25 Cdo 1272/2001
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Olgy Puškinové v právní věci
žalobce Z. V., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu práce a sociálních věcí ČR, se sídlem v Praze 2, Na poříčním právu
1/376, o zaplacení 36.406,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 473/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. března 2001, č. j. 64 Co 11/2001-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1998 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) rozhodnutím ze dne 24.
10. 1995, č. j. 420217089/DO, zamítla žádost žalobce o přiznání jednorázové
peněžní částky podle § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí
jednorázové peněžní částky některým obětem nacistické persekuce, ve znění
pozdějších předpisů, s odůvodněním, že postižený J. V. (otec žalobce) nezemřel
v rozhodném období od 15. 3. 1939 do 5. 5. 1945, ale až 12. 5. 1945; toto
rozhodnutí bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozsudkem Vrchního soudu v Praze
ze dne 7. 1. 1997, č. j. 6 A 842/95-17. Poté, co k ústavní stížnosti žalobce
Ústavní soud nálezem ze dne 19. 8. 1997, č. j. I. ÚS 37/97-28, rozsudek
Vrchního soudu v Praze zrušil s tím, že použitý restriktivní výklad zákona č.
217/1994 Sb. neodpovídá smyslu tohoto zákona, zrušil Vrchní soud v Praze
(rozsudkem ze dne 31. 10. 1997, č. j. 6 A 842/95-51) rozhodnutí ČSSZ ze dne 24.
10. 1995 a rozhodnutím ČSSZ ze dne 15. 1. 1998, č. j. 420217089/DO, byla
žalobci přiznána částka 100.000,- Kč, která mu také byla dne 11. 9. 1998
vyplacena. Soud dospěl k závěru, že jsou splněny všechny podmínky odpovědnosti
státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 58/1969 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným
úředním postupem. Dovodil, že v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím
ČSSZ, které bylo po nabytí právní moci příslušným orgánem zrušeno, vznikla
žalobci škoda - majetková újma, spočívající v tom, že se mu vzhledem k pozdnímu
vyplacení částky dostalo v souvislosti s inflací reálně nižší částky, než jakou
by obdržel, pokud by již dne 24. 10. 1995 ČSSZ rozhodla v souladu se zákonem.
Ztráta žalobce, jejíž náhrady se domáhá a kterou vyčíslil podle potvrzení
Českého statistického úřadu o míře inflace, je dle soudu skutečnou škodou ve
smyslu § 442 odst. 1 obč. zák. s ohledem na to, že žalobce obdržel reálně nižší
částku, o kterou se zmenšil jeho majetek. Odpovědností státu za tutéž škodu z
titulu nesprávného úředního postupu se soud blíže nezabýval, neboť ze strany
ČSSZ nedošlo k překročení lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu, a
to vzhledem k prodloužení doby (zákonem č. 77/1995 Sb.), po kterou bylo řízení
o vyplacení jednorázové částky ze zákona přerušeno. Nárok na úrok z prodlení ve
výši 19 % z částky 100.000,- Kč za dobu od 1. 8. 1995 do 11. 9. 1998 neshledal
soud důvodným, neboť při neexistenci právního titulu, který by ji k poskytnutí
plnění zavazoval, se ČSSZ nemohla ke dni 1. 8. 1995 dostat do postavení
dlužníka; žalobce navíc příslušenství pohledávky u žalované předepsaným
způsobem neuplatnil.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 3. 2001, č. j. 64
Co 11/2001-53, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé
změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 36.406,- Kč zamítl, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud
prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, avšak neposoudil jej správně
po právní stránce. Nebyl totiž splněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za
škodu, jímž je vznik škody; ke škodě dochází jen tehdy, zmenší-li se v důsledku
škodné události stávající majetek poškozeného (skutečná škoda), případně
nedojde-li k rozmnožení jeho stávajícího majetku, ač se to dalo při obvyklém
běhu věcí předpokládat (ušlý zisk). Žalobci se požadovaného plnění dostalo až
na základě rozhodnutí ČSSZ ze dne 15. 1. 1998 (nikoliv již na základě
rozhodnutí ze dne 24. 10. 1995), neboť z ustanovení § 3, § 5 a § 6 zákona č.
217/1994 Sb. vyplývá, že nárok oprávněné osoby na výplatu jednorázové peněžní
částky vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí o poskytnutí této
částky. Protože v době vydání zrušeného rozhodnutí ČSSZ tato částka netvořila
jeho majetek, s nímž by mohl disponovat (např. vložit na termínovaný účet),
dovodil odvolací soud, že žalobci nemohla rozhodnutím ČSSZ ze dne 24. 10. 1995
vzniknout škoda.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž z důvodů
uvedených v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. vytýká odvolacímu soudu
zejména závěr, že rozhodnutím ČSSZ ze dne 24. 10. 1995 nemohla vzniknout škoda,
protože nárok na výplatu částky 100.000,- Kč byl žalobci přiznán až 15. 1. 1998
a že tedy v době vydání zrušeného rozhodnutí ČSSZ tato částka netvořila jeho
majetek, s nímž by mohl disponovat. Dovolatel naopak dovozuje, že částka
100.000,- Kč jeho majetek tvořit mohla, pokud by ČSSZ rozhodla v souladu se
smyslem a účelem zákona č. 217/1994 Sb. již dne 24. 10. 1995 a nikoliv až dne
15. 1. 1998 na základě právního názoru Ústavního soudu. V takovém případě by
mohl žalobce s penězi disponovat a např. vložit je na termínovaný účet, čímž by
rozšířil svá aktiva o částku převyšující uplatněný nárok. Dovolatel je proto
přesvědčen, že jeho nárok lze posoudit buď jako ušlý zisk (případné rozmnožení
majetku s ohledem na pravidelný běh věcí) anebo jako skutečnou škodu, jak
učinil soud prvního stupně. Podle dovolatele je nepochybné, že peníze mají v
různých časových obdobích různou kupní sílu a že kromě své nominální hodnoty
mají ještě hodnotu reálnou. Tak i částka 100.000,- Kč měla v roce 1995, kdy ji
měl žalobce obdržet, zcela jinou kupní sílu (reálnou hodnotu) než v roce 1998,
kdy mu byla skutečně vyplacena, a to s ohledem na vysokou inflaci v České
republice v letech 1995 – 1998. Dovolatel s poukazem na tzv. absolutní
objektivní odpovědnost orgánu státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím
navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání, které je přípustné
podle § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř., bylo podáno včas, osobou oprávněnou -
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a po přezkoumání věci podle § 242
o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod dovolání
[§ 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), odpovědnost podle tohoto zákona se vztahuje na škodu způsobenou
rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou
ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem; odpovědnost za škodu
způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za
škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se
řídí dosavadními předpisy. Tento zákon nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998.
Protože nezákonné rozhodnutí, s nímž žalobce spojuje vznik škody, bylo vydáno
před uvedeným datem, posuzoval odvolací soud věc správně podle dosavadního
předpisu, tj. podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení
před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud
nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze
zprostit.
Zákon zakládá odpovědnost státu na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné
rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného
rozhodnutí a vznikem škody. I když jde o odpovědnost objektivní (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit, musí být existence uvedených podmínek
prokázána a odpovědnost státu lze dovodit jen tehdy, jsou-li tyto podmínky
naplněny. Proto musí být zkoumána i zákonná podmínka vzniku škody, kterou zákon
č. 58/1969 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou
orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle § 20
tohoto zákona pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v
tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z
ustanovení § 442 obč. zák.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co
poškozenému ušlo (ušlý zisk).
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp.
majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno
považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného
oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež
je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu
ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde
východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím,
že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v
penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání
hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na
peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto
svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem
cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v
různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.
Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda
podle občanského zákoníku nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí
NS ČR, svazek 2, či v časopise Právní rozhledy 5/2001, str. 224).
Odškodnění, které žalobce obdržel podle zákona č. 217/1994 Sb., mělo charakter
peněžitého plnění, jehož hodnota již sama o sobě je vyjádřena v penězích a není
proto potřeba ji nijak převádět na všeobecný ekvivalent. Součástí majetkového
stavu žalobce se toto odškodnění stalo v roce 1998, kdy jeho hodnotu zvýšilo o
částku 100.000,- Kč; v případě, že by rozhodnutí ČSSZ v roce 1995 nebylo
nezákonné a žalobci se dostalo požadovaného plnění již tehdy, zvýšil by se jeho
majetkový stav o totožnou částku. I když lze připustit, že za tuto částku mohl
žalobce pořídit v roce 1995 jiný, větší objem hmotných předmětů než v roce
1998, kdy ji skutečně obdržel, nelze tento hypotetický rozdíl považovat za
škodu, neboť taková konstrukce nevychází z vyjádření újmy v penězích, nýbrž z
přepočtu peněz na hmotné předměty a zpět na peníze. Žalobcem uplatněný nárok
tedy neodpovídá pojetí skutečné škody, jak je upravena v hmotném právu a
definována právní teorií a z ní vycházející soudní praxí.
Dovolateli nelze přisvědčit ani v tom, že tvrzená majetková újma spočívající ve
znehodnocení předmětné věci (peníze) v důsledku opožděného vydání, může být
právně posouzena též jako ušlý zisk. Ušlý zisk ve smyslu § 442 odst. 1 obč.
zák. je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem a spočívá v nenastalém zvětšení
(rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno - kdyby nebylo škodné
události - důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. V posuzovaném
případě žalobce požadoval v žalobě částku 36.406,- Kč se zdůvodněním (skutkové
vylíčení žaloby, jímž vymezil předmět řízení), že jde o snížení reálné hodnoty
částky 100.000,- vlivem inflace za období od září 1995 do srpna 1998. Na tom,
že na takto vymezený nárok založený na zmenšení majetkového stavu lze aplikovat
jen ustanovení zákona o tzv. skutečné škodě, nic nemění ani výhrada dovolatele,
že s inflací znehodnocenou částkou nemohl disponovat a že např. nemohl získat
úrok z vkladu na termínovaný účet.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání žalobce podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem
o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť
žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu