24 Cdo 733/2023-611
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobkyně SAPARIA a.s., sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, zastoupené JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze, Novomlýnská 1238, proti žalovanému P. J., se sídlem v XY, zastoupenému JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, o zaplacení částky 2 385 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 392/2013, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 103/2022-577, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 21 973,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., advokáta, se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 6. 2022, č. j. 13 Cm 392/2013-545, rozhodl o žalobě na zaplacení částky 2 400 000 Kč tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 2 385 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), nárok na zaplacení dalších 15 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 502 520,52 Kč (výrok III). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se co do částky 1 900 000 Kč s příslušenstvím zamítá a ve zbylém rozsahu výroku I prvostupňový rozsudek potvdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost uhradit žalovanému náklady řízení před soudy „všech stupňů“ ve výši 272 488 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit náklady státu ve výši 25 344 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 2 400 000 Kč jako vrácení částky, kterou žalobkyně poskytla žalovanému pro spolupráci v rámci podnikatelské činnosti spočívající v pomoci při obstarání změny územního plánu. Konkrétní podmínky spolupráce mezi žalobkyní a žalovaným, které měly být upraveny další písemnou smlouvou, však dojednány nebyly a žádná faktická spolupráce neproběhla. Žalobkyně proto žádala poskytnuté plnění zpět jako bezdůvodné obohacení.
Soud prvního stupně po skutkové stránce shledal, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dohoda týkající se realizování žalobkyní uplatněných námitek ke konceptu územního plánu hlavního města Prahy a že dne 20. 4. 2020 byla žalobkyní na účet žalovaného zaslána částka 2 400 000 Kč. Žalovaným byla následně dne 16. 10. 2010 se společností VN s., uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem plnění byly veškeré práce související s přípravou podkladů pro změnu koncepce územního plánu, související projektová, organizační a další činnost, to vše za účelem dosažení změny konceptu územního plánu týkající se nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně.
Dne 9. 12. 2010 žalovaný společnosti VN s., uhradil 2 400 000 Kč, přičemž za tuto společnost převzal peníze V. T. T. (označovaný soudy nižších stupňů také jako „pan T.“). Žalobkyně vyzvala žalovaného dne 23. 5. 2012 k ukončení všech aktivit a vrácení poskytnuté zálohy. Pan T. následně uhradil žalobkyni částku 1 900 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že tato naposledy zmiňovaná částka byla složena coby jistota jen pro případ, že by se žalobkyni nepodařilo na žalovaném ničeho z původně poskytnutého plnění 2 400 000 Kč vymoci, nešlo tak o plnění, které by pan T.
učinil ve prospěch žalobkyně a s účinky pro žalovaného. Z toho důvodu tak byl žalovaný – mimo 15 000 Kč s příslušenstvím, které odpovídají obvyklé hodnotě skutečně vykonané činnosti – povinen žalobkyni původně poskytnutou částku vrátit jako bezdůvodné obohacení.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí převzal většinu skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, nicméně se neztotožnil s jeho hodnocením ohledně právního důvodu plnění částky 1 900 000 Kč panem T. žalobkyni jakožto záruky pro případ, kdy by se žalobkyně nedomohla plnění po žalovaném. Odvolací soud naopak uzavřel, že toto plnění představovalo plnění za jiného ve smyslu § 331 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), a proto změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalobu v napadeném výroku I co do částky 1 900 000 Kč zamítl, když jinak vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, ve kterém namítala, že se odvolací soud při aplikaci § 331 obch. zák. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(představované zejména usneseními Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2023/2009, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 726/2016, ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1454/2010 a ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009) ohledně toho, „na které skutkové věci § 333 (správně patrně § 331 – poznámka Nejvyššího soudu) obch. zák. dopadá.“ Dovolatelka měla za to, že § 331 obch. zák. vůbec neupravuje zánik závazku plněním jiné osoby, ale odpovědnost dlužníka vůči věřiteli při plnění třetí osobou, a tedy se aplikuje toliko na případy odpovědnosti dlužníka za vadné plnění jeho závazku prostřednictvím třetí osoby.
O zmiňovaný případ odpovědnosti však v předmětné věci podle dovolatelky nešlo. Za druhé potom dovolatelka žádala Nejvyšší soud o posouzení otázky, zda je v obchodních vztazích aplikovatelná judikatura vztahující se k § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), o možnosti splnit dluh třetí osoby i bez souhlasu dlužníka, což je (dle názoru žalobkyně) v rozporu s ustanovením § 332 odst. 1 obch. zák., a tedy zda nebylo nutné v nynějším řízení zkoumat existenci souhlasu dlužníka s plněním poskytnutým třetí osobou (v projednávané věci panem T.).
Dovolatelka napadenému rozhodnutí také vytýkala nepřezkoumatelnost, jelikož podle ní není jasné, na kterých důkazech odvolací soud založil svůj závěr ohledně souhlasu žalovaného s plněním pana T. ve prospěch dovolatelky. Dovolatelka se proto s podrobnější argumentací dožadovala toho, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje v celém rozsahu, případně, aby sám ve věci rozhodl nebo napadené rozhodnutí zrušil. K podanému dovolání se vyjádřil také žalovaný, který zdůraznil, že dovolání ve skutečnosti nepřípustně brojí proti odvolacím soudem zjištěnému skutkovému stavu a dále že v druhé otázce týkající se § 454 obč. zák a § 332 odst. 1 obch. zák. je dovolání nepřípustné, jelikož na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
Žalovaný s podrobnější argumentací naopak navrhoval, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud podané dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Pokud dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, potom v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok I (v rozsahu, v němž byla potvrzena část vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně) vyzněl pro dovolatelku příznivě, není dovolání subjektivně přípustné.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř.
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. června 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Podala-li tak dovolatelka dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž bylo pro ni příznivé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, je zřejmé, že dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro dovolatelku příznivě.
Podané dovolání tak v této části není subjektivně přípustné. Dovolání není ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné ani v té části, ve které napadá výroky II a III rozsudku odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Co se týče zbylé části, otázka aplikovatelnosti ustanovení § 331 obch. zák. nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolatelkou předkládaný výklad ustanovení § 331 obch. zák., podle kterého toto ustanovení nedopadá na otázku zániku závazku plněním třetí osobou, ale toliko na odpovědnost původního dlužníka za vadné plnění třetí osobou, z jí označených rozhodnutí nevyplývá.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 726/2016, na který dovolatelka odkazovala, se dovolací soud výkladem ustanovení § 331 obch. zák. nezabýval, když toliko konstatoval, že v tamním případě nebylo ustanovení § 331 obch. zák. aplikovatelné, neboť v něm plnil dlužník sám, nikoliv prostřednictvím třetí osoby. Z druhého uvedeného rozhodnutí – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2023/2009, se podává, že v případě, že dlužník použije ke splnění závazku třetí osobu, přičítá se ve smyslu § 311 obch. zák. dlužníku jednání této třetí osoby; toto přičítání však musí platit také vzhledem ke splnění dluhu.
Možnost splnění dluhu třetí osobou ve smyslu ustanovení § 311 obch. zák. tak vyplývá již ze samotného gramatického výkladu tohoto ustanovení (k tomu srov. Kovařík, Z. in: Obchodní zákoník. § 331. Komentář. Praha, Wolters Kluwer 2009, dostupné v právním informačním systému ASPI) a také z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, ve kterém Nejvyšší soud možnost splnění závazku pomocí třetí osoby ve smyslu § 331 obch. zák. výslovně zmiňuje).
Námitka dovolatelky týkající se plnění závazku třetí osobou (zde „panem T.“) bez souhlasu dlužníka (žalovaného) ve smyslu § 332 odst. 1 obch. zák a § 454 obč. zák. (a nutnosti zkoumání jeho souhlasu) přípustnost dovolání také založit nemůže, jelikož dovolatelka staví své závěry na jiném skutkovém stavu, než který přijal odvolací soud. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, jak ostatně dovolatelka sama uvádí, že odvolací soud dovodil ze skutečností, že pan T. jednal jako jednatel společnosti VN s., že tato společnost převzala od žalovaného totožnou částku, jako byla částka vyplacena dovolatelkou žalovanému, a že sám žalovaný za života pana T.
tuto osobu označoval jako toho, kdo za „pracovní skupinu“ věc se žalobcem řešil. Skutkové zjištění, že pan T. za žalovaného plnil s jeho souhlasem, resp. ve shodě s ním plyne – mimo jiné – též z emailové komunikace založené na č. l. 160 procesního spisu, rovněž vyšlo najevo, že pan T. byl kamarád žalovaného a byl přítomen při uzavírání dohody viz č.l. 169 p.v. spisu) V každém případě však odvolací soud napadené rozhodnutí ve skutkové rovině vystavěl na závěru, že panem T. bylo plněno ohledně částky 1 900 000 Kč se souhlasem žalovaného, kteréžto hodnocení provedených důkazů (poplatné tomu, že zemřelý pan T.
již nemůže být vyslechnut), byť nekonvenuje představám dovolatelky, není zcela nelogické a rozhodně je nelze označit ze strany odvolacího soudu za projev extrémního nesouladu v relaci k výsledkům provedeného dokazování. Jakkoliv soud prvního i druhého stupně neuvěřily tvrzení žalobkyně, že pan T. měl být „ručitelem“ za vrácení poskytnuté částky 2 400 000 Kč (srov. č. l. 170 spisu), pak i kdyby tato verze žalobkyně se měla ukázat jako pravdě podobnější, pak by plnění poskytnuté panem T., jako ručitelem, mělo v tomu odpovídajícím rozsahu za následek zánik dluhu toho, za nějž se měl zaručit (to je žalovaného) a v témže rozsahu by se stal pan T. věřitelem žalovaného na místě žalobkyně (srov. zejm. § 2021 odst. 1 a násl. o. z.).
Dovolatelka každopádně své odlišné právní posouzení věci staví na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Vady řízení namítané dovolatelkou také nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny za zmíněné vyjádření ve výši 17 860 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 3 813,6 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 4. 2023
JUDr. David Vláčil předseda senátu