KSCB 28 INS XY
42 ICm XY
24 ICdo 20/2019-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana
Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy ve věci
žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem
Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova č. 1934/12, proti
žalovanému JUDr. Jiřímu Vlasákovi, se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2,
IČO 73456837, jako insolvenčnímu správci dlužnice J. M., zastoupenému Mgr.
Ondřejem Koláčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova č. 1518/2,
o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci
dlužnice J. M., se sídlem v XY, IČO XY, vedené u Krajského soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS XY, o dovolání žalobce proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2018, č. j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB
28 INS XY), takto:
Právní moc rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2018, č. j. 42 ICm
XY, 101 VSPH XY (KSCB 28 INS XY), se odkládá až do právní moci rozhodnutí o
dovolání podaném v této věci.
Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne
27.9.2018, č.j. 42 ICm XY, 101 VSPH XY (KSCB 28 INS XY), je dovolatel závažně
ohrožen ve svých právech a že odklad právní moci tohoto rozhodnutí se nedotkne
právních vztahů třetích osob, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §
243 písm.b) o.s.ř. odložil jeho právní moc.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2019
JUDr.
Roman Fiala
předseda senátu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Odvolacímu soudu
zejména vytýká, že ve svých právních závěrech o zdánlivosti právního jednání
(kupní smlouvy) vycházel pouze z „neprokázaných pohnutek a motivů účastníků
smlouvy, které nejsou v tomto jednání vůbec vyjádřeny“, což „zcela popírá
základní zásadu autonomie vůle“. Jestliže obě strany smlouvy „sledovaly
uzavření kupní smlouvy, jejímž účinkem je převod vlastnického práva“, a z
okolností, za nichž byla dne 6. 12. 2014 kupní smlouva uzavřena, nevyplývá, že
„by strany nechtěly, aby tento účinek nastal“, není důvodu pochybovat o
vážnosti jejich vůle. Na tom podle názoru dovolatele ničeho nemění ani
skutečnost, že „předmět koupě se mohl jevit z pohledu soudu s ohledem na
následné kroky žalobce (dovolatele) pro něj jako nevyužitelný“. Závěr o
„nevážnosti vůle“ při nabytí vlastnického práva, dovozený z okolnosti, že
přenechal výkon užívacího práva ke strojům jinému, považuje dovolatel za „zcela
absurdní“ a má za to, že odvolací soud „zaměnil pohnutku a cíl právního jednání
účastníků kupní smlouvy na straně jedné a otázku vážnosti jimi projevené vůle
na straně druhé“. Z uvedených důvodu navrhl, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí „ve spojení“ s rozhodnutím soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc
soudu prvního stupně k novému projednání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v
rozhodném znění (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost
skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že dne 6. 12. 2014 uzavřel žalobce s dlužnicí, zastoupenou jednatelkou M. M., kupní smlouvu o
převodu předmětných strojů (dále jen „kupní smlouva“) za celkovou kupní cenu
211.750,- Kč, jejíž splatnost byla stanovena ke dni 31. 12. 2017 a jež byla
uhrazena postupně dne 6. 11. 2015 ve výši 70.000,- Kč a dne 21. 12. 2015 ve
výši 141.750,- Kč.
Podle odborného stanoviska „znaleckého ústavu“ APOGEO ze dne
27. 3. 2015 se tržní cena strojů pohybovala „rámcově v trojnásobné výši“. Po
uzavření kupní smlouvy dlužnice uzavřela zástavní smlouvu k zajištění svých
povinností ze smlouvy o úvěru poskytnutého společností Business Money, a.s.,
přičemž předmětem zástavy byly mimo jiné i převedené stroje. Rovněž z dalších
právních jednání (úvěrových smluv se společností Amelia Money, s.r.o.) vyplývá,
že dlužnice „ujišťovala“ i nadále své věřitele o svém vlastnickém právu ke
strojům, které již měly být ve vlastnictví žalobce. Za tohoto skutkového stavu bylo v projednávané věci pro rozhodnutí odvolacího
soudu stěžejní vyřešení otázky, zda neplatnost kupní smlouvy lze dovodit na
základě ujednání o výši a splatnosti kupní ceny a následného nakládání s
předmětem kupní smlouvy. Protože tato otázka nebyla v rozhodovací činnosti
dovolacího soudu v dotčených souvislostech beze zbytku vyřešena, dospěl
Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Podle ustanovení § 225 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenčního zákona) [ve znění, jež od zjištění úpadku dlužnice nedoznalo
změn, pro věc rozhodném], osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do
soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný
důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u
insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z
majetkové podstaty (odstavec 1). Žaloba musí být podána proti insolvenčnímu
správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo
doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je
zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu
(odstavec 2). Nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do
soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu
zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl (odstavec 3). Judikatura dovolacího soudu k výkladu § 225 insolvenčního zákona je ustálena v
tom, že i v poměrech insolvenční úpravy patří k předpokladům, za nichž může
soud vyhovět žalobě o vyloučení majetku z majetkové podstaty podle § 225 odst.
1 insolvenčního zákona (excindační žalobě), to, že:
1/ označený majetek byl insolvenčním správcem příslušného dlužníka vskutku
pojat do soupisu majetkové podstaty dlužníka,
2/ vylučovací žaloba podaná osobou odlišnou od dlužníka došla soudu nejpozději
do 30 dnů ode dne, kdy této osobě bylo doručeno vyrozumění insolvenčního
správce o soupisu majetku, k němuž tato osoba uplatňuje právo vylučující soupis
(k tomu dlužno dodat, že osoba, která tvrdí, že označený majetek do majetkové
podstaty nepatří, může podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda jí bylo
doručeno vyrozumění o soupisu tohoto majetku do majetkové podstaty dlužníka). Legitimace k podání vylučovací žaloby je dána již tím, že věc byla insolvenčním
správcem zařazena (zapsána) do soupisu podstaty,
3/ žalovaným je insolvenční správce,
4/ v době, kdy soud rozhoduje o vyloučení majetku, trvají účinky rozhodnutí o
úpadku a sporný majetek je nadále sepsán v majetkové podstatě (nebyl v mezidobí
ze soupisu majetku vyloučen),
5/ osoba, která se domáhá vyloučení majetku ze soupisu, prokázala nejen to, že
tento majetek neměl (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu
zařazen, nýbrž i to, že „právo, které vylučovalo zařazení majetku do soupisu,
svědčí jí“ nebo že „tu je jiný důvod, pro který neměl být majetek zahrnut do
soupisu“ (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 683/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 116, ročník 2016). Jelikož o splnění prvních čtyř předpokladů nebylo v dané věci sporu, zabýval se
dovolací soud dále tím, zda je naplněn pátý předpoklad (zda dovolateli svědčí k
sepsanému majetku silnější právo než dlužnici, jelikož se měl stát jeho
vlastníkem). Vzhledem k tomu, že předmětná kupní smlouva byla uzavřena dne 6.12.2014,
posuzovanou věc je třeba posoudit podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“). Podle ustanovení § 2079 o.z. se kupní smlouvou prodávající zavazuje, že
kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické
právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu
kupní cenu (odstavec 1). Neplyne-li ze smlouvy nebo zvyklostí něco jiného, jsou
prodávající a kupující zavázáni splnit své povinnosti současně (odstavec 2). V projednávané věci žalobce uzavřel s dlužnicí dne 6.12.2014 kupní smlouvu,
kterou odvolací soud posoudil jako zdánlivé právní jednání podle ustanovení §
552 o.z., neboť podle jeho názoru nebyla zjevně projevena vážná vůle převést
vlastnictví k předmětným strojům na žalobce. Vycházel přitom ze skutkového
stavu zjištěného soudem prvního stupně. Žalobce pak v dovolání (mimo jiné)
vznáší námitku, že „odvolací soud zaměnil pohnutku a cíl právního jednání
účastníků kupní smlouvy na straně jedné a otázku vážnosti jimi projevené vůle
na straně druhé“. Tato námitka je důvodná. Právní jednání je projevem vůle zaměřeným na vyvolání právních následků.
