29 Cdo 250/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa
Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci
žalobkyně CP Praha s. r. o., se sídlem v Praze 3, Pitterova 2855/13, PSČ 130
00, identifikační číslo osoby 27640965, zastoupené Mgr. Romanem Vojtou, LL.M.,
advokátem, se sídlem v Kosoři, Hořejší 241, PSČ 252 26, proti žalovanému M. G.,
zastoupenému Dr. Michaelou Jörgensen, advokátkou, se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1652/36, PSČ 110 00, o zaplacení 4.948.262,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 165/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2014, č. j.
14 Cmo 434/2012-287, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. července 2014, č. j. 14 Cmo
434/2012-287, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2011, č. j. 6 Cm
165/2010-137, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 4.948.262,- Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Ve výroku označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobkyně zaplatit státu
soudní poplatek. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1) Žalovaný byl v období od 13. února 2004 do 2. října 2007 jednatelem
společnosti CP Praha s. r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 929/19, PSČ 130
00, identifikační číslo osoby 27113574 (dále též jen „právní předchůdkyně
žalobkyně“), která dne 2. října 2007 zanikla sloučením se žalobkyní. 2) Dne 22. srpna 2006 valná hromada právní předchůdkyně žalobkyně mj. schválila
paušální odměnu „Director of Sales“ projektu Central Park Praha do 80.000,- Kč
měsíčně a provizi 0,15 % z kupní ceny bytu prodaného v rámci projektu bez DPH,
dále schválila návrh, podle kterého investoři projektu a spřízněné osoby
specifikovaní v tabulce mají možnost koupit byty (uzavřít rezervační/budoucí/
kupní smlouvu) s tím, že si mohou zvolit kterékoli dosud neprodané byty v
projektu, mají nárok na 5% slevu z ceny bytu a nejsou povinni platit žádné
zálohy, a konečně schválila návrh, podle kterého bude právní předchůdkyně
žalobkyně žalovanému vyplácet odměnu za výkon funkce jednatele/ředitele
projektu do maximální výše 40.000,- Kč měsíčně a žalovaný má jako kompenzaci za
výkon své funkce právo vybrat si a uzavřít s právní předchůdkyní žalobkyně
rezervační/budoucí/kupní smlouvu na byty budované v projektu za cenu vyšší, než
je nejnižší možná kupní cena povolená financujícími institucemi. 3) Dne 1. září 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně jako
zaměstnavatelem a K. P. jako zaměstnancem uzavřena pracovní smlouva, kterou byl
zaměstnanec přijat do pracovního poměru jako Director of Sales. S účinností od
1. ledna 2008 se žalobkyně s K. P. dohodly na změně pracovní pozice (nově se
mělo jednat o Ředitele útvaru prodeje a marketingu) se základní měsíční mzdou
ve výši 80.000,- Kč. Motivační složka mzdy (bonusy) byla nenároková a měla
záviset na splnění a vyhodnocení úkolů stanovených generálním ředitelem
žalobkyně. 4) Dne 20. září 2006 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně zastoupenou na
základě plné moci ze dne 17. října 2005 K. P. a žalovaným uzavřena dohoda o
rezervaci bytu v rámci projektu Central Park Praha za sjednanou kupní cenu. Téhož dne byla obdobná dohoda uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně, za
níž jednal žalovaný, a K. P. 5) Dne 1. května 2007 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným
uzavřena smlouva o výkonu funkce, ve které byla dohodnuta odměna jednatele ve
výši 50.000,- Kč měsíčně (dále též jen „smlouva o výkonu funkce“). 6) Žalovaný byl v období od 28. března 2007 do 12. února 2009 jednatelem
žalobkyně. 7) Dne 9. listopadu 2007 byl mezi žalobkyní jako „zaměstnavatelem“ a žalovaným
jako „jednatelem“ uzavřen dodatek č.
1 ke smlouvě o výkonu funkce, ve kterém
žalovaný vzal na vědomí fúzi sloučením právní předchůdkyně žalobkyně se
žalobkyní s tím, že „zaměstnavatelem“ je žalobkyně a že jiná ustanovení smlouvy
se dodatkem nemění. 8) Dne 12. září 2008 byla mezi žalobkyní, za níž jednal žalovaný, a K. P. uzavřena dohoda, podle které měla K. P. jako zaměstnanec žalobkyně na pozici
Director of Sales v souladu s rozhodnutím valné hromady žalobkyně nárok na
odměnu ve výši 0,15 % z kupních cen bez DPH z veškerých prodaných bytů v
projektu Central Park Praha. K. P. dále měla možnost koupit byt č. B4.7.5. nacházející se v 6. nadzemním podlaží budovy B4 s parkovacím stáním o výměře
cca 65 m? za nižší cenu než tržní s tím, že na úhradu příslušného rozdílu bude
použita odměna, popř. její část. Kupní cena za byt byla sjednána ve výši
2.000.000,- Kč a měla představovat kompenzaci za výkon pozice. 9) Dne 12. září 2008 zakoupil žalovaný od žalobkyně zastoupené na základě plné
moci K. P. byt č. 2855/140 v bytovém domě č. p., který byl vybudován v rámci
projektu Central Park Praha na pozemcích parc. č. 4238/1 a 4250/8 v
katastrálním území Ž. v obci P. (dále též jen „bytový dům“), za kupní cenu o
3.930.696,80 Kč nižší, než je cena, za kterou žalobkyně v roce 2008 prodávala
obdobné byty třetím osobám. 10) Dne 12. září 2008 zakoupila K. P. od žalobkyně, za níž jednal žalovaný, byt
č. 2855/237 v bytovém domě za kupní cenu o 2.769.715,- Kč nižší, než je cena,
za kterou žalobkyně v roce 2008 prodávala obdobné byty třetím osobám. 11) Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení náhrady škody, která jí měla
vzniknout tím, že žalovaný prodal sám sobě a podřízené zaměstnankyni shora
specifikované byty patřící žalobkyni za cenu výrazně nižší, než činila jejich
tržní hodnota, čímž měl porušit povinnost vykonávat funkci jednatele žalobkyně
s péčí řádného hospodáře. Odkazuje na § 69a odst. 1 (ve znění účinném do 30. června 2008), § 125 odst. 3,
§ 134 odst. 1, § 135 odst. 1 a 2 a § 194 odst. 4 a 5 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), dospěl odvolací soud k závěru,
podle kterého uzavřením kupních smluv ohledně bytů č. 2855/140 a č. 2855/237
žalovaný jako jednatel žalobkyně povinnost jednat s péčí řádného hospodáře
neporušil. Uzavření obou smluv mělo oporu v usnesení mimořádné valné hromady
právní předchůdkyně žalobkyně konané dne 22. srpna 2006. Po zániku právní
předchůdkyně žalobkyně ke dni 2. října 2007 v důsledku fúze se žalobkyní se
žalobkyně stala její právní nástupkyní a usnesení mimořádné valné hromady ze
dne 22. srpna 2006 ji zavazovalo. Nedostatek péče řádného hospodáře nelze podle
odvolacího soudu u žalovaného dovodit ani při prodeji bytu K. P. Jako jednatel
žalobkyně měl žalovaný nepochybně právo prodat jí byt se slevou a poskytnout jí
touto formou odměnu za kvalitní výkon práce na pozici Director of Sales. Jestliže žalovaný neporušil povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, není
podle odvolacího soudu dána jeho odpovědnost za tvrzenou škodu podle § 194
odst. 5 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení níže
uvedených otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího připustil listinné důkazy
předložené žalovaným, konkrétně prosté kopie zápisu z mimořádné valné hromady
právní předchůdkyně žalobkyně údajně konané dne 22. srpna 2006 a dohody mezi
žalobkyní a K. P. ze dne 12. září 2008 o způsobu jejího odměňování, ačkoliv
dovolatelka pravost těchto listin popřela. Odvolací soud tak postupoval v
rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon
1031/96, uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod
číslem 22, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo
1722/2006, a s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 29
Cdo 1283/2013, a ze dne 30. dubna 2014, sp. zn. 33 Cdo 2024/2013, které jsou
veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po
1. lednu 2001 – na webových stránkách dovolacího soudu. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého usnesení
valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně o odměňování jejího jednatele a
některých zaměstnanců zavazuje dovolatelku. Z odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu nelze podle dovolatelky vůbec seznat, na základě čeho odvolací soud k
tomuto závěru dospěl a z jakého důvodu na danou situaci aplikoval § 69a odst. 1
obch. zák. Podle tohoto ustanovení na nástupnickou společnost přechází jmění
zanikající společnosti, kterým je soubor jejího veškerého majetku a závazků (§
6 odst. 2 obch. zák.). Není-li usnesení valné hromady právním úkonem (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 1998, pod číslem 65, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2007, sp. zn. 29 Cdo 1193/2007), není tedy
podle dovolatelky ani závazkem, který měl přejít na nástupnickou společnost. Citované usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně se navíc týká
odměňování jednatele právní předchůdkyně žalobkyně, nikoliv jednatele
dovolatelky, která byla do obchodního rejstříku zapsána až půl roku po datu
konání tvrzené valné hromady. Výmazem právní předchůdkyně žalobkyně zanikla i
funkce jejího jednatele, a zanikl tak logicky i souhlas daný jednateli
usnesením valné hromady. Za chybný označuje dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož prodej bytů
za cenu nižší, než činila jejich tržní hodnota, byl umožněn usnesením valné
hromady právní předchůdkyně žalobkyně a ve vztahu ke K. P. též právem jednatele
odměnit zaměstnankyni za kvalitní výkon práce, který však nebyl žalovaným v
řízení ani tvrzen ani prokázán. Žalovaný měl vzít v úvahu kromě svých zájmů a
zájmů K. P.
též ekonomickou situaci dovolatelky, která byla v době prodeje obou
bytů velmi špatná. Upřednostnil-li žalovaný své zájmy a zájmy K. P. před zájmy
dovolatelky a sjednal-li pro dovolatelku nevýhodné ceny, nepostupoval jako
řádný hospodář. Dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009, ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010,
jejichž závěry podle mínění dovolatelky odvolací soud nerespektoval. Dovolatelka je názoru, že usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně
o odměně žalovaného nemohlo být vydáno, neboť by bylo v rozporu s § 66 odst. 3
větou druhou obch. zák. Žalovaný totiž svými chybnými pokyny způsobil
prodloužení a prodražení výstavby. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 5 Tdo 894/2009, pod
pojem obchodního vedení společnosti zahrnul organizaci a řízení podniku, který
náleží společnosti, řízení zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech
(zásobování, odbyt, reklama, vedení účetnictví) a o podnikatelských záměrech. Dovolatelka proto považuje rozhodování o výši a formě odměňování zaměstnanců za
součást obchodního vedení společnosti, které podle § 134 obch. zák. náleží do
výlučné působnosti jednatele. Valná hromada právní předchůdkyně žalobkyně
nebyla podle § 135 odst. 2 obch. zák. a § 194 odst. 4 věty třetí obch. zák. oprávněna dávat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení společnosti, a
učinila-li tak, jde o rozhodnutí nicotné (usnesení velkého senátu trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 15 Tdo 294/2009,
uveřejněné pod číslem 41/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 986/2007). Dovolatelka konečně namítá, že odvolací soud svým procesním postupem zasáhl do
jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, když neočekávaně vydal
překvapivé rozhodnutí, ve kterém se nevypořádal s námitkami a argumenty
dovolatelky a které v zásadě neodůvodnil. Dovolatelka požaduje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, popř. aby rozsudek odvolacího
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dovolatelkou shora
vymezených otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly zcela
vyřešeny, a to zda je nástupnická společnost vázána usnesením valné hromady
zanikající společnosti o způsobu odměňování jednatele zanikající společnosti a
jaké jsou právní účinky rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným
o výši a formě odměňování zaměstnanců společnosti, resp. otázky výkonu
působnosti jednatele s péčí řádného hospodáře, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné. 1) K otázce, zda nástupnická společnost je vázána usnesením valné hromady
zanikající společnosti o způsobu odměňování jednatele zanikající společnosti. Podle § 69a odst. 1 obch. zák.
ve znění účinném do 30. června 2008 sloučením
dochází k zániku společnosti (dále jen "zanikající společnost") nebo více
společností, jemuž předchází její zrušení bez likvidace; jmění zanikající
společnosti včetně práv a povinností z pracovněprávních vztahů přechází na
jinou společnost (dále jen "nástupnická společnost"). Společníci zanikající
společnosti se stávají společníky nástupnické společnosti, nestanoví-li zákon
jinak. Zaniká-li společnost, zanikají i její orgány, včetně orgánu statutárního. Ke
dni zániku společnosti dochází i k ukončení výkonu funkce jednatele z důvodu
zániku tohoto orgánu. Dojde-li k ukončení funkce jednatele, zanikají (zásadně
ke dni ukončení funkce) i práva a povinnosti svědčící jednateli, včetně práva
na odměnu. Za dobu po ukončení funkce tudíž jednatel nemá (logicky) nárok na
odměnu. Ukončení funkce v důsledku zániku společnosti fúzí se však nijak
nedotýká nároku jednatele zaniknuvší společnosti na odměnu za období do zániku
společnosti. Odvolací soud neposuzoval, zda odměna spočívající v převodu bytové jednotky za
cenu nižší než tržní byla vyplacena za výkon funkce jednatele zaniknuvší
společnosti (právní předchůdkyně žalobkyně), anebo i za výkon funkce jednatele
dovolatelky. Usnesení valné hromady právní předchůdkyně žalobkyně o odměně
jednatele je pro dovolatelku závazné, jde-li o odměnu za výkon funkce jednatele
právní předchůdkyně žalobkyně za období do jejího zániku, avšak nemá žádný
význam pro určení odměny jednatele dovolatelky. Jestliže si odvolací soud
neujasnil, za jaké období (a za výkon jaké funkce) měla být žalovanému
poskytnuta odměna ve formě bytové jednotky za cenu nižší než tržní, je jeho
právní posouzení neúplné, a tudíž i nesprávné.
2) K právním účinkům rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným o
výši a formě odměňování zaměstnanců společnosti.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003,
uveřejněném pod číslem 80/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého obchodním vedením společnosti ve
smyslu ustanovení § 134 obch. zák. je řízení společnosti, tj. zejména
organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o
podnikatelských záměrech.
V usnesení ze dne 5. dubna 2006, sp. zn. 5 Tdo 94/2006, Nejvyšší soud
formuloval závěr, podle kterého pod pojem obchodního vedení se zpravidla
zahrnuje organizace a řízení podniku, který náleží společnosti, řízení
zaměstnanců, rozhodování o provozních záležitostech, tj. např. zásobování,
odbyt, reklama, vedení účetnictví (srov. § 135 odst. 1 obch. zák.) apod., jakož
i rozhodování o podnikatelských záměrech.
Nejvyšší soud též uzavřel, že rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek společnost
nabude či naopak převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo
3223/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2013, pod
číslem 34).
Je nepochybné, že ve shora uvedených pojmech „řízení zaměstnanců“ a
„rozhodování o provozních záležitostech“ jsou obsaženy též činnosti spočívající
v náboru zaměstnanců, ve vytváření pracovních úkolů pro zaměstnance, ve
vzdělávání a rozvoji zaměstnanců a v jejich hodnocení a odměňování.
Rozhodnutí o výši a formě odměňování zaměstnanců stejně jako rozhodnutí o
prodeji bytu zaměstnanci za konkrétní kupní cenu proto zásadně spadají do
obchodního vedení, jehož zabezpečení náleží jednateli (§ 134 věta první obch.
zák.) a ohledně něhož není nikdo, tj. ani valná hromada společnosti, oprávněn
udělovat jednateli pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§ 135 odst. 2, § 194 odst.
4 věta třetí obch. zák.).
Jak Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vícekrát zdůraznil (srov. např.
rozsudek ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 128, usnesení ze dne 14.
prosince 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005, uveřejněné pod číslem 61/2006 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. dubna 2005, sp. zn. 29
Odo 540/2004, anebo usnesení ze dne 17. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 757/2005,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2007, pod číslem 135),
usnesení, kterým valná hromada rozhodne o věci nespadající do její působnosti,
nevyvolává žádné právní účinky; to platí bez zřetele k tomu, zda platnost
takového usnesení valné hromady byla zpochybněna návrhem na vyslovení jeho
neplatnosti.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že uzavření kupní smlouvy
mezi dovolatelkou a K. P. nemohlo mít oporu v usnesení mimořádné valné hromady
právní předchůdkyně žalobkyně konané dne 22. srpna 2006, neboť toto usnesení,
týkalo-li se výše a formy odměňování zaměstnanců, nemohlo vyvolat žádné právní
účinky.
3) K výkonu působnosti jednatele s péčí řádného hospodáře.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že sjednání pro
společnost nevýhodné ceny, tj. v případě prodeje nižší a v případě koupě vyšší
než tržní, může být – podle okolností případu – porušením péče řádného
hospodáře (srov. např. rozsudek ze dne 30. října 2008, sp. zn. 29 Cdo
2531/2008, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 5189/2008,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2011, pod číslem 143,
rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4536/2009, rozsudek ze dne 31.
března 2011, sp. zn. 29 Cdo 4596/2009, rozsudek ze dne 31. března 2011, sp. zn.
29 Cdo 3896/2009, rozsudek ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 2761/2010,
rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011, rozsudek ze dne 18.
srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2018/2011, rozsudek ze dne 18. srpna 2011, sp. zn.
29 Cdo 1955/2010).
V rozsudku ze dne 20. října 2009, sp. zn. 29 Cdo 3775/2008, Nejvyšší soud
formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého unesení důkazního břemene o tom, že
jednal s péčí řádného hospodáře (§ 135 odst. 2 a § 194 odst. 5 věty druhé obch.
zák.), předpokládá, že jednatel společnosti s ručením omezeným v případě sporu
uvede okolnosti, z nichž plyne, že v konkrétním případě jednal s péčí řádného
hospodáře (tedy že bude tvrdit rozhodné skutečnosti), a k nim označí důkazy,
jimiž mají být tyto rozhodné skutečnosti prokázány.
Dovodil-li odvolací soud, že žalovaný prodejem obou bytů za cenu nižší, než
činila jejich tržní hodnota, neporušil povinnost jednat s péčí řádného
hospodáře, aniž tento závěr podložil (žalovaným tvrzenými a prokázanými)
konkrétními skutkovými okolnostmi, které by výši kupních cen ve vztahu k
dovolatelce odůvodňovaly, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení věci.
A navíc, připustil-li odvolací soud (dovolatelkou shora citované) listinné
důkazy předložené žalovaným, ačkoliv dovolatelka pravost těchto listin popřela,
postupoval v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1031/96 a sp.
zn. 23 Odo 1722/2006 a s usneseními Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1283/2013 a
sp. zn. 33 Cdo 2024/2013, a zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první
o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s.
ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
věty první za středníkem, § 226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolací soud dovolání
projednal a rozhodl o něm (do 31. prosince 2013), se podává z článku II. bodu 2
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2015
JUDr. Filip Cileček
předseda senátu