ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Filipa Cilečka v právní
věci žalobkyně KUBDAT Software, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem v Ostravě,
Volgogradská 74, PSČ 700 30, identifikační číslo osoby 25 35 10 36, zastoupené
Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Čs. Legií
5, PSČ 702 00, proti žalovanému Ing. M. M., zastoupenému JUDr. Jiřím Mlčochem,
advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Nádražní 1325/18, PSČ 702 00, o
zaplacení 121.656,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 Cm
54/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
23. února 2010, č. j. 8 Cmo 232/2009-173, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. února 2010,
č. j. 8 Cmo 232/2009-173 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května
2009,
č. j. 28 Cm 54/2007-134 se ruší a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
zamítl žalobu o zaplacení 121.656,- Kč, změnil výrok II. tohoto rozsudku o
náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se především zabýval námitkou podjatosti soudkyně rozhodující v
prvním stupni a uzavřel, že námitka není důvodná, neboť žalobkyně namítala
okolnosti spočívající v postupu této soudkyně v řízení, což dle ustanovení § 14
odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) nemůže být důvodem
vyloučení soudce.
Dále pak se – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem
14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2005“) –
ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil, že žalobkyni
dosud žádná škoda nevznikla, když v řízení před soudem prvního stupně nebylo
prokázáno, že by žalovanou částku, jakožto doměřenou daňovou povinnost,
Finančnímu úřadu Ostrava II zaplatila. V této souvislosti dovodil, že rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 65/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (dále jen „R 65/2008“) v projednávané věci použitelný není, neboť
neřeší otázku vzniku škody, která „byla v předmětné věci prokázána“, ale
odpovědnost členů představenstva za způsobenou škodu, nemůže-li společnost pro
nedostatek majetku uspokojit nároky poškozených osob.
Odvolací soud se, s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května
2008, sp. zn. 29 Odo 1773/2006 (uveřejněné, stejně jako ostatní dále odkazovaná
rozhodnutí na webových stránkách Nejvyššího soudu), ztotožnil i se závěrem
soudu prvního stupně, že žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, když vedením
účetnictví a podáním daňového přiznání pověřil kvalifikované osoby.
A konečně odvolací soud nepřisvědčil ani dalším námitkám žalobkyně a uzavřel,
že soud prvního stupně neporušil žádnou povinnost stanovenou mu procesními
předpisy, neprovedl-li ve věci další dokazování. Tím, že přesvědčivě odůvodnil
závěr o zamítnutí žaloby, nepochybil, nevypořádal-li se v odůvodnění rozsudku s
tím, proč neprovedl jiné jednotlivé důkazy označené k prokázání jiných tvrzení
než vzniku škody.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když
dovozuje, že rozsudek odvolacího soudu je, co do obsahu, rozsudkem měnícím, co
do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu dovolatelka spatřuje především v posouzení,
„zda je možné v odůvodnitelných případech vyloučit soudce z důvodů, jež
ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. vylučuje, např. pro ústavní nekonformnost“. Za zásadně významné považuje i posouzení, zda je podmínkou vniku škody to, že
byla daň z příjmů právnických osob, jejímž vyměřením (podle jejího názoru)
vznikla společnosti škoda, státu uhrazena či nikoliv a tvrdí, že ke škodě došlo
snížením aktiv (majetku) společnosti na základě toho, že o neexistující
pohledávce jako o aktivu (majetku) a dodatečně vyměřené dani jako pasivu
(závazku) dovolatelka v účetnictví účtovala. Dovolatelka považuje za právně významné i posouzení, zda k průkazu toho, že
žalovaný jednal s péčí řádného hospodáře, postačí, pověřil-li vedením
účetnictví a podáním daňového přiznání kvalifikované osoby. Nad rámec shora uvedeného vznáší dovolatelka i řadu námitek týkajících se
procesních pochybení soudu a pochybení ve zjišťování skutkového stavu věci. Ze všech uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) dovolání přípustné není, neboť odvolací
soud nevymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, ani jejich práva a
povinnosti, oproti rozsudku soudu prvního stupně odlišně (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Dovolání však je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. a je i důvodné. I. K vyloučení soudce
Otázku rozšíření důvodů, pro které lze vyloučit soudce z projednávání věci nad
rámec uvedený v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud za zásadně
právně významnou nepovažuje, neboť z uvedeného ustanovení je zcela zjevné, že
vymezuje důvody vyloučení soudce taxativně. K tomu Nejvyšší soud dodává, že
závěr zastávaný dovolatelkou by vedl k porušení článku 38 Listiny základních
práv a svobod (vyhlášené pod číslem 2/1993 Sb.). II. Ke vzniku škody
Zásadně právně významnou však soud shledává otázku posouzení okamžiku vzniku
škody společnosti za situace, kdy společnost vzniklý závazek neuhradila proto,
že je v platební neschopnosti. K tomu Nejvyšší soud uzavírá, že tvrzení odvolacího soudu, že ve věci R 65/2008
byla škoda prokázána, a jeho závěry proto nelze vztáhnout na projednávanou věc,
není bez dalšího správný. V odkazovaném rozsudku odvolací soud dovodil, že
žalobkyni škoda nevznikla, neboť ke zmenšení jejího majetku a tedy ke vzniku
škody by došlo až „uspokojením podílníků z titulu jejich nároku na náhradu
škody vůči ní“.
Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že za situace, kdy
společnost, i když uznává závazek k náhradě škody, která vznikla podílníkům v
důsledku porušení povinnosti členy jejího statutárního orgánu, nemá dostatek
prostředků k tomu, aby tuto škodu uhradila, nelze vázat okamžik vzniku práva
podílníků domáhat se na členech představenstva dovolatelky uspokojení z titulu
ručení na to, že nejprve musí společnosti vzniknout škoda ve smyslu R 14/2005,
neboť při takovém závěru by v důsledku platební neschopnosti žalobkyně nikdy
podílníkům vůči členům představenstva nárok na uspokojení z titulu ručení
nevznikl. Dále pak Nejvyšší soud dovodil, že takový závěr by byl v příkrém
rozporu nejen s dikcí, ale i s účelem ustanovení § 194 odst. 6 obch. zák. Znamenal by totiž, že pro členy představenstva je výhodné navodit ve
společnosti stav platební neschopnosti (a představenstvo se nepochybně na
vzniku takového stavu podílet může) a tím se vyhnout důsledkům svého
nezákonného jednání. Obdobný závěr lze učinit ohledně vzniku škody za situace, kdy byl na majetek
dovolatelky prohlášen konkurs a dovolatelka tedy nemůže vzniklý dluh uhradit. I
na takový stav lze nepochybně aplikovat závěry R 65/2008 v tom smyslu, že by
bylo v příkrém rozporu s dikcí a účelem právní úpravy odpovědnosti orgánů
obchodních společností za škodu v obchodním zákoníku, dovozovat, že dokud
společnost vzniklý dluh neuhradí, škoda ji nevznikla. Takový závěr by totiž
znamenal, že orgány obchodních společností v konkursu nebudou odpovídat za
nezákonné jednání, kterým poškodily společnost a které případně mohlo i vést k
prohlášení konkursu. I v tomto případě tedy lze dovodit, že pro orgán
společnosti, který jí způsobil škodu, by bylo výhodné navodit ve společnosti
stav platební neschopnosti vedoucí k prohlášení konkursu a tím se vyhnout
důsledkům svého nezákonného jednání. III. K pověření vedením účetnictví
Správné nejsou ani závěry odvolacího soudu týkající se průkazu porušení péče
řádného hospodáře. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení
ze dne 24. března 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005) plyne, že pověří-li statutární
orgán vedením účetnictví jinou osobu, je jeho povinností nejen prověřit, zda
jde o osobu kvalifikovanou a vytvořit jí podmínky pro výkon funkce, ale také
výkon svěřené působnosti efektivně kontrolovat. Zda tomu tak v projednávané
věci bylo, soud prvního stupně ani odvolací soud nezjišťovaly a spokojily se
pouze s tím, že šlo o osobu kvalifikovanou, resp. že tuto skutečnost
dovolatelka nezpochybnila. K tomu je ještě třeba dodat, že k vytvoření předpokladů pro výkon svěřené
působnosti – vedení účetnictví – patří i zajištění toho, že podklady, které
pověřená osoba dostane, jsou úplné, správné a pravdivé.
Pro posouzení toho, zda
došlo k porušení péče řádného hospodáře v projednávané věci je proto stěžejní,
zda informace poskytnutá osobě pověřené vedením účetnictví o tom, že prokurista
dluží společnosti částku vedenou v účetnictví, byla správná a pokud správná
nebyla, kdo za její chybné zaúčtování odpovídá, zda účetní, která o této částce
účtovala ač ji k tomu nebyly poskytnuty potřebné účetní doklady, či ten, kdo ji
poskytl nepravdivé podklady (či za jejich poskytnutí odpovídá).
Protože právní posouzení věci co do řešení otázky, na níž napadené rozhodnutí
spočívá, není správné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním ze
stejných důvodů i rozsudek soudu prvního stupně podle § 243b odst. 2, věty za
středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.), aniž se zabýval
námitkami dovolatele týkajícími se tvrzených procesních pochybení odvolacího
soudu.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2012
doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu