33 Cdo 767/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně M. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Kuncovou, advokátkou se sídlem v
Praze 6, U I. Baterie 9, adresa pro doručení Praha 1, Novomlýnská 3, proti
žalovanému P. P., zastoupenému JUDr. Janem Camrdou, advokátem se sídlem v
Benešově, Masarykovo náměstí 225, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Nymburku pod sp. zn. 10 C 66/2008, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. února 2010, č. j. 30 Co
307/2009-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Nymburku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 2. dubna 2009, č. j. 10 C 66/2008-171, ve znění opravného usnesení ze dne
14. května 2009, č. j. 10 C 66/2008-189, určil, že žalobkyně je výlučným
vlastníkem domu č. p. 1063 na pozemku parc. č. st. 417/19 a pozemků parc. č. st. 417/19, st. 416/2 a 417/1, vše v katastrálním území S.; současně rozhodl o
nákladech řízení. Vzal za prokázané, že žalobkyně žalovanému za trvání jejich
manželství darovala smlouvou ze dne 29. 4. 2005 ideální třetinu sporných
nemovitostí, přičemž dopisem ze dne 22. 7. 2008 jej vyzvala k vrácení tohoto
daru. Důvodem tohoto požadavku bylo jednání, kterého se žalovaný dopustil dne
29. 11. 2007, kdy žalobkyni fyzicky napadl (pěstmi udeřil do břicha, hlavy a
končetin, přičemž jí způsobil hematomy na končetinách, bolesti břicha) a taktéž
to, že žalobkyni „psychicky týral a ponižoval“. Rozhodnutím komise pro
projednání přestupků města Sadská ze dne 19. ledna 2009, č. j. KP35/2008/Kr/3882/08/67/09, byl žalovaný uznán vinným přestupkem proti
občanskému soužití, kterého se dopustil tím, že dne 29. 11. 2007 v podvečerních
hodinách v obývacím pokoji domu čp. 1063 v ulici Mládežnická v Sadské po
vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání žalobkyni hrubě posadil do křesla,
a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí
způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a
drobné hematomy na obou pažích a levé noze. Oproti závěrům, k nimž dospěl
přestupkový orgán, se soud prvního stupně necítil být vázán – ve vztahu k
žalobkyni - rozhodnutím přestupkové komise a uzavřel, že nebylo prokázáno, že
by žalovaného fyzicky napadla nebo ho k incidentu vyprovokovala. Připustila
sice, že žalovaného slovně napadla, on ji však v reakci na to napadl fyzicky;
pro závěr o vzájemném fyzickém napadení, svědčí jen jeho výpověď. Soud prvního
stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně a obě její dcery docházejí do Centra
sociálních služeb Praha Triangl, oddělení pro děti, mládež, dospívající a
rodinu na pravidelné terapeutické konzultace k „vyrovnání se s následky
domácího násilí vůči žalobkyni“. Jednání, k němuž došlo 29. 11. 2007,
nepovažoval za exces, protože nebylo „prokázáno, že účastníci měli mimo
incident v listopadu 2007 skutečně fungující, spokojený a harmonický vztah“,
naopak bylo prokázáno, že mezi nimi v soukromí probíhaly „prudké hádky“ a
žalovaný nadával žalobkyni „že je blbá nebo blbá kráva“. Cituje § 628, § 630, §
34 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 18
zákona o rodině, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že jednání
žalovaného dosáhlo intenzity předpokládané ustanovením § 630 obč. zák., přičemž
shrnul, že žalovaný se vůči manželce – dárkyni - dopustil fyzického násilí,
opakovaně ji ponižoval nadávkami a nerovnoprávně k ní přistupoval i ve
finančních otázkách rodiny. Šlo o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy,
překračující obecně uznávané meze slušného chování a manželského soužití a lze
je považovat za dostatečný důvod pro úspěšné uplatnění práva na vrácení daru.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2010, č. j. 30 Co
307/2009-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování a
jeho doplnění o navržené, ale soudem prvního stupně neprovedené důkazy po
skutkové stránce zjistil, že kromě výzvy k vrácení daru podala žalobkyně na
žalovaného dne 12. 5. 2008 trestní oznámení, doplněné podáním z 13. 5. 2008, na
jehož základě byly provedeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze
spáchání trestného činu, jehož se měl žalovaný dopustit tím, že od roku 2004 do
20. 5. 2008 fyzicky a verbálně napadal žalobkyni, jež musela vyhledat lékařské
ošetření, a v důsledku obav o své zdraví se vystěhovala z bytu, v němž s
žalovaným žila. V jednání žalovaného nebylo shledáno naplnění skutkové podstaty
trestného činu a věc byla postoupena přestupkové komisi města Sadská k
přestupkovému řízení. Žalovaný byl následně uznán vinným z přestupku proti
občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o přestupcích“), kterého
se dopustil tím, že dne 29. 11. 2007 v podvečerních hodinách v obývacím pokoji
domu čp. 1063 v ulici Mládežnická v Sadské po vzájemné hádce a vzájemném
fyzickém napadání žalobkyni hrubě posadil do křesla, a aby ji uklidnil,
propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje, přičemž jí způsobil otok a odřeninu
pravé očnice, drobný hematom pod pravou očnicí a drobné hematomy na obou pažích
a levé noze. Za toto jednání mu bylo uděleno napomenutí podle § 11 odst. 1
písm. a) zákona o přestupcích. Současně vzal odvolací soud za prokázané, že
manželství účastníků bylo řadu let spokojené a spořádané, docházelo jen k
běžným rodinným konfliktům. V manželství měl žalovaný dominantní postavení, a
proto žalobkyni vytýkal věci, s nimiž nebyl spokojen. K vážnějším problémům
začalo docházet v době, kdy změnil zaměstnání. Dne 29. 11. 2007 po prvotním
verbálním útoku žalobkyně na žalovaného ji žalovaný napadl shora popsaným
způsobem. Rozsah poranění je popsán ve zprávě MUDr. K. z 30. 11. 2007;
žalobkyně nebyla v pracovní neschopnosti. Po incidentu spolu účastníci asi
týden nemluvili, poté však rodina začala normálně fungovat, společně prožila
vánoce, na jaře podnikla výlety do Drážďan, Berlína a na hory. K nesrovnalostem
mezi účastníky došlo znovu až v dubnu 2008, a žalobkyně na ně spolu s dcerami
reagovala opuštěním společné domácnosti. Odvolací soud na základě judikatury
Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 2 Cdon 756/97, sp. zn. 29
Cdo 228/2000, sp. zn. 2 Cdo 263/2001, sp. zn. 23 Odo 134/2003, sp. zn. 33 Cdo
2425/98, sp. zn. 33 Cdo 3053/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1302/2007, na rozdíl od
soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že podmínky k vrácení daru ve smyslu §
630 obč. zák. nenastaly. S přihlédnutím k obsahu výzvy ke vrácení daru ze dne
22. 7. 2008 odvolací soud identifikoval jako jednání odůvodňující vrácení daru
incident z 29. 11. 2007 a psychické týrání a ponižování žalobkyně žalovaným. Popis události ze dne 29. 11.
2007 byl vyčerpávající a splňoval kritérium
určitosti podle § 37 obč. zák. Naproti tomu ve výzvě vytýkané jednání
spočívající v blíže nespecifikovaném psychickém týrání a ponižování pro
neurčitost neumožňovalo soudu se jím vůbec zabývat. To, že tato další jednání
nebyla předmětem výzvy k vrácení daru, potvrdila sama žalobkyně prostřednictvím
své právní zástupkyně ještě v odvolacím řízení. Konflikt z 29. 11. 2007
odvolací soud kvalifikoval proto jako exces v chování obou účastníků. Jednání
žalovaného nebylo natolik intenzivním a tedy hrubým porušením dobrých mravů ve
smyslu § 630 obč. zák., neboť šlo o ojedinělé a neopakující se fyzické napadení
v emočně vyhrocené situaci, kterou svým verbálním útokem vyvolala sama
žalobkyně. Šlo o vyvrcholení problémů mezi účastníky, které následně vedly k
rozvodu jejich manželství. Výzvu k vrácení daru navíc žalobkyně uplatnila až po
8 měsících od incidentu, přičemž s žalovaným po tuto dobu ještě žila ve
funkčním vztahu. Pomoc psychologa pro sebe a dcery vyhledala až v souvislosti s
rozpadajícím se manželstvím opět několik měsíců po incidentu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř).
Na základě obsáhlé rekapitulace dosavadního průběhu řízení před soudy obou
stupňů odvolacímu soudu vytýká, že oproti soudu prvního stupně nevyhodnotil
jednání žalovaného dne 29. 11. 2007 jako hrubě porušující dobré mravy.
Zdůrazňuje přitom, že žalovaný byl za své jednání uznán vinným ze spáchání
přestupku proti občanskému soužití. Není srozuměna se závěrem, že šlo o
vybočení z jinak běžných manželských neshod, navíc, že se sama na vzniku této
události podílela vyvoláním slovního konfliktu. Nešlo o pouhé excesivní
jednání, ale o jednání mající charakter opakovaného psychického a fyzického
domácího násilí. S tímto odůvodněním navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není
důvodné.
Přestože žalobkyně v dovolání výslovně označuje jen dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., posuzováno podle obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.),
výhradou proti závěru, že jednání, kterého se dopustil žalovaný dne 29. 11.
2007, nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů podle § 630 obč. zák.,
uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci
je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se
obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje
dobré mravy.
