33 Cdo 942/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
A. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Mikou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi,
Kalefova 404, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. Přemyslem Hašlarem,
advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, o určení vlastnictví a
vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8
C 348/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
27. 10. 2011, č.j. 28 Co 355/2011-118, takto :
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
3.509,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Přemysla Hašlara,
advokáta.
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil ve věci samé
rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 10. 5. 2011, č.j. 8 C
348/2010-69, tak, že zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je
vlastníkem domu č.p. 5 na st. parcele 6/1, st. parcely 6/1 a parcely 52/1,
zapsaných na listu vlastnictví č. 256 pro obec a katastrální území B. H. v
katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v Mladé Boleslavi, a uložení
povinnosti žalovanému nemovitosti vyklidit. Odvolací soud uzavřel, že žalobce
se výzvou obsaženou v žalobě domáhal vrácení daru proto, že žalovaný vedl proti
němu řízení o zrušení věcného břemene, že prodal část darovaného pozemku a že
oproti svému slibu nevybudoval v prvním patře domu samostatný byt; uvedené
skutečnosti však nepředstavují chování hrubě porušující dobré mravy ve smyslu §
630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“). Ve zbylé části měl odvolací soud výzvu k vrácení daru
za neplatný právní úkon, protože další vytýkané jednání žalovaného bylo zejména
z hlediska časových souvislostí neurčité (§ 37 odst. 1 obč. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V mezích dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), prosazuje názor,
podle něhož podání žaloby na zrušení věcného břemene a prodej „podstatné části
darovaných nemovitostí“ jsou „zavrženíhodná jednání“, kterými žalovaný hrubě
porušil dobré mravy. Žalobce dále vysvětlil pohnutky, které ho vedly k darování
nemovitostí, upozornil na to, že uzavření přívodu vody žalovaný přiznal, a
odkázal na výpověď svědkyně J. U. o incidentu z 10. 3. 2010 (tehdy se žalovaný
domáhal přístupu do společných prostor domu, konkrétně kuchyně, ložnice a
chodby v přízemí). Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl
žalobcovo dovolání zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, kterým odvolací soud
změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, srov. část první,
čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.); důvodné však není.
Z úřední povinnosti – i když nebyly v dovolání uplatněny – přihlíží dovolací
soud k vadám vyjmenovaným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 (tzv.
„zmatečnostem“), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o.s.ř.). Z
obsahu spisu existence vad nevyplývá a ani dovolatel netvrdí, že je jimi řízení
postiženo.
Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení
(srov. § 242 odst. 3, větu první, o.s.ř.) se dovolacímu přezkumu předestírá
toliko kontrola správnosti závěru odvolacího soudu o tom, že v řízení zjištěné
chování žalovaného vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých
mravů. Právní závěr o (částečné) neplatnosti výzvy k vrácení daru pro
neurčitost (nekonkrétnost) důvodů, v nichž dárce spatřoval jednání hrubě
porušující dobré mravy (§ 37 odst. 1 obč. zák.), který odvolací soud učinil s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1620/2001 (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33
Cdo 767/2011), žalobce nenapadl. Tím pádem se bezpředmětným stalo tvrzení
dovolatele, že „soužití mezi účastníky nebylo dobré, že žalovaný se dopouštěl
vůči žalobci různého příkoří, uzavíral mu např. přívod vody, zabraňoval mu v
přístupu do domu, znepříjemňoval mu i všemožným způsobem řádné užívání
místností a prostor, k němuž bylo zřízeno věcného břemeno, a že docházelo i k
tomu, že jednání žalovaného bylo předmětem šetření Policie ČR a Přestupkové
komise Městského úřadu Mnichovo Hradiště.“
Právní posouzení je ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nesprávné,
jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný
skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně
vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru,
jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě
porušuje dobré mravy.
Z hlediska skutku nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalobce smlouvou z 1.
10. 2002 daroval žalovanému dům č.p. 5 na st. parcele 6/1, st. parcelu 6/1 a
pozemkovou parcelu 52/1-zahrada, zapsané na listu vlastnictví č. 256 pro obec a
katastrální území Bílá Hlína v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem
v Mladé Boleslavi. Touž smlouvou zřídili účastníci na dobu třiceti let ve
prospěch žalobce jako oprávněného věcné břemeno užívání bytových prostor
sestávajících z ložnice, kuchyně, chodby, koupelny, WC, komory a ostatních
společných prostor v přízemí a suterénu domu č.p. 5 a věcné břemeno užívání
zahrady parc. č. 52/1. Žalobou ze 4. 12. 2009 se žalovaný u Okresního soudu v
Mladé Boleslavi domáhal zrušení věcného břemene zřízeného ve prospěch žalobce
smlouvou z 1. 10. 2002 za náhradu ve výši 72.335,- Kč (§ 151p odst. 3 obč.
zák.); v žalobě tvrdil, že neshody a rozepře účastníků vedly k tomu, že musel
opustit dům, který mu žalobce daroval, a že žalobce zneužívá práva z věcného
břemene na jeho úkor. Rozsudek ze dne 18. 3. 2010, č.j. 8 C 522/2009-53, kterým
Okresní soud v Mladé Boleslavi žalobu zamítl, Krajský soud v Praze rozsudkem ze
dne 15. 7. 2010, č.j. 27 Co 236/2010-76, potvrdil. V roce 2010 žalovaný prodal
část pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území B. H. Dohodu, podle níž měl v
prvním patře domu č.p. 5 vybudovat bytovou jednotku, žalovaný nesplnil, a to
nejen ze subjektivních důvodů, ale i proto, že neměl dostatek času a finančních
prostředků a pro neposkytnutí součinnosti žalobcem.
Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace
ustanovení § 630 obč. zák., podal Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již
opakovaně (srov. např. rozsudek ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000,
rozsudek ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003). Konstatoval, že jimi
lze rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v
historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické
tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem
základních. Pokud jde o aplikovatelnost ustanovení § 630 obč. zák., ustálila se
judikatura na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje
pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny,
které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání
účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a
objektivizovaného (nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o
hrubé kolizi s dobrými mravy. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o
porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami,
neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se
společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi
lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák.
Tím, že žalovaný (obdarovaný) vedl proti žalobci (dárci) spor o zrušení
věcného břemene, že zcizil část pozemku parc. č. 6/1 v katastrálním území B. H.
a že nevybudoval samostatný byt v prvním patře domu č.p. 5 v obci B. H.,
nenaplnil podmiňující skutkovou část (hypotézu) ustanovení § 630 obč. zák.;
jinak řečeno, takové jednání není chováním hrubě porušujícím dobré mravy, pro
které by se žalobce mohl úspěšně domáhat vrácení daru. K jednotlivým složkám
vymezeného jednání lze odkázat na to, co odvolací soud uvedl v důvodech svého
rozhodnutí. Domáhat se ochrany ohroženého nebo porušeného subjektivního práva u
soudu je – bez ohledu na výsledek řízení – legitimní jednání (srov. čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, § 4 obč. zák.); podání žaloby o
zrušení věcného břemene proto nemůže být samo o sobě chováním v rozporu s
dobrými mravy. Je-li vlastník v mezích zákona oprávněn s předmětem svého
vlastnictví nakládat (§ 123 obč. zák.), není prodej části pozemku parc. č. 6/1
v katastrálním území B. H. jednáním, kterým by žalovaný poté, co nemovitosti
darováním nabyl, hrubě porušil dobré mravy. Protože nesplnění dohody o výstavbě
bytu v prvním patře domu č.p. 5 v obci B. H., k níž se žalovaný zavázal, bylo
také – jak zjistil odvolací soud – výsledkem chování žalobce, nelze tuto
okolnost kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů.
Skutkovým tvrzením obsaženým v dovolání se dovolací soud nezbýval. Nejde totiž
o výhrady proti zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř., tj. takové námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové
zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, a které jsou způsobilé
zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně
námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění)
učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Jelikož v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti a důkazy ve věci samé (srov. § 241a odst. 4 o.s.ř.),
je bez významu tvrzení o nabídce žalovaného, který dostal nemovitosti darem,
prodat je zpět žalobci za 500.000,- Kč (tuto skutečnost soudy nezjistily a
neposuzovaly).
Protože se žalobci nepodařilo argumenty snesenými v dovolání zpochybnit
právní posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§
243b odst. 2, část věty před středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §
243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v
dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov.
nález ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl.ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů
České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil
podle ustanovení § 1 odst. 2, § 2, § 6 odst. 1, § 7 bodů 3 a 5, § 9 odst. 1, 3
písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v
rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 2.600,- Kč. Součástí
nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání)
ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 609,- Kč
odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 30. května 2013
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu