téhož soudu ze dne 10. listopadu 1999, č. j. 8 C 182/98-9, jímž bylo manželství účastníků rozvedeno), k jejím rukám
složil částku 1.000,- Kč. Není snad nutno zdůrazňovat, že výživné může být
plněno různými formami, např. naturálně, poskytováním bydlení, výkonem osobní
péče o osobu oprávněného, výkonem péče o společnou domácnost, avšak rozhodl-li
o vyživovací povinnosti soud, stanoví se výživné v podobě finančního plnění
(srovnej Hrušáková, M., a kolektiv, Zákon o rodině, 4. vydání. Praha: 2009,
str. 472), a v takovém rozsahu je výživou povinný rodič povinen se na výživě
nezletilého dítěte podílet. Podle ustálené soudní praxe se dílčí plnění (např. jednorázová úhrada pomůcek nezletilého dítěte, úhrada dovolené, popř. kroužku)
nezapočítává na plnění výživného k rukám matky (srovnej § 97 odst. 3 zákona o
rodině). Chování žalované, která na žalobce podala trestní oznámení, aniž se
nejprve snažila sporné výživné vymoci soudním výkonem rozhodnutí (exekucí), se
bezesporu příčí dobrým mravům, avšak ze znění § 630 obč. zák. vyplývá, že pro
vrácení daru nestačí jen chování odporující dobrým mravům, nýbrž aby bylo
důvodem k vrácení daru, musí jít o kvalitativně takové chování obdarované,
které hrubě porušuje dobré mravy. Např. v rozsudku ze dne 29. listopadu 2007,
sp. zn. 33 Odo 113/2006, Nejvyšší soud neshledal v chování žalované, která ve
čtyřech případech podala na žalobce oznámení pro podezření ze spáchání
přestupků proti občanskému soužití [§ 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990
Sb.], v nichž tvrdila, že ji žalobce verbálně i fyzicky napadl, přičemž ani v
jednom z těchto případů nebyl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku,
hrubé porušení dobrých mravů zakládající právo na vrácení daru. V rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn.
33 Cdo 942/2012, nebylo
jednání, spočívající v podání žaloby o zrušení věcného břemene práva dárce
bydlet v darované bytové jednotce po dobu 30 let, která byla zdůvodněna
neshodami mezi dárcem a obdarovaným, shledáno v hrubém rozporu s dobrými mravy,
přestože žaloba obdarovaného byla zamítnuta; v uvedeném rozsudku Nejvyšší soud
uzavřel, že vedením soudního sporu obdarovaným proti dárci o zrušení věcného
břemene, navíc ve spojení s dalším popsaným závadným jednáním (zcizením části
darovaného pozemku a nevybudováním samostatného bytu v prvním patře domu)
nebyla naplněna podmiňující skutkovou část (hypotéza) ustanovení § 630 obč. zák., a takové jednání není chováním hrubě porušujícím dobré mravy, pro které
by se dárce mohl úspěšně domáhat vrácení daru. Nejvyšší soud zde vyslovil
názor, že „domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u
soudu je – bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (srov. čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 4 obč. zák.); podání žaloby o
zrušení věcného břemene proto nemůže být samo o sobě chováním v rozporu s
dobrými mravy“. V posuzovaném případě žalovaná (obdarovaná) podala na žalobce
(dárce) trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání
povinné výživy k jejich společnému dítěti, na jehož základě bylo zahájeno
trestní stíhání žalobce. Přestože žalobce byl následně zproštěn obžaloby, neboť
nebylo prokázáno, že se skutek stal, nebylo podání žalované vyfabulované. V
trestním řízení vyšlo najevo, že žalobce vyživovací povinnost k dceři neplnil
zcela formou soudem stanoveného měsíčního výživného k rukám matky (žalované),
nýbrž i jinak. Po rozvodu manželství účastníci totiž žili v jedné domácnosti a
podáním trestního oznámení vyvrcholily jejich vleklé spory. Žalovaná před
orgánem činným v trestním řízení popsala chování žalobce subjektivně pravdivě,
neboť žalovaný jí skutečně pravidelně měsíčně nepředával soudem určené výživné,
a bylo jen na posouzení soudu, projednávajícího obžalobu, zda zjištěné chování
žalobce naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Hrozba trestem nemůže být
okolností, která sama o sobě kvalifikuje akt podání trestního oznámení, jako
chování hrubě porušující dobré mravy. Pokud totiž nedošlo k naplnění skutkové
podstaty trestného činu, trest podáním trestního oznámení označenému subjektu
(v daném případě dárci) nehrozí. Naopak, naplnilo-li jeho jednání znaky
trestného činu (a v trestním řízení je shledán vinným a je mu uložen trest),
bylo trestní oznámení důvodné a jeho podání nelze označit za chování, jímž
podatel (obdarovaný) porušil dobré mravy. V řízení zjištěné chování žalované vůči dárci tak nenaplňuje znaky hrubého
porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu ani z hlediska intenzity, ani z
hlediska „soustavnosti"; závadnost chování žalované nenaplnila skutkovou
podstatu pro vrácení daru podle ustanovení § 630 obč. zák. Z řečeného vyplývá,
že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska jeho právního posouzení věci
nesprávné. Dovolatelce se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř.
podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, a Nejvyššímu
soudu nezbylo než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku
odvolacího soudu, platí i na výrok rozsudku soudu prvního stupně o věci samé,
zrušil dovolací soud v tomto rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu
soudu v Chebu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí,
kterým se řízení končí, rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení mezi
žalobcem a žalovanou, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.