Zaměřit se na vyvolání právních následků znamená, že jednající chce svým
projevem vůle způsobit odpovídající právní následky, tedy že projevuje vůli
proto, aby takové právní následky vyvolal. Projev vůle, který není zaměřen na
vyvolání právních následků, není právním jednáním, byť by jinak jeho znaky
naplňoval. Nemá-li jednající vůli způsobit právní následky, tedy nechce-li, aby
jeho jednání vyvolalo následky, které jsou obsaženy v projevu vůle, není
projevená vůle vážná [srov. Lavický a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§
1-654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1969]. Přestože kupní smlouva byla uzavřena za „neobvyklých“ podmínek, s ohledem na
stanovenou dobu splatnosti (více jak tři roky) a výši kupní ceny, která byla
podle znaleckého posudku trojnásobně nižší než tržní cena předmětných strojů,
lze z tohoto právního jednání mezi žalobcem a dlužnicí dovodit, že jejich vůle
směřovala k převedení vlastnického práva ke strojům na žalobce, strany smlouvy
tedy projevily vůli způsobit právní následek obsažený v projevu jejich vůle
(převod práva) a uzavřenou kupní smlouvu proto nelze s ohledem na výše uvedené
posoudit - jak nesprávně učinil odvolací soud – jako zdánlivé právní jednání
podle ustanovení § 552 o.z. Kupní smlouvu uzavřenou mezi žalobcem a dlužnicí je nicméně třeba - jak správně
učinil soud prvního stupně - posoudit také z hlediska okolností, za kterých
byla uzavřena, a případných „pohnutek či cílů“ jednajících, které sice nemusely
být projeveny navenek, nemají vliv na vážnost projevené vůle a samy o sobě
nepředstavují vadu právního jednání, ale jsou způsobilé vyvolat jiné právní
následky, tj. neplatnost takového právního jednání. Podle ustanovení § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního
jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a
zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání
zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V projednávané věci soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že kupní smlouva ze dne 6. 12. 2014 byla uzavřena „v úmyslu do budoucna
zkrátit věřitele“ dlužnice, na jejíž majetek byl dne 1. 12. 2016 (tj. necelé
dva roky po uzavření kupní smlouvy) prohlášen konkurs. V rozhodnutí, jež měl
odvolací soud za věcně správně, uvedl, z jakých důvodů shledal výpovědi žalobce
a jednatelky dlužnice nevěrohodnými. Jestliže smluvní strany učinily právní
jednání ve společném úmyslu zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů
jedné z nich (dlužnice), je takový záměr důvodem absolutní neplatnosti tohoto
právního jednání pro rozpor se zákonem podle ustanovení § 588 o.z. (srov. také
právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 1027/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, ročník 2009). Tento závěr, jakkoliv přijatý při výkladu § 19 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, se ustáleně prosazuje i v insolvenčních
poměrech (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2016,
sp. zn. 29 ICdo 83/2015).
V posuzovaném případě bylo zjištěno zejména, že kupní cena byla stanovena v
několikanásobně nižší výši, než činila tržní cena, že splatnost kupní ceny byla
„neobvykle dlouhá“ (více než tři roky), že žalobce je v příbuzenském poměru k
jednatelce dlužnice M. M. a konečně také že dlužnice i po uzavření kupní
smlouvy a převodu vlastnického práva na žalobce se stroji nadále (právně)
nakládala jako s vlastními. Dovodil-li z uvedeného soud prvního stupně zjevný
úmysl účastníků smlouvy zkrátit možnost uspokojení pohledávek věřitelů
dlužnice, lze s tímto závěrem souhlasit. Namítá-li pak dovolatel, že je „zcela
absurdní“ vyvozovat takové závěry z okolnosti, že „přenechal výkon užívacího
práva ke strojům jinému“ a že „předmět koupě se mohl soudům jevit pro
dovolatele jako nevyužitelný“, odhlíží od skutečnosti, že soudy (zejména soud
prvního stupně) dospěly ke svým závěrům po zhodnocení všech provedených důkazů
a na základě všech skutkových zjištění, přičemž - jak bylo již uvedeno výše -
dovolací soud skutková zjištění soudů nižších stupňů nepřezkoumává. Závěrem lze
pouze dodat, že neplatnost podobných právních jednání, založená na závěru o
shodném úmyslu obou smluvních stran zkrátit věřitele dlužníka, se prokazuje
velmi obtížně a že k takovému závěru lze zpravidla dospět (jako v projednávané
věci) jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů. V případě, že právní jednání je neplatné (ať absolutně, nebo relativně), jeho
právní účinky vůbec nenastávají (práva a povinnosti z neplatného právního
jednání nemohou vzniknout); na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec
nebyly učiněny. Domáhá-li se tedy žalobce toho, aby ze soupisu majetkové
podstaty dlužnice byly vyloučeny předmětné stroje, k nimž své vlastnické právo
dovozuje z kupní smlouvy ze dne 6. 12. 2014, která je absolutně neplatná, pak
soudy jeho vylučovací žalobu správně zamítly. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně, je ve výsledku správný. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nebyl
v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady
nevznikly.
Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním
rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 8. 2020
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu