29 Cdo 2769/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců Mgr. Petra Šuka a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně Ing. I. G., zastoupené JUDr. J. Š., advokátkou, proti žalovanému
JUDr. Z. M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně S. c., spol. s r. o., o
vyloučení věcí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 24 Cm 52/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 22. února 2007, č. j. 13 Cmo 191/2006, 13 Cmo 8/2007-136,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č. j. 24 Cm 52/2001-87, zamítl Městský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (Ing. Ivana Nováková) domáhala vůči
žalovanému správci konkursní podstaty úpadkyně S. c., spol. s r. o. vyloučení v
tomto rozsudku označených věcí (položek 1/ až 30/) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadkyně (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Dále soud prvního stupně nejprve usnesením ze dne 12. října 2005, č. j. 24 Cm
52/2001 106, „opravil“ výrok rozsudku ze dne 15. prosince 2004 tak, že jej
„doplnil“ u položky 3/ o věci označené pod číselným kódem 0418 jako jednoručky
pevné 7,5 - 30 kg … 20 ks (ve skutečnosti v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí soudů - srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - zopakoval celý výrok rozsudku včetně
jeho správných částí) a poté doplňujícím rozsudkem ze dne 31. března 2006, č.
j. 24 Cm 52/2001-118, žalobu i ohledně těchto věcí zamítl (bod I. výroku) a
rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Zamítavé výroky svých rozsudků odůvodnil soud prvního stupně tím, že kupní
smlouva ze dne 4. listopadu 1998, kterou pozdější úpadkyně (jako prodávající)
převedla sporné věci na žalobkyni (jako kupující) - dále též jen „kupní
smlouva“, je absolutně neplatná podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jelikož odporuje účelu a cíli zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání. K uzavření kupní smlouvy totiž došlo v
době, kdy pozdější úpadkyně neplnila své závazky vůči ostatním věřitelům a
kupní smlouva byla ryze účelovým krokem, jehož cílem bylo vyvést ze společnosti
majetek na úkor jejích věřitelů.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil
oba rozsudky soudu prvního stupně (první výrok), změnil opravné usnesení soudu
prvního stupně ze dne 12. října 2005, tak, že rozsudek ze dne 15. prosince 2004
se neopravuje (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že kupní smlouva je
absolutně neplatná, byť na základě jiné právní argumentace. Poukázal totiž na
to, že ačkoli šlo o transakci, na kterou se ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2
zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (rozhodným je tu znění do 31.
prosince 2000) - dále též jen „obch. zák., vztahovalo ustanovení § 196a odst. 3
obch. zák. (jelikož pozdější úpadkyně sporné věci převáděla na svého
statutárního „zástupce“ /na žalobkyni, jež byla jeho jednatelkou/), nebyla
kupní cena stanovena znaleckým posudkem. Tato skutečnost pak ve shodě se závěry
obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo
2011/2000 (tento rozsudek je veřejnosti k dispozici na webových stránkách
Nejvyššího soudu), způsobuje neplatnost kupní smlouvy podle § 39 obč. zák.
Proto již odvolací soud nepokládal za nutné zabývat se dalšími tvrzenými důvody
neplatnosti kupní smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti jeho prvnímu a třetímu
výroku) podala žalobkyně (nyní již pod příjmením G.) dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že jsou dány
dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatelka řešení těchto
otázek:
1/ Zda je namístě postupovat podle ustanovení § 196a odst. 3 věty první obch.
zák. (ve znění účinném do 29. února 2000), i když je majetek ovládané
společnosti úplatně převáděn na osobu ovládající, která je zároveň jediným
společníkem ovládané osoby?
2/ Zda lze v demokratickém státě připustit, aby odvolací soud při změně
právního náhledu potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, i když v souladu s
procesními ustanoveními měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit k
dalšímu řízení, čímž je porušeno právo na spravedlivý proces účastníků řízení,
neboť tímto svým překvapivým rozhodnutím znemožnil účastníkům vyjádřit se ve
věci a předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní?
V rovině právního posouzení věci dovolatelka usuzuje, že na daný případ mělo
být užito ustanovení § 196a odst. 3 věty druhé obch. zák. (v rozhodném znění),
a to s ohledem na § 66a obch. zák. (v rozhodném znění).
Podle mínění dovolatelky v daném případě dochází ke střetu zájmu na ochraně
minoritních společníků a zájmu na ochraně všech společníků před svévolí
statutárních orgánů na straně jedné a zásad, na nichž je postaveno ustanovení §
66a obch. zák. na straně druhé.
Dovolatelka usuzuje, že obchodní zákoník tento konflikt neřeší, dovozujíc, že v
takovém případě je třeba postupovat dle § 1 odst. 2 obch. zák. a
prostřednictvím analogie (za použití § 853 obč. zák.) uplatnit ustanovení §
196a odst. 3 věty druhé obch. zák. na její případ. Potud se dovolává „praxe“
podle které například ovládaná osoba (dceřiná společnost) dodává ovládající
osobě (mateřské společnosti), suroviny nebo výrobky v objemu, který v rámci
kalendářního roku snadno překročí stanovenou hranici 10 % základního jmění.
Vyžadovat v takových případech souhlas valné hromady a znalecké ocenění je dle
dovolatelky „poněkud nepraktické“. Režim § 196a obch. zák. se tak dle
dovolatelky na vztahy mezi ovládajícími a ovládanými osobami nepoužije vůbec.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřuje
dovolatelka v překvapivosti napadeného rozhodnutí, spočívající v tom, že
odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě zcela
odlišných právních úvah. Dovolatelka má za to, že rozsudek soudu měl být
zrušen, neboť opačným postupem jí byla odňata možnost dvojinstančnosti řízení,
jedné ze základních zásad občanského soudního řízení. Odvolává se na
rozhodovací praxi Ústavního soudu, s tím, že tento opakovaně judikuje, že
odvolací soud, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by před
vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním
názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a neumožnil jim se k
němu vyjádřit, v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení a tím ve svých
důsledcích zasáhl do práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení článku 36
odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (v tomto směru
výslovně odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 654/03 /jde o nález ze
dne 24. února 2004, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu,
svazku 32, ročníku 2004, části I., pod pořadovým číslem 27).
Závěr odvolacího soudu, že v daném případě nebyl udělen souhlas valné hromady,
respektive jediného společníka, není dle dovolatelky podložen žádnými důkazy a
je tedy zcela neodůvodněný.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v prvním a třetím výroku,
tedy i v té části prvního výroku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudky soudu
prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a ve výroku o nákladech
odvolacího řízení. V této části Nejvyšší soud dovolání - ostatně potud nijak
nezdůvodněné - bez dalšího odmítl jako objektivně nepřípustné dle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku
odvolacího soudu ve věci samé, mu Nejvyšší soud nepřisuzuje žádný právní význam
ohledně druhé z dovolatelkou formulovaných právních otázek. Dovolatelka se
vlastně táže „Zda lze připustit, aby odvolací soud při změně právního náhledu
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, když je měl zrušit?“; taková otázka
je již s ohledem na podobu, v jaké byla položena, zjevně bezcenná.
Ostatně, Nejvyšší soud v této souvislosti dále odkazuje např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 5. února 2009, sp. zn. III. ÚS 1733/08 (jež je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu). Tam Ústavní soud
ve vztahu k tzv. nepředvídatelným či překvapivým rozhodnutím vysvětlil, že v
jeho judikatuře se věcnou správností rozuměla jak správnost skutkových
zjištění, tak i správnost právního posouzení (dikce § 219 o. s. ř. je od 1.
dubna 2005 jiná), přičemž jejich společným jmenovatelem bylo, že účastník
řízení by měl možnost v konkrétním stadiu řízení, v němž jsou pro takový
procesní postup vytvořeny podmínky a předpoklady příslušným procesním
předpisem, reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy a vylíčením těch
skutkových okolností, které nebyly dosud relevantní. Taková situace v daném
věci nepřicházela v úvahu již proto, že podléhala zákonné koncentraci řízení
dle § 118b odst. 1 o. s. ř. (o čemž se účastníkům podle obsahu spisu dostalo
poučení již v předvolání k prvnímu jednání soudu prvního stupně - srov. č. l.
54 a doručenky tamtéž) a dovolatelka ani nyní netvrdí, že je schopna nabídnout
důkazy, jimiž by zvrátila skutkové závěry soudů nižších stupňů, z nichž právní
posouzení věci odvolacím soudem vychází.
Zásadní právní význam postrádá napadené rozhodnutí také ve vztahu k první z
dovolatelkou předestřených otázek. Zabývat se výkladem § 196a odst. 3 věty
druhé obch. zák. by mělo smysl jen tehdy, kdyby napadené rozhodnutí nespočívalo
na závěru, že kupní smlouva je (při absenci znaleckého posudku) absolutně
neplatná proto, že pozdější úpadkyně ji uzavřela se svou jednatelkou (což je
případ samostatně uvedený v textu § 196a odst. 3 ve spojení s § 196a odst. 1
obch. zák. bez jakékoli vazby na větu druhou § 196a odst. 3 obch. zák.).
Při použití ustanovení § 196a odst. 1 a 3 obch. zák. na společnost s ručením
omezeným (§ 135 odst. 2 obch. zák.) se přitom osobou podle § 196a odst. 1 obch.
zák. rozumí i jednatel společnosti s ručením omezeným, což plyne přímo z dikce
ustanovení označených v předchozích částech textu této věty.
Závěr, že taková kupní smlouva je absolutně neplatná, nebyla-li kupní cena
určena znalcem, formuloval Nejvyšší soud např. v rozsudku sp. zn. 29 Cdo
2011/2000, na který odkazuje již odvolací soud a s jehož závěry dovolání
nepolemizuje.
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první, o. s.
ř.), dovolání i v této části odmítl podle § 243 odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s.
ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., tedy tím, že dovolání bylo odmítnuto a
tím, že u žalovaného žádné prokazatelné náklady tohoto řízení zjištěny
nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. července 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu