NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 29 Cdo 2535/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně
Ing. I. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem, se sídlem v Sokolově,
Staré náměstí 67, PSČ 356 01, proti žalovanému Ing. J. K., CSc., jako správci
konkursní podstaty úpadkyně EGERIUS Group a. s., identifikační číslo 62618113,
zastoupenému JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem, se sídlem v Plzni, Husova 722/13,
PSČ 301 00, o vyloučení nemovitostí a majetkových práv ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 55 Cm
10/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12.
února 2009,
č. j. 15 Cmo 381/2008-293, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil výroky I.,
II. a V. rozsudku ze dne 26. března 2008, č. j. 55 Cm 10/2005-185, kterými
Krajský soud v Plzni zamítl návrh na vyloučení nemovitostí blíže
specifikovaných v těchto výrocích (dále jen „nemovitosti“) ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadkyně a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního
stupně (první výrok), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku, jímž soud prvního
stupně zamítl návrh na přerušení řízení (druhý výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (třetí výrok). Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu dovoláním, jež
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen
o. s. ř.), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno
usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3300/2008,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2009, pod číslem 41,
potvrdil, že porušení povinnosti stanovit hodnotu majetku na základě posudku
znalce jmenovaného soudem při uzavírání smlouvy podléhající režimu § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, má za následek absolutní
neplatnost úkonu, jímž bylo s majetkem disponováno způsobem popsaným v
označeném ustanovení, i při výkladu tohoto ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2001. K tomuto závěru se pak přihlásil i v řadě navazujících rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 29 Cdo 3276/2008 uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2010, pod číslem 10 nebo v usnesení
ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008, jež je veřejnosti k dispozici
na webových stránkách Nejvyššího soudu. Z ustanovení § 196a odst. 3 ve spojení s § 196a odst. 1 obch. zák. (ve znění
účinném od 1. ledna 2001) pak nepochybně vyplývá, že se vztahuje (taktéž) na
osobu blízkou členu představenstva společnosti, kterou je i družka člena
představenstva společnosti (zde žalobkyně). Odkaz dovolatelky na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2009, sp. zn. 29 Odo 1670/2006 a ze dne 24. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 3782/2007, není přiléhavý, neboť v nich učiněné
závěry se vztahují pouze na osobu blízkou společníku společnosti, avšak
žalobkyně je družkou člena statutárního orgánu společnosti. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je kupní smlouva ze dne 17.
prosince 2001,
na jejímž základě úpadkyně převedla nemovitosti na žalobkyni jakožto osobu
blízkou členu představenstva úpadkyně, absolutně neplatná, neboť kupní cena
nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, je tak v souladu
s hmotným právem i s judikaturou Nejvyššího soudu; o otázku zásadního právního
významu proto nejde. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka zpochybňující správnost závěru
odvolacího soudu ohledně okamžiku vzniku pohledávky žalobkyně na vrácení
zaplacené kupní ceny vůči správci konkursní podstaty a způsobu jejího
uspokojení v konkursním řízení. Dotčené právní posouzení věci totiž není
nikterak významné pro věc samu (nárok na vyloučení nemovitostí ze soupisu
majetku konkursní podstaty úpadkyně) a nemůže se projevit v poměrech
dovolatelky v tomto řízení (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze konečně usuzovat ani
z dovolatelčiny výhrady, že odvolací soud nerespektoval ustanovení § 135 odst.
2 o. s. ř. a „zcela nově definuje běžnou obchodní činnost“, když mu bylo
„dokumentováno, že orgán státní správy (finanční úřad) osvědčil při prodeji
nemovitostí osvobození od daně z převodu nemovitostí“, přičemž „podmínkou pro
takovéto osvobození je to, že prodávající má legální a platný předmět činnosti
- stavební činnost“. Finanční úřad tak „rozhodl o tom, že na straně
prodávajícího šlo o běžnou činnost“, pročež dle dovolatelky „lze celý obchodní
případ“ posuzovat podle § 196a odst. 4 obch. zák.
Je tomu tak proto, že poukazem na údajné porušení ustanovení § 135 odst. 2 o.
s. ř. dovolatelka vystihuje dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř., aniž by zároveň v této souvislosti předkládala otázku
zásadního právního významu; dále zpochybňuje správnost právního posouzení věci,
vycházeje přitom z jiného,
než odvolacím soudem zjištěného, skutkového stavu. Odvolací soud totiž uzavřel,
že prodej domu a pozemků obchodní společnosti družce člena statutárního orgánu
společnosti nemůže být podřazen pod běžnou obchodní činnost, jestliže nebylo
současně prokázáno, že by se společnost v rámci svého podnikání výstavbou a
prodejem rodinných domů a pozemků zabývala. Dovolatelka tak ve skutečnosti
uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o.
s. ř., k jejichž přezkoumání dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ připustit
nelze (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn.
III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006,
pod číslem 130 a rovněž i výslovné znění ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Důvod připustit dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
ve věci samé podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a
podle jiných ustanovení občanského soudního řádu přípustné není.
Dovolání proti výroku, jímž odvolací soud odmítl odvolání žalobkyně proti
výroku o zamítnutí návrhu na přerušení řízení, není objektivně přípustné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 381/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 174)
a totéž platí v rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního
výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně i ve výroku o nákladech řízení, a proti třetímu výroku rozsudku o
nákladech odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto
a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu (do 31. prosince 2007) plyne z § 432
odst. 1, § 433 bodu 1. a § 434 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech
jeho řešení (insolvenčního zákona).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2010
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu