29 Cdo 2015/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci
žalobkyně INTERINVEST Praha s. r. o., se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35, PSČ
190 00, identifikační číslo osoby 26170485, zastoupené Mgr. Tomášem Peškem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalovaným
1) Ing. P. M. a 2) P. M., oběma zastoupenými Mgr. Michalem Poupětem, advokátem,
se sídlem v Praze 1, Štěpánská 27/1742, PSČ 110 00, o určení vlastnického práva
k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 4 C
502/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. listopadu 2010, č. j. 21 Co 550/2010-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 21 Co
550/2010-115 a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 22. února 2010,
č. j. 4 C 502/2006-88, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Ve výroku označeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek ze dne 22. února
2010, č. j. 4 C 502/2006-88, ve výroku ve věci samé, kterým Okresní soud Praha
– východ zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí
pozemků parc. č. 107/43 o celkové výměře 232 m2 (orné půdy) a stavební parcely
č. 975 o celkové výměře 93m2 (zastavěné plochy a nádvoří), zapsaných na listu
vlastnictví číslo 1255 pro katastrální území Zeleneč, obec Zeleneč, u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrálního pracoviště Praha –
východ (dále jen „sporné pozemky“). Odvolací soud vycházel zejména z toho, že:
1) Dne 22. ledna 2004 uzavřela žalobkyně, jako prodávající, se společností
INTERINVEST – DIS, a. s. identifikační číslo osoby 26739071, jako kupující,
kupní smlouvu o převodu nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví číslo 905 v
katastrálním území Zeleneč, obci Zeleneč, u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, katastrálního pracoviště Praha – východ, za kupní cenu ve výši
7,233.800,- Kč (dále též jen „první smlouva“). Vlastnické právo kupující bylo
vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. ledna 2004. 2) Mezi nemovitosti převáděné první smlouvou patřily i sporné pozemky. 3) Při uzavření první smlouvy jednal jménem žalobkyně její jednatel Š. V.,
který byl zároveň jejím společníkem. 4) V době uzavření první smlouvy byl Š. V. předsedou představenstva společnosti
INTERINVEST – DIS, a. s. a jejím akcionářem. 5) Ke dni uzavření první smlouvy i ke dni právních účinků vkladu vlastnického
práva do katastru nemovitostí podle první smlouvy činil základní kapitál
společnosti INTERINVEST – DIS, a. s. 1,000.000,- Kč a základní kapitál
žalobkyně 200.000,- Kč. 6) Přestože sjednaná cena převyšovala jednu desetinu upsaného základního
kapitálu obou společností, nebyla kupní cena stanovena na základě posudku
znalce jmenovaného soudem a nedošlo ani ke schválení převodu valnými hromadami
společností. 7) Dne 13. července 2005 uzavřela společnost INTERINVEST – DIS, a. s. jako
prodávající se žalovanými jako kupujícími smlouvu o převodu sporných pozemků
(dále jen „druhá smlouva“); vlastnické právo žalovaných ke sporným pozemkům
bylo vloženo do katastru nemovitostí. Odvolací soud – vycházeje z toho, že první smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní
a osobou blízkou jejímu jednateli – konstatoval, že v projednávané věci byly
splněny podmínky, pro které ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), předepisuje ocenění
převáděného majetku posudkem znalce. Při hodnocení principů, z nichž ustanovení
§ 196a obch. zák. vychází, tedy ochrany zachování základního kapitálu a z toho
plynoucí ochrany věřitelů (k jejichž porušení dle názoru odvolacího soudu
nedošlo), a při hodnocení principů legitimního očekávání a ochrany dobré víry
třetích osob (k jejichž porušení na straně žalovaných by určením žalobcova
vlastnictví k předmětným pozemkům došlo), však nelze podle odvolacího soudu v
projednávané věci na základě učiněných skutkových závěrů dovodit absolutní
neplatnost první smlouvy v rozsahu, jímž byly převáděny sporné pozemky.
Současně odvolací soud dovodil, že žalovaná „vznikla na základě zakladatelské
smlouvy dne 1. listopadu 2000 a k převodu majetku na tuto společnost došlo po
uplynutí tří let“. Odvolací soud zdůraznil, že „žalovaní uzavřením druhé kupní smlouvy zcela
jednoznačně a důvodně mohli očekávat, že nastanou právní účinky, které jsou s
takovým úkonem spojeny, tj. nabytí vlastnického práva k věci od osoby, která
byla i dle veřejně přístupného registru vlastníkem převáděné věci a nevěděli a
ani při vynaložení obvyklé péče nemohli vědět, že převod podle první kupní
smlouvy byl zatížen formálními nedostatky“. Odvolací soud proto uzavřel, že pokud žalovaní nabyli kupní smlouvou sporné
pozemky od společnosti INTERINVEST – DIS, a. s., nabyli je od vlastníka pozemku
a uplatněný nárok žalobkyně na určení jejího vlastnictví ke sporným pozemkům je
proto nedůvodný. Závěrem odvolací soud dovodil, že dovolává-li se žalobkyně toho, že cena
předmětných pozemků nebyla stanovena soudem ustanoveným znalcem a že tedy došlo
k porušení povinnosti vymezené v § 196a obch. zák., představuje to, při
skutkových zjištěních o okolnostech uzavření druhé smlouvy, výkon práva v
rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a takový výkon práva nepožívá právní ochrany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňujíc dovolací důvod
vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
Dovolatelka – poukazujíc na účel ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. a na
dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu – namítá, že odvolací soud nesprávně
vyložil právní následky porušení označeného ustanovení, když dovodil, že první
smlouva není neplatným právním úkonem. Zdůrazňuje, že jednáním bývalého
jednatele, jenž byl současně předsedou představenstva společnosti INTERINVEST –
DIS, a. s., byl na posledně jmenovanou společnost převeden téměř veškerý
majetek dovolatelky „za neobvykle nízkou cenu“. Tím na úkor dovolatelky (jakož
i jejích společníků a věřitelů) v rozporu se zákonem obohatil společnost
INTERINVEST – DIS, a. s., kterou on a členové jeho rodiny „vlastní“. Napadené
rozhodnutí tak dovolatelka vnímá jako legalizaci stavu založeného v rozporu s
právem.
Význam ustanovení § 196a obch. zák. je pro obchodní společnosti, resp. pro
jejich společníky či věřitele „velmi zásadní“, neboť ochrana poskytovaná
ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. je jediným účinným nástrojem před
svévolným jednáním statutárních orgánů společností, který český právní řád
obsahuje, a proto by porušení tohoto ustanovení mělo být stiženo absolutní
neplatností.
Nestala-li se společnost INTERINVEST – DIS, a. s. vlastnicí sporných pozemků (v
důsledku neplatnosti první smlouvy), nemohli k nim žalovaní (na základě druhé
smlouvy) nabýt vlastnické právo, neboť český právní řád neumožňuje nabytí
nemovitosti od nevlastníka. Skutečnost, že žalovaní jednali v důvěře v zápis v
katastru nemovitostí, není způsobilá konstituovat vlastnické právo žalovaných k
pozemkům.
Dovolatelka konečně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož je
její žaloba výkonem práva učiněným v rozporu s dobrými mravy, poukazujíc na
ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle které požadavek na určení
vlastnického práva deklaratorním rozhodnutím soudu nemůže být považován za
výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu,
podle kterého dovolání projednal a rozhodl o něm (od 1. července 2009) se
podává z bodu 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. 1) K aplikovatelnosti ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na první smlouvu. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byla první smlouva uzavřena mezi
dovolatelkou (na jejíž poměry se podle § 135 odst. 2 obch. zák. ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. vztahuje) a osobou blízkou jejímu jednateli
(INTERINVEST – DIS, a. s., jejímž předsedou představenstva byl jednatel
dovolatelky Š. V.) je správný (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna
2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001 /uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek/ a ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2008
/uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2010, pod číslem
136/). A jelikož první smlouvou byl převáděn majetek přesahující jednu desetinu
základního kapitálu obou zúčastněných společností, podléhala první smlouva
(nešlo-li o některý z případů uvedených v § 196a odst. 4 obch. zák.) požadavkům
kladeným na převody majetku ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. 2) K platnosti a účinnosti první smlouvy. Odvolací soud – vycházeje z toho, že společnost INTERINVEST – DIS, a. s. byla
založena zakladatelskou smlouvou ze dne 1. listopadu 2000 – dovodil, že „k
převodu majetku došlo po uplynutí tří let od vzniku společnosti“. Tento závěr
však není správný. Odvolací soud při jeho formulování nerozlišoval mezi
založením společnosti (§ 57 obch. zák.) a jejím vznikem (§ 62 odst. 1 obch. zák.). Akciová společnost vzniká nikoliv uzavřením zakladatelské smlouvy, ale
až dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku (§ 62 odst. 1 obch. zák.). Jelikož společnost INTERINVEST – DIS, a. s. byla do obchodního rejstříku
zapsána dne 21. prosince 2002 a první smlouva byla uzavřena před uplynutím
tříleté lhůty počítané od vzniku společnosti (22. ledna 2004), bylo podle
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. k účinnosti první smlouvy (pokud by byla
platně uzavřena) zásadně nezbytné její schválení valnou hromadou společnosti
INTERINVEST – DIS, a. s. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003, jenž je veřejnosti dostupný na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Odvolací soud dále vyslovil názor, podle kterého v projednávané věci nedošlo k
porušení principů, z nichž § 196a obch. zák. vychází, tedy principu zachování
kapitálu a z toho plynoucí ochrany věřitelů. I tento závěr je přinejmenším
předčasný a vycházející z neúplného právního posouzení. Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo
4315/2008 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo 11, ročník 2009, pod
číslem 170), vysvětlil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. implementuje
článek 11 odst. 1 Druhé směrnice Rady ze dne 13. prosince 1976, o koordinaci
ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob
vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého
pododstavce Smlouvy při zakládání akciových společností a při udržování a změně
jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření
(Úřední věstník Evropské unie L 26, 31.1.1977, s.
1-13, zvláštní vydání v
českém jazyce kapitola 17, svazek 01, s. 8-20 – dále též jen „směrnice“). Účelem směrnice (a tudíž i ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák.) je – jak plyne
z jejích úvodních ustanovení – „zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany
akcionářů a věřitelů akciových společností“, a to – mimo jiné – přijetím
předpisů „na udržení základního kapitálu, který představuje záruku pro
věřitele, zejména zákazem neoprávněného rozdělování akcionářům a omezením
možnosti společnosti nabývat vlastní akcie“. Jelikož směrnice umožňuje vztáhnout pravidla uvedená v ustanovení článku 11
odst. 1 i na jiné osoby než zakladatele, rozšířil český zákonodárce při její
implementaci okruh osob, na něž uvedená úprava dopadá, a tím rozšířil i rozsah
a účel ustanovení, jímž byl článek 11 směrnice implementován (§ 196a odst. 3
obch. zák.). Ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. tak mimo jiné slouží i k ochraně
společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů, společníků a dalších osob
oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve společnosti určitý vliv. Navazujícím účelem pak je i zajištění ochrany třetích osob, zejména věřitelů
společnosti. V případech, kdy společnost úplatně nabývá majetek v rozsahu dle
ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. od osob v tomto ustanovení uvedených nebo
na tyto osoby takový majetek převádí, k dosažení tohoto účelu slouží zejména
požadavek, podle něhož lze zmíněné majetkové dispozice provádět pouze za cenu
určenou posudkem znalce. Zákon tím sleduje, aby cena převáděného majetku nebyla
závislá jen na „vůli smluvních stran“ (jež může být deformována právě
postavením osoby, se kterou společnost příslušnou smlouvu uzavírá), nýbrž aby
byla stanovena způsobem, jenž v dostatečné míře zaručuje, že bude odpovídat
jeho reálné hodnotě (kromě výše označeného rozsudku srov. dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2007, sp. zn. 29 Odo 780/2006, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, číslo 7, ročník 2007, pod číslem 102, nebo ze dne
28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, jenž je veřejnosti dostupný na
webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud podotýká, že s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Soudního
dvora Evropské unie ze dne 10. ledna 2006, ve věci C-302/04, Ynos, nepřichází v
úvahu položení předběžné otázky k výkladu článku 11 směrnice ve smyslu článku
267 Smlouvy o fungování Evropské unie, neboť skutkové okolnosti projednávané
věci předcházejí přistoupení České republiky k Evropské unii. Soudní dvůr Evropské unie ostatně otázku právních důsledků porušení pravidel
upravených směrnicí již vyřešil v rozsudku ze dne 23. března 2000 ve věci
C-373/97, Diamantis, v němž uzavřel, že „směrnice neupravuje sankce pro případ
porušení některého z jejích ustanovení, ani po členských státech nepožaduje,
aby takové sankce zavedly v pravidlech, která mají implementovat“ (odstavec 5). Proto se uplatní „obvyklé sankce podle soukromého práva“ (odstavec 41). K právním důsledkům porušení zákonného příkazu stanovit hodnotu převáděného
majetku na základě posudku znalce jmenovaného soudem se Nejvyšší soud vyjádřil
v rozsudku ze dne 3. ledna 2001, sp.
zn. 29 Cdo 2011/2000 (ve vztahu k právní
úpravě účinné do 31. prosince 2000), v němž dovodil, že porušení tohoto
zákonného příkazu vede k neplatnosti takto učiněného právního úkonu. Tento
závěr, k němuž se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil (srov. např. rozsudky ze
dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 29 Odo 696/2002, ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Odo 225/2007, ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1807/2007, či usnesení ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo 2020/2007, ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 2769/2007 nebo
ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 5467/2007), pak vztáhl i na úpravu účinnou
od 1. ledna 2001 (srov. usnesení ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo
3300/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 3, ročník 2009, pod
číslem 41, a dále např. usnesení ze dne 25. června 2009, sp. zn. 29 Cdo
1483/2009, ze dne 29. září 2009, sp. zn. 29 Cdo 1460/2008 či ze dne 24. června
2010, sp. zn. 29 Cdo 2535/2009). V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že sjednání pro společnost nevýhodné
ceny, tj. v případě prodeje nižší a v případě koupě vyšší než tržní, je zásadně
porušením péče řádného hospodáře a vede i bez zvláštní úpravy v ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. ke vzniku odpovědnosti dotčených členů statutárního
orgánu (§ 194 odst. 5 obch. zák.), případně tzv. faktických vedoucích (§ 66
odst. 6 obch. zák.). Postulování toliko odpovědnostního následku za porušení
požadavku § 196a odst. 3 obch. zák. by tak tuto speciální úpravu učinilo
nadbytečnou (odpovědnostní následek by nastal i bez ní). Nebylo-li v projednávané věci zjištěno, zda cena, jíž měla společnost
INTERINVEST – DIS, a. s. za převáděné pozemky podle první smlouvy zaplatit,
odpovídala reálné hodnotě těchto pozemků v dané době a čase, nemohl odvolací
soud ani uzavřít, že nedošlo k porušení (shora popsaného) účelu ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák. Pouze tehdy, jestliže by sjednaná cena odpovídala
hodnotě převáděného majetku, by totiž bylo vůbec možné zvažovat, zda účel
sledovaný článkem 11 odst. 1 směrnice (ochrana základního kapitálu společnosti
a jejích věřitelů), jakož i další shora popsaný účel ustanovení § 196a odst. 3
obch. zák. (zejm. ochrana společnosti a jejích společníků před zneužitím
postavení jejích orgánů) byl uzavřením první smlouvy dotčen. Proto ani závěr
odvolacího soudu, podle něhož uzavřením první smlouvy „nekolidovalo se smyslem
a účelem“ ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., neobstojí. 3) K otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud dále dovodil, že jednání dovolatelky (spočívající v tom, že
poukazuje na nedostatek stanovení ceny převáděných pozemků soudem ustanoveným
znalcem) představuje, při skutkových zjištěních o okolnostech uzavření druhé
smlouvy, výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák.,
jenž nepožívá právní ochrany.
Ani tento právní závěr není správný a je v rozporu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího soudu (na kterou přiléhavě poukazuje i dovolatelka), podle níž
podání žaloby o určení vlastnictví (zásadně) nemůže být posuzováno jako výkon
práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák., neboť
taková žaloba nesměřuje k výkonu práva, ale k tomu, aby deklaratorním
rozhodnutím soudu bylo určeno vlastnictví ke sporným věcem. Takovým rozhodnutím
se pouze konstatuje, zda zde určitý právní vztah či právo je či není. Nejde o
výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, který má na
mysli § 3 odst. 1 obč. zák., ale o uplatnění procesního práva na určení
existence práva nebo právního vztahu podle § 80 písm. c/ o. s. ř. (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. května 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99,
uveřejněného v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1999, ze dne 22. května
2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, či ze dne 20. října 2004, sp. zn. 22 Cdo
2046/2004, jež jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího
soudu). 4) K možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaní jednali při uzavření druhé kupní smlouvy v
dobré víře, vycházejíce ze stavu zápisu ve „veřejně přístupném registru“. Zbývá
proto posoudit, zda žalovaní mohli vlastnické právo ke sporným pozemkům nabýt
bez ohledu na platnost a účinnost první smlouvy, tedy bez ohledu na to, zda se
společnost INTERINVEST – DIS, a. s. stala vlastnicí sporných pozemků. Jelikož v projednávané věci žalovaní nebyli držiteli sporných pozemků po dobu
deseti let (§ 134 odst. 1 obč. zák.), přichází v úvahu pouze nabytí
vlastnického práva od nevlastníka. Český právní řád možnost nabytí vlastnictví od nevlastníka upravuje např. v
ustanoveních § 446 obch. zák., § 20 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech,
či § 486 obč. zák. Označená ustanovení však nelze v projednávané věci aplikovat
přímo, neboť nejsou naplněny hypotézy právních norem v nich obsažených. K možnosti analogické aplikace ustanovení § 446 obch. zák. se Nejvyšší soud
vyjádřil např. v rozsudku ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008,
uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 67/2009, v
němž vysvětlil, že obecnou podmínkou pro převod vlastnického či jiného práva
je, aby převodce byl nositelem převáděného práva (dominium auctoris). Ustanovení § 446 obch. zák. v zájmu právní jistoty kupujícího (jakož i dalších
případných smluvních partnerů kupujícího) stanoví, a to pouze pro účely prodeje
movitých věcí na základě kupní smlouvy podle části třetí, hlavy II, dílu I
obchodního zákoníku (a s ohledem na výslovný odkaz obsažený v ustanoveních §
554 a § 483 obch. zák. i pro účely smlouvy o dílo a smlouvy o prodeji podniku),
že kupující, který je v dobré víře, nabude vlastnické právo k převáděné věci i
tehdy, není-li prodávající jejím vlastníkem a ani není oprávněn s věcí nakládat
za účelem jejího prodeje. Důsledkem nabytí vlastnického práva kupujícím je jeho
pozbytí skutečným vlastníkem. Právní úprava nabytí od nevlastníka, zakotvená v ustanovení § 446 obch. zák.
(jakož i v ustanovení § 20 zákona o cenných papírech či § 486 obč. zák.), tak
představuje výjimku z obecné právní zásady, podle níž nikdo nemůže převést na
druhého více práv, než má sám. Z povahy výjimky pak plyne, že ustanovení o
výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat pouze v
případech, pro něž byla výjimka konstruována (obdobně srov. např. odůvodnění
usnesení Ústavního soudu ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002, jež je
– stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – veřejnosti
dostupné na webových stránkách Ústavního soudu). K ustanovení § 446 obch. zák. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud. V nálezech
ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/2001, ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02 či ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uzavřel, že
ustanovení § 446 obch. zák. zasahuje významným způsobem do ústavně zaručeného
práva vlastnit majetek (článek 11 Listiny) a upřednostňuje před ním dobrou víru
a jistotu účastníků obchodněprávních vztahů. Koncepce upřednostnění dobré víry
nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v
rovině ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních
práv a svobod (článek 4 odst. 4 Listiny), jež je třeba vykládat tak, aby byla
šetřena podstata vlastnického práva a aby takové omezení nebylo zneužíváno k
jiným účelům, resp. aby takové zneužívání nebylo ze strany soudu přijatým
výkladem tolerováno či aprobováno. Z výše uvedeného je zřejmé, že extenzivní výklad ustanovení § 446 obch. zák.,
respektive jeho analogická aplikace na situace, pro něž nebylo určeno, by byly
v rozporu s jeho povahou a účelem tak, jak jsou vyloženy výše. Shodný závěr se pak prosadí i ohledně ostatních ustanovení upravujících nabytí
vlastnictví od nevlastníka. Přestože tedy za určitých výjimečných, zákonem
přesně specifikovaných okolností, lze nabýt vlastnické právo k nemovitostem od
osoby, jež není jejich vlastníkem (jde-li o nepravého dědice či jsou-li tyto
nemovitosti součástí podniku převáděného smlouvou o prodeji podniku /jeho
části/), nelze tuto možnost (s ohledem na ústavním pořádkem chráněné vlastnické
právo původního vlastníka) rozšiřovat pomocí extenzivního výkladu dotčených
ustanovení či jejich analogické aplikace. Ústavní soud již v nálezu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003,
vysvětlil (odkazuje na svojí starší judikaturu), že dobrá víra kupujícího,
který kupuje nemovitosti od osoby zapsané v katastru nemovitostí jako jejich
vlastník, je rozhodná pouze potud, že jí lze přiznat veškerá práva a povinnosti
oprávněného držitele tak, jak vyplývají z ustanovení § 129 a násl. obč. zák. Pro nabytí vlastnického práva k převáděným nemovitostem by měla dobrá víra
kupujícího význam pouze za předpokladu, že by byla doprovázena dostatečně
dlouhou držbou sporných nemovitostí a mohlo by tak dojít k jejich vydržení. Ustanovení § 11 zákona č.
265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, představuje vyvratitelnou právní domněnku, že ten,
kdo jedná v důvěře ve správnost údajů v katastru nemovitostí, je v dobré víře
(zásada veřejné víry, resp. zásada materiální publicity). S dobrou vírou však
stávající právní úprava žádné jiné právní následky než výše uvedené nespojuje,
a tudíž ochrana, již poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity,
aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má
tato převahu nad katastrem. Ze stejných pozic pak vycházel i Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo
1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
56/2010 (dále jen „R 56/2010“). V něm se přihlásil k dosavadní ustálené
rozhodovací praxi, podle níž ten, kdo kupuje nemovitost od nevlastníka,
vlastnické právo nenabývá, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru
nemovitostí. Současně zdůraznil, že akceptace závěru, že postačující pro nabytí
vlastnického práva k převáděné věci (nemovitosti) je (jen) dobrá víra
nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, by učinilo v českém právním řádu
obsoletním institut vydržení, podmiňující nabytí věci též zákonem určenou dobou
trvání (tři roky a u nemovitostí deset let) oprávněné držby této věci (srov. §
134 obč. zák.). Nejvyšší soud si je vědom, že z této ustálené rozhodovací praxe vybočují dva
nálezy Ústavního soudu – ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07 a zejména
ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (oba dostupné na webových
stránkách Ústavního soudu). V těchto nálezech Ústavní soud poukázal na závěry,
formulované v nálezu pléna ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06
(uveřejněného pod číslem 307/2007 Sb.) pro důsledky odstoupení od smlouvy o
převodu vlastnického práva podle § 48 odst. 2 obč. zák., podle nichž vlastnické
právo dalších nabyvatelů, pokud jej nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení
od smlouvy, požívá ochrany v souladu s článkem 11 Listiny a s ústavními
principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu
demokratického právního státu ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká. Tyto závěry poté vztáhl i na situaci, kdy nedošlo k odstoupení od smlouvy
(popř. k zániku smlouvy v důsledku naplnění rozvazovací podmínky), ale kdy
první kupní smlouva (na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k
nemovitostem pozdější prodávající) byla absolutně neplatným právním úkonem,
dovozuje, že jde o „jiný způsob zrušení kupní smlouvy“. S důsledky nálezu sp. zn. I. ÚS 143/07 pro rozhodovací praxi obecných soudů se
Nejvyšší soud vyrovnal v R 56/2010, v němž se přihlásil k dosavadní ustálené
rozhodovací praxi a neshledal důvody pro její změnu. Nicméně Ústavní soud v nálezu sp. zn. II.
ÚS 165/11 – poměřuje principy ochrany
dobré víry dalšího nabyvatele a ochrany vlastnického práva původního vlastníka
– opětovně dovodil, že ten, kdo kupuje nemovitost od osoby, která se (v
důsledku absolutní neplatnosti svého nabývacího titulu) nikdy nestala
vlastníkem nemovitosti, nabude vlastnické právo, jedná-li v dobré víře v zápis
do katastru nemovitostí. Zejména posledně citovaný nález Ústavního soudu se jeví jako odklon od
dosavadní rozhodovací praxe (nejen) Ústavního soudu, jež vycházela z premisy,
že případy, kdy právní úprava výslovně umožňuje nabytí věci od nevlastníka,
zasahují významným způsobem do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek
(článek 11 Listiny) a upřednostňují před ním dobrou víru a jistotu účastníků
právních vztahů, přičemž „koncepce upřednostnění dobré víry nabyvatele před
ochranou vlastnického práva původního vlastníka představuje v rovině
ústavněprávní zákonné omezení jednoho z nejpodstatnějších základních práv a
svobod (článek 4 odst. 4 Listiny)“ (srov. výše citované nálezy Ústavního soudu,
zejm. pak nález pléna sp. zn. Pl. ÚS 75/04). Nález sp. zn. II. ÚS 165/11 naopak
dává přednost dobré víře nabyvatele před ochranou vlastnického práva původního
vlastníka, a bez výslovné zákonné úpravy (umožňující nabytí vlastnictví od
nevlastníka) prolamuje obecně přijímanou zásadu, podle které nikdo nemůže
převést více práv, než má sám. Jak Ústavní soud zdůrazňuje i v nálezu sp. zn. II. ÚS 165/11 (srov. bod 26
odůvodnění), jsou podle článku 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí
Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a tudíž i pro Nejvyšší
soud, a to nejen co do výroku, ale i co do tzv. „nosných“ důvodů. V situaci, kdy je judikatura samotného Ústavního soudu rozporná, nezbývá než
zvážit, ke kterému ze závěrů postulovaných Ústavním soudem je na místě se
přiklonit. Za výše popsaného stavu, kdy se závěry II. senátu Ústavního soudu odchylují
(podle přesvědčení Nejvyššího soudu) od východisek postulovaných plénem
Ústavního soudu zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 75/04 (z nichž vychází i řada
rozhodnutí tříčlenných senátů Ústavního soudu, zejm. pak sp. zn. II. ÚS
349/2003), jakož i z důvodů podrobně rozebraných v R 56/2010, má Nejvyšší soud
za to, že ani nález sp. zn. II. ÚS 165/11 neskýtá oporu pro odklon od dosavadní
ustálené soudní praxe. Za této situace nelze než uzavřít, že nestala-li se společnost INTERINVEST –
DIS, a. s. vlastnicí sporných pozemků, nemohli žalovaní k těmto pozemkům na
základě druhé smlouvy nabýt vlastnické právo. Nejvyšší soud v těchto souvislostech podotýká, že si je vědom nedostatků
stávající právní úpravy transakcí s konfliktem zájmů, obsažené v ustanovení §
196a odst. 3 obch. zák., jež neposkytuje odpovídající ochranu případným dalším
nabyvatelům majetku převáděného v rozporu s požadavky označeného ustanovení, a
to zejména tehdy, jsou-li tímto majetkem nemovitosti. Jak však Nejvyšší soud uvedl již výše, postulování toliko odpovědnostního
následku za porušení požadavku § 196a odst. 3 obch. zák. by úpravu ustanovení
196a odst. 3 obch. zák.
učinilo nadbytečnou, protože odpovědnostní následek by
nastal i bez ní (§ 194 odst. 5 obch. zák.). Nehledě k tomu by podle přesvědčení
Nejvyššího soudu právní následek (pouhé) odpovědnosti za škodu způsobenou
porušením ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák., tedy uzavřením smlouvy v
rozporu s účelem tohoto ustanovení, nezajistil (v rozporu s povinnostmi, jež na
členské státy Evropské unie kladou článek 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii
/dříve článek 10 Smlouvy o založení Evropského společenství/ a článek 288
Smlouvy o fungování Evropské unie /dříve článek 249 Smlouvy o založení
Evropského společenství/) ani dosažení účelu článku 11 směrnice, jímž je
„zajištění minimální míry rovnocennosti ochrany akcionářů a věřitelů akciových
společností“, a to – mimo jiné – přijetím předpisů „na udržení základního
kapitálu, který představuje záruku pro věřitele, zejména zákazem neoprávněného
rozdělování akcionářům….“. Pouhá odpovědnost členů statutárního orgánu (popř. tzv. faktických vedoucích), jež by nastala i bez výslovné úpravy § 196a odst. 3
obch. zák., k „udržení základního kapitálu“ (tj. zachování hodnoty majetku
„kryjícího“ základní kapitál) nepostačuje. Obdobně by následek v podobě (pouhé)
odpovědnosti za škodu způsobenou porušením povinností upravených v § 196a odst. 3 obch. zák. nepostačoval ani k naplnění dalšího účelu, sledovaného označeným
ustanovením, totiž ochrany společnosti před zneužitím postavení jejích orgánů,
společníků a dalších osob oprávněných společnost zavazovat či vykonávajících ve
společnosti určitý vliv. Nedostatek v podobě absence ochrany dalších nabyvatelů převáděného majetku,
kteří jednají v dobré víře, tak lze v případě nemovitostí (při absenci právní
úpravy umožňující nabytí vlastnictví k nemovitostem od nevlastníka a relativně
dlouhé době potřebné k vydržení vlastnického práva k nemovitostem) řešit pouze
legislativně, k čemuž směřovala i původní podoba návrhu novely obchodního
zákoníku posléze schválené pod číslem 420/2009 Sb. (srov. sněmovní tisk č. 498/0, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 5. volební období
2006-2010) a jak v současné době činí návrh novely obchodního zákoníku,
projednávaný Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky jako sněmovní
tisk číslo 310/0 (srov. bod 51 návrhu). Jelikož napadené rozhodnutí není správné a dovolací důvod vymezený v ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na
rozsudek soudu prvního stupně; Nejvyšší soud proto zrušil i jej a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení se bude soud zabývat i tím, zda kupní cena, za kterou byly
pozemky ze žalobkyně na INTERINVEST – DIS, a. s. převáděny, byla nižší, než
cena stanovená posudkem znalce (resp.
nižší než cena obvyklá), případně i tím,
jaké důsledky by měla pro platnost první smlouvy skutečnost, že dohodnutá cena
ke zmenšení majetku prodávající nevedla. Dále se bude zabývat tím, zda byl k
uzavření první smlouvy potřebný souhlas valných hromad jejích účastníků,
případně jaký byl – vzhledem ke konkrétním okolnostem případu – důsledek jeho
absence. V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.