28 Cdo 3804/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně P. N. M., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem
v Praze 1, Charvátova 11, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) T. H., o zaplacení
255.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
7 C 553/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 14. dubna 2011, č. j. 64 Co 41/2011-175, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 7
C 553/2009-158, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po obou
žalovaných zaplacení částky 255.200,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, s
tím, že v rozsahu plnění jednoho žalovaného zaniká povinnost druhého
žalovaného.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR – Útvaru odhalování
nelegálních výnosů z trestné činnosti a daňové kriminality, Služby kriminální
policie a vyšetřování ze dne 18. 11. 2005, č.j. FIPO-90/VP-2005, byly podle §
79a odst. 1 trestního řádu zajištěny peněžní prostředky na devizovém účtu
žalobkyně č. 2227958001/2400 u eBanky, a. s., v částkách 40.098,79 USD a 100,-
EUR, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o peněžní prostředky,
jež jsou výnosem z trestné činnosti. Poté co se toto podezření orgánů činným v
trestním řízení nepodařilo prokázat, bylo zajištění prostředků na bankovním
účtu žalobkyně usnesením Police ČR – Útvaru pro odhalování korupce a finanční
kriminality ze dne 25. 10. 2007, č. j. OKFK-10/15-C-2007, podle § 79a odst. 3
trestního řádu zrušeno.
Dle názoru žalobkyně představuje částka 255.200,- Kč (jíž zaplacení se v daném
řízení domáhá) skutečnou škodu, která ji měla vzniknout tím, že po dobu
zajištění peněžních prostředků na účtu (které pokládá za nezákonné) nemohla s
penězi na svém devizovém účtu nakládat a uchránit je tím před „kurzovým
znehodnocením“, jestliže po dobu zajištění poklesl kurz amerického dolaru vůči
české koruně z původních 25,118 Kč/1 USD na 18,738 Kč/1 USD. Má za to, že již
tím se jejím majetek o uvedenou hodnotu snížil a za příčinu tohoto stavu
pokládá právě rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků na účtu u banky.
Vycházeje z vylíčení rozhodujících skutečností žalobkyní i odvolací soud
posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Dospěl přitom k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle
tohoto zákona naplněny nejsou. A to již proto, že žalobkyní tvrzená majetková
újma spočívající ve znehodnocení peněz na jejím bankovním účtu po dobu
zajištění není škodou ve smyslu § 442 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Majetek žalobkyně se totiž
fakticky nijak nezmenšil, neboť před zajištěním a po jeho zrušení mohla
nakládat se stejnou peněžní částkou. Vůči žalovanému 2) pak byla žaloba
zamítnuta i z tohoto důvodu, že nebylo prokázáno, že by na sebe vzal vůči
žalobkyni ručitelský závazek ve smyslu § 546 obč. zák., tedy že splní
pohledávku žalobkyně k náhradě škody, neučiní-li tak žalovaná 1) jako
dlužník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá,
že k zajištění peněžních prostředků na jejím účtu u banky došlo nezákonným
rozhodnutím, jež mělo za následek neoprávněný zásah do jejího vlastnického
práva. Coby důsledek zajištění nemohla nakládat s penězi na svém účtu a
nemohla je tedy ani uchránit před jejich znehodnocením, k němuž došlo poklesem
směnného kurzu amerického dolaru vůči české koruně; ten způsobil, že za tutéž
(zajištěnou) částku si mohla později pořídit méně statků než před jejím
zajištěním. V doplnění dovolání pak žalobkyně nově přichází s tvrzením, že
škoda, jejíž náhrady se domáhá, může být představována též ušlým úrokovým
výnosem z dané peněžní částky za dobu jejího zajištění. Navrhla, aby Nejvyšší
soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (jsou-li určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 7 a § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním naplnění všech tří předpokladů,
jimiž jsou nezákonné (pro nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a
příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97,
publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo
rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000
v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i
zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínky zákon č. 82/1998 Sb., obsahující
zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže
nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle § 26 tohoto zákona pokud
není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským
zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.;
podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a
je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody
na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou
škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu
poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové
hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je
zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází
tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové
vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že
porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze
převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného
ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se
projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou
částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů
či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění
však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný
pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne
31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Prezentované závěry se mutatis mutandis prosadí i ve věci nyní posuzované, v
níž dovolatelka odůvodňuje vznik skutečné škody poklesem směnného kurzu
amerického dolaru vůči české koruně, k němuž mělo dojít během zajištění
prostředků na jejím devizovém účtu. Pro závěr, zda žalobkyni vznikla škoda či
nikoliv, je však významné, že výše její pohledávky vůči bance (výše částky, s
níž mohla znovu nakládat po zrušení zajištění – 40.098,79 USD) zůstala
nezměněna a samotným zajištěním prostředků na svém účtu u banky neutrpěla
žalobkyně žádnou ztrátu. Hypotetické úvahy o tom, zda uvedenou částku, nebýt
zajištění, mohla dovolatelka směnit na jinou měnu za výhodnějších podmínek než
při zrušení zajištění a zda za stejnou nominální peněžní hodnotu dané měny
takto mohla pořídit větší objem hmotných předmětů, k závěru o vzniku škody vést
nemohou.
Uplatňuje-li pak dovolatelka navíc nově nárok na náhradu ušlého zisku (doplňuje-
li později dovolání o tvrzení, že škodou je též ušlý úrokový výnos z částek
složených na jejím účtu za dobu jejího zajištění), předkládá tím dovolacímu
soudu nová skutková tvrzení, aniž bere v úvahu, že se skutkový základ sporu v
dovolacím řízení nemůže měnit a že v dovolání nelze uplatňovat nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé (srov. § 241a odst. 4 o. s. ř.). Proto dovolací soud
nemohl přihlížet k těmto dalším nově tvrzeným skutečnostem, jimiž se soudy
nižších stupňů v dosavadním průběhu řízení nezabývaly.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po
právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu
není tudíž přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3
o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich
náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu