29 Odo 780/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr.
Ivany Štenglové a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Petra Gemmela v právní
věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1. P. CZ s. r. o.,
„v likvidaci“, 2. Ing. R. P., a 3/ P. H. a. s., druhý a třetí žalovaní
zastoupeni advokátem, o určení neplatnosti smlouvy o úplatném převodu cenných
papírů, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 13 Cm
792/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
prosince 2005, č. j. 9 Cmo 231/2005-152, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince
2005, č. j. 9 Cmo 231/2005 – 152 a
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2005, č. j. 13
Cm 792/2003 – 127, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud výroky I. a II. rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2005, č. j. 13 Cm 792/2003 - 127,
kterými tento soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení neplatnosti
smlouvy o úplatném převodu tří kusů akcií na jméno o jmenovité hodnotě 100 000
Kč v listinné podobě emitovaných třetí žalovanou, uzavřené dne 21. srpna 2002
mezi první žalovanou jako prodávající a druhým žalovaným jako kupujícím (dále
jen „smlouva o převodu akcií“) a uložil žalobci povinnost nahradit druhému
žalovanému a třetí žalované náklady řízení ve výši 7.740,- Kč. Odvolací soud
dále uložil žalobci povinnost nahradit druhému žalovanému a třetí žalované
náklady odvolacího řízení ve výši 6 336,75 Kč a rozhodl, že žalobce a první
žalovaná nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že usnesením ze dne 6. června 2001, č. j. Nc
1513/2001, jmenoval Krajský soud v Českých Budějovicích ing. Z. Z., znalcem
podle § 59 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), aby podle §
196a odst. 3 obch. zák. stanovil hodnotu 46 kusů akcií třetí žalované, které
měly být převedeny první žalovanou na žalobce (23 kusů akcií) a druhého
žalovaného (rovněž 23 kusů akcií). Znalecký posudek byl vypracován dne 7.
června 2001 a akcie byly převedeny za cenu jím zjištěnou. Druhý žalovaný
následně zadal témuž znalci (aniž by se před tím znovu obrátil na soud, aby
tohoto či jiného znalce jmenoval postupem podle § 59 odst. 3 obch. zák.,
zpracovat další posudek na tři kusy akcií (zastupitelných akciemi, které byly
předmětem předchozího posudku), ačkoliv také jejich hodnota přesahovala
desetinu upsaného základního kapitálu prodávajícího ve smyslu § 196a odst. 3
obch. zák. Tyto akcie měly být převáděny rovněž z vlastnictví první žalované do
vlastnictví druhého žalovaného. Znalec posudek vyhotovil dne 25. července 2002.
Akcie byly převedeny za cenu rovnající se jejich hodnotě zjištěné druhým
znaleckým posudkem na základě smlouvy o koupi cenných papírů ze dne 21. srpna
2002.
Tento postup neshledal soud prvního stupně rozporným se zákonem. Uzavřel
rovněž, že souhlas představenstva s převodem akcií vyjádřený v zápise ze dne
20. března 2002, považuje „za naprosto vyhovující zákonu“.
Žalobce tato zjištění nezpochybňoval, v odvolání nicméně namítal, že soud
prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když v rozporu s § 196a odst. 3
obch. zák. neshledal smlouvu neplatnou, ačkoliv vyhotovení druhého znaleckého
posudku nepředcházelo (nové) jmenování znalce soudem podle § 59 odst. 3 obch.
zák.
Odvolací soud se plně ztotožnil s názorem soudu prvního stupně. Uzavřel, že
vypracoval-li týž znalec, kterého Krajský soud v Českých Budějovicích na návrh
první žalované jmenoval usnesením ze dne 6. června 2001 znalcem pro účely
ocenění hodnoty akcií převáděných úplatně z majetku první žalované na osoby
uvedené v § 196a odst. 3 a 1 obch. zák., v roce 2002 znalecký posudek k ocenění
tří zastupitelných akcií, byl tímto postupem nesporně zajištěn a naplněn účel
§ 196a obch. zák. za podmínek vymezených v ustanovení § 59 odst. 3 téhož
zákona. Odvolací soud uzavřel, že dospěl-li soud prvního stupně k závěru, že
cena předmětných akcií ve smlouvě o převodu akcií byla stanovena na základě
znaleckého posudku znalce jmenovaného soudem, nelze tomuto závěru vytknout
pochybení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Namítl, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku
zásadního právního významu v dovolání výslovně neoznačil. Z obsahu dovolání je
nicméně zřejmé, že ji spatřuje v otázce, zda je učiněno zadost požadavku § 196a
odst. 3 obch. zák., pokud znalecký posudek ve smyslu tohoto ustanovení zpracuje
znalec, jehož jmenoval soud podle § 59 odst. 3 obch. zák., avšak za účelem
ocenění zastupitelných cenných papírů, které byly předmětem dřívějšího převodu.
Dle názoru dovolatele takový postup zákon nepřipouští, požaduje-li aby hodnota
převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného
soudem, což vykládá tak, že v daném případě bylo nutné, aby soud ustanovil
(nového) znalce zvlášť pro tento případ. Argumentuje mj. tím, že důvodová
zpráva ke změně formulace ustanovení provedené zákonem č. 370/2001 Sb.
(účinnosti tato změna nabyla dne 1. ledna 2001) k provedené změně uvádí, že: „…
Základní změna spočívá v tom, že se nesčítají majetkové hodnoty převáděné v
průběhu jednoho kalendářního roku, ale jde o majetek nabývaný na základě jedné
smlouvy ve výši 1/10 upsaného základního kapitálu…“ Pokud tento požadavek nebyl
naplněn, domáhá se dovolatel určení, že smlouva o převodu akcií je absolutně
neplatná.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v
něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Dovolání tedy
je přípustné, jde-li o řešení právní otázky (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost neumožňují) a jde-li
zároveň o právní otázku zásadního významu. Zásadní právní význam rozhodnutí
odvolacího soudu Nejvyšší soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) ve
výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. co do požadavku na stanovení
hodnoty převáděného majetku posudkem znalce stanoveného soudem.
Podle § 196a odst. 3 obch. zák., jestliže společnost nebo jí ovládaná osoba
nabývá majetek od zakladatele, akcionáře, osoby jednající s ním ve shodě anebo
jiné osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák. nebo od osoby jí ovládané anebo
od osoby, se kterou tvoří koncern, za protihodnotu ve výši alespoň jedné
desetiny upsaného základního kapitálu ke dni nabytí nebo na ně úplatně převádí
majetek této hodnoty, musí být hodnota tohoto majetku stanovena na základě
posudku znalce jmenovaného soudem. Pro jmenování a odměňování znalce platí
ustanovení § 59 odst. 3 obch. zák.
Jak Nejvyšší soud opakovaně dovodil, účelem ustanovení § 196a obch. zák. je
ochránit společnost před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit
za společnost právní úkony. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany
třetích osob, zejména věřitelů společnosti. V případech, kdy společnost úplatně
nabývá majetek v rozsahu dle ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. od osob v
tomto ustanovení uvedených nebo na tyto osoby takový majetek převádí, k
dosažení tohoto účelu slouží zejména zejména požadavek, podle něhož lze zmíněné
majetkové dispozice realizovat pouze za cenu určenou posudkem znalce. Zákon
tímsleduje, aby výše ceny převáděného majetku nebyla závislá jen na vůli
smluvních stran (jež může být deformována právě postavením osoby, se kterou
společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby byla stanovena způsobem, jenž
v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat jeho reálné hodnotě (srov. např.
důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 29 Odo
996/2004, či ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 29 Odo 184/2005). Ustanovení § 196a
odst. 3 obch. zák. tedy mimo jiné slouží k ochraně společnosti před zneužitím
postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob oprávněných společnost
zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv (srov. důvody rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003).
Nejvyšší soud, shodně se závěry soudu odvolacího, konstatuje, že v situaci, kdy
soud podle § 59 odst. 3 obch. zák. jmenuje znalce k ocenění převodu určitého
počtu akcií, jež mají být převedeny z majetku společnosti při použití
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., a v přiměřené době poté vyvstala potřeba
převést z majetku téže společnosti další kusy těchto akcií, je popsaný účel
ustanovení naplněn i tehdy, pokud znalecký posudek vypracuje stejný znalec,
jehož soud ustanovil v souvislosti s předchozím převodem, bez toho, že by došlo
k jeho novému jmenování ve smyslu § 59 odst. 3 obch. zák. Skutečnost, že
znalecké ocenění provedl znalec jmenovaný soudem k ocenění téhož druhově
určeného předmětu, leč původně pro jiný převod, proto sama o sobě nezakládá
neplatnost smlouvy uzavřené za cenu, která odpovídá hodnotě zjištěné v takovém
posudku, a to přesto, že takový znalec není pro další převod v postavení znalce
jmenovaného soudem.
Odporovalo by zásadě rozumného uspořádání věcí, ale i hospodárnosti a rychlosti
obchodního styku požadovat nové řízení o jmenování znalce, má-li znalec v
relativně blízkém časovém intervalu ocenit druhově totožný předmět převodu z
majetku téže společnosti (dokonce při totožnosti jednoho ze dvou převodců z
předchozího převodu).
Vzhledem k dikci § 59 odst. 3 obch. zák. i k účelu ustanovení § 196a odst. 3
obch. zák. je nicméně vždy třeba trvat na tom, aby znalcem provádějícím ocenění
byla osoba na společnosti nezávislá. Naplnění tohoto předpokladu je třeba
vztáhnout k okamžiku, kdy se ocenění provádí. Uvedený postup by se proto nemohl
uplatnit, jestliže v době mezi jmenováním znalce a zpracováním nového posudku
nastala skutečnost, která ohrožuje znalcovu nezávislost a soud by k ní tudíž
musel přihlížet v případném novém řízení podle § 59 odst. 3 obch. zák. (např.
došlo k úzkému personálnímu propojení mezi společností a znalcem).
Totéž by však platilo, i kdyby změna v okolnostech ovlivňujících znalcovu
nezávislost na společnosti nastala v období mezi jmenováním znalce a
zpracováním toho posudku, pro který soud znalce jmenoval. Ani při striktním
požadavku, aby pro každý převod soud ustanovoval nového znalce, by tak nebylo
možné vyloučit, že posudek v konečném důsledku zpracuje znalec, který
předpoklad nezávislosti ke dni zpracování posudku nenaplní. Nejvyšší soud
ostatně (i pro tyto účely) dovodil, že samotná skutečnost, že kupní smlouva
vyhovuje požadavkům určeným ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. neznamená, že
by nemohla být neplatným právním úkonem podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku. Závěry posudku vypracovaného znalcem v intencích § 196a odst. 3 obch.
zák. mohou být následně shledány nesprávnými z důvodů, které nutno přičíst k
tíži stran smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2006, sp.
zn. 29 Odo 184/2005). Tím spíše je možné připustit postup, jejž strany zvolily
v tomto případě.
Opačný závěr nelze dovozovat ani z formulace důvodové zprávy k návrhu novely
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., provedené zákonem č. 370/2000 Sb. ke dni
1. ledna 2001, jíž dovolatel cituje v dovolání. Skutečnost, že požadavek
znaleckého posudku má podle textu této zprávy dopadnout na majetek nabývaný „na
základě jedné smlouvy“, je třeba vnímat v protikladu k zákonnému textu účinnému
do té doby, podle něhož bylo třeba sčítat veškerá plnění v období jednoho roku
a ustanovení aplikovat, jestliže výsledný součet překročil stanovený práh jedné
desetiny částky základního kapitálu. Posun, k němuž došlo v právní úpravě
přijetím citované novely, nicméně nelze vykládat striktně tak, že pro každý
jednotlivý převod musí soud ustanovit zvláštního znalce. Tak jako by soud mohl
na samém počátku jmenovat jediného znalce pro několik současně zamýšlených
převodů, byť by měly být realizovány teprve v budoucnu a postupně, je třeba
připustit, aby jednou ustanovený znalec, aniž by proběhlo nové řízení podle §
59 odst. 3 obch. zák., jsou-li splněny výše uvedené předpoklady, zpracoval
posudek na převod druhově shodných aktiv z majetku téže společnosti, zrodí-li
se záměr takového převodu teprve poté, co byl znalec jmenován.
Uvedený výklad má Nejvyšší soud za plně konformní s požadavky čl. 11
odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 1 Druhé směrnice Rady v oblasti práva
společností č. 77/91/EHS ze dne 13. prosince 1976 ke koordinaci ochranných
opatření, která jsou v členských státech předepsána společnostem ve smyslu
článku 58 odst. 2 Smlouvy o založení Evropského společenství, v zájmu
společníků i třetích osob, pro zakládání akciové společnosti a změnu jejího
základního jmění s cílem dosáhnout toho, aby tato opatření byla vytvářena
rovnocenně, ve znění pozdějších novelizací, na která dovolatel rovněž
poukazuje. Nejvyšší soud přitom vzal v úvahu, že Evropský soudní dvůr staví
teleologický výklad na první místo mezi metody interpretace komunitárního práva
(viz např. rozhodnutí ve věci C-26/62, van Gend en Loos). S ohledem na závěry
rozsudku Evropského soudního dvora ve věci C-302/04, Ynos, nicméně Nejvyšší
soud nemá možnost toto stanovisko ověřit vznesením předběžné otázky ve smyslu
čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství, neboť skutkové okolnosti,
které jsou předmětem tohoto řízení, předcházejí přistoupení České republiky k
Evropské unii.
Přes shora uvedené však rozsudek odvolacího soudu správný není. Odvolací soud
totiž učinil závěr na kterém založil napadené rozhodnutí bez toho, že by se
zabýval tím, že má-li být naplněn účel ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. je
nezbytné, aby znalec v době, kdy posudek zpracoval, splňoval předpoklady
potřebné k tomu, aby mohl být jmenován znalcem podle ustanovení § 196a odst. 3
obch. zák., a z toho důvodu ani nezkoumal, zda tyto předpoklady splněny byly. V
tom směru je jeho právní posouzení neúplné, a tedy i nesprávné.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný
(§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Ivana Štenglová
předsedkyně senátu