33 Cdo 1302/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci
žalobkyně A. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. S., zastoupenému
advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp.
zn. 10 C 218/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Co 507/2006-125,
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně je povinna žalovanému zaplatit na nákladech dovolacího řízení do tří
dnů od právní moci usnesení částku 5.300,- Kč k rukám advokáta.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 10 C
220/2003-30, zamítl návrh, aby bylo určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí
objektu bydlení č. p. 217 na parcele č. 653 a pozemku p.č. 653 a p.č. 421,
zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 1289 pro
obec k. ú. L. (dále jen „předmětné nemovitosti“), se všemi součástmi a
příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Krajský soud
v Ostravě-pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. září 2004, č. j. 12 Co
266/2004-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, č. j. 33 Odo
248/2005-66, pro nepřípustnost odmítnuto. Ústavní soud nálezem ze dne 26. září
2005, sp. zn. IV.ÚS 391/05, rozsudky soudů obou stupňů, včetně usnesení
dovolacího soudu zrušil.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 22. února 2006, č. j. 10 C
218/2005-107, návrh žalobkyně na určení, že je výlučnou vlastnicí předmětných
nemovitostí, zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě -
pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21. listopadu 2006, č. j. 12 Co
507/2006-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně darovala
žalovanému dne 2. 8. 1989 jednu ideální polovinu předmětných nemovitostí.
Vztahy účastníků se přibližně v roce 1995 zhoršily, soustavné hádky prohloubily
jejich vzájemné odcizení, problémy s dcerou napětí mezi nimi ještě umocnily a
na podzim roku 2000, kdy si dcera účastníků proti vůli žalovaného
si přivedla do bytu účastníků přítele, žalovaný způsobil při konfliktu
žalobkyni podlitinu na obličeji. Vzápětí svého jednání litoval. Na jaře 2002
účastníci zrušili vedení společné domácnosti a začali žít odděleně. Žalovaný se
podílel na výživě syna F. tak, že mu pořizoval věci, hradil školné, nakupoval
dárky, vařil pro něho a bral ho na dovolenou. Okresní soud v Šumperku rozsudkem
ze dne 10. 9. 2003, sp. zn. P 49/2003, schválil dohodu účastníků, podle níž byl
nezletilý svěřen do výchovy žalobkyně a žalovaný
se kromě běžného výživného ve výši 2.000,- Kč měsíčně zavázal splatit dluh
na výživném ve výši 18.500,- Kč za období od 1. 10. 2002 do 30. 9. 2003. Takto
stanovenou vyživovací povinnost řádně plnil. V červnu 2002 navázal známost se
S. V., která s ním později bydlela v samostatné části domu. Její přítomnost se
nedotkla negativně syna účastníků, který s ní dobře vycházel. Tvrzení
žalobkyně, že žalovaný udržoval předtím známost s J. Z., prokázáno nebylo.
Žalobkyně v létě 2003 navázala známost s P. T.,který u žalobkyně přebýval.
Dopisem ze dne 3. 7. 2003 vyzvala žalobkyně žalovaného k vrácení darovaného
podílu na nemovitostech z důvodu hrubého porušení dobrých mravů, aniž rozvedla,
v čem je spatřuje. K návrhu žalovaného bylo manželství účastníků rozvedeno
rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, č. j. 10 C 44/2004-15, který nabyl právní moci
16. 3. 2005. Příčiny rozvratu manželství účastníků byly shledány v jejich
neschopnosti řešit problémy související s podnikáním a s hospodařením s
finančními prostředky a v nevěře žalovaného a následné nevěře žalobkyně.
Žalobou ze dne 7. 7. 2003, která byla žalovanému doručena dne 3. 10. 2003, se
žalobkyně obrátila na soud, aby určil, že je výlučnou vlastnicí předmětných
nemovitostí. Svůj požadavek odůvodnila tím, že žalovaný se vůči ní a její
rodině chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy, konkrétně že ji fyzicky
napadá, od léta 2002 má známost, rodině neposkytuje finanční prostředky a
nepřispívá na výživu dětí. Žalobkyně předložila lékařská potvrzení, v nichž
bylo uvedeno, že důvodem její návštěvy u lékaře byla tvrzená napadení žalovaným
dne 21. 2. 2005 a 18. 6. 2006. Lékař jí ošetřil dvě modřiny na předloktí a
zjistil bolestivost krku a kolene. Oba soudy dovodily, že se žalobkyni
nepodařilo prokázat, že ji žalovaný v těchto případech fyzicky napadl. Z
žádného z provedených důkazů tato skutečnost nevyplynula a neprokazují ji ani
lékařská potvrzení.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v daném
případě nebyly splněny podmínky § 630 obč. zák. pro vrácení daru, neboť
žalovaný
se vůči žalobkyni nebo členům její rodiny nechoval způsobem hrubě porušujícím
dobré mravy. Chování žalovaného, konkrétně jeho nevěra v průběhu manželství,
neplacení výživného na syna a fyzické napadení v roce 2000, je sice v rozporu s
dobrými mravy, nikoli však v rozporu hrubém. I když žalobkyně mohla chování
žalovaného subjektivně pociťovat jako hrubé porušení dobrých mravů, subjektivní
pocit dárce k naplnění znaků § 630 obč. zák. nepostačuje. Stupeň závažnosti
porušení morálních pravidel konkrétního chování obdarovaného je nutno hodnotit
podle objektivních kritérií. Nevěru žalovaného nelze hodnotit jako hrubé
porušení dobrých mravů za situace, kdy k ní došlo až poté,
co účastníci již spolu nežili a nehospodařili, žalobkyně též navázala nový
vztah a příčiny rozvratu manželství účastníků byly soudem shledány na straně
obou účastníků a nikoli pouze na straně žalovaného. I když žalovaný plnil
zpočátku svou vyživovací povinnost jen částečně, nelze, s přihlédnutím k
finanční situaci účastníků i k tomu, že dlužné výživné doplatil, v tomto
chování spatřovat hrubé porušení dobrých mravů. Z okolností, za nichž v roce
2000 žalovaný způsobil žalobkyni zranění obličeje, odvolací soud
ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že se jednalo o výjimečné hrubé
chování žalovaného k žalobkyni, jehož litoval, a které nedosáhlo intenzity
hrubého porušení dobrých mravů. K dalším tvrzeným fyzickým útokům žalovaného
odvolací soud poznamenal, že se mohlo jednat o konfliktní vztahy mezi
rozvádějícími se manžely.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označila v něm dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem
odvolacího soudu, že v daném případě nedosáhlo chování žalovaného intenzity
hrubého porušení dobrých mravů. Vytýká oběma soudům, že nehodnotily jednání
žalovaného komplexně, že je spíše bagatelizovaly a že nezohlednily, že
dlouhodobě působilo nejen na ni,
ale i na syna. Není srozuměna s tím, že soudy přihlédly pouze k jedinému
fyzickému napadení, ačkoliv další vyplývaly z lékařských zpráv i z výpovědí
svědků. Má za to,
že k naplnění chování hrubě porušujícího dobré mravy došlo i tím, že žalovaný
neplnil svou vyživovací povinnost vůči jejich synovi. Má výhrady k tomu, že při
posuzování nevěry žalovaného soudy zohlednily jen to, že se tak stalo až po
ukončení vedení společné domácnosti, že žalovaný žil s přítelkyní v samostatné
části domu a že i ona později navázala známost, kdežto okolnost, že žalovaný
odešel od rodiny, našel
si přítelkyni o pět let mladší než je jejich dcera a že navázala známost až v
reakci
na jeho jednání, zcela pominuly. Žalovaný tím znevážil její důstojnost a
vystavil
ji nepřijatelnému ponížení. V této souvislosti odkazuje na právní závěry
obsažené
v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002, který
se týkal skutkově obdobného případu. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Má za
to, že soudy obou stupňů postupovaly v intencích nálezu Ústavního soudu a
dospěly ke správnému právnímu závěru, že v daném případě nebyly splněny
podmínky pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. Navrhuje proto, aby dovolací
soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastnicí řízení při
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1,
4
o. s. ř.), dovodil, že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/
zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále opět jen „o. s.
ř.“),
a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť
napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu
s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). O rozhodnutí zásadního právního
významu jde přitom tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která
měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí v projednávaném případě, ale i pro
rozhodovací činnosti soudů vůbec (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
1. 2001, sp. zn.
29 Odo 821/2000, a ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněná
v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck
/dále jen „Soubor“/, pod označením C 23/1 a C 71/1).
Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.,
jímž lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem; rozhodujícím přitom není jen to, který z dovolacích důvodů byl
dovolatelem označen, ale především to, jak byl po obsahové stránce vylíčen.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když
nebyly v dovolání uplatněny.
Námitkou, že součástí zjištěného skutkového stavu bylo pouze její jediné
fyzické napadení žalovaným, ačkoli další fyzické útoky byly prokázány
lékařskými zprávami
a výpověďmi svědků, uplatnila žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.
s. ř. Jeho použití ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. nepřipadá v úvahu. Skutková zjištění jsou v poměrech
přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení nezpochybnitelná a dovolací soud
se proto námitkami brojícími proti skutkovým závěrům odvolacího soudu nemůže
zabývat. Navíc nelze přehlédnout,
že důkazy, jichž se žalobkyně dovolává, se vztahovaly k prokázání údajných
útoků,
k nimž mělo dojít až po podání žaloby, která byla jedinou kvalifikovanou výzvou
k vrácení daru podle § 630 obč. zák. Protože v případě soudního sporu o vrácení
daru soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností
dárce
a obdarovaného právě ke dni doručení kvalifikované výzvy, nemůže přihlížet k
takovým okolnostem, které nastaly až po tomto rozhodném dni (srovnej rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 14/1975).
Žalobkyně sice v dovolání avizuje použití dovolacího důvodu podle § 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř., žádná z dovolacích námitek však po obsahové stránce tento
dovolací důvod nevystihuje.
Správnost právního posouzení věci zpochybňuje výlučně výhrada, že soudy obou
stupňů pochybily, jestliže dovodily, že v řízení zjištěné chování žalovaného k
žalobkyni a synovi účastníků nelze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých
mravů opravňující dárce požadovat vrácení daru podle § 630 obč. zák. Řešení
této otázky především postrádá judikatorní přesah, neboť úvaha, zda chování
obdarovaného (v daném případě žalovaného) lze kvalifikovat jako chování hrubě
porušující dobré mravy, se odvíjí
od posouzení zvláštností každého konkrétního případu a nelze je zobecnit.
Nastolená otázka nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným i z
toho důvodu, že se nejedná o otázku, kterou dovolací soud neřešil, nebo kterou
odvolací soud posoudil v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud již v řadě svých rozhodnutí podal výklad pojmu „rozpor s dobrými
mravy“, jenž je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., jakož i
kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a
členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle
uvedeného ustanovení (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 29
Cdo 1708/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném
nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 276/ 3, ze dne 29. 4.
2003, sp. zn. 33 Odo 134/2003, publikované v Souboru pod C 1883/ 25, ze dne 12.
2. 2004, sp. zn. 33 Odo 1192/2003, publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne
30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo
538/2003, ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 1244/2004, a ze dne 16. 3. 2005,
sp. zn. 33 Odo 29/2005). V nich opakovaně konstatoval, že přestože občanský
zákoník ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět
souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji
osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou
sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Aplikace
§ 630 obč. zák. je pak podle ustálené judikatury dovolacího soudu na místě v
případě takového závadného chování obdarovaného (ať vůči dárci nebo členům jeho
rodiny), které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné
pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění
práva dárce totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, nýbrž pouze
takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze
kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné
intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými
urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v
souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných
vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky § 630 obč. zák.; předpokladem aplikace
tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním
chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních
kriterií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98).
Z pohledu citované judikatury proto obstojí závěr odvolacího soudu, který
dovodil, že chování žalovaného spočívající v částečném neplnění vyživovací
povinnosti vůči synovi účastníků při následném doplacení dlužné částky
výživného, v ojedinělém a neopakujícím se fyzickém napadení žalobkyně v emočně
vyhrocené situaci týkající se dcery účastníků a v navázání známosti s mladší
ženou poté, co účastníci ukončili manželské soužití a jejich vztahy dosáhly
stupně rozvratu, na němž se oba podíleli, nedosáhlo intenzity hrubého porušení
dobrých mravů. Vzhledem k situaci, v němž se manželství účastníků nacházelo a
též s ohledem na chování obou účastníků k sobě navzájem, nelze než uzavřít, že
odvolací soud rozhodl v intencích uvedeného výkladu. Odkaz žalobkyně na
rozsudek dovolacího soudu sp. zn. 33 Odo 137/2002 není případný. Jak již bylo
výše vysvětleno, posouzení, zda chování obdarovaného hrubě porušuje dobré mravy
(§ 630 obč. zák.), závisí na specifických okolnostech každého jednotlivého
případu. Proto nelze jednoduše a bez dalšího aplikovat právní závěr, který
zaujal dovolací soud ve zmiňované věci. Není možno souhlasit se žalobkyní, že
se jedná o skutkově identický případ s posuzovaným případem. Jedinou shodu lze
shledat v tom, že manžel, jemuž manželka darovala podíl na nemovitosti, za
trvání manželství navázal známost s podstatně mladší ženou, kterou si
nastěhoval do společného domu. V případě, jehož se žalobkyně dovolává, se však
obdarovaný manžel již předtím dopouštěl nevěr a soud, který toto manželství
rozváděl, jedinou příčinu rozvratu manželství spatřil na straně obdarovaného. V
porovnání s právě projednávanou věcí šlo tudíž o skutkově odlišný případ, který
nemůže být vodítkem pro její právní posouzení.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž
dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady,
které mu podle obsahu spisu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 5.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 a
§ 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), a z paušální částky
náhrad hotových výdajů v částce 300,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 77/1996 Sb., v platném znění).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2009
JUDr. Blanka M o u d r á , v. r.
předsedkyně senátu