25 Cdo 1024/2023

25 Cdo 1024/2023-1215

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) A. S., b) J. S., oba zastoupeni JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 11/6, Praha 2, proti žalované: DER Touristik CZ a.s., se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4, IČO 45312974, zastoupená JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 11/2007, o dovoláních žalobkyně a) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022-1141,

I. Dovolání žalobkyně a) se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022

-1141, se v části výroku II, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v části výroku o platební povinnosti žalované ve výši 799.650 Kč s úrokem z prodlení z částky 952 000 Kč od 1. 1. 2009 do 20. 6. 2009, z částky 1.308.800 Kč od 21. 6. 2009 do 18. 11. 2016 a z částky 799.650 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení, a v nákladových výrocích IV a VI ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. 3. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1068, v části výroku II, jíž byla v uvedeném rozsahu uložena platební povinnost žalované, a ve výroku VI o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.

1. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 28. 3. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1068, nepřipustil změnu žaloby ze dne 4. 3. 2022 (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni 828.495 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení z částky 972.800 Kč od 1. 1. 2009 do 18. 11. 2016 ve výši 579.106,44 Kč, z částky 463.695 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení a z částky 364.800 Kč od 19. 6. 2009 do zaplacení (výrok II), uložil žalované zaplatit oběma žalobcům úrok z prodlení z částky 239.815 Kč ve výši 185.808,17 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 247.084 Kč ve výši 7.359,14 Kč (výrok IV) a co do zaplacení 1.092.800 Kč s úrokem z prodlení ve výroku blíže specifikovaným (výrok V) a

rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok VI). Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 11. 2022, č. j. 18 C 11/2007-1148, pak byl rozsudek doplněn o povinnost nahradit státu náklady řízení (vzniklé již dříve v průběhu řízení, o nichž však s ohledem na předchozí rušící rozhodnutí muselo být rozhodnuto znova) uloženou zčásti žalobci (výrok VII) a zčásti žalované (výrok VIII); usnesení bylo následně změněno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2023, č. j. 17 Co 384/2022-1157, tak, že se žalobcům povinnost nahradit náklady řízení neukládá.

Takto rozhodl soud poté, co již ve věci bylo opakovaně rozhodováno soudy vyšších stupňů, naposledy rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, navazujícím na nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/2019. Předmětem tohoto řízení je nárok na náhradu nákladů za osobní péči, kterou nesoběstačné žalobkyni poskytoval manžel, jenž v řízení vystupoval jako žalobce b), v období od 6. 10. 2006 do 31. 5. 2009; žalobkyně utrpěla škodu na zdraví při zájezdu pořádaném právní předchůdkyní žalované dne 25.

4. 2005. Soud posoudil věc právně podle § 449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), označil pečovatelskou práci manžela za celodenní, nepřetržitou a kontinuální a připodobnil ji k práci dvou profesionálních pečovatelů na plný úvazek, celkem v délce 16 hodin denně. I v jiných soudních rozhodnutích týkajících se dalších časových období bylo konstatováno, že žalobkyně je odkázána na celodenní péči svého manžela, která je vskutku kontinuální.

I pokud by žalobkyně byla schopna se sama najíst, či částečně sama zvládnout oblékání, nic to nemění na závěru o míře její nesoběstačnosti. V řízení byly provedeny znalecké posudky ohledně péče o žalobkyni, jejich význam pro úvahu soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. však soud měl za omezený, charakter a míra postižení žalované přitom byly v řízení dostatečně zjištěny. Z účastnické výpovědi žalobce b) dostatečně vyplynula povaha péče o žalobkyni i její náročnost a není důvodu o jejím rozsahu pochybovat.

Soud dále přihlédl k právním závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020, v němž bylo upozorňováno, že odměna za pečovatelské služby činila podle rozhodného znění vyhlášky č. 505/2006 Sb. v posuzovaném období 100 Kč za hodinu. Po přihlédnutí k námitce promlčení a zohlednění připuštěných rozšíření žalob soud dovodil, že doba, za niž žalobkyni náleží náhrada nákladů na péči, činí 31 měsíců a 26 dnů, péče za jeden měsíc pak představuje 49.600 Kč (16 hodin denně při 31 dnech v měsíci a odměně 100 Kč za hodinu).

Žalobkyni byl za celé období vyplácen příspěvek na péči ve výši 4.000 Kč měsíčně, celkem 128.000 Kč a sama žalovaná již dříve uhradila 509.150 Kč na náhradě nákladů na péči.

Protože žalobkyně v průběhu daného období opakovaně pobývala v rehabilitačních a léčebných zařízeních v celkové době 71 dnů, po kterou jí manžel osobní péči neposkytoval, soud po zohlednění výsledné doby péče, vyplaceného příspěvku na péči a částky, již z tohoto důvodu uhrazené žalovanou, dospěl k částce 829.495 Kč. Soud dále kvantifikoval úrok z prodlení tak, aby reflektoval postupně uplatňované nároky a částky, které na ně již byly

uhrazeny, a v tomto směru formuloval své vyhovující výroky.

2. Městský soud v Praze k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 6. 10. 2022, č. j. 17 Co 256/2022-1141, odmítl odvolání žalobců proti výrokům I až III rozsudku soudu prvního stupně (výrok I), potvrdil jej ve výroku II co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a) 799.650 Kč s úrokem z prodlení z částky 952 000 Kč od 1. 1. 2009 do 20. 6. 2009, z částky 1.308.800 Kč od 21. 6. 2009 do 18. 11. 2016, z částky 799.650 Kč od 19. 11. 2016 do zaplacení, současně jej v tomto výroku změnil tak, že co do částky 28.845 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II); dále pak potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III, IV a V (výrok III), znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalovanou a žalobkyní (výrok IV) i mezi žalovanou a žalobcem (výrok V) a konečně o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok VI).

Odvolací soud zrekapituloval dosavadní rozhodnutí, a to jak ta, jimiž bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu bolesti, ztížení společenského uplatnění žalobkyně a hotových výdajů, ohledně nichž již bylo řízení pravomocně skončeno, tak i rozhodnutí, jež se zabývala nadále projednávaným nárokem na náhradu nákladů na péči. Konstatoval, že žalobci nejsou subjektivně legitimováni k podání odvolání proti výrokům I až III rozsudku obvodního soudu, a zabýval se pak věcně podanými odvoláními v jejich dalším rozsahu.

Navázal přitom na skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a zaměřil se na zásadní a spornou otázku, za kolik hodin by měla být náhrada nákladů na péči poskytnuta. Odvolací soud konstatoval, že není sporné, jaké úkony žalobce pro žalobkyni činí (polohování na lůžku, cévkování, ranní a večerní hygiena, přesun z postele na vozík, přesun z vozíku na cvičební nástroje, příprava snídaně a večeře, dovoz oběda, společné jídlo, společné sledování televize, pomoc s obouváním a oblékáním, příprava léků, péče o domácnost), sporné je, jak dlouho by tyto úkony měly trvat, zda jde skutečně o úkony pečovatelské a které z nich lze podřadit pod běžnou rodinnou a manželskou solidaritu.

Odvolací soud částečně doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem a protokolem o výslechu znalce ze souvisejícího řízení a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ze znaleckých posudků nelze vycházet, jelikož se zabývaly dobou vzdálenou od posuzovaného období (rokem 2018 oproti roku 2009). Nyní posuzované období péče následovalo po propuštění žalobkyně z nemocnice, kdy se její manžel musel pečovatelským úkonům naučit, tedy úkony trvaly delší dobu.

Odvolací soud

tudíž přisvědčil závěru, že žalobkyni náleží náhrada nákladů na péči v rozsahu 16 hodin denně, uznal jen námitku žalované, že ne každý měsíc má 31 dnů, proto po přepočtení (a opětovném zohlednění délky hospitalizace, příspěvku na péči a již vyplacené částky) korigoval přiznanou částku na 799.650 Kč s příslušenstvím nad rámec již vyplacené sