29 Cdo 2761/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců Mgr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně INTERINVEST Praha s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, PSČ
190 00, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Tomášem Peškem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovaným
1) R. C. a 2) E. C., oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, se
sídlem v Praze 1, Národní 138/10, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva k
nemovitosti, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 298/2006,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února
2010, č. j. 21 Co 14/2009-261, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2010, č. j. 21 Co 14/2009-261
a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. července 2008, č. j. 3 C
298/2006-197, ve spojení s usnesením ze dne 23. září 2009, č. j. 3 C
298/2006-241, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 17. července 2008, č. j. 3 C 298/2006-197, ve spojení s usnesením ze dne 23. září
2009, č. j. 3 C 298/2006-241, kterým Okresní soud Praha – východ zamítl žalobu,
jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. číslo 107/50 o
celkové výměře 222 m2 (orné půdy) a st. 984 o celkové výměře 95 m2 (zastavěná
plocha a nádvoří), zapsaných na listu vlastnictví číslo 1319 pro katastrální
území Zeleneč, obec Zeleneč, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
katastrálního pracoviště Praha – východ (dále jen „sporné pozemky“). Odvolací soud vycházel z toho, že:
1) Dne 22. ledna 2004 uzavřela žalobkyně, jako prodávající, se společností
INTERINVEST – DIS, a. s. identifikační číslo osoby 26739071, jako kupující,
kupní smlouvu o převodu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo 905 v
katastrálním území Zeleneč, obci Zeleneč, u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, katastrálního pracoviště Praha – východ, za kupní cenu ve výši
7,233.800,- Kč (dále též jen „první smlouva“). Vlastnické právo kupující bylo
vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. ledna 2004. 2) Mezi nemovitosti převáděné první smlouvou patřily i sporné pozemky. 3) Při uzavření první smlouvy jednal jménem žalobkyně její jednatel Š. V.,
který byl zároveň jejím společníkem. 4) V době uzavření první smlouvy byl Š. V. předsedou představenstva společnosti
INTERINVEST – DIS, a. s. a jejím akcionářem. 5) Ke dni uzavření první smlouvy i ke dni právních účinků vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí podle první smlouvy činil základní kapitál
společnosti INTERINVEST – DIS, a. s. 1,000.000,- Kč a základní kapitál
žalobkyně 200.000,- Kč. 6) Přestože sjednaná cena převyšovala jednu desetinu upsaného základního
kapitálu obou společností, nebyla kupní cena stanovena na základě posudku
znalce jmenovaného soudem a nedošlo ani ke schválení převodu valnými hromadami
společností. 7) Dne 31. května 2006 uzavřela společnost INTERINVEST – DIS, a. s. jako
prodávající se žalovanými jako kupujícími smlouvu o převodu sporných pozemků
(dále jen „druhá smlouva“); vlastnické právo žalovaných ke sporným pozemkům
bylo vloženo do katastru nemovitostí. Odvolací soud konstatoval, že v projednávané věci byly splněny podmínky, pro
které ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“), předepisuje ocenění převáděného majetku posudkem znalce. Při
hodnocení principů, z nichž ustanovení § 196a obch. zák. vychází, tedy ochrany
zachování základního kapitálu a z toho plynoucí ochrany věřitelů (k jejichž
porušení dle názoru odvolacího soudu nedošlo), a při hodnocení principů
legitimního očekávání a ochrany dobré víry třetích osob (k jejichž porušení na
straně žalovaných by určením žalobcova vlastnictví k předmětným pozemkům
došlo), však nelze podle odvolacího soudu v projednávané věci na základě
učiněných skutkových závěrů dovodit absolutní neplatnost první smlouvy v
rozsahu, jímž byl převáděn sporný pozemek. Tomuto závěru podle odvolacího soudu nepřekáží ani jeho dřívější rozhodnutí sp. zn.
21 Co 175/2008, v němž „potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o
absolutní neplatnosti“ první smlouvy „v rozsahu převodu souboru pozemků, které
nebyly následně společností INTERINVEST – DIS, a. s. převedeny na třetí osoby“,
neboť „skutková zjištění v uvedené věci byla dílem odlišná oproti skutkovým
zjištěním v této věci“. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalovaní nabyli kupní smlouvou sporné
pozemky od společnosti INTERINVEST – DIS, a. s., nabyli jej od vlastníka
pozemku a uplatněný nárok žalobkyně na určení jejího vlastnictví ke spornému
pozemku je proto nedůvodný. Závěrem odvolací soud dovodil, že dovolává-li se žalobkyně toho, že cena
předmětných pozemků nebyla stanovena soudem ustanoveným znalcem a že tedy došlo
k porušení povinnosti vymezené v § 196a obch. zák., představuje to, při
skutkových zjištěních o okolnostech uzavření druhé smlouvy, výkon práva v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a takový výkon práva nepožívá právní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňujíc dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Dovolatelka – poukazujíc na účel ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu – namítá, že odvolací soud nesprávně
vyložil právní následky porušení označeného ustanovení, když dovodil, že první
smlouva není neplatným právním úkonem. Zdůrazňuje, že jednáním bývalého
jednatele, jenž byl současně předsedou představenstva společnosti INTERINVEST –
DIS, a. s., byl na posledně jmenovanou společnost převeden téměř veškerý
majetek dovolatelky „za neobvykle nízkou cenu“. Tím na úkor dovolatelky (jakož
i jejích společníků a věřitelů) v rozporu se zákonem obohatil společnost
INTERINVEST – DIS, a. s., kterou on a členové jeho rodiny „vlastní“. Napadené
rozhodnutí tak dovolatelka vnímá jako legalizaci stavu založeného v rozporu s
právem.
Význam ustanovení § 196a obch. zák. je pro obchodní společnosti, resp. pro
jejich společníky či věřitele „velmi zásadní“, neboť ochrana poskytovaná
ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. je jediným účinným nástrojem před
svévolným jednáním statutárních orgánů společností, který český právní řád
obsahuje, a proto by porušení tohoto ustanovení mělo být stiženo absolutní
neplatností.
Podle přesvědčení dovolatelky následný převod sporných pozemků společností
INTERINVEST – DIS, a. s. na třetí osoby (žalované), nemá jakýkoli vliv na
právní posouzení první smlouvy, neboť z právního úkonu, který byl „v okamžiku
svého učinění“ absolutně neplatný, nelze učinit platný právní úkon tím, že věc,
která byla předmětem převodu dle absolutně neplatného právního úkonu, bude
převedena na třetí osobu. Nestala-li se společnost INTERINVEST – DIS, a. s. vlastnicí sporných pozemků (v
důsledku neplatnosti první smlouvy), nemohli žalovaní (na základě druhé
smlouvy) nabýt vlastnické právo ke sporným pozemkům, neboť český právní řád
neumožňuje nabytí nemovitosti od nevlastníka. Skutečnost, že žalovaní jednali v
důvěře v zápis v katastru nemovitostí, není způsobilá konstituovat vlastnické
právo žalovaných k pozemkům. Žalovaní ve vyjádření k dovolání argumentují ve prospěch správnosti napadeného
rozhodnutí a navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se
podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. 1) K aplikovatelnosti ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na první smlouvu. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byla první smlouva uzavřena mezi
dovolatelkou (na jejíž poměry se podle § 135 odst. 2 obch. zák. ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. vztahuje) a osobou blízkou jejímu jednateli
(INTERINVEST – DIS, a. s., jejímž předsedou představenstva byl jednatel
dovolatelky Š. V.) je správný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna
2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 /uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek/ a ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008
/uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem
136/). A jelikož první smlouvou byl převáděn majetek přesahující jednu desetinu
základního kapitálu obou zúčastněných společností, podléhala první smlouva
(nešlo-li o některý z případů uvedených v § 196a odst. 4 obch. zák.) požadavkům
kladeným na převody majetku ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. 2) K platnosti a účinnosti první smlouvy. Odvolací soud – vycházeje z toho, že společnost INTERINVEST – DIS, a. s. byla
založena zakladatelskou smlouvou ze dne 1. listopadu 2000 – dovodil, že „ve
smyslu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. …. k převodu majetku došlo po
uplynutí tří let od vzniku společnosti“. Tento závěr však není správný. Odvolací soud při jeho formulování nerozlišoval mezi založením společnosti (§
57 obch. zák.) a jejím vznikem (§ 62 odst. 1 obch. zák.). Akciová společnost
vzniká nikoliv uzavřením zakladatelské smlouvy, ale až dnem, ke kterému byla
zapsána do obchodního rejstříku (§ 62 odst. 1 obch. zák.). Jelikož společnost INTERINVEST – DIS, a. s. byla do obchodního rejstříku
zapsána dne 21. prosince 2002 a první smlouva byla uzavřena před uplynutím
tříleté lhůty počítané od vzniku společnosti (22. ledna 2004), bylo podle
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
k účinnosti první smlouvy (pokud by byla
platně uzavřena) zásadně nezbytné její schválení valnou hromadou společnosti
INTERINVEST – DIS, a. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, jenž je veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud dále vyslovil názor, podle kterého v projednávané věci nedošlo k
porušení „principů, z nichž § 196a obch. zák. vychází, tedy principu zachování
kapitálu a z toho plynoucí ochrany věřitelů“. I tento závěr je přinejmenším
předčasný a vycházející z neúplného právního posouzení. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo
4315/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2009, číslo 11, pod číslem
170), vysvětlil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. implementuje článek 11
odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci ochranných
opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v
členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy
při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního
kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (Úřední věstník
Evropské unie L 26, 31. ledna 1977, s. 1-13, zvláštní vydání v českém jazyce
kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále též jen „směrnice“). Účelem směrnice (a
tudíž i ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.) je – jak plyne z jejích úvodních
ustanovení – „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a
věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na
udržení základního kapitálu, který představuje záruku pro věřitele, zejména
zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením možnosti společnosti
nabývat vlastní akcie“. Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11
odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její
implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah
a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (§ 196a odst. 3
obch. zák.). Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. tak mimo jiné slouží i k ochraně
společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob
oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů
společnosti. V případech, kdy společnost úplatně nabývá majetek v rozsahu dle
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. od osob v tomto ustanovení uvedených nebo
na tyto osoby takový majetek převádí, k dosažení tohoto účelu slouží zejména
požadavek, podle něhož lze zmíněné majetkové dispozice provádět pouze za cenu
určenou posudkem znalce. Zákon tím sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla
závislá jen na „vůli smluvních stran“ (jež může být deformována právě
postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby
byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat
jeho reálné hodnotě (kromě výše označeného rozsudku srov. dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27.
února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, ročník 2007, číslo 7, pod číslem 102, nebo ze dne
28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, jenž je veřejnosti dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního
dvora Evropské unie ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04, Ynos, nepřichází v
úvahu položení předběžné otázky k výkladu článku 11 směrnice ve smyslu článku
267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť skutkové okolnosti projednávané
věci předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii. Soudní dvůr Evropské unie ostatně otázku právních důsledků porušení pravidel
upravených směrnicí již vyřešil v rozsudku ze dne 23. března 2000 ve věci
C-373/97, Diamantis, v němž uzavřel, že „směrnice neupravuje sankce pro případ
porušení některého z jejích ustanovení, ani po členských státech nepožaduje,
aby takové sankce zavedly v pravidlech, která mají implementovat“ (odst. 5). Proto se uplatní „obvyklé sankce podle soukromého práva“ (odst. 41). K právním důsledkům porušení zákonného příkazu stanovit hodnotu převáděného
majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem se Nejvyšší soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 (ve vztahu k právní
úpravě účinné do 31. prosince 2000), v němž dovodil, že porušení tohoto
zákonného příkazu vede k neplatnosti takto učiněného právního úkonu. Tento
závěr, k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. např. rozsudky ze
dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002, ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 225/2007, ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, či usnesení ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2020/2007, ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2769/2007 nebo
ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5467/2007), pak vztáhl i na úpravu účinnou
od 1. ledna 2001 (srov. usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
3300/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2009, číslo 3, pod
číslem 41, a dále např. usnesení ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
1483/2009, ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008 či ze dne 24. června
2010, sp. zn. 29 Cdo 2535/2009). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sjednání pro společnost nevýhodné
ceny, tj. v případě prodeje nižší a v případě koupě vyšší než tržní, je zásadně
porušením péče řádného hospodáře a vede i bez zvláštní úpravy v ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. ke vzniku odpovědnosti dotčených členů statutárního
orgánu (§ 194 odst. 5 obch. zák.), případně tzv. faktických vedoucích (§ 66
odst. 6 obch. zák.). Postulování toliko odpovědnostního následku za porušení
požadavku § 196a odst. 3 obch. zák. by tak tuto speciální úpravu učinilo
nadbytečnou (odpovědnostní následek by nastal i bez ní). Nebylo-li v projednávané věci zjištěno, zda cena, jíž měla společnost
INTERINVEST – DIS, a. s.
za převáděné pozemky podle první smlouvy zaplatit (350
Kč/m2), odpovídala reálné hodnotě těchto pozemků v dané době a čase, nemohl
odvolací soud ani uzavřít, že nedošlo k porušení (shora popsaného) účelu
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. Pouze tehdy, jestliže by sjednaná cena
odpovídala hodnotě převáděného majetku, by totiž bylo vůbec možné zvažovat, zda
účel sledovaný článkem 11 odst. 1 směrnice (ochrana základního kapitálu
společnosti a jejích věřitelů), jakož i další shora popsaný účel ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. (zejm. ochrana společnosti a jejích společníků před
zneužitím postavení jejích orgánů) byl uzavřením první smlouvy dotčen. Proto
ani závěr odvolacího soudu, podle něhož uzavřením první smlouvy nedošlo k
porušení „principů, z nichž § 196a obch. zák. vychází“, neobstojí. Konečně – jak dovolatelka přiléhavě namítá – nelze akceptovat ani názor
odvolacího soudu, podle něhož uzavření druhé smlouvy může mít v projednávané
věci jakýkoliv vliv na posouzení platnosti první smlouvy, jenž plyne z jeho
konstatování, že závěr o platnosti první smlouvy neshledává rozporným se
závěry, jež vyslovil ve věci vedené u něj pod sp. zn. 21 Co 175/2008. V ní
„potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti“ první
smlouvy „v rozsahu převodu souboru pozemků, které nebyly následně společností
INTERINVEST – DIS, a. s. převedeny na třetí osoby“, neboť „skutková zjištění v
uvedené věci byla dílem odlišná oproti skutkovým zjištěním v této věci“. Následné uzavření druhé smlouvy nepředstavuje v projednávané věci okolnost, jež
by mohla mít na posouzení (ne)platnosti první smlouvy (uzavřené o více než dva
roky dříve) jakýkoliv vliv. 3) K otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud dále dovodil, že jednání dovolatelky (spočívající v tom, že
poukazuje na nedostatek stanovení ceny převáděných pozemků soudem ustanoveným
znalcem) představuje, při skutkových zjištěních o okolnostech uzavření druhé
smlouvy, výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
jenž nepožívá právní ochrany. Ani tento právní závěr není správný. Odvolacímu soudu předně nutno vytknout, že
neuvedl, jaké „okolnosti uzavřené druhé smlouvy“ jej vedly k výše formulovanému
závěru. Nehledě k tomu je uvedený závěr (ve svých důsledcích) v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na kterou přiléhavě poukazuje i
dovolatelka), podle níž podání žaloby o určení vlastnictví (zásadně) nemůže být
posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §
3 obč. zák., neboť taková žaloba nesměřuje k výkonu práva, ale k tomu, aby
deklaratorním rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Takovým rozhodnutím se pouze konstatuje, zda zde určitý právní vztah či právo
je či není. Nejde o výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních
vztahů, který má na mysli § 3 odst. 1 obč. zák., ale o uplatnění procesního
práva na určení existence práva nebo právního vztahu podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn.
22 Cdo 471/99, uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, ze
dne 22. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 2046/2004, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách
Nejvyššího soudu). 4) K možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka. Zbývá posoudit, zda žalovaní mohli vlastnické právo ke sporným pozemkům nabýt
bez ohledu na platnost a účinnost první smlouvy, tedy bez ohledu na to, zda se
společnost INTERINVEST – DIS, a. s. stala vlastnicí sporného pozemku. Jelikož v projednávané věci žalovaní nebyli držiteli sporných pozemků po dobu
deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.), přichází v úvahu pouze nabytí
vlastnického práva od nevlastníka. Český právní řád možnost nabytí vlastnictví od nevlastníka upravuje např. v
ustanoveních § 446 obch. zák., § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech,
či § 486 obč. zák. Označená ustanovení však nelze v projednávané věci aplikovat
přímo, neboť nejsou naplněny hypotézy právních norem v nich obsažených. K možnosti analogické aplikace ustanovení § 446 obch. zák. se Nejvyšší soud
vyjádřil např. v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 67/2009, v němž vysvětlil, že obecnou podmínkou pro
převod vlastnického či jiného práva je, aby převodce byl nositelem převáděného
práva (dominium auctoris). Ustanovení § 446 obch. zák. v zájmu právní jistoty
kupujícího (jakož i dalších případných smluvních partnerů kupujícího) stanoví,
a to pouze pro účely prodeje movitých věcí na základě kupní smlouvy podle části
třetí, hlavy II, dílu I obchodního zákoníku (a s ohledem na výslovný odkaz
obsažený v ustanoveních § 554 a § 483 obch. zák. i pro účely smlouvy o dílo a
smlouvy o prodeji podniku), že kupující, který je v dobré víře, nabude
vlastnické právo k převáděné věci i tehdy, není-li prodávající jejím vlastníkem
a ani není oprávněn s věcí nakládat za účelem jejího prodeje. Důsledkem nabytí
vlastnického práva kupujícím je jeho pozbytí skutečným vlastníkem. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená v ustanovení § 446 obch. zák. (jakož i v ustanovení § 20 zákona o cenných papírech či § 486 obč. zák.), tak
představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na
druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o
výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v
případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). K ustanovení § 446 obch. zák. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud. V nálezech
ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 či ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uzavřel, že
ustanovení § 446 obch. zák. zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného
práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňuje před ním dobrou víru
a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů.
Koncepce upřednostnění dobré víry
nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v
rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních
práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny), jež je třeba vykládat tak, aby byla
šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k
jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým
výkladem tolerováno či aprobováno. Z výše uvedeného je zřejmé, že extenzivní výklad ustanovení § 446 obch. zák.,
respektive jeho analogická aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly
v rozporu s jeho povahou a účelem tak, jak jsou vyloženy výše. Shodný závěr se pak prosadí i ohledně ostatních ustanovení upravujících nabytí
vlastnictví od nevlastníka. Přestože tedy za určitých výjimečných, zákonem
přesně specifikovaných okolností, lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem od
osoby, jež není jejich vlastníkem (jde-li o nepravého dědice či jsou-li tyto
nemovitosti součástí podniku převáděného smlouvou o prodeji podniku /jeho
části/), nelze tuto možnost (s ohledem na ústavním pořádkem chráněné vlastnické
právo původního vlastníka) rozšiřovat pomocí extenzivního výkladu dotčených
ustanovení či jejich analogické aplikace. Ostatně Ústavní soud již v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/03,
vysvětlil (odkazuje na svojí starší judikaturu), že dobrá víra kupujícího,
který kupuje nemovitosti od osoby zapsané v katastru nemovitostí jako jejich
vlastník, je rozhodná pouze potud, že jí lze přiznat veškerá práva a povinnosti
oprávněného držitele tak, jak vyplývají z ustanovení § 129 a násl. obč. zák. Pro nabytí vlastnického práva k převáděným nemovitostem by měla dobrá víra
kupujícího význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně
dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo by tak dojít k jejich vydržení. Ustanovení § 11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, představuje vyvratitelnou právní domněnku, že ten,
kdo jedná v důvěře ve správnost údajů v katastru nemovitostí, je v dobré víře
(zásada veřejné víry, resp. zásada materiální publicity). S dobrou vírou však
stávající právní úprava žádné jiné právní následky než výše uvedené nespojuje,
a tudíž ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity,
aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má
tato převahu nad katastrem. Za této situace nelze než uzavřít, že nestala-li se společnost INTERINVEST –
DIS, a. s. vlastnicí sporných pozemků, nemohli žalovaní k těmto pozemkům na
základě druhé smlouvy nabýt vlastnické právo. Nejvyšší soud v těchto souvislostech podotýká, že si je vědom nedostatků
stávající právní úpravy transakcí s konfliktem zájmů, obsažené v ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák., jež neposkytuje odpovídající ochranu případným dalším
nabyvatelům majetku převáděného v rozporu s požadavky označeného ustanovení, a
to zejména tehdy, jsou-li tímto majetkem nemovitosti.
Jak však Nejvyšší soud uvedl již výše, postulování toliko odpovědnostního
následku za porušení požadavku § 196a odst. 3 obch. zák. by úpravu ustanovení
196a odst. 3 obch. zák. učinilo nadbytečnou, protože odpovědnostní následek by
nastal i bez ní (§ 194 odst. 5 obch. zák.). Nehledě k tomu by podle přesvědčení
Nejvyššího soudu právní následek (pouhé) odpovědnosti za škodu způsobenou
porušením ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., tedy uzavřením smlouvy v
rozporu s účelem tohoto ustanovení, nezajistil (v rozporu s povinnostmi, jež na
členské státy Evropské unie kladou článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii
/dříve článek 10 Smlouvy o založení Evropského společenství/ a článek 288
Smlouvy o fungování Evropské unie /dříve článek 249 Smlouvy o založení
Evropského společenství/) ani dosažení účelu článku 11 směrnice, jímž je
„zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových
společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního
kapitálu, který představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného
rozdělování akcionářům….“. Pouhá odpovědnost členů statutárního orgánu (popř. tzv. faktických vedoucích), jež by nastala i bez výslovné úpravy § 196a odst. 3
obch. zák., k „udržení základního kapitálu“ (tj. zachování hodnoty majetku
„kryjícího“ základní kapitál) nepostačuje. Obdobně by následek v podobě (pouhé)
odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností upravených v § 196a odst. 3 obch. zák. nepostačoval ani k naplnění dalšího účelu, sledovaného označeným
ustanovením, totiž ochrany společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů,
společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve
společnosti určitý vliv. Nedostatek v podobě absence ochrany dalších nabyvatelů převáděného majetku,
kteří jednají v dobré víře, tak lze v případě nemovitostí (při absenci právní
úpravy umožňující nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka a relativně
dlouhé době potřebné k vydržení vlastnického práva k nemovitostem) řešit pouze
legislativně, k čemuž směřovala i původní podoba návrhu novely obchodního
zákoníku posléze schválené pod číslem 420/2009 Sb. (srov. sněmovní tisk č. 498/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. volební období
2006-2010). Jelikož napadené rozhodnutí není správné a dovolací důvod vymezený v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení se bude soud zabývat i tím, zda kupní cena, za kterou byly
pozemky ze žalobkyně na INTERINVEST – DIS, a. s. převáděny, byla nižší, než
cena stanovená posudkem znalce (resp.
nižší než cena obvyklá), případně i tím,
jaké důsledky by měla pro platnost první smlouvy skutečnost, že dohodnutá cena
ke zmenšení majetku prodávající nevedla. Dále se bude zabývat tím, zda byl k
uzavření první smlouvy potřebný souhlas valných hromad jejích účastníků,
případně jaký byl – vzhledem ke konkrétním okolnostem případu – důsledek jeho
absence. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.