Podle tohoto ustanovení právní vztah z darování zaniká na základě
kvalifikovaného porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči dárci, popř.
členům jeho rodiny, a dále na základě jednostranného projevu dárce vůči
obdarovanému, kterým se domáhá vrácení daru. Právo na vrácení daru vzniká dárci
okamžikem jednání obdarovaného, který svým chováním hrubě porušil dobré mravy.
Nejvyšší soud se již vícekrát vyslovil ke kvalifikaci hrubého porušování
dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho
intenzity, jako podmínky vrácení daru podle § 630 obč. zák. (srovnej např. jeho
rozhodnutí ze dne 27. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 1708/2000, publikované v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck -
dále jen „Soubor“, svazku 3, pod č. C 276, ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 33
Odo 134/2003, publikované v Souboru, svazku 25, pod č. C 1883, ze dne 12. února
2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru, sešitu 28, pod č. C
2503, ze dne 25. října 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, a ze dne 28. listopadu
2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98). Odvolací soud se od této ustálené soudní praxe
neodchýlil.
Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárce je totiž jen takové chování
obdarovaného, které lze s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce.
Odborná literatura i soudní praxe je zajedno v tom, že k zániku darovacího
vztahu, tj. obnově vlastnictví dárce k věci, dojde na základě dvou právních
skutečností, a to hrubého porušení dobrých mravů chováním obdarovaného vůči
dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu dárce
adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení daru. I pro tento jednostranný
adresný právní úkon platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským
zákoníkem pro právní úkony obecně (§ 34 a násl.), tedy i náležitosti projevu
vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již ve
svém rozsudku ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, publikovaném v
Souboru pod C 1598, formuloval právní názor, že k platnosti právního úkonu
dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v
něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých
mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném
splnění zákonných předpokladů podle § 630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní
účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy
a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel
obdarovanému.
Označením (identifikací) závadného chování žalovaného vůči žalobkyni ve výzvě
ze dne 22. 7. 2008, se zřetelem k tomu, jak byla odůvodněna žaloba ze dne 8. 8.
2008, byl dán okruh sporných skutečností, které byly předmětem dokazování. V
řízení bylo prokázáno, že nevhodné chování žalovaného spočívalo v tom, že dne
29. 11. 2007 po vzájemné hádce a vzájemném fyzickém napadání žalobkyni hrubě
posadil do křesla, a aby ji uklidnil, propleskl ji otevřenou dlaní do obličeje,
přičemž jí způsobil otok a odřeninu pravé očnice, drobný hematom pod pravou
očnicí a drobné hematomy na obou pažích a levé noze. Takové chování se
bezesporu příčí dobrým mravům, neboť není v souladu s obecně uznávaným míněním,
které ve vzájemných vztazích mezi rodinnými příslušníky určuje, jaký má být
obsah jejich jednání. Z dikce § 630 obč. zák. však vyplývá, že nestačí jen
chování v rozporu s dobrými mravy; aby bylo důvodem k vrácení daru, musí jít o
chování obdarovaného hrubě porušující dobré mravy.
V řízení zjištěné chování žalovaného vůči dárkyni skutečně nenaplňuje znaky
hrubého porušení dobrých mravů ve výše uvedeném smyslu z hlediska intenzity.
Jednotlivá jednání, která lze v souhrnu považovat za hrubé porušení dobrých
mravů, je možno prohlásit za soustavné, jestliže jde o takové opakované
porušování dobrých mravů, které svědčí o hlubokém narušení vztahu mezi dárcem a
obdarovaným, uvedeného jednání se obdarovaný dopustil nejméně ve třech
případech, přičemž je mezi nimi časová souvislost (tj. že k nim došlo v krátkém
časovém období).
Aby úvaha o naplnění důvodů pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. mohla být
založena na soustavném porušování dobrých mravů, kdy jednotlivá jednání
žalovaného vůči žalobkyni, která samostatně nedosahují intenzity chování hrubě
porušujícího dobré mravy, musela by být tato dílčí jednání specifikována
(skutkově popsána) již ve výzvě ke vrácení daru, následně obsažena jako tvrzení
v žalobě a být předmětem dokazování.
Zjistil-li odvolací soud, že do okamžiku doručení výzvy ke vrácení daru se
žalovaný dopustil konkrétního „nemravného“ jednání v jednom případě, nelze mít
zato, že závadnost jeho chování naplnila skutkovou podstatu pro vrácení daru
podle § 630 obč. zák. Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z
hlediska jeho právního posouzení věci správné.
Protože se žalobkyni nepodařilo prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a
jeho obsahové konkretizace zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, dovolací
soud její dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku
odvolacího soudu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné
konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání
proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí
Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R
4/2003).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalovanému v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, §
151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. září 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu