USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. H., zastoupeného Mgr. Veronikou Kněžínkovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1569/2C, proti žalovaným 1) H. H. a 2) S. B., oběma zastoupeným Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská č. 1136/12, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 447/2021, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. října 2023, č. j. 24 Co 188/2023-116, takto:
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá. II. Žalované 1) a 2) jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 050 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Veroniky Kněžínkové, LL.M., advokátky se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1569/2C.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 24 Co 188/2023-116, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 10. 1. 2023, č. j. 7 C 447/2021-55, kterým bylo určeno, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli V. H., zemřelém dne XY (též jen „zůstavitel“), a tedy nejsou dány důvody k jeho vydědění, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě zjištění, že zůstavitel zanechal listinu o vydědění sepsanou vlastní rukou zůstavitele a vlastní rukou zůstavitele podepsanou datovanou 3. září 1999, jíž rozhodl o vydědění svého syna s odůvodněním, že tento neprojevuje o jeho osobu žádný zájem a v rozporu s dobrými mravy mu neposkytuje potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech, odvolací soud dovodil, že listina o vydědění pořízená za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (též jen „obč. zák.“), splňuje všechny formální náležitosti podle § 469a obč. zák., a že v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1777/2019 se důvody vydědění zabýval ke dni smrti zůstavitele, a to v souladu s ustanovením § 1646 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi žalobcem a zůstavitelem neexistovaly z důvodů spočívajících nikoliv na straně žalobce žádné rodinné vztahy, nebyl-li žalobce zůstavitelem nikdy nijak kontaktován, a tedy že důvody vydědění u žalobce uvedené v listině o vydědění, ani žádné jiné důvody vydědění podle právní úpravy platné ke dni smrti zůstavitele nebyly dány, a proto vydědění žalobce je neplatné.
2. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované 1) a 2) dovolání, jímž soudu předkládají k vyřešení otázky, zda po nich lze v řízení o určení dědického práva spravedlivě požadovat prokazování zájmu zůstavitele o styk s žalobcem, když zůstavitele poznaly až o několik let později, zda je soudy citovaná judikatura na projednávaný případ nepřiléhavá a zda soudy dostatečně zohlednily blízký rodinný vztah mezi klíčovou svědkyní – matkou žalobce a žalobcem při její výpovědi, a proto navrhují, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se určuje, že žalobce není zákonným dědicem po zůstaviteli, a tedy důvody k jeho vydědění byly dány, nebo aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalobce považuje dovolání žalovaných za nepřípustné, odkazuje na konstantní judikaturu dovolacího soudu k otázce nedůvodnosti vydědění dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., a proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodl, že dovolání žalovaných je nepřípustné.
4. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 24 Co 188/2023-116, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je (mimo jiné) z hlediska dovoláním napadeného závěru soudů o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem V. H. pro dlouhodobé neprojevování zájmu o zůstavitele, který by žalobce jako potomek projevovat měl (včetně posouzení existence okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění žalobce k okamžiku smrti zůstavitele), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2568/99; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2821/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014, jakož i dovolatelkami zpochybňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3992/2008, na nějž odkazoval ve svém odůvodnění také soud prvního stupně) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla (i v poměrech právní úpravy vydědění upravené v o. z., jež dopadá na projednávaný případ) posouzena jinak.
5. V části, v níž dovolatelky uplatnily jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. - vznáší-li výhrady proti hodnocení důkazů [především hodnocení věrohodnosti svědkyně navržené žalobcem (matky žalobce) a naproti tomu věrohodnosti svědkyň navržených žalovanými] soudy a v souvislosti s tím namítají-li neúplná a nesprávná skutková zjištění soudů zejména stran snahy a projevování zájmu zůstavitele o žalobce, jednak vytýkají-li soudům přenesení důkazního břemene na žalované a v souvislosti s tím mají-li za to, že soudy rozhodly na základě neunesení důkazního břemene žalovanými ohledně tvrzení o projevovaném zájmu zůstavitele k žalobci, ačkoliv neberou náležitě v úvahu, že pro posouzení otázky (ne)důvodnosti vydědění žalobce nebylo určující neunesení důkazního břemene žalobcem ani žalovanými, dospěl-li odvolací soud k závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce s odůvodněním, že „důvody vydědění žalobce uvedené v listině o vydědění, ani žádné jiné důvody vydědění podle právní úpravy platné ke dni smrti zůstavitele nebyly dány“, na základě skutkových zjištění vyplývajících z výsledků dokazování a jejich právního posouzení - dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.
6. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2023, č. j. 24 Co 188/2023-116, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. Dovolatelky v dovolání rovněž navrhly odložení právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tímto návrhem se dovolací soud nezabýval, neboť jako návrh akcesorický není projednatelný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož, jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí).
8. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2024
JUDr. Roman Fiala předseda senátu