USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve
věci dědictví po zůstaviteli J. H., zemřelém dne XY, za účasti 1) Z. H.
(pozůstalého syna), zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem Praha
6, Eliášova č. 266/3, 2) V. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.),
zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č.
490/31, a 3) H. S. (právní nástupkyně závětní dědičky V. Š.), vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 634/2005, o dovolání Z. H. proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 29 Co
128/2023-640, takto:
I. Dovolání Z. H. se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24.7.2006 č. j. 27 D
634/2005-41 bylo vypořádáno společné jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š.,
rozhodnuto o obvyklé ceně zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a o čisté
hodnotě dědictví a potvrzeno, že veškerý majetek patřící do dědictví nabyla
manželka zůstavitele V. Š. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že
zůstavitel učinil dvě závěti pořízené notářskými zápisy ze dne 20.5.1997 a
15.6.2004, přičemž v pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť předchozí,
zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou manželku V.
Š. Protože syn zůstavitele Z. H. namítl absolutní neplatnost závěti ze dne
15.6.2004, soud prvního stupně usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D
634/2005-32 odkázal Z. H. k podání žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem
a účastníkem dědického řízení“. Za situace, kdy Z. H. žalobu ve stanovené
lhůtě nepodal (§ 175k odst. 2 o. s. ř.), soud prvního stupně dále pokračoval v
řízení „bez zřetele na tohoto dědice (pozůstalého syna)“ a potvrdil nabytí
dědictví manželce zůstavitele V. Š.
2. Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal Z. H. odvolání a
také dne 21.12.2007 žalobu na obnovu řízení, která byla pravomocně zamítnuta s
tím, že (jak konstatoval Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne
30.8.2012 č. j. 21 Cdo 3749/2010-96, kterým rozhodoval o dovolání Z. H.)
žalobu na obnovu řízení lze podat jen proti takovému rozhodnutí soudu, které je
pravomocné; napadené rozhodnutí soudu prvního stupně však doposud nenabylo
právní moci, protože nebylo pozůstalému synovi doručeno.
3. K odvolání Z. H. pak Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.5.2014
č. j. 24 Co 100/2014-80 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že
nepostupoval správně, jestliže po marném uplynutí lhůty stanovené pozůstalému
synovi k podání žaloby podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. již dále s
pozůstalým synem nejednal, dědictví projednal jen s pozůstalou manželkou V. Š.,
jíž dědictví jako jediné dědičce bez dalšího potvrdil, a napadené usnesení ani
pozůstalému synovi nedoručil. Soud prvního stupně zcela přehlédl, že pozůstalý
syn Z. H. ve svém podání ze dne 2.12.2005 namítl nejen absolutní neplatnost
závěti ze dne 15.6.2004 z důvodu, že zůstavitel trpěl při jejím pořízení
duševní chorobou, ale též v něm výslovně uvedl, že trvá jako neopomenutelný
dědic na relativní neplatnosti závěti podle ustanovení § 479 obč. zák. Za této
situace podle názoru odvolacího soudu samotná skutečnost, že pozůstalý syn
nepodal žalobu, kterou by se domáhal posouzení absolutní neplatnosti závěti,
„nemůže mít za následek jeho úplné vyloučení z dědického práva“, neboť v
důsledku uplatněné námitky relativní neplatnosti závěti „neztratil svoje
postavení jako neopomenutelného dědice ve smyslu § 479 obč. zák.“. Jeho
neopomenutelný podíl (jako zletilého potomka) činí podle ustanovení § 479 obč.
zák. jednu polovinu jeho dědického podílu ze zákona, tj. jednu čtvrtinu
dědictví, a proto „je povolán dědit, tzn. že jej lze důvodně považovat za
dědice i poté, kdy žalobu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. nepodal“, a nadále tak
zůstává účastníkem dědického řízení se všemi odpovídajícími právy i povinnostmi.
4. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co usnesením ze dne 18.11.2014 č. j.
27 D 634/2005-101 rozhodl, že z důvodů úmrtí pozůstalé manželky V. Š. ke dni
30.8.2007 bude v dědickém řízení na jejím místě pokračováno s jejími právními
nástupkyněmi V. S. a H. S.) usnesením ze dne 15.12.2014 č. j. 27 D 634/2005-108
rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a jeho manželky V. Š., určil
obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví
a potvrdil, že veškerý majetek patřící do dědictví nabývají manželka
zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin (3/4) a pozůstalý syn v podílu jedné
čtvrtiny (1/4). Soud prvního stupně za situace, kdy „dohoda o vypořádání
dědictví mezi účastníky nebyla možná“, vycházeje ze závazného právního názoru
odvolacího soudu potvrdil nabytí dědictví oběma účastníkům podle jejich
zákonných dědických podílů.
5. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.3.2015 č.
j. 24 Co 42/2015-150 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v první řadě odmítl námitku odvolatele,
že soud prvního stupně opomenul poučovací povinnost ve smyslu ustanovení § 118a
o. s. ř. a nesplnil požadavky ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř, jestliže
pozůstalého syna neupozornil na to, že s marným uplynutím lhůty stanovené k
podání žaloby je spojen následek, že „soud bude v dědickém řízení pokračovat
bez zřetele na tohoto dědice“. Podle názoru odvolacího soudu „není soud povinen
poučovat účastníka o tom, jak zní zákon“, a navíc „poučovací povinnost soudu
dle § 118a o. s. ř. se uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv nesporném dědickém
řízení“. Odvolací soud však přihlédl k tomu, že pozůstalý syn ve svém odvolání
uplatnil požadavek, aby byla v jeho prospěch do dědictví započtena částka
250.000 Kč, kterou vydal na rekonstrukci (zhodnocení) nemovitosti (družstevního
bytu), která je předmětem pozůstalosti. Tato tvrzená investice pozůstalého syna
je novou skutečností, která nebyla soudu prvního stupně známa v době jeho
rozhodování, a kterou bude nezbytné řešit v dalším řízení.
6. Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co dovolání pozůstalého syna ze dne
2.2.2015 a ze dne 6.8.2015 podaná proti usnesením Městského soudu v Praze ze
dne 30.5.2014 č. j. 24 Co 100/2014-80 a ze dne 31.3.2015 č. j. 24 Co
42/2015-150 byla pro opožděnost pravomocně odmítnuta a jeho následně podaná
žaloba pro zmatečnost proti usnesení Městského soudu ze dne 19.7.2018 č. j. 24
Co 252/2017-176 byla pravomocně zamítnuta) usnesením ze dne 15.12.2022 č. j. 27
D 634/2005-559 opětovně rozhodl o vypořádání společného jmění zůstavitele a
jeho manželky V. Š. (výrok I.), určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku, výši
jeho dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok II.), potvrdil, že veškerý majetek
patřící do dědictví nabývají manželka zůstavitele V. Š. v podílu tří čtvrtin a
pozůstalý syn v podílu jedné čtvrtiny (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení
(výroky IV., V. a VI.). Soud prvního stupně opětovně za situace, kdy dědicové
dědictví neodmítli a uzavření dohody o vypořádání dědictví nebylo možné,
postupem podle ustanovení § 483 obč. zák potvrdil nabytí dědictví těm, jejichž
dědické právo bylo prokázáno. V první dědické skupině přicházeli v úvahu podle
ustanovení § 473 obč. zák. k dědění stejným dílem pozůstalá manželka V. Š. a
pozůstalý syn Z. H. Vzhledem k relativní neplatnosti závěti, kterou namítl
pozůstalý syn, jemuž (jako neopomenutelnému zletilému dědici) se musí dostat z
dědictví aspoň jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, činí „vzájemný
poměr čisté hodnoty dědických podílů jednotlivých dědiců: poz. manželka – 3/4,
poz. syn – 1/4“.
7. K odvolání Z. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 26.10.2023 č.
j. 29 Co 128/2023-640 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud po posouzení obsahu závěti ze dne 15.6.2004 dospěl ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že formulace závěti „pokud by závětní dědička z
jakéhokoli důvodu dědictví nenabyla, odkazuji veškerý majetek svému synovi…“,
je ustanovením náhradního dědice. Povolání náhradního dědice – jak odvolací
soud dále zdůraznil – „je a bylo v závětech obvyklé a počítá s ním i současný
občanský zákoník č. 89/2012 Sb. v ust § 1507 až § 1511“. Náhradní dědic
přichází v úvahu např. tehdy, když se závětní dědic smrti zůstavitele nedožije,
nebo když je nezpůsobilý dědit. V projednávané věci je podle názoru odvolacího
soudu „podstatné, že za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. se
nabývalo dědictví podle § 460 obč. zák. smrtí zůstavitele, v daném případě k
datu úmrtí zůstavitele dne XY“. V té době obmyšlená (univerzální závětní
dědička) pozůstalá manželka V. Š. žila. Skutečnost, že později v průběhu
dědického řízení zemřela, a to dříve, než jí bylo nabytí dědictví potvrzeno,
„nemění nic na tom, že dědictví dne XY nabyla“. Její dcery nebyly dcerami
zůstavitele, proto vystupují v řízení po zůstaviteli jen na místě závětní
dědičky V. Š. jako její právní nástupci, po zůstaviteli přímo nedědí. Podle
závětí tak bude dědictví potvrzeno zemřelé dědičce, která zůstavitele přežila,
a pozůstalému synovi jako neopomenutelnému dědici bude potvrzen jeho dědický
podíl vyplývající z ustanovení § 479 obč. zák.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal dovolání pozůstalý syn
Z. H. (k doplnění dovolání podanému po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §
240 o. s. ř. dovolací soud nepřihlížel). Vytkl odvolacímu soudu, že chybně
posoudil otázku hmotného práva, zda ustanovení náhradního dědice vylučuje
transmisi, tzn. zda ustanovení dovolatele jako náhradního dědice vylučuje
přechod dědického práva na právní nástupkyně závětní dědičky V. Š. a dědicem po
zůstaviteli se stává náhradní dědic (dovolatel). Podle názoru dovolatele nelze
ustanovení § 460 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle kterého se dědictví
nabývá smrti zůstavitele, automaticky bez dalšího aplikovat na dědické
náhradnictví. Zdůraznil, že náhradník (substitut) nastupuje na místo primárního
dědice (instituta), pokud v případech uvedených v závěti institut nedědí. Kdyby
se při posuzování, zda nastupuje substitut místo instituta, automaticky
vycházelo z toho, že dědic nabývá dědictví smrtí zůstavitele, znamenalo by to,
že institut dědí vždy, když přežije zůstavitele. Tak tomu ale podle mínění
dovolatele není. Podle judikatury je nesporné, že náhradník nastupuje i v
případě, kdy primární dědic dědictví odmítne nebo kdy je dědicky nezpůsobilý. Protože k odmítnutí dědictví dochází až po smrti zůstavitele, znamená to, že v
průběhu dědického řízení po zůstaviteli (nikoli před jeho smrtí) nastane
skutečnost, na základě které dědí místo primárního dědice náhradní dědic. Obdobně v případě dědické nezpůsobilosti může dojít k zavrženíhodnému jednání
dědice proti zůstavitelově poslední vůli i po smrti zůstavitele. V tomto
případě ke dni smrti zůstavitele dědic (institut) nebyl dědicky nezpůsobilý, a
proto kdyby se otázka náhradnictví posuzovala pouze ke dni smrtí zůstavitele
bez zřetele ke skutečnostem nastalým poté, náhradník by se dědicem nestal,
protože institut by dědictví nabyl ke dni smrti zůstavitele. Podle názoru
dovolatele se stejným způsobem má posuzovat i situace, kdy institut sice
přežije zůstavitele, ale zemře před rozhodnutím o nabytí dědictví. V daném
případě závětní dědička V. Š. zůstavitele přežila, ale zemřela před právní mocí
rozhodnutí o dědictví. Ve standardním případě by došlo k dědické transmisi a na
její místo by nastoupily její dědičky. Ustanovil-li ale zůstavitel závětní
dědičce náhradníka, k transmisi nedochází a dědí náhradník (dovolatel). Ke
stejnému závěru dochází i odborná literatura. Ve velkém komentáři k občanskému
zákoníku (Fiala, R., Drápal, L., Občanský zákoník IV. Dědické právo (§
1475-1720). Komentář, 2. vydání. C.H.Beck, Praha 2022) je u ustanovení § 1479
(str. 26) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, jestliže transmitent
dědictví platně odmítne nebo jestliže zůstavitel povolal transmitentovi
náhradníka“. Obdobně v komentáři k občanskému zákoníku (Beran, V., Petrov, J.,
Výtisk, M., Občanský zákoník. Komentář. C.H.Beck, Praha 2017) je u ustanovení §
1479 (str. 1455) uvedeno: „Přechod dědického práva nenastane, povolal-li
zůstavitel svému dědici (transmitentovi) náhradníka, nebo odmítne-li dědic
platně dědictví“. Citované komentáře se sice vztahují k občanskému zákoníku č.
89/2012 Sb., nicméně podle mínění dovolatele „princip věci, tj. zda ustanovení
náhradníka vylučuje transmisi, je shodný s předchozí úpravou dle zákona č. 40/1964 Sb.“. Kromě toho dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně
posoudil také otázku procesního práva, zda výrok usnesení podle ustanovení §
175k odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat i údaj o tom, že „nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k
odst. 2 poslední věta o. s. ř), a jaké má neuvedení tohoto údaje následky na
procesní postavení odkázaného účastníka. Uvedenou otázku odvolací soud řešil v
předešlém usnesení ze dne 31.3.2015, č. j. 24 Co 42/2015-150, ve kterém dospěl
k závěru, že „poučovací povinnost soudu dle ustanovení § 118a o. s. ř. se
uplatňuje v řízení sporném, a nikoliv v nesporném dědickém řízení a že soud
není povinen poučovat účastníka o tom, jak zní zákon, tj. o tom, že není-li
žaloba dle § 175k odst. 2 o. s. ř. podána, soud pokračuje v řízení bez zřetele
na dědice, který měl žalobu podat, resp. bez zřetele na jeho námitky“. Podle
názoru dovolatele by však výrok usnesení soudu podle § 175k odst. 2 o. s. ř. měl obsahovat všechny pro účastníka podstatné informace, tedy i poučení o
závažných následcích nepodání žaloby. Názor odvolacího soudu, že se poučovací
povinnost nevztahuje na nesporné dědické řízení, nemá oporu v zákoně a je i v
rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 940/2004). Vzhledem k uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
9. Účastnice 2) a 3) se k dovolání nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu – dále jen „o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání.
11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
13. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1
a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že
zůstavitel, který zemřel dne XY, zanechal dvě závěti pořízené notářskými zápisy
ze dne 20.5.1997 a 15.6.2004. V pozdější závěti, kterou byla zrušena závěť
předchozí, zůstavitel ustanovil jedinou dědičkou veškerého svého majetku svou
manželku V. Š. s tím, že „pokud by jeho manželka dědictví po něm z jakéhokoli
důvodu nenabyla, odkázal veškerý majetek svému (jedinému) synovi Z. H.“.
Protože syn zůstavitele Z. H. na základě tvrzení, že zůstavitel trpěl duševní
chorobou, namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 15.6.2004, soud prvního
stupně ho usnesením ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 odkázal k podání
žaloby proti V. Š. o určení, že „je dědicem a účastníkem dědického řízení“. Z.
H. však žalobu ve stanovené lhůtě nepodal (§ 175k odst. 2 o. s. ř.), a platnost
závěti tak zůstala v tomto směru nezpochybněna. V průběhu dědického řízení dne
30.8.2007 pozůstalá manželka zemřela.
14. Vzhledem k tomu, že zůstavitel (J. H.) zemřel dne XY a že při dědění
se použije právo účinné (platné) v den smrti zůstavitele, řídí se dědické právo
po zůstaviteli i v současné době právní úpravou účinnou v době jeho smrti, tj.
zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále
jen „obč. zák.“), a také v řízení o dědictví v prvním a druhém stupni i v
současné době je třeba postupovat podle „dosavadních právních předpisů“, tj.
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2013 (dále jen „o. s. ř.“).
15. Za daného skutkového stavu závisí rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé mj. na vyřešení otázky hmotného práva, zda podle právní úpravy účinné
do 31.12.2013 (než nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník –
dále jen „o. z.“) nabude dědictví na místo závětního dědice, který přežil
zůstavitele, ale nedožil se skončení dědického řízení, v závěti povolaný
náhradní dědic, a dále otázky procesního práva, zda povinnou náležitostí výroku
usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. (ve znění účinném do
31.12.2013) je též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána,
pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Vzhledem k tomu, že tyto
právní otázky doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny,
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání pozůstalého syna Z.
H. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
IV. a) K náhradnictví po závětním dědici zemřelém v průběhu dědického
řízení
17. Podle ustanovení § 461 odst. 1 obč. zák. se dědí ze zákona, ze
závěti nebo z obou těchto důvodů. Nenabude-li dědictví dědic ze závěti,
nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část
dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona (§ 461 odst. 2 obč. zák.).
18. Právní úprava účinná do 31.12.2013 připouštěla pouze dva dědické
tituly, podle kterých lze nabýt dědictví: závěť a zákon (zákonná dědická
posloupnost). Pokud dědictví nebo jeho část nenabude dědic ze závěti (např.
pokud zůstavitel o svém majetku nepořídil závěť anebo pořídil jen o části svého
majetku, pokud osoba povolaná v závěti za dědice předemře zůstavitele, odmítne
dědictví apod.), jsou k dědění povoláni dědicové ze zákona, tedy fyzické osoby
v příbuzenském nebo jiném zákonem vymezeném vztahu k zůstaviteli.
19. Dovolateli lze přisvědčit, že tato (zákonem stanovená) dědická
posloupnost nemusela zůstaviteli vždy vyhovovat, neboť zůstavitel může mít z
jakýchkoli osobních důvodů zájem na tom, aby na místo dědice povolaného v
závěti, který nenabyl dědictví, nastoupila jiná osoba (jiné osoby), než které
vyplývají z ustanovení § 461 odst. 2 obč. zák. Také může mít zůstavitel
(především z praktického hlediska) zájem tom, aby v rámci jedné závěti byla
vyřešena situace, kdo (jaká osoba podle jeho výběru) bude dědit, jestliže se v
závěti povolaný dědic jeho smrti nedožije, a nemusel z tohoto důvodu sepisovat
novou závěť. Pro takové případy právní teorie (i reflektující soudní praxe)
rozeznává institut obecného náhradnictví (obecné substituce), které představuje
zůstavitelův projev vůle, že dědictví, nenabude-li jej dědic jím povolaný
(institut, původní dědic), nabude náhradník povolaného dědice (substitut,
náhradní dědic). Náhradní dědic nastupuje na místo původního dědice, a z tohoto
důvodu je dědické právo náhradního dědice shodné s dědickým právem původního
dědice a náleží mu, co bylo původnímu dědici zůstaveno ke dni smrti zůstavitele.
20. I když předešlá právní úprava (na rozdíl od současné právní úpravy
účinné od 1.1.2014) výslovně neupravovala obecné náhradnictví (naopak v
ustanovení § 478 obč. zák. prohlašovala, že jakékoli podmínky připojené k
závěti nemají právní následky), Nejvyšší soud již záhy dovodil, že podmínkami,
které ve smyslu ustanovení § 478 obč. zák. nemají právní následky, jsou pouze
takové omezení, příkazy nebo zákazy, které podle závěti mají omezit dědice ve
volné dispozici s jejich majetkem, a naopak takovou podmínkou není ustanovení
náhradního dědice (náhradních dědiců) pro případ, že by se dědic povolaný k
dědění (institut) nestal dědicem (srov. Sborník I., Nejvyšší soud o občanském
soudním řízení a řízení před státním notářstvím, SEVT Praha 1974, str. 551–2).
Judikatorně tak bylo i za předešlé právní úpravy zůstaviteli umožněno, aby v
závěti povolal náhradního dědice, tedy osobu (podle svého výběru), která podle
vůle zůstavitele nabude dědictví v případě, že se závětní dědic povolaný k
dědění nestane dědicem (nenabude dědictví).
21. V této souvislosti je ovšem třeba mít na zřeteli, že i když institut
obecného náhradnictví neměl v pozitivní právní úpravě účinné do 31.12.2013
výslovnou oporu a byl dovozován pouze prostřednictvím soudní judikatury,
neznamená to, že by bylo možno – jak to činí dovolatel – při řešení
hmotněprávní otázky, která je v této věci předmětem dovolacího přezkumu,
podpůrně vycházet z právních názorů vyjádřených v komentářích, které se
vztahují výhradně k současné právní úpravě, obsažené v zákoně č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném od 1.1.2014. Dovolatel poukazuje zejména na
komentáře k ustanovení § 1479 o. z., obsažené v díle FIALA, R., DRÁPAL, L. a
kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář, 2. vydání.
C.H. Beck, Praha 2022, s. 26, a v díle BERAN, V., PETROV, J., VÝTISK, M.,
Občanský zákoník, Komentář, C.H.Beck, Praha 2017, s. 1455., k nimž navíc
(prozatím) chybí i odpovídající soudní judikatura. Pro výklad právních otázek
týkajících se obecného náhradnictví obsaženého v závěti zůstavitele, který
zemřel před 1.1.2014, je však zásadně určující materie předešlé právní úpravy,
obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31.12.2013.
22. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že
základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, existence majetku
tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj.
dědický titul), skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem stát
se zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá
ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem vyděděna
podle ustanovení § 469a obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 10.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněný pod č. 99 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
14.6.2016 sp. zn. 21 Cdo 4047/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16.12.2016 sp. zn. 21 Cdo 486/2016).
23. K tomu, aby se určitá osoba stala dědicem (nabyla dědictví) musí být
splněny všechny uvedené předpoklady; není-li splněn, byť jen jeden předpoklad,
tato osoba se dědicem nestane (nenabude dědictví). Z toho – ve vztahu k
závětnímu dědici – vyplývá (argumentum a contrario), že osoba povolaná k dědění
ze závěti nenabude dědictví tehdy, zemře-li dříve než zůstavitel (tj. předemře
zůstavitele), stane-li se nezpůsobilou dědit (§ 469 obč. zák.), odmítne-li
dědictví (§ 463 obč. zák.), popř. je-li následným projevem poslední vůle
zůstavitele vyděděna (§ 469a obč. zák.). V těchto případech buď nastoupí pro
uvolněnou část dědictví dědici ze zákona (srov. § 461 odst. 2 obč. zák.), nebo,
byl-li v závěti povolán, nastoupí na místo původního dědice náhradní dědic.
24. Ve světle těchto závěrů je zřejmé, že pro úsudek, zda závětní dědic
bude dědit (nabude dědictví), je mj. významné, zda se závětní dědic dožil smrti
zůstavitele (zda zůstavitele přežil). Objektivně je totiž k dědění způsobilá
každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a
povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze
zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím,
že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel
zůstavitel (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2016 sp.
zn. 21 Cdo 4047/2015). Okamžik smrti zůstavitele je přitom zásadní i z hlediska
okamžiku nabytí dědictví. Právní úprava účinná do 31.12.2013 stojí na zásadě,
že „dědictví se nabývá smrtí zůstavitele“ (srov. § 460 obč. zák.). Z této
zásady – kterou přiléhavě akcentuje i odvolací soud – vyplývá, že pro nabytí
dědictví (nejen) závětním dědicem je třeba, aby se v závěti povolaný dědic
dožil dne, kdy zůstavitel zemřel (tj. aby v den smrti zůstavitele byl naživu);
podmínkou nabytí dědictví závětním dědicem není, aby se dožil i skončení
dědického řízení pravomocným usnesením soudu.
25. Ve prospěch opačného názoru nelze úspěšně namítat, že podle ustálené
judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
22.2.2018 sp. zn. 21 Cdo 1887/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.11.2015
sp. zn. 21 Cdo 503/2015 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.12.2008 sp.
zn. 21 Cdo 5145/2007, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2009) k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nedochází jen
na základě smrti zůstavitele, nýbrž že právní úprava dědického práva vychází z
principu ingerence státu při nabývání dědictví. To znamená mimo jiné, že
dědictví se sice nabývá smrtí zůstavitele (s účinností ke dni smrti
zůstavitele), ale jen tehdy a v takové podobě, jak to vyplývá z usnesení o
dědictví, jímž se dědické řízení končí (srov. § 481 a násl. obč. zák., § 175q
o. s. ř.). Z hlediska okamžiku nabytí dědictví je ovšem podstatné, že bez
ohledu na to, jaká uplynula doba od smrti zůstavitele, se tímto usnesením o
dědictví pouze (zpětně) deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti
zůstavitele, neboli – řečeno jinak – tímto usnesením se toliko potvrzují právní
vztahy, které vznikly (a existovaly) již ke dni smrti zůstavitele.
26. Dožil-li se tedy závětní dědic dne smrti zůstavitele, pak je
odůvodněn závěr, že ke dni smrti zůstavitele nabyl dědictví, k němuž byl
povolán v závěti. Nabytí dědictví závětním dědicem (institutem, původním
dědicem) pak znamená, že se povolání náhradního dědice (substituta) již nemůže
uplatnit a náhradnictví zanikne. Na místo zemřelého dědice, který v průběhu
dědického řízení (tj. v době od jeho zahájení do pravomocného skončení) v
důsledku své smrti ztratil způsobilost být účastníkem řízení, nastoupí podle
ustanovení § 107 o. s. ř. jeho dědicové jako procesní nástupci, kteří z
hlediska hmotněprávního vstupují do dědických nároků zemřelého dědice.
27. Uvedený závěr podporuje i letitá ustálená judikatura, která řeší
(předešlou právní úpravou rovněž neřešenou) situaci, kdy dědic přežije
zůstavitele, ale zemře v průběhu dědického řízení ještě před vyjádřením, zda
dědictví odmítá (resp. před uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví). V takovém
případě přechází právo odmítnout dědictví na jeho dědice, který se potom
postupem podle ustanovení § 107 o. s. ř. stane jeho procesním nástupcem,
případně, je-li dědiců více, jeho procesními nástupci (srov. Sborník IV.,
Nejvyšší soud o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím,
SEVT Praha, str. 822, a rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.2.1978 sp.
zn. 4 Cz 4/78). Toto řešení, které bylo do 31.12.2013 dovozováno pouze
judikaturou, ostatně převzala i současná právní úprava (srov. § 1488 o. z.). S
ohledem na závěry citované judikatury nelze dovodit přechod práva odmítnout
dědictví, které svědčilo zemřelému závětnímu dědici, na náhradního dědice,
byl-li v závěti povolán. Okolnost, že závětní dědic zemře později (poté, co
dědictví neodmítl, nebo naopak odmítl) na tomto procesním nástupnictví po
zemřelém dědici ničeho nemění; má to za následek pouze to, že jeho dědicové
(procesní nástupci) jsou projevem vůle zemřelého dědice (směřujícímu k přijetí
či odmítnutí dědictví) vázáni (musí přijmout stav řízení, jaký tu je) a
vstupují do dědických nároků zemřelého dědice bez dalšího, a náhradnictví se
opět neuplatní (zanikne).
28. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že pokud se v závěti
povolaná dědička V. Š. dožila smrti zůstavitele (přežila ho o více než 2 roky),
stala se jeho dědičkou a ke dni smrti zůstavitele (tj. XY) nabyla dědictví.
Náhradnictví pozůstalého syna Z. H. se tak v důsledku nabytí dědictví V. Š. již
nemohlo uplatnit a zaniklo. Odvolacímu soudu proto nelze důvodně vytýkat jeho
závěr, že i když (závětní) dědička V. Š. „v průběhu dědického řízení zemřela“,
přesto „dědictví dne XY nabyla“, neboť „k datu úmrtí zůstavitele žila“. Názor
dovolatele, že v daném případě měl na místo závětní dědičky nabýt dědictví v
závěti povolaný náhradní dědic (dovolatel), proto není správný.
IV. b) K povinným náležitostem usnesení soudu podle ustanovení § 175k
odst. 2 o. s. ř.
29. Správným dovolací soud neshledává ani názor dovolatele, že povinnou
náležitostí výroku usnesení soudu podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. je
též poučení o tom, že „nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v
řízení bez zřetele na tohoto dědice“.
30. Podle ustanovení § 175k odst.1 o. s. ř., jestliže někdo před
potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice,
který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná
dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
31. Podle ustanovení § 175k odst.2 o. s. ř., závisí-li však rozhodnutí o
dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po
marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně
pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu.
Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto
dědice.
32. Z citovaných ustanovení vyplývá, že postup podle ustanovení § 175k
odst. 1 o. s. ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o
rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na
právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k
tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost
objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §
175k odst. 2 o. s. ř. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se
pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí
směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími
rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu
komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení
dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné,
vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví
jako méně pravděpodobné, aby své právo ve stanovené lhůtě uplatnil žalobou.
Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může (ještě před
uplynutím původně stanovené lhůty) prodloužit (§ 55 o. s. ř.), nemůže jí však
prominout. Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo
jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (anebo podá žalobu opožděně),
má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí § 175k odst. 2 věta
třetí o. s. ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Tento
následek přitom nastane, jak již v minulosti dovodil dovolací soud, pouze v
případě, že usnesení, kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby,
splňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.7.2004 sp. zn. 30 Cdo 493/2004,
uveřejněný pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 2431/2005 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.4.2005 sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný
v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005).
33. Ze zmíněných rozhodnutí dovolacího soudu se současně podává, že
výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o. s. ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. umožňuje odkázat
dědice, aby žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v
závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že
žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných)
není dědicem po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou
pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány),
představují jen posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen
v důvodech rozhodnutí. Ve výroku usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s.
ř. musí soud také určit k podání žaloby lhůtu. Jiné náležitosti, které musí
výrok usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř. obsahovat,
výše citovaná judikatura dovolacího soudu nezmiňuje. Tyto požadavky dosavadní
judikatury na (povinné) náležitosti usnesení podle ustanovení § 175k odst. 2 o.
s. ř. se dovolacímu soudu i nyní – přes námitky dovolatele – jeví jako
dostatečné a korektní.
34. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že občanský soudní řád
předvídá více situací, kdy s neprovedením procesního úkonu, k němuž je účastník
vyzýván usnesením soudu, jsou spojeny pro účastníka nepříznivé důsledky. Jen v
některých z nich však zákon výslovně stanoví (požaduje), že „o tomto následku
musí být účastník poučen“ (srov. např. § 43 odst. 2, § 114b odst. 5 nebo § 337e
odst. 3 o. s. ř.). Zde potom lze dovozovat, že jde o povinnou náležitost
usnesení soudu. Tento požadavek však v ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř.
chybí, proto z jeho znění nelze dovodit, že by výrok usnesení soudu měl (musel)
obsahovat též poučení o následku nepodání žaloby. Byť se tedy odvolací soud v
této souvislosti ne zcela přiléhavým způsobem vyjádřil k poučovací povinnosti
soudu, jeho závěr o tom, že absence poučení ve výroku usnesení soudu prvního
stupně ze dne 16.1.2006 č. j. 27 D 634/2005-32 neznamená, že by s nepodáním
žaloby ve stanovené lhůtě nemohl nastat následek předvídaný v třetí větě
ustanovení § 175k odst. 2 o. s. ř., je v souladu se zákonem.
35. Protože – jak vyplývá ze shora uvedeného – napadené usnesení
odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správné, a
protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v
ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v
§ 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
pozůstalého syna Z. H. podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
36. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle
ustanovení § 128 z. ř. s. Neshledal okolnosti ani důvody, pro které by měla
platit výjimka ze základního pravidla pro rozhodování o náhradě nákladů řízení
o pozůstalosti, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu