29 Cdo 3223/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně AVIA, a. s., se sídlem v Praze, Letňanech, Beranových 140, PSČ 199
03, identifikační číslo osoby 45273227, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 109/3, PSČ 118 00, proti
žalované AUTOMOBILTECHNIK PRAHA s. r. o., se sídlem v Praze 9, Beranových 140,
PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 26118394, zastoupené JUDr. Ondřejem
Rathouským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 8, PSČ 117 19, o určení
vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 38 C 16/2009, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince
2009, č. j. 25 Co 373/2009-144, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 25 Co
373/2009-144 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. května 2009, č.
j. 38 C 16/2009-50, se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 20. května 2009, č. j. 38 C 16/2009-50, určil Obvodní soud pro
Prahu 9, že vlastnicí ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné
nemovitosti“) je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalované
rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok).
Vyšel přitom z toho, že:
1) Dne 13. června 2002 uzavřely žalobkyně (jako prodávající) a žalovaná
(jako kupující) kupní smlouvu o převodu sporných nemovitostí za kupní cenu ve
výši 53,000.000,- Kč (dále jen „kupní smlouva“). Vlastnické právo žalované bylo
vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 17. června 2002.
2) Vlastní kapitál žalobkyně činil podle účetní závěrky za rok 2001
2,098.228,- Kč.
3) Akcie emitované žalobkyní byly registrované.
4) Dozorčí rada ani valná hromada žalobkyně nedaly souhlas k uzavření
kupní smlouvy.
Na takto ustaveném základě odvolací soud – dovozuje, že žalobkyni svědčí
naléhavý právní zájem na požadovaném určení v souladu s ustanovením § 80 písm.
c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) –
přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož uzavření kupní smlouvy
podléhalo souhlasu dozorčí rady a valné hromady žalobkyně v souladu s
ustanovením § 193 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též
jen „obch. zák.“) a jejich absence má za následek absolutní neplatnost kupní
smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním i rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc vrátil posledně označenému soudu k dalšímu řízení. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v posouzení
následujících otázek:
1) Zda je existence naléhavého právního zájmu prodávajícího na určení,
že je vlastníkem převáděných nemovitostí z důvodu neplatnosti kupní smlouvy
podmíněna vrácením kupní ceny, popř. podáním žaloby o vyklizení nemovitostí
oproti vrácení kupní ceny ze strany prodávajícího. 2) Zda nedostatek souhlasu dozorčí rady, popř. valné hromady akciové
společnosti s uzavřením smlouvy podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. způsobuje neplatnost příslušné smlouvy. 3) Zda je soud povinen v případě, že rozhoduje o absolutní neplatnosti
právního úkonu, provádět i jiné než účastníky řízení navržené důkazy. 4) Zda je soud povinen v případě, že rozhoduje o určení vlastnického
práva k věci, i bez návrhu účastníků řízení zkoumat veškeré skutečnosti, které
s otázkou vlastnického práva dotčené osoby souvisí. Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se
podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může
být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci
předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že
dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich
obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. První otázka předkládaná dovolatelkou Nejvyššímu soudu k řešení napadené
rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Je tomu tak proto, že odvolací soud
posoudil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení v souladu s
ustálenou judikaturou a dovolání je v tomto směru pouhou polemikou se závěry
učiněnými Nejvyšším soudem již v rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo
1836/2005, uveřejněného pod číslem 53/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Na tam formulovaném závěru, podle něhož existence naléhavého
právního zájmu na určení vlastnictví prodávajícího k nemovitosti po odstoupení
od kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř.
není podmíněna
tím, zda sám kupní cenu vrátil kupujícímu anebo zda podal žalobu na vyklizení
kupujícího oproti vrácení kupní ceny, jenž se prosadí obdobně i v případě
absolutní neplatnosti kupní smlouvy, nevidí Nejvyšší soud důvodu ničeho měnit
ani v projednávané věci. Taktéž k posouzení třetí a čtvrté otázky nevidí Nejvyšší soud důvodu připouštět
dovolání, neboť je zodpověděl již v rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 21
Cdo 4841/2007, uveřejněném pod číslem 71/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, jehož závěry napadené rozhodnutí respektuje. V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že účastník, který neoznačil
důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v
podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu
zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i
toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak
hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo
pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní
břemeno (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za
výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést
všechny nabízené důkazy (srov. § 120 odst. 1, větu druhou, o. s. ř.). Naproti
tomu ve sporném řízení není soud odkázán jen na formální návrhy účastníků na
provedení důkazů. Ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. umožňuje soudu, aby provedl
i jiné, účastníky nenavržené důkazy. Toto oprávnění soudu je však omezeno tak,
že činnost soudu se nesmí vyznačovat pátráním po důkazech (srov. slova „v
případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v
řízení najevo“ v ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.). Soud proto nemůže ze své
iniciativy vnášet do řízení skutečnosti, pro které není podklad v obsahu spisu
a ve výsledcích dosavadního řízení (neplatí zásada vyšetřovací). To platí bez
ohledu na to, zda má být touto novou skutečností okolnost, jež by mohla
způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Soud sice k absolutní neplatnosti
úkonu přihlíží z úřední povinnosti, avšak jen tehdy, jestliže se o důvodu
neplatnosti procesně korektním způsobem dozví. Není-li konkrétní důvod
absolutní neplatnosti v řízení tvrzen a ani jinak nevyjde najevo, není důvod
pro to, aby soud po takové okolnosti z vlastní iniciativy pátral a nahrazoval
tak ve sporném řízení zákonem předpokládanou aktivitu účastníků. Uvedené oprávnění soudu platí také pro řízení odvolací (srov. § 211 o. s. ř.),
ovšem s omezením, jež vyplývá ze systému neúplné apelace, na němž je odvolací
řízení ve sporném řízení vybudováno. Znamená to, že ani v odvolacím řízení
nemůže soud provádět jiné než účastníky navržené důkazy (za podmínek uvedených
v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.) a nenavržené důkazy jen tehdy, je-li pro
to podklad v obsahu spisu a ve výsledcích dosavadního řízení.
Jinak řečeno,
měla-li by potřeba provedení nenavrženého důkazu vyplynout z tvrzení, které
účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést. To
ostatně logicky vyplývá i z toho, že, nemohl-li by takový důkaz pro rozpor s
principem neúplné apelace uplatnit účastník, tím méně může takový důkaz provést
sám soud. Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí shledává zásadně právně významným – a
potud má dovolání za přípustné – v posouzení důsledků absence souhlasu dozorčí
rady, popř. valné hromady, s uzavřením smlouvy podléhající ustanovení § 193
odst. 2 obch. zák., neboť jde o otázku dosud v judikatuře Nejvyššího soudu
neřešenou. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce (v naznačeném
směru) zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní
soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s
přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně
očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání. Podle ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném v době uzavření
kupní smlouvy (tj. naposledy ve znění zákona č. 126/2002 Sb.), pro věc
rozhodném, k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo
zcizit majetek, přesahuje-li hodnota nabývaného nebo zcizovaného majetku v
průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího
z poslední řádné účetní závěrky nebo z konsolidované účetní závěrky,
sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku, se vyžaduje souhlas
dozorčí rady. Vydala-li společnost registrované účastnické cenné papíry,
vyžaduje se i souhlas valné hromady. Ustanovení § 196a odst. 4 platí obdobně. Citované ustanovení bylo do obchodního zákoníku včleněno s účinností od 1. ledna 2001 novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb. Jelikož v původním
vládním návrhu uvedeného zákona nebylo obsaženo (a jeho součástí se stalo v
důsledku poslaneckého pozměňovacího návrhu – srov. sněmovní tisky č. 460/0 a
460/3 /bod 84/, Poslanecká sněmovna, 3. volební období, 1998-2002), nelze při
jeho výkladu vycházet z důvodové zprávy k návrhu zákona posléze schváleného a
uveřejněného pod č. 370/2000 Sb. Rozhodnutí o tom, zda a jaký majetek akciová společnost nabude či naopak
převede na třetí osobu, spadá zásadně do obchodního vedení, jehož zabezpečení
náleží představenstvu (§ 192 odst. 1 obch. zák.) a ohledně něhož není nikdo,
tj. ani dozorčí rada či valná hromada společnosti, oprávněn udělovat
představenstvu pokyny, nestanoví-li zákon jinak (§ 194 odst. 4 věta druhá obch. zák.). Ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. představuje právě takovou zákonnou výjimku,
jež umožňuje dozorčí radě (popř.
i valné hromadě) ovlivnit, zda bude uzavřena
smlouva o převodu či nabytí majetku, přesahuje-li jeho hodnota jednu třetinu
vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (nebo z
konsolidované účetní závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní
závěrku). Účelem této úpravy je podřídit významné majetkové dispozice, na něž se
nevztahuje výjimka formulovaná v ustanovení § 196a odst. 4 obch. zák., jež by
mohly zásadním způsobem ovlivnit hospodaření společnosti a její další
podnikání, dodatečné kontrole ze strany kontrolního orgánu (dozorčí rady),
popř. i ze strany akcionářů (jsou-li účastnické cenné papíry registrovány). V
případech vymezených v citovaném ustanovení jsou tak dozorčí rada a popř. i
valná hromada oprávněny udělit představenstvu pokyn k úkonu spadajícímu do
obchodního vedení, spočívající v zákazu uzavřít dotčenou smlouvu. Je však třeba posoudit, jaký důsledek bude mít absence souhlasu dozorčí rady,
popř. i valné hromady, s uzavřením smlouvy podléhající ustanovení § 193 odst. 2
obch. zák., na platnost, resp. účinnost této smlouvy. V obdobných případech, kdy zákon vyžaduje k určitému právnímu úkonu akciové
společnosti souhlas dalšího orgánu této společnosti (valné hromady), Nejvyšší
soud doposud dovozoval, že bez potřebného souhlasu je takový právní úkon
neplatný, je-li vyžadován souhlas předchozí (srov. ustanovení § 196a odst. 1
obch. zák. a např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29
Odo 430/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2003,
pod číslem 103, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29
Cdo 1780/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 8, ročník 2009,
pod číslem 118), popř. neúčinný, postačí-li i souhlas následný (srov. ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, jenž je – stejně jako ostatní rozhodnutí
Nejvyššího soudu přijatá po 1. červnu 2000 – dostupný na webových stránkách
Nejvyššího soudu, nebo ustanovení § 66 odst. 2 a § 187 odst. 1 písm. g/ obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo
414/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod
číslem 120, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29
Cdo 3009/2007, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2009,
pod číslem 169). Od uvedených případů se ovšem ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. odlišuje ve
třech směrech. Za prvé nejde o právní úpravu tzv. konfliktu zájmů, tj. situací,
kdy se zájem člena statutárního orgánu v důsledku rozličných okolností dostává
(může dostat) do rozporu se zájmy společnosti, což může vést k uzavření smlouvy
pro společnost (a potažmo její akcionáře a věřitele) nevýhodné. Za druhé ve
výše uvedených případech je smluvním partnerem společnosti osoba s touto
společností víceméně určitým způsobem spjatá (kdežto ustanovení § 193 odst. 2
obch. zák. žádný zvláštní vztah mezi společností a jejím smluvním partnerem
nepředpokládá).
A konečně zatřetí ve výše popsaných případech má smluvní
partner společnosti možnost rozpoznat, že jde o smlouvu podléhající ustanovením
§ 196a obch. zák., resp. § 66 odst. 2 obch. zák., k jejímuž uzavření je
nezbytný souhlas valné hromady společnosti. V případě ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. však smluvní partner společnosti
často nemá objektivně možnost zjistit, že smlouva podléhá označenému ustanovení
a že k jejímu uzavření se vyžaduje souhlas dozorčí rady, popř. i valné hromady
společnosti. I když totiž akciová společnosti zveřejňuje řádnou účetní závěrku jejím
uložením do sbírky listin obchodního rejstříku, je povinna tak učinit až po
jejím ověření auditorem a po schválení valnou hromadou, a to ve lhůtě do 30 dnů
od splnění obou uvedených podmínek, pokud zvláštní právní předpisy nestanoví
lhůtu jinou, nejpozději však do konce bezprostředně následujícího účetního
období bez ohledu na to, zda byla uvedeným způsobem schválena (srov. ustanovení
§ 21a odst. 2 a odst. 4 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví). Bude-li smlouva
uzavírána před jejím zveřejněním (uložením do sbírky listin obchodního
rejstříku), nemá smluvní partner společnosti objektivně možnost ověřit, zda
hodnota převáděného majetku nepřesahuje jednu třetinu vlastního kapitálu
vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (nebo z konsolidované účetní
závěrky, sestavuje-li společnost konsolidovanou účetní závěrku) a tudíž zda
smlouva podléhá souhlasu dozorčí rady (popř. i valné hromady) akciové
společnosti. Dovozovat za těchto okolností, že uzavřená smlouva nevyvolává (pro
absenci zákonem vyžadovaného souhlasu) žádné právní účinky, by bylo v rozporu s
principem právní jistoty a odporovalo by rozumnému uspořádání vztahů. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavírá, že ustanovení § 193 odst. 2 obch. zák. nezakládá takové omezení oprávnění představenstva jednat jménem akciové
společnosti, v jehož důsledku by smlouva uzavřená bez souhlasu dozorčí rady
(popř. i valné hromady) nebyla účinná a nevázala společnost. Absence souhlasu
dozorčí rady, popř. valné hromady, se smlouvou podléhající ustanovení § 193
odst. 2 obch. zák. tudíž neplatnost či neúčinnost smlouvy o převodu majetku
nezpůsobuje.
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí
odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud
proto zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. dubna 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu