USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně UNILEASING a.s., identifikační číslo osoby 25205552, se sídlem v Klatovech, Randova 214, zastoupené Mgr. Jakubem Steidlem, advokátem, se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94 proti žalované JANTESPO s.r.o., identifikační číslo osoby 09010416, se sídlem v Praze 7 - Holešovice, Osadní 1299/36, zastoupené JUDr. Irenou Sopkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Klaudiánce 781/19, o nahrazení souhlasu s vydáním věci ze soudní úschovy a o vzájemném návrhu směřujícímu k uložení povinnosti žalobkyni souhlasit s vydáním předmětu úschovy ve prospěch žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 297/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, a k návrhu žalované na odklad vykonatelnosti, takto:
I. Právní moc výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, se odkládá do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. II. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, se zamítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 8 C 297/2023-51, uložil žalované povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, „založené“ usnesením Policie ČR, krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality, č.j. KRPA-9381-367/TČ-2023-000072, ze dne 15. 9. 2023, tedy a) osobního motorového vozidla PORSCHE CAYENNE 3.0 250kW, reg. zn. 7AX 7885, černé barvy, VIN WP1ZZZ9YZLDA56193, b) 1 ks osvědčení o registraci vozidla č. UAZ264002 uvedeného vozidla, c) 1 ks klíče k uvedenému vozidlu, žalobkyni (výrok I); vzájemný návrh žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy, „založené“ usnesením Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl.
m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, 2. oddělení obecné kriminality, č.j. KRPA--9381-367/TČ-2023-000072, ze dne 15. 9. 2023, tedy a) osobního motorového vozidla PORSCHE CAYENNE 3.0 250kW, reg. zn. 7AX 7885, černé barvy, VIN WP1ZZZ9YZLDA56193, b) 1 ks osvědčení o registraci vozidla č. UAZ264002 uvedeného vozidla, c) 1 klíče k uvedenému vozidlu, žalované (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení 17 565,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala nahrazení souhlasu s vydáním výše označeného předmětu úschovy (motorového vozidla) ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 6, kde je řízení vedeno pod sp. zn. 26 Sd 21/2023. Následně byl uplatněn (v obráceném gardu) vzájemný návrh. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla dovoláním; rovněž byl navržen odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí, „protože právoplatností rozhodnutí soudu první instance dojde k vydání motorového vozidla označeného v jednotlivých rozsudcích prvního i druhého stupně společnosti žalobkyně.
A to i přesto, že žalovaná za označené motorové vozidlo řádně zaplatila vysokou sumu, přičemž žalobkyně, jako leasingová společnost, toto vozidlo znovu buď odprodá, nebo zřídí leasingovou smlouvu k motorovému vozidlu. Dovolatelce tak vznikne škoda ve výši zaplacené kupní ceny za motorové vozidlo, kterou, i když předpokládá úspešnost dovolání, už nebude možné nahradit, protože společnost Via Vespania s.r.o. je v insolvenčním řízení a společnost žalobkyně bude nakládat s motorovým vozidlem v neprospěch dovolatele“.
Nejvyšší soud v poměrech projednávané věci postupoval podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Podle § 243 o. s. ř. platí, že před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma, nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.
V usnesení ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, Nejvyšší soud shrnul, že s přihlédnutím k účelu, k němuž slouží odklad vykonatelnosti (tzv. sistace) ve smyslu § 243 písm. a) o. s. ř., patří k předpokladům, za nichž může dovolací soud odložit vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, a které musí být splněny současně to, že: 1) dovolání nemá vady, které by bránily v pokračování v dovolacím řízení, je včasné, podané osobou k tomu oprávněnou a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž zákon podání dovolání připouští; 2) podle dovoláním napadeného rozhodnutí lze nařídit výkon rozhodnutí nebo zahájit (případně nařídit) výkon rozhodnutí podle části šesté o.
s. ř. nebo provést exekuci; 3) neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí dovoláním napadeného rozhodnutí by dovolateli hrozila závažná újma na jeho právech; 4) podle obsahu spisu není vyloučeno, že dovolání bude úspěšné; 5) odklad vykonatelnosti se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení (nedotkne se právních poměrů třetí osoby). Protože rozhodnutí soudu o tom, že se (ne)nahrazuje souhlas s vydáním předmětu úschovy je rozhodnutím, které pojmově není způsobilé svého nuceného vykonání (není tedy, pokud jde o věc samu, tzv.
exekučním titulem), není splněna podmínka pod bodem 2, aby mohlo být vyhověno návrhu žalované na odklad vykonatelnosti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto její návrh zamítl, když navíc ve vztahu k výroku odvolacího osudu o náhradě nákladů řízení (výrok III napadeného rozsudku) žalovaná žádnou argumentaci ve prospěch potřeby odkladu vykonatelnosti ani neuplatnila. Nejvyšší soud se však dále z úřední povinnosti zabýval tím, zda není namístě i bez návrhu nařídit odklad právní moci výroku I rozsudku odvolacího soudu, kdy předpoklady pro takový postup jsou (až na bod 2/, jak uvedeno výše) obdobné, jako u odkladu vykonatelnosti.
Posuzované dovolání nemá takové vady, pro něž by muselo být jako celek odmítnuto, bylo podáno včas a je subjektivně i objektivně přípustné. Závažnost újmy, která dovolateli hrozí na jeho právech, pokud by právní moc napadeného rozhodnutí nebyla odložena, se obecně poměřuje např. možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele, a to v případě, že na základě napadeného rozhodnutí (jako tzv podkladového rozhodnutí) bylo v jiném řízení vydáno odlišné rozhodnutí, které již vykonáno být může.
O tom, že úspěch dovolání nelze a priori vyloučit, lze pak uvažovat tehdy, jestliže dosavadní poznatky podle obsahu spisu umožňují (samozřejmě bez prejudice ve vztahu k vlastnímu rozhodnutí o dovolání) pravděpodobnostní úsudek ve prospěch závěru o možné důvodnosti dovoláním uplatněného dovolacího důvodu, případně ve prospěch závěru o možné existenci vad, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Podle obsahu spisu nelze prozatím vyloučit, že dovolání v uvedeném rozsahu bude úspěšné.
Je přitom zřejmé, že pokud by nedošlo k odkladu právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v jeho výroku I, mohlo by dojít na jeho základě k vydání předmětu úschovy žalobkyni, jak o tom ostatně svědčí Nejvyšším soudem vyžádané usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2024, č. j. 26 Sd 21/2023-25 (o tom, že se předmět úschovy vydává žalobkyni), které bylo napadeno odvoláním žalované, o němž dosud Městský soud v Praze jako soud odvolací (projednávající odvolání pod sp. zn. 15 Co 39/2025) nerozhodl.
Nejvyšší soud přitom vzal na zřetel jak poměrně vysokou hodnotu předmětu úschovy, tak i okolnost, že reparace stavu založeného vydáním předmětu úschovy, pokud by dovolání bylo nakonec vyhověno, by si vyžádala další náklady řízení. Kdyby nedošlo k odkladu právní moci výroku I napadeného rozsudku hrozí vznik závažnější újmy na právech žalované, přitom odložení právní moci ve výše specifikovaném rozsahu se nedotkne právních poměrů třetích osob a nepřiměřeně nezasáhne ani oprávněné zájmy žalobkyně, lze-li současně předpokládat, že Nejvyšší soud rozhodne o podaném dovolání v řádu několika týdnů.
Nejvyšší soud proto v uvedeném rozsahu odložil právní moc výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání.
V právu tak nastává stav, jako by o žalobě směřující k nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
doslovně) “právní posouzení věci odvolacím soudem, že zjištěné skutečnosti dobrou víru žalované při nabytí předmětného vozidla od neoprávněného objektivně vylučují, prost pochybení. (?) je nesprávné a spočívá v nesprávnosti tohoto právního posouzení ohledně dobré víry při nabytí motorového vozidla tak, jak to vyplývá z ustálené soudní praxe soudních autorit, jak NS ČR, tak i ÚS ČR i autorů komentáře NOZ.“ Navíc dovolatelka uvedla, že soud prvního stupně porušil ustanovení § 210 o. s. ř., když jí nebylo doručeno vyjádření žalobkyně k odvolání.
Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, a to tak, aby žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu. Rovněž byl navržen odklad vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 1. 2025, č. j. 24 Cdo 76/2025-136, rozhodl o odložení právní moci výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, do doby právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání (výrok I) a návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.
10. 2024, č. j. 13 Co 306/2024-96, zamítl (výrok II). Nejvyšší soud vzal na zřetel jak poměrně vysokou hodnotu předmětu úschovy, tak i okolnost, že reparace stavu založeného vydáním předmětu úschovy, pokud by dovolání bylo nakonec vyhověno, by si vyžádala další náklady řízení. Hrozil by vznik závažnější újmy na právech žalované. Odložení právní moci se nedotkne právních poměrů třetích osob a nepřiměřeně nezasáhne ani oprávněné zájmy žalobkyně. K podanému dovolání se vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že soudy prvního a druhého stupně rozhodly správně.
Odkázala na svá předchozí vyjádření a na obsah žalobního návrhu. Dále zdůraznila, že vlastnické právo je právními předpisy chráněno silněji než práva držitele založená na domnělém nebo neplatném právním úkonu. Pokud oprávněný vlastník včas uplatní své vlastnické právo, nemůže se držitel dovolávat své dobré víry v řádnou koupi věci od nevlastníka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako nedůvodné a aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o.
s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem v zásadě nepodléhají. Podle § 1109 písm. b) o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku. Podle § 1109 písm. c) o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil.
Podle § 1110 o. z. získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů ohledně její dobré víry při nabytí předmětného vozidla.
Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) je však z hlediska posouzení této otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Ochrana dobré víry je obecným právním principem. Občanský zákoník zastává pozitivní formulaci dobré víry (§ 992 odst. 1 věta první o. z.), podle které se poctivá držba zakládá na přesvědčení o existenci vykonávaného práva, a v případě nabytí od neoprávněného se tato dobrá víra vztahuje i na oprávnění převodce vlastnické právo převést.
Při posuzování dobré víry bude hrát především roli to, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít nabyvatel pochybnosti, že převádějící subjekt není oprávněn vlastnické právo převést. Podle toho, jakou míru zavinění je třeba nabyvateli přičíst, by měl i on sám vyvinout jistou přezkumnou aktivitu ke zjištění toho, zda je převodce vlastníkem nebo jinak oprávněným k převodu věci. Chce-li být nabyvatel považován za poctivého nabyvatele, je to přímo jeho povinností (tzv. investigativní povinnost).
Nabytí od neoprávněného je totiž zřejmě vyloučeno již v případě lehké nedbalosti (culpa levis – tj. průměrná péče starostlivého hospodáře), a proto je nutné nabyvateli jisté investigativní povinnosti uložit. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přemíra takových povinností by mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního (zejména pak obchodního) styku. Investigativní povinnost nabyvatele by však neměla být vnímána jako obecná povinnost, spíše by se měla uplatnit v případech, kde je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem (typicky při prodeji ojetých vozů a při prodeji věcí, u kterých se obvykle sjednává výhrada vlastnického práva).
Obecně je také třeba při stanovování rozsahu investigativní povinnosti nabyvatele přihlédnout ke způsobu nabytí [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, jakož i právní názor vyjádřený v Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 412–414]. Posouzení otázky, zda byla žalovaná v době uzavření kupní smlouvy se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení, kterou dovolací soud přezkoumá jen v případě, kdyby byla zjevně nepřiměřená (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, nebo ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3433/2020). Tak tomu ale v projednávané věci není. Soud prvního stupně mimo jiné dovodil, že žalovaná při nákupu předmětného vozidla nebyla vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, „že vozidlo patří společnosti Via Vespania s.r.o., když tato společnost nebyla zapsána v tzv. „malém technickém průkazu motorového vozidla“ jako vlastník ale toliko jako provozovatel. Tedy byla zjištěna existence okolnosti, která byla s to vyvolat u osoby s rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 o.
z.) pochybnost o vlastnictví k vozidlu. Žalovaná tak měla zkoumat původ vozidla, např. nahlédnutím do registru vozidel nebo vyžádáním si nabývacího titulu společnosti Via Vespania s. r. o., v době uzavření kupní smlouvy. Dobrou víru žalované neumocňuje ani skutečnost, že vozidlo měla zakoupit již 23. 4. 2020 a až do doby vydání tohoto vozidla Policii ČR dne 1. 3. 2023, užívala vozidlo jen s malým technickým průkazem, kde byl vyznačen odlišný vlastník. Žalovaná tak nevyvinula jakoukoli elementární investigativní činnost, když již z údajů z tzv. malého technického průkazu motorového vozidla“ musela mít pochybnosti o tom, že převodce byl vlastníkem, jež musely být ještě umocněny tím, že si nezajistila (nevyžádala) ani tzv. velký technický průkaz motorového vozidla“ (přesněji jde o tzv. Osvědčení o registraci vozidla část II.)“.
Lze tedy uzavřít, že odvolací soud při úvaze, zda žalovaná byla v dobré víře v oprávnění druhé strany (v projednávané věci společnosti Via Vespania s. r. o.) vlastnické právo převést, přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem na straně obou účastníků; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená. Nad rámec tohoto závěru dovolací soud poznamenává, že lze přisvědčit odvolacímu soudu i v tom, že držba žalované netrvala do 1. 3. 2023, kdy bylo vozidlo dobrovolně vydáno Policii ČR, nepřerušeně tři roky a žalovaná nemohla nabýt předmětné vozidlo ani vydržením.
Pokud dovolatelka zpochybňuje otázku dobré víry i na úrovni kritiky hodnocení důkazů nalézacím a odvolacím soudem, dovolací soud uvádí, že nezaznamenal u postupu soudů ohledně hodnocení provedených důkazů a odůvodnění toho, proč některé důkazy provedeny nebyly, žádný prvek svévole, překvapivosti či extrémního nesouladu, tedy signalizaci toho, že v posuzované věci došlo k překročení či porušení ústavních pravidel.
Namítá-li dovolatelka v dovolání vadu řízení spočívající v tom, že ji soud prvního stupně nezaslal vyjádření k odvolání žalobkyně ve smyslu ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Odtud plyne, že se odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) v hranicích otázek formulovaných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) od závěrů rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání tak nebylo ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, což se promítlo v jeho odmítnutí ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Doplňuje se, že právní mocí tohoto usnesení vezme za své usnesení o odkladu právní moci rozsudku odvolacího soudu, jak je popsáno výše.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.