25 Cdo 1006/2024

25 Cdo 1006/2024-220

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: DT – Výhybkárna a strojírna, a.s., se sídlem Kojetínská 4750/6, Prostějov, IČO 46962778, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalované: Ing. Irena Votavová, se sídlem Sluneční náměstí 2583/11, Praha 5, IČO 44811772, zastoupená JUDr. Jiřím Machourkem, advokátem se sídlem Cihlářská 16, Brno, o 1 201 839 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 277/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 36 Co 90/2022-193, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2023, č. j. 36 Co 90/2022-193, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 C 277/2021-91, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 1.201.839 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že realizovala projekt technického řešení výhybek pro vysokorychlostní železniční tratě pod názvem VKVT16 (dále též jen „Projekt“) a v souvislosti s ním dne 5. 6. 2015 uzavřela se společností FIDIA Znalecká a. s. (dále jen „FIDIA“) smlouvu o posouzení nákladů výzkumu a experimentálního vývoje za rok 2014 a zpracování znaleckého posudku. Žalovaná vykonává funkci členky představenstva ve společnosti FIDIA a zároveň působí jako soudní znalkyně pro obor ekonomika, odvětví účetní evidence, se zvláštní specializací na daně – daňový systém.

Předmětem činnosti podle uzavřené smlouvy bylo zajištění součinnosti žalované při posouzení a vymezení činnosti výzkumu a vývoje v kontextu daňových úlev, což kromě jiného představovalo vypracování znaleckého posudku k ověření odečitatelné položky nákladů v účetním období roku 2014. Žalovaná v posudku konstatovala, že Projekt obsahuje veškeré potřebné náležitosti, že evidence nákladů žalobkyně splňuje požadavky pro uplatnění jako odečitatelná položka ze základu daně z příjmů a že za účetní období roku 2014 lze takto odečíst částku 9.383.407,20 Kč. Žalobkyně následně v příslušném daňovém přiznání odečitatelnou položku od základu daně uplatnila, finanční úřad však ve zprávě o daňové kontrole konstatoval, že za zdaňovací období 2014 byly zjištěny skutečnosti, které mají za následek dodatečné doměření daně ve výši 1.847.047 Kč. Nebyla uznána oprávněnost odečitatelné položky z titulu výzkumu a vývoje pro nesplnění formálních náležitostí projektu, proto musela žalobkyně finančnímu úřadu doměřenou daň uhradit.

Tímto postupem žalobkyně zabránila vzniku další škody, přičemž v souvislosti s chybně zpracovaným znaleckým posudkem ze strany žalované jí vznikla škoda v celkové výši 1.201.839 Kč. Z toho částka 1.110.341 Kč představuje část uhrazených úroků z prodlení na základě platového výměru, zbylá částka 91.498 Kč je částí uhrazeného penále vyměřeného dodatečným platebním výměrem na daň z příjmu právnických osob při zohlednění rozhodnutí ve věci prominutí příslušenství daně. Tento výpočet vzniklé škody zohledňuje skutečnost, že část doměřené daně, tj. částka 89.939 Kč, nebyla způsobena nesprávností znaleckého posudku, ale pochybením žalobkyně, která uplatnila v daňovém přiznání vyšší hodnotu daru.

Nesprávnost znaleckého posudku nepotvrzuje pouze zpráva o daňové kontrole, ale i zpráva o řešení škodné události, vypracovaná Kooperativou pojišťovnou a. s., která jako pojistitel žalované konstatovala, že žalovaná nesprávně posoudila splnění formálních požadavků stanovených zákonem na Projekt, potvrdila, že škodou vzniklou na straně žalobkyně jsou sankce vyměřené z důvodu neuznání odpočtu nákladů na výzkum a vývoj, pouze neshledala příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody.

2. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. 25 C

277/2021-91, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že smlouva o posouzení nákladů výzkumu a experimentálního vývoje za rok 2014 a zpracování znaleckého posudku byla uzavřena mezi žalobkyní a společností FIDIA, za niž smlouvu podepsala žalovaná jako členka představenstva. Žalovaná na základě samostatné smlouvy, kterou s datem 15. 5. 2015 uzavřela se společností FIDIA, vypracovala dne 26. 6. 2015 znalecký posudek, v němž na základě žalobkyní předložených dokumentů dovodila, že náklady posuzovaného Projektu lze odečíst jako odečitatelnou položku ze základu daně z příjmu.

Při následné kontrole však finanční úřad dospěl k závěru, že podmínky pro odečtení dané položky nebyly splněny pro formální vady projektu, proto doměřil žalobkyni daň z příjmu, včetně penále a úroku z prodlení. Soud dovodil, že nárok žalobkyně se neopírá o porušení smluvní povinnosti žalované ze smlouvy o posouzení nákladů výzkumu a vývoje, neuplatní se proto obecná ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu. Aplikoval však § 2950 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že poskytnutí rady, která se ukáže být nesprávnou, nezakládá bez dalšího povinnost k náhradě podle tohoto ustanovení, neboť obdobně jako v dosavadní praxi řešící odpovědnost odborníka (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3186/2010) je třeba odlišit zjevné pochybení od relevantně vyargumentovaného názoru, který následně příslušný orgán neakceptuje.

Protože žalovaná se vůči společnosti FIDIA nezavázala k odbornému posouzení Projektu, ale pouze k ověření nákladů na výzkum a vývoj a hodnotících zpráv a ke zpracování znaleckého posudku k ověření odečitatelné položky nákladů, nebylo jejím úkolem zkoumat náležitosti Projektu, ostatně jí nebyly poskytnuty veškeré podklady, a neměla tedy povědomí, jaké skutečné náklady žalobkyně na výzkum a vývoj vynaložila. Nebyla-li žalovaná o podstatných skutečnostech informována, nemohla dojít ke správnému výsledku u odečitatelné položky.

Mimoto je zřejmé, že s ohledem na neexistenci smluvního vztahu přímo mezi účastníky žalovaná nevypracovávala znalecký posudek za odměnu, kterou měla obdržet FIDIA. Není tedy splněna podmínka odpovědnosti za škodu ve smyslu § 2950 o. z., přičemž současně nebylo tvrzeno, že by snad mělo jít o úmyslné poskytnutí nesprávné informace. Mezi jednáním žalované a vznikem škody pak chybí vztah příčinné souvislosti.

3. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 36 Co 90/2022-148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a dostatečná, stejně jako závěr o nedůvodnosti žaloby. Odvolací soud poukázal na nedostatek pasivní věcné legitimace žalované, neboť smluvní vztah, v jehož rámci mělo být zajištěno vypracování posudku ohledně daňového odpočtu, existoval pouze mezi žalobkyní a společností FIDIA, která také měla za poskytnuté služby obdržet sjednanou úplatu. FIDIA sice uzavřela se žalovanou smlouvu o poskytování odborných služeb, jejímž předmětem bylo zpracování znaleckého posudku týkajícího se žalobkyně, avšak nebyl-li zde žádný smluvní vztah přímo mezi žalobkyní a žalovanou, nepřichází v úvahu odpovědnost za porušení smluvní povinnosti podle § 2913 o. z. bez ohledu na to, že žalovaná byla v daném čase členem představenstva společnosti FIDIA. Aplikovat nelze ani § 2950 o. z., neboť žalovaná jako odborník žalobkyni žádnou radu úplatně neposkytla. Žalovaná zpracovala posudek podle zadání třetí osoby, od níž obdržela odměnu za splnění závazku z této smlouvy, avšak ve vztahu k žalobkyni nárok na odměnu neměla. Je pak nerozhodné, zda v rámci posudku měly být posuzovány i formální náležitosti možnosti odpočtu nákladů výzkumu, pokud posudek v návaznosti na existující smluvní vztahy nezadávala žalobkyně žalované. Také je nerozhodné, zda žalobkyně poskytla žalované veškeré podklady a zda tu byly další okolnosti, které by i při splnění formálních předpokladů bránily uplatnění odpočtu.

4. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 30. 8. 2023, č. j. 25 Cdo 3019/2022-175, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že pro absenci smluvního vztahu mezi účastnicemi vyloučil odpovědnost žalované za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti podle § 2913 o. z., avšak pominul část věty odstavce prvního tohoto ustanovení, podle níž může být poškozeným i osoba stojící mimo smluvní vztah, jestliže smluvní ujednání mělo sloužit jejímu zájmu. S ohledem na povahu i formulaci smlouvy mezi žalovanou a společností FIDIA je zřejmé, že právě takové postavení má žalobkyně, zmiňovaná výslovně jako subjekt, v jehož prospěch bylo sjednáno vypracování posudku, k němuž se žalovaná zavázala. Protože odvolací soud potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně pouze s argumentem o absenci pasivní věcné legitimace žalované, aniž se zabýval dalšími dílčími závěry, jimiž soud prvního stupně odůvodnil zamítnutí žaloby, zejména otázkami charakteru pochybení žalované a příčinné souvislosti, a aniž tyto závěry převzal do svého rozhodnutí (odkazem na ně či ztotožněním se s nimi), nebylo namístě, aby se přezkumem těchto pro věc významných otázek zabýval dovolací soud.

5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 36 Co 90/2022-193, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že podle pokynu dovolacího soudu se na základě skutečností zjištěných soudem prvního stupně zaměřil na otázku pochybení žalované a příčinné souvislosti, v níž se však zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o její absenci. Má zato, že odpočet nákladů na výzkum a vývoj v roce 2014 by příslušný správce daně žalobkyni neuznal ani v případě, že by Projekt neobsahoval formální nedostatky, neboť žalobkyně kromě Projektu realizovala rovněž společně s dalším subjektem obdobný projekt (s názvem CESTI), který byl dotovaný a nesplňoval podmínky pro uplatnění odečitatelné položky.

Žalovaná přitom nebyla v zadání posudku ze strany společnosti FIDIA a ani ze strany žalobkyně o těchto skutečnostech informována, její odborné posouzení je tak touto absencí informací od počátku limitováno. Podle odvolacího soudu je významné, jak byl znalecký posudek žalované zadán a je také významné, jaké podklady byly žalované poskytnuty (podle znaleckého posudku to bylo vyhlášení projektu výzkumu a vývoje VKVT16 se stanovenou dobou řešení 1. 1. 2014 až 31. 12. 2016, účetní uzávěrka nákladů na výzkum a vývoj za rok 2014, členěná podle činností a doložená zaúčtovanými doklady, a roční průběžná hodnotící zpráva o výsledcích realizace projektu výzkumu a vývoje VKVT16).

Je tedy zřejmé, že posouzení možnosti odpočtu nákladů směřovalo k projektu VKVT16 a žalobkyně neměla podle zadání znaleckého posudku zohlednit projekt CESTI, byť jeho existence byla zjistitelná z účetní uzávěrky za rok 2014. Skutečnost, že cíle projektu CESTI financovaného z veřejných zdrojů a posuzovaného projektu VKVT16 jsou shodné, konstatoval až správce daně ve zprávě o daňové kontrole, žalobkyně tuto skutečnost po celou dobu daňové kontroly odmítala. Proto odvolací soud shledává pochybení žalované pouze v tom, že neodhalila formální nedostatky Projektu, nicméně i pokud by jich nebylo, nemohlo být její věcné posouzení zadaného úkolu správné, neboť jí znalecký úkol nebyl dostatečně přesně zadán tak, aby se celou záležitostí zabývala i z perspektivy projektu CESTI, který (jak uzavřel správce daně) měl shodné cíle jako posuzovaný Projekt a byl financován z veřejných zdrojů, proto odčitatelná položka byla uplatněna nesprávně.

Není zde tedy příčinná souvislost mezi pochybením žalované při hodnocení formálních otázek Projektu a vzniklou škodou. K té došlo v důsledku chybného zadání znaleckého posudku a neposkytnutí všech relevantních podkladů ze strany žalobkyně.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí spočívá na dvou otázkách řešených odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu. První

otázkou je právní posouzení podmínky příčinné souvislosti, kterou vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou např. rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2128/2020, pokud uzavřel, že pro závěr o příčinné souvislosti je rozhodující, zda by žalobkyně měla nárok na odpočet od základu daně, kdyby nebyly nedostatky ve formálních podmínkách Projektu, namísto skutečnosti, zda by škoda žalobkyni vznikla nebýt pochybení žalované, tj. skutečnosti, zda by došlo k neoprávněnému odpočtu, pokud by žalovaná ve znaleckém posudku správně uvedla, že Projekt nebyl způsobilý k odpočtu od základu daně.

Dovolatelka se domnívá, že podle odborné literatury v otázce příčinné souvislosti u § 2950 o. z. platí, že příčinná souvislost u nesprávně poskytnuté rady absentuje pouze v případě, pokud by žalobkyně, jakožto příjemce nesprávné informace, jednala stejným způsobem při znalosti skutečného stavu věci. Jinými slovy platí, že příčinná souvislost by nebyla dána pouze, pokud by žalobkyně věděla, že znalecký posudek je nesprávný, ale přesto by u správce daně uplatnila příslušný odpočet od základu daně.

Dovolatelka opětovně zdůrazňuje, že neuplatňuje nárok na náhradu škody v důsledku neprovedeného odpočtu, ale náhradu škody v důsledku doměřeného penále a úroků, které vznikly na základě uplatnění odpočtu od základu daně, na který žalobkyně neměla právo. Kdyby totiž nedošlo k pochybení žalované (a to i v případě, kdyby posuzovala odpočet pouze po stránce formální), žalobkyně by své domnělé právo na odpočet neuplatňovala a nevznikla by jí následná škoda představující úrok z prodlení a penále. Druhou právní otázkou je to, zda je přípustné, aby soud nepoučil účastníka řízení o důkazní povinnosti za situace, kdy provedl ohledně sporného tvrzení účastníkem řízení navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a z důvodu neunesení důkazního břemene by účastník nemohl být ve věci úspěšný.

V tom se odvolací soud odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, když podle judikatury dovolacího soudu mají soudy povinnost poučit účastníka řízení o důkazní povinnosti, pokud provedl ohledně sporného tvrzení účastníkem řízení navržené důkazy, jestliže jimi nedošlo k jeho prokázání a z důvodu neunesení důkazního břemene by účastník nemohl být ve věci úspěšný. Městský soud vydal napadený rozsudek, podle kterého za významnou otázku k posouzení odpovědnosti žalované považuje (ne)vědomost o projektu CESTI, přičemž žalobkyni nepoučil, že doložení účetní závěrky považoval za nedostatečné k prokázání této skutečnosti.

Jestliže tímto postupem bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces, je dána přípustnost dovolání i s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalované ukládá požadovaná platební povinnost, případně aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila opodstatněnost argumentace žalobkyně. Uplatněná dovolací námitka chybného posouzení příčinné souvislosti nemůže obstát, neboť nevychází ze skutkových zjištění opatřených odvolacím soudem. Ten uvedl, že ke škodě došlo v důsledku chybného zadání znaleckého posudku, a proto správně dovodil, že vzniklá škoda není v příčinné souvislosti s pochybením žalované, které spočívalo ve formálních vadách. Pokud jde o dovolatelkou namítané nepoučení o důkazní povinnosti, odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná měla, nebo mohla mít vědomost o projektu CESTI, nebylo tedy třeba, aby v tomto směru byla poučována o doplnění důkazních prostředků k prokázání této skutečnosti, když odvolací soud považoval tuto skutečnost za prokázanou. Navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

8. Dovolatelka k vyjádření žalované ve své replice uvedla, že judikatura k přípustnosti dovolacího přezkumu otázky příčinné souvislosti uvádí, že se musí jednat o otázku právní, nikoli skutkovou. Žalobkyně přitom spatřuje vadu napadeného rozsudku právě v nesprávném právním posouzení příčinné souvislosti, tj. ve stanovení mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Pochybení odvolacího soudu spočívá v tom, že příčinnou souvislost nepoměřoval s porušením povinnosti žalované, nýbrž s náležitostmi samotného Projektu. Pokud pak žalovaná tvrdí, že odvolací soud nepochybil, když žalobkyni neposkytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř., jelikož vědomost o projektu CESTI byla prokázána a ve vztahu ke škodě je irelevantní, jedná se o účelové tvrzení, neboť kdyby žalobkyně poučena byla, doplnila by další podklady, z kterých vyplývá vědomost žalované o tomto projektu i skutečnost, že žalobkyně po celou dobu daňové kontroly odmítala shodnost cílů projektů na základě rady žalované. Tedy by prokázala, že žalovaná musela mít veškeré relevantní podklady k tomu, aby posoudila shodnost cílů obou projektů.

9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a je přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi pochybením žalované při vypracování znaleckého posudku a škodou, která vznikla žalobkyni. Dovolání je důvodné.

10. Vztah příčinné souvislosti mezi škodní událostí a vznikem škody je jednou z podmínek, za nichž vzniká škůdci povinnost hradit újmu způsobenou jak porušením zákonné povinnosti (tzv. deliktní odpovědnost), tak smluvního ujednání (tzv. kontraktní odpovědnost) či v důsledku zákonem stanovené kvalifikované okolnosti (tzv. objektivní odpovědnost za výsledek). Jde o vztah příčiny a následku, který musí být prokázán a musí být zřejmé, že právě tvrzená příčina, za jejíž výskyt nese odpovědnost škůdce, vyvolala nepříznivý následek, jehož odčinění se domáhá poškozený. K negativnímu následku nemusí vést jediná příčina, může jich být i více, a to buď současně či postupně působících. Vyvolala-li újmu jiná příčina, než kterou způsobil škůdce, není splněna podmínka vzniku jeho odpovědnosti.

11. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda počínání škůdce (škodní událost) a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, Soubor C 5077, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514).

12. Pro takové právní posouzení je podstatné, v čem spočívá poškozeným tvrzená újma a jakou má povahu. Právě dostatečně přesné pochopení charakteru tvrzené újmy je rozhodující pro správný závěr o vlivu škodní události na následek, který se má odškodnit, respektive i na to, zda a jaké jiné okolnosti mohly být právně významnou příčinou takového následku. Proto je třeba vyjít z toho, jak vymezila žalobkyně svůj nárok v žalobě; uplatnila nárok na náhradu škody, která spočívá v částkách, které musela zaplatit na doměřené penále a úroky z prodlení od finančního úřadu.

Jde o skutečnou škodu (§ 2952 věta první o. z.), představovanou zbytečně vynaloženými náklady, tedy finanční částkou, kterou musela zaplatit proto, že na základě znaleckého posudku, který pro ni vypracovala žalovaná, uplatnila nesprávně odpočet nákladů výzkumu a vývoje na Projekt od základu daně, na který neměla právo. Tvrdí přitom, že právě posudek žalované jí měl poskytnout odbornou informaci, zda má na takový odpočet právo a může jej provést. Podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud (dovolací soud je jimi vázán, neboť jejich správnost podle § 242 odst. 3 věta první o.

s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu), směřovalo ujednání o obsahu posudku k vyjasnění této otázky, byť znalecký úkol nebyl zadán tak, aby řešil význam projektu CESTI pro možnosti daňového odpočtu nákladů Projektu. Z toho ovšem nelze dovodit, že mezi pochybením žalované, která neodhalila formální nedostatky Projektu, a zbytečně vynaloženými náklady vyvolanými nesprávně uplatněným odpočtem, není vztah příčinné souvislosti, byť důvodem pro nemožnost odpočtu byla též konkurence projektů. Jestliže totiž důvodem závěru finančního úřadu o neoprávněnosti odpočtu byly obě tyto okolnosti a zároveň podle tvrzení žalobkyně, které nebylo v průběhu řízení žádným důkazem vyvráceno, potřebovala posudek k ujištění se, že může úspěšně uplatnit daňový odpočet, je zřejmé, že pokud by z posudku vypracovaného žalovanou obdržela informaci o formálních vadách Projektu, které jej již samy o sobě diskvalifikují z možnosti této daňové úlevy, nelze vyvrátit její tvrzení, že v takovém případě by odpočet neuplatňovala, nedopustila by se nesprávnosti při plnění daňové povinnosti, a zbytečné náklady by jí tudíž nevznikly.

Pochybení žalované, jejímž úkolem bylo odhalit formální nedostatky Projektu, je tak nutně v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Formální vady Projektu nebyly odstranitelné a při vědomí jejich existence by žalobkyně odpočet neuplatnila, takže by jí nevznikly zbytečné náklady (úrok z prodlení se zaplacením vyšší daně ani penále). Okolnost, že tu byla ještě další okolnost (konkurence projektů), která vedla k témuž negativnímu výsledku pro žalobkyni, je s ohledem na povahu vzniklé škody bez významu a nepředstavuje okolnost, která by negativně zasahovala do vztahu příčinné souvislosti mezi pochybením žalované a škodou žalobkyně.

13. Závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti by se uplatnil, jestliže by předmětem řízení byl jiný nárok, například škoda spočívající v nedosažení možnosti daňového odpočtu, neboť na tento stav plynoucí z daňových předpisů neměla chyba v posudku vliv. Jestliže ovšem měl posudek žalobkyni sloužit k ujištění se, že neudělá chybu, uplatní-li odpočet od základu daně, avšak chybné posouzení formalit Projektu ze strany žalované vedlo k tomu, že žalobkyně postupovala při daňovém odpočtu nesprávně, což vyústilo v uložení povinnosti zaplatit úroky z prodlení a penále výměrem finančního úřadu, tedy ve zbytečně vynaložené náklady žalobkyně, jimž by správně podaný posudek zabránil, je vztah příčinné souvislosti dán.

14. Z toho tedy vyplývá, že je opodstatněná námitka dovolatelky o nesprávném právním určení okolností, mezi nimiž je či není dána příčinná souvislost, a že se odvolací soud v této právní otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci je tak naplněn, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozsudek tohoto soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

15. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 1. 2026

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu