K nároku na odškodnění obětí nacistické perzekuce
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě ve věci stěžovatele Z. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 1997, č.j. 6 A 842/95-17, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 1. 1997, č.j. 6
A 842/95-17, se z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 7. 1. 1997, č.j. 6 A 842/95-17, kterým bylo
potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
24. 10. 1995, č.j. 420 217 089/DO, jímž byla zamítnuta žádost
stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona
č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky některým
obětem nacistické perzekuce, neboť postižený J. V. (otec
stěžovatele), nezemřel v rozhodném období od 15. 3. 1939 do 5. 5. 1945, ale až dne 12. 5. 1945. Vrchní soud z předloženého správního spisu zjistil, že podle
potvrzení ministerstva národní obrany ze dne 3. 2. 1948, č.j. 82392/1947, byl J. V. účastníkem národního boje za osvobození
a započítává se mu doba od 2. 4. 1943 do 5. 5. 1945 jako
československému politickému vězni. Dále bylo prokázáno z opisu
úmrtního listu vystaveného Zemskou duchovní správou katolickou
- Praha, že J. V. zemřel 12. 5. 1945 v evakuačním americkém
hospitále č. 127 v koncentračním táboře Dachau, Bavorsko, Německo. Stěžovatel, který se narodil dne 17. 2. 1942, je sirotkem po
postiženém J. V., takže jím uplatňovaný nárok na poskytnutí
jednorázové peněžní částky je nárokem podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb. Vrchní soud dovodil, že
rozhodující pro vznik nároku je, zda postižený občan zemřel za
okolností stanovených v ustanovení § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., tedy ve vyšetřovací vazbě, vězení, koncentračním
a internačním táboře nebo byl násilně usmrcen v souvislosti se
zatýkáním. Vrchní soud však usoudil, že podmínky vzniku nároku
nejsou splněny, pokud k úmrtí postiženého došlo - byť v přímé
souvislosti s vězněním a předchozí nacistickou perzekucí - "... v době, kdy postižený občan již nebyl vězněm nacistického vězení,
a to proto, že v té době již vězení nebylo pod nacistickou správou
(bylo osvobozeno, nebylo nadále vězením ani koncentračním
táborem). Postižený sice zemřel v objektu bývalého koncentračního
tábora Dachau, ale až po osvobození, v nemocnici zřízené okupačním
spojeneckým vojskem". Soud sice neměl pochybnosti o tom, že
k úmrtí otce stěžovatele došlo v přímé a příčinné souvislosti
s útrapami, kterým byl vystaven po dobu omezení osobní svobody
v koncentračních táborech, ale zákonodárcovo striktní vymezení
podmínky vzniku nároku a absence jakéhokoli zmírňovacího práva
neumožňuje soudu (ani správnímu orgánu) nárok přiznat, aniž by tím
sám zákon porušil. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedený názor Vrchního soudu
v Praze napadl. Prohlásil, že jeho otec zemřel v koncentračním
táboře právě následkem dlouhodobého věznění a nemůže za to, že se
tak stalo v době, kdy nacisté již tento tábor neovládali.
Proto
měl vrchní soud zvolit "vhodnější náhled" na danou problematiku
a v rámci výkladu ust. § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb. uznat důvodnost nároku stěžovatele s přihlédnutím k okolnostem
případu a se zřetelem na morální aspekt věci. Tomuto názoru
nepochybně koresponduje i smysl a účel zákona č. 217/1994 Sb. vyjádřený v jeho preambuli. Rozhodnutím vrchního soudu bylo tak
porušeno základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní
ochranu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále
jen "Listina"), neboť se mu u nároků zakotvených v zákoně č. 217/1994 Sb. nedostalo práva na řádnou soudní ochranu. Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí
vrchního soudu zrušeno, a prohlásil, že souhlasí s tím, aby bylo
od ústního jednání upuštěno. Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po
stránce formální (§ 72 odst. 2, § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993
Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání
ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Vrchního soudu
v Praze nabyl právní moci dne 27. 1. 1997. Ústavní stížnost došla
Ústavnímu soudu dne 3. 2. 1997 a byla podána k poštovní přepravě
dne 31. 1. 1997, takže lhůta ve smyslu ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. k podání ústavní stížnosti je zachována. Ani jiné
formální nedostatky předložené ústavní stížnosti nebyly zjištěny. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení a vedlejší
účastník řízení. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení uvedl, že napadeným
rozhodnutím nemohlo dojít k porušení práva stěžovatele
vyplývajícího z článku 36 odst. 2 Listiny, neboť soud se po podání
opravného prostředku stěžovatelem věcí zabýval, byť výsledek nebyl
pro stěžovatele příznivý. Vrchní soud dodal, že Ústavní soud (mimo
rámec úvahy, zda byla stěžovateli poskytnuta soudní ochrana)
nemůže podrobit rozhodnutí obecného soudu věcnému posouzení
a zaujímat stanovisko k tomu, zda právo (podle zákona č. 217/1994
Sb.) mělo nebo nemělo být správním orgánem či soudem přiznáno. Proto navrhl, aby soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl. K podstatě
věci vrchní soud poukázal na právní názor, který je zřejmý
z odůvodnění napadeného rozsudku. Vrchní soud dovodil, že výklad
ust. § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., jehož se domáhá
stěžovatel, by při své aplikaci na konkrétní případy způsobil jen
další tvrdosti a nerovnosti nad rámec těch, které již založil
zákon. Pokud by se totiž vyšlo z toho, že za koncentrační tábor je
nutno považovat také stavební objekty po jeho osvobození, bylo by
sice právo přiznáno těm, kteří zemřeli po osvobození v objektu
bývalého tábora, ale již nikoli těm, kteří v tentýž den nebo
i dříve zemřeli v městských nemocnicích nebo v polních
nemocnicích, kam byli pro onemocnění převezeni. Stejně tak by
neměli nárok na odškodnění pozůstalí po osobách, které byly vzaty
jako rukojmí především útvary SS ve dnech 5. - 8. května 1945
a bez soudu postříleny na jejich ústupu atp.
Rovněž výklad pojmu
"koncentrační tábor" v tom smyslu, že jím je také stavební objekt,
který "k těmto účelům" v nedávné minulosti sloužil, nemůže obstát. Napadené ustanovení míří na právní poměry, jimž byl postižený
podroben, a nelze je vyložit tak, že se tu má na mysli "stavba". V právním textu (na rozdíl od běžné mluvy, kdy se např. o "soudu"
hovoří jako o státním orgánu nebo o budově, ve které tento orgán
sídlí) se má - až na ojedinělé a explicitně zmiňované výjimky
- vždy na mysli orgán (instituce, právnická osoba), nikoli stavba
či objekt, ve kterém sídlí nebo v minulosti sídlil. Vrchní soud v Praze souhlasil s upuštěním od ústního jednání
ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. (č.l. 16). Česká správa sociálního zabezpečení v Praze jako vedlejší
účastník řízení uvedla, že posouzení, zda postižený občan zemřel
v zařízení, které mělo v době jeho úmrtí charakter internačního
nebo koncentračního tábora v intencích ust. § 3 odst. 1 písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb., tento předpis nepodává. V této souvislosti
se zabývala i otázkou, zda by tento pojem nebylo možné
interpretovat extenzivně tak, aby dobrodiní právní normy dopadlo
i na osoby, které v období osvobození koncentračního tábora již
umíraly, avšak k úmrtí došlo v době, kdy již koncentrační tábor
nebyl ovládán nacistickou mocí. Nicméně vedlejší účastník dospěl
k názoru, že koncentračními nebo internačními tábory byla tato
zařízení toliko do té doby, dokud v nich byla schopna nacistická
administrativa uplatňovat faktickou moc. Vedlejší účastník je
proto toho názoru, že způsob, jakým interpretoval a aplikoval
objektivní právo, není v rozporu s ústavním pořádkem České
republiky. Vedlejší účastník vyslovil souhlas s upuštěním od ústního
jednání ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Soudce zpravodaj se - kromě ověřování formálních podmínek
ústavní stížnosti - v prvé řadě zabýval návrhem účastníka
(Vrchního soudu v Praze) na odmítnutí ústavní stížnosti pro
zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.]. V tomto směru vrchní soud - jak je již uvedeno na
jiném místě - zejména namítl, že Ústavní soud (mimo rámec úvahy,
zda byla stěžovateli poskytnuta soudní ochrana) nemůže podrobit
rozhodnutí obecného soudu věcnému posouzení a zaujímat stanovisko
k tomu, zda právo (podle zákona č. 217/1994 Sb.) mělo nebo nemělo
být správním orgánem či soudem přiznáno. Tento názor je však
neakceptovatelný. V souzené věci nejde toliko o posouzení otázky
(o níž se zmiňuje vrchní soud), zda byl porušen článek 36 odst. 1 Listiny, jehož se ostatně stěžovatel ani výslovně nedovolává. Jedná se o to, zda byl proces jako celek spravedlivý. Je logické,
že spravedlivost procesu nespočívá v tom - jak správně uvádí
vrchní soud - že by byl obecný soud povinen rozhodnout příznivě
pro stěžovatele.
Nicméně princip spravedlivého procesu směřuje
k tomu, že Ústavní soud je oprávněn a povinen - podle okolností
případu - zkoumat na základě ústavní stížnosti i meritum věci
(tedy i otázky hmotného práva), neboť je jeho úkolem uvážit, zda
též v tomto směru, např. vysloveným právním názorem, neporušil
obecný soud základní práva a svobody stěžovatele. To je v souladu
i s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. Ústavní soud
ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, vydání 1., Praha, C.H. Beck, 1996, nález č. 58, sp. zn. IV. ÚS 85/95
, nález č. 65, sp. zn. IV. ÚS 109/94
, tatáž Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5,
nález č. 23,
sp. zn. I. ÚS 198/95
). Ostatně obdobně rozhodují
i ústavní soudy evropských zemí (např. SRN) a Evropský soud pro
lidská práva. Proto soudce zpravodaj důvody odmítnutí ústavní stížnosti pro
zjevnou neopodstatněnost (ani jiné důvody odmítnutí ústavní
stížnosti) neshledal a případ připravil k projednání věci samé
v senátě (§ 42 odst. 1 cit. zákona). Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání
upustil, neboť od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění
věci (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud po projednání věci dospěl k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná. Ústavní soud se otázkou interpretace ust. § 3 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 217/1994 Sb. zabýval již ve věci sp. zn. Pl. ÚS
23/96, v níž nálezem ze dne 7. 5. 1997 dospěl k závěru, že výklad
zákona, o který se opíralo zamítavé rozhodnutí vrchního soudu
v související věci, tj. že politický vězeň, který zemřel až po 5. 5. 1945, nemá již postavení československého politického vězně
podle ust. § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb. a nemůže být
proto považován za postiženou osobu, není udržitelný. Myšlenku, že
by tento status postižený občan právě prodloužením svého věznění
za hranici 4. května 1945 ztratil, kvalifikoval Ústavní soud jako
absurdní a odporující smyslu zákona č. 217/1994 Sb. Tento názor
uplatnil Ústavní soud i ve věci sp. zn. I. ÚS 84/96
, která
navazuje na věc
sp. zn. Pl. ÚS 23/96
téže stěžovatelky, v níž
vyhověl ústavní stížnosti podané proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ve věci neposkytnutí jednorázové peněžní částky podle
§ 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb. Skutkově - jak je
patrno z cit. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/96
- jde o případ
srovnatelný se souzenou věcí, neboť ve zmíněném případě politický
vězeň zemřel dne 8. 5. 1945 buď v koncentračním táboře Flossenburg
anebo v důsledku evakuace při pochodu smrti v obci Eggenfelden,
kde je též zapsán v registru zemřelých osob. Stejně rozhodoval
Ústavní soud ve věci
sp. zn. IV. ÚS 318/96
, kdy politický vězeň
zemřel dne 18. 5. 1945 v koncentračním táboře Dachau na
nemocničním bloku. V návaznosti na uvedené nálezy Ústavního soudu pokládá
Ústavní soud nárok stěžovatele podle ust. 3 odst. 1 písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb. z ústavněprávního hlediska za nepochybný. Citovaný zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora, ani
nevymezuje dobu existence koncentračních táborů.
Pro úplnost lze
dodat, že termín 4. 5. 1945, zakotvený v jiném zákoně (č. 255/1946 Sb.), týkající se vymezení odlišných skutečností
(definujících pojem čs. politického vězně), nelze pokládat za
časovou hranici z hlediska předpokladu nároku podle § 3 odst. 1
písm. c, d) cit. zákona. To by ve svých důsledcích - zcela
absurdně - znamenalo, že vězni, kteří zemřeli v nezlikvidovaném
koncentračním táboře po uvedeném datu, v koncentračním táboře
fakticky nezemřeli. Je pravda, že podle názoru vrchního soudu
(vyjádřeného v napadeném rozsudku) z žádného ustanovení zákona č. 255/1946 Sb. nelze dovodit, že osobní status politického vězně
zanikl po datu 4. 5. 1945, a rovněž z ustanovení zákona č. 217/1994 Sb. (ve znění zákona č. 77/1995 Sb.) nelze usuzovat, že
postižený občan musel zemřít do 4. resp. 5. května 1945, aby jeho
pozůstalým vznikl nárok na odškodnění. Za rozhodující pro vznik
nároku považoval vrchní soud skutečnost, zda postižený občan
zemřel za okolností stanovených v ust. § 3 odst. 1 písm. d) cit. zákona, tedy ve vyšetřovací vazbě, vězení, koncentračním
a internačním táboře nebo byl násilně usmrcen v souvislosti se
zatýkáním. Na to však vrchní soud odpověděl záporně, neboť podle
jeho názoru postižený nezemřel v koncentračním táboře, neboť ten
byl v době jeho úmrtí již osvobozen. Ústavní soud nesdílí jednoznačně a kategoricky vyjádřený
názor vrchního soudu, že není rozhodující úmrtí postiženého
v objektu koncentračního tábora, neboť ust. § 3 odst. 1 písm. d)
zákona č. 217/1994 Sb. míří na právní poměry, jimiž byl postižený
podroben, takže je prý relevantní otázka, zda objekt byl či nebyl
pod německou správou. Tento názor však odporuje smyslu zákona č. 217/1994 Sb., kterým má být zmírněno neodčiněné historické
bezpráví způsobeného obětem nacistické perzekuce. Zákon - jak již
bylo uvedeno - totiž nevymezuje ani pojem koncentračního tábora,
ani dobu, po níž koncentrační tábory existovaly. Pod pojmem
koncentrační tábor nelze přirozeně rozumět - a v tomto směru lze
souhlasit s vrchním soudem - toliko objekt (stavbu) jako takový,
ale skutečnou situaci postiženého, který koncentrační tábor
prakticky opustit nemohl a zemřel v něm (srov. nález ze dne 2. 7. 1997,
sp. zn. IV. ÚS 318/96
). Stanoviskem vrchního soudu, že by výklad odlišný od jeho
právního názoru vedl ke zvýhodnění těch postižených, kteří zemřeli
po osvobození v objektu bývalého tábora, oproti těm, kteří zemřeli
např. až v městských nebo polních nemocnicích, se Ústavní soud
nezabýval, neboť tato otázka není předmětem řízení v souzené věci,
jež se týká problematiky jiné. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení i rozsudek
Vrchního soudu v Praze se tedy opírají o interpretaci
neodpovídající smyslu zákona č. 217/1994 Sb. Tím došlo k porušení
základního práva stěžovatele podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 36
odst. 1 Listiny, neboť mu nebyla poskytnuta soudní ochrana proti
rozhodnutí, které nemělo zákonné opodstatnění.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a napadený
rozsudek vrchního soudu zrušil. P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 19. srpna 1997