29 Odo 1670/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Petra Šuka v právní věci žalobců a/
M. F., a b/ I. F., obou zastoupených Mgr. D. R., advokátem, c/ Ing. L. V., a
d/ Dr. M. V., CSc., obou zastoupených JUDr. J. K., advokátem, e/ A. H., a f/
Ing. Z. H., obou zastoupených JUDr. M. N., advokátem, proti žalované I. B.,
jako správkyni konkursní podstaty úpadkyně D. B., spol. s r. o., zastoupené
JUDr. A. D., advokátkou, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 28 Cm 19/2002,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května
2006, č. j. 15 Cmo 72/2006-508, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců a/, b/, e/ a f/ se zastavuje.
II. Dovolání žalobců c/ a d/ se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti prvnímu
výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2006, č. j. 15 Cmo
72/2006-508, v části, kterou jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v
bodech V. a VIII. výroku.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání žalobců c/ a d/ zamítá.
IV. Žalobci a/ a b/ jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 1.934,-- Kč, do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované JUDr. A. D.
V. Žalobci c/ a d/ jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení společně a nerozdílně částku 1.934,-- Kč, do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalované JUDr. A. D.
VI. Žalobci e/ a f/ a žalovaná nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 14. prosince 2005, č. j. 28 Cm 19/2002-422, zamítl Krajský
soud v Plzni žalobu směřující vůči žalované správkyni konkursní podstaty
úpadkyně D. B., spol. s r. o., kterou se vždy dvojice žalobců (a/ M. F. a b/
I. F., dále c/ Ing. L. V. a d/ Dr. M. V., CSc. a konečně e/ A. H. a f/ Ing. Z.
H.) domáhala vyloučení označené bytové jednotky, se spoluvlastnickými podíly ke
společným částem domu a pozemku, ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně
(žalobců a/ a b/ se týkal bod I. výroku, žalobců c/ a d/ bod II. výroku a
žalobců e/ a f/ bod III. výroku). U žalobců c/ a d/ soud pod bodem II. výroku
zamítl i jejich požadavek na vyloučení spoluvlastnického podílu (jedné
dvanáctiny) na označené nebytové jednotce, se spoluvlastnickým podílem ke
společným částem domu a pozemku. Dále soud rozhodl o nákladech řízení mezi
účastníky (body IV. až VI. výroku) a o nákladech státu (body VII. až IX.
výroku).
Soud vyšel mimo jiné z toho, že:
1/ Majetek, jehož vyloučení se domáhají žalobci c/ a d/, je v katastru
nemovitosti zapsán jako jejich společné jmění na základě kupní smlouvy ze dne
14. září 1998, kterou na ně tento majetek převedla pozdější úpadkyně.
2/ Žalobce d/ byl v době převodu majetku společníkem pozdější úpadkyně.
3/ Základní kapitál pozdější úpadkyně činil v době převodu majetku 204.000,-
Kč.
Odtud uzavřel, že převod majetku byl podřízen režimu ustanovení § 135 odst. 2 a
§ 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Při zkoumání, zda k převodu byl dán souhlas valné hromady pozdější úpadkyně a
zda byl vypracován znalecký posudek o ceně převáděného majetku, pak uzavřel, že
řádná valná hromada, která by schválila prodej majetku za cenu dle znaleckého
posudku, se nekonala ani 9. dubna 1997 ani 18. dubna 1997.
Znalecký posudek o ceně bytové jednotky, se spoluvlastnickými podíly ke
společným částem domu a pozemku, označené v bodě II. výroku, byl vypracován 5.
července 1998, na tamtéž označený spoluvlastnický podíl (jedna dvanáctina) na
nebytové jednotce, se spoluvlastnickým podílem ke společným částem domu a
pozemku však znalecký posudek nikdy nebyl vypracován.
Na tomto základě soud uzavřel, že i kupní smlouva ze dne 14. září 1998 je
neplatná pro rozpor s ustanoveními § 135 odst. 2 a § 196a obch. zák.
K odvolání všech žalobců Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud zdůvodnil, proč neprovedl v odvolacím řízení nabídnutý důkaz
fotokopií listiny označené jako „Zápis z mimořádné valné hromady společnosti D.
B. spol. s r. o. ze dne 18. dubna 1997 v 17.00 hod. v K.“, poukazuje na to, že
v režimu § 205a o. s. ř. již takový důkaz v odvolacím řízení nelze provést,
když žalobcům se dostalo řádného poučení dle § 119a o. s. ř. V této
souvislosti zdůraznil, že žalobci v řízení od počátku tvrdili a dokazovali
existenci valné hromady pozdější úpadkyně konané 18. dubna 1997 s programem
předpokládaným ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. a přesto, že byli žalobci
vyzýváni k předložení zápisu z konání této valné hromady, tvrdili, že jej
nemají k dispozici.
K problematice postavení žalobkyň dále odvolací soud uvedl, že ačkoli žádná z
nich nebyla společnicí nebo jednatelkou pozdější úpadkyně, mají ohledně
nabývaného majetku postavení „nerozlučných společníků“ se svými manžely
(žalobci). Jestliže jejich manželé mohli (jako jednatelé či společníci)
majetek nabýt do svého vlastnictví (a tedy i do společného jmění manželů) jen
za splnění náležitostí uvedených v § 196a odst. 3 obch. zák. (ve znění platném
v době uzavření kupních smluv), pak při absenci těchto náležitostí nebylo možné
nabýt majetek ani do společného jmění manželů.
Odvolací soud pak přitakal soudu prvního stupně v závěru, že žalobci
provedenými důkazy neprokázali, že se 18. dubna 1997 konala valná hromada
pozdější úpadkyně (rozebíraje výpovědi žalobců a/, d/ a f/ a svědků Ing. M.,
Ing. H. a JUDr. K.).
Žalobci podle odvolacího soudu neprokázali ani dodatečné schválení (již
uzavřených) kupních smluv valnou hromadou pozdější úpadkyně.
Důsledkem absence byť jen jedné ze zákonem stanovených skutečností potřebných
(dle § 196a odst. 3 obch. zák. v rozhodném znění) k úplatnému převodu majetku
společnosti s ručením omezeným na její jednatele nebo společníky, je podle
odvolacího soudu neúčinnost kupních smluv. Pouze smlouva, jež nabyla účinnosti,
má obligační účinky (zavazuje své účastníky) na čemž ničeho nemění ani to, že
žalobci jsou jako vlastníci sporného majetku zapsáni v katastru nemovitostí.
K námitce žalobců c/ a d/ (podle které ustanovení § 196a ve spojení s § 135
odst. 2 obch. zák. na jejich případ nedopadá, neboť žalobce d/ byl pouze
společníkem pozdější úpadkyně), odvolacího soud uvedl, že označená ustanovení
obchodního zákoníku se týkají i společníků společnosti s ručením omezeným.
Úplatný převod majetku společnosti s ručením omezeným na její jednatele nebo
společníky pak není nabytím majetku v rámci běžného obchodního styku, uzavřel
odvolací soud.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Žalobci a/ a
b/ (podáním ze dne 13. března 2008, došlým soudu 18. března 2008) a žalobci e/
a f/ (podáním ze dne 1. dubna 2008, došlým Nejvyššímu soudu 9. dubna 2008)
vzali posléze svá dovolání v plném rozsahu zpět.
Nejvyšší soud proto v důsledku tohoto dispozitivního úkonu označených žalobců
dovolací řízení ohledně jejich dovolání zastavil podle § 243b odst. 5 věty
druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Žalobci c/ a d/ (dále též jen „dovolatelé“) výslovně napadají rozsudek
odvolacího soudu dovoláním v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně v bodech II., V. a VIII. výroku (které se jich týkají). Dovolání mají za
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíce, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíce, aby Nejvyšší soud uvedený
rozsudek v dovoláním napadených částech zrušil a věc (potud) vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Podle dovolatelů vychází napadený rozsudek „především zřejmě“ ze stanoviska, že
nezbytným předpokladem pro uznání existence valné hromady společnosti s ručením
omezeným je předložení zápisu o jejím konání. Toto „stanovisko“ mají
dovolatelé za nesprávné a odporující ustanovení § 125 a § 132 o. s. ř.
Konání valné hromady, na níž byl převod bytové jednotky schválen, dovolatelé
podle svého mínění přesvědčivě prokázali výpovědí svědků, žalobce d/ i dalších
žalobců. Tím, že odvolací soud nepřihlédl k fotokopii listiny nazvané „Zápis z
mimořádné valné hromady společnosti D. B. spol. s r. o. ze dne 18. dubna 1997 v
17.00 hod. v K.“, postupoval dle dovolatelů v zásadním rozporu s ustanovením §
205 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Význam tohoto důkazu též nesprávně posoudil,
neboť jím měla být zpochybněna věrohodnost důkazů protistrany o tom, že schůze
se nekonala. Za těchto okolností - míní dovolatelé - bylo řízení před odvolacím
soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci.
Dovolatelé „setrvávají“ i na argumentaci, že ve vztahu k projednávanému převodu
nemovitostí nejsou (a to zejména dovolatelka), podřízeni režimu § 196a obch.
zák.
Mají též za to, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily v jejich případě
úplatné nabytí práva k užívání garážového stání jako převod vlastnického práva
k nemovitosti.
V rozsahu, v němž dovolání žalobců c/ a d/ směřuje proti prvnímu výroku
napadeného rozhodnutí v části, kterou jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v bodech V. a VIII. výroku, Nejvyšší soud dovolání - jež potud není ani
odůvodněno - bez dalšího odmítl jako zjevně nepřípustné podle § 243b odst. 5 a
§ 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem
4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, ve kterém žalobci c/ a d/ napadají rozhodnutí odvolacího soudu v
potvrzujícím výroku o věci samé týkajícím se bodu II. výroku rozsudku soudu
prvního stupně, může být dovolání přípustné jen na základě úvahy dovolacího
soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Důvod připustit dovolání k
zodpovězení většiny otázek předkládaných mu dovolateli však Nejvyšší soud
nemá.
Závěr, že při použití ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na společnost s
ručením omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.) se akcionářem ve smyslu 196a odst.
3 obch. zák. rozumí společník společnosti s ručením omezeným, formuloval
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003 (na
který napadené rozhodnutí výslovně odkazuje) nebo v usnesení ze dne 25. září
2008, sp. zn. 29 Odo 1286/2006; tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na
webových stránkách Nejvyššího soudu, přičemž druhé z nich obstálo i v ústavní
rovině (usnesením ze dne 10. února 2009, sp. zn. II. ÚS 3171/08, odmítl Ústavní
soud ústavní stížnost proti němu podanou).
Závěr, že nedostatek zákonem předepsaného schválení smlouvy (nebo jejího
ujednání) valnou hromadou (§ 196a odst. 3 obch. zák.) způsobuje, že se kupní
smlouva nestane účinnou (nenabyde účinnosti) a že na jejím základě proto nemůže
dojít k převodu vlastnického práva na nabyvatele, formuloval Nejvyšší soud
opět již v rozsudku sp. zn. 29 Odo 1137/2003.
Tvrdí-li dovolatelé, že napadený rozsudek „především zřejmě“ vychází ze
stanoviska, že nezbytným předpokladem pro uznání existence valné hromady
společnosti s ručením omezeným je předložení zápisu o jejím konání, pak se
vymezují vůči závěru, na kterém napadené rozhodnutí nespočívá (to ve skutkové
rovině vychází z toho, že valná hromada, která by uzavření kupní smlouvy byť
dodatečně schválila, se nekonala).
Nejvyšší soud nicméně shledává dovolání přípustným k zodpovězení otázky, zda se
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. vztahuje i na osobu blízkou společníku,
je-li takovou osobou manžel společníka, v podobě podávající se v této věci, v
dovolacím řízení dosud nezodpovězené.
Podle ustanovení § 196a obch. zák. (v rozhodném znění, tj. ke 14. září 1998),
společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva,
dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem
společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu,
jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku
ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek
obvyklých v obchodním styku (odstavec 1). Pokud společnost úplatně nabývá
majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2
anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu
desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt
nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné
hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající
osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění
zůstávají nedotčena (odstavec 3).
V rozsudku ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1012/2006, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2009, pod číslem 26, od nějž nevidí
důvodu se odchýlit v této věci a na který v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší
soud uzavřel, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. (v rozhodném znění) se
nevztahuje na osoby blízké akcionáři (pro společnost s ručením omezeným
rozuměj na osoby blízké společníku).
K osobě blízké společníku společnosti s ručením omezeným patří i manžel
společníka. Závěr obsažený v posledně označeném rozhodnutí by byl nicméně na
manžela společníka uplatnitelný jen tehdy, pokud by manžel společníka
příslušným právním úkonem (úplatným převodem majetku) nenabýval majetek
společnosti s ručením omezeným do společného jmění manželů (tedy tak, že se
spoluvlastníkem majetku stane společník). Jinak řečeno, převádí-li společnost s
ručením omezením majetek, jehož hodnota přesahuje jednu desetinu základního
jmění společnosti v průběhu jednoho roku, na manžela společníka, který takto
nabývá majetek do společného jmění se společníkem, vztahuje se ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. i na takový převod. Jiný závěr by vedl k popření smyslu
a účelu omezení, jež společníku při nabytí majetku od společnosti s ručením
omezeným klade ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.
Dovolání proto potud důvodné není a právní posouzení věci odvolacím soudem je
správné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se ze spisu nepodávají a s vadou tvrzenou
dovolateli se Nejvyšší soud vypořádal (jako s neopodstatněnou) již při úvaze o
přípustnosti dovolání. Nadto je ze spisu zřejmé, že „zápis“ nabízený dovolateli
k důkazu v odvolacím řízení není (v režimu neúplné apelace) důkazem
zpochybňujícím věrohodnost důkazů, z nichž při formulaci skutkových závěrů
vyšly soudy nižších stupňů (jde o důkaz k žalobnímu tvrzení, že valná hromada
se konala); srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003,
sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník
2003, pod číslem 175.
Polemice se skutkovými závěry odvolacího soudu je jinak vyhrazen dovolací důvod
dle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž dovolatelé u dovolání připuštěného podle §
237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nemají k dispozici.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
dovolání žalobců v rozsahu, v němž směřovalo proti tomu výroku napadeného
rozhodnutí o věci samé, který se jich týkal, zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalovanou a žalobci a/ a b/ je ve
smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o.
s. ř. odůvodněn tím, že žalobci a/ a b/ z procesního hlediska zavinili
zastavení dovolacího řízení, takže žalované vzniklo právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom
stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000
Sb., a to – se zřetelem k době zahájení dovolacího řízení - ve znění účinném do
31. srpna 2006 (dále jen „vyhláška“). Podle § 8 písm. b/ ve spojení s § 10
odst. 3 § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky činí sazba odměny 3.100,- Kč. Uvedená
sazba se dále podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 1.550,-
Kč, jelikož advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon
právní služby (vyjádření k dovolání). Vzhledem k tomu, že vyjádření k dovolání
bylo vyhotoveno 21. srpna 2006, je nutno náhradu hotových výdajů přiznat dle §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, tj. ve
výši 75,- Kč. Celkem tak jde o částku 1.625,- Kč. Spolu s náhradou za 19 % daň
z přidané hodnoty (ve výši 309 Kč) tak činí částka přiznaná žalované k tíži
žalobců 1.934,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci uplatňovali svůj vylučovací
nárok z titulu společného jmění manželů ke spornému majetku, uložil jim
dovolací soud zaplacení uvedené částky společně a nerozdílně.
Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobci c/ a d/ a žalovanou je
ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
odůvodněn tím, že dovolání těchto žalobců bylo zamítnuto a odmítnuto. Žalované
tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty
v dané věci sestávají rovněž z odměny za zastupování advokátem za řízení v
jednom stupni (za dovolací řízení). Podle § 8 písm. b/ ve spojení s § 10 odst.
3 vyhlášky činí sazba odměny 6.200,- Kč. Uvedená sazba se dále podle § 18 odst.
1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 3.100,- Kč, jelikož advokátka žalované
učinila v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k
dovolání). Vzhledem k tomu, že vyjádření k dovolání bylo vyhotoveno 21. srpna
2006, je nutno náhradu hotových výdajů přiznat opět dle § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, tj. ve výši 75,- Kč.
Celkem tak jde o částku 3.175,- Kč. Spolu s náhradou za 19 % daň z přidané
hodnoty (ve výši 603 Kč) tak činí částka přiznaná žalované k tíži žalobců
3.778, - Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci uplatňovali svůj vylučovací nárok z
titulu společného jmění manželů ke spornému majetku, uložil jim dovolací soud
zaplacení uvedené částky společně a nerozdílně.
Výrok o nákladech dovolacího řízení mezi žalobci e/ a f/ a žalovanou je
ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.
odůvodněn tím, že u žalované žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení vůči
těmto žalobcům nebyly zjištěny a ta je (výslovně) ani nepožadovala.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se
oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 28. května 2009
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu