II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v
Olomouci ze dne 7. září 2004, č. j. 12 Co 266/2004-46, kterým byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 10 C
220/2003-30, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), a dovolacím
soudem nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.,
neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí, také dovolací přezkum se otevírá zásadně
pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze
důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím
lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
V rámci tohoto způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.)
žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu otázku, zda žalovaný (manžel žalobkyně)
jednáním, spočívajícím v manželské nevěře a fyzickém napadení žalobkyně,
naplnil jednu z podmínek pro vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“). Napadla tudíž
správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci nelze
chování žalovaného vůči žalobkyni právně kvalifikovat jako hrubé porušení
dobrých mravů podle § 630 obč. zák. Řešení této otázky však postrádá významový
přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního
případu. Otázku výkladu pojmu hrubého porušení dobrých mravů je totiž třeba
posoudit v každé jednotlivé věci individuálně s přihlédnutím ke všem
zvláštnostem daného případu a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti
podmínky hrubého porušení dobrých mravů v konkrétním případě tak nelze zobecnit
(nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní
rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné,
konkrétními okolnostmi determinované věci. Tak tomu je i pokud jde o rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 137/2002,
na který žalobkyně v dovolání odkazovala s tím, že v tomto rozhodnutí byl řešen
téměř skutkově shodný případ. Již z toho je zřejmé, že v posuzovaném případě a
v případě žalobkyní zmiňovaném se nejednalo o shodný ničím se neodlišující
skutkový děj, který soudy posuzovaly z hlediska naplnění zákonného předpokladu
hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o. s. ř.), jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady,
i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
nezakládají.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy
žalovanému v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl vůči žalobkyni právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. dubna 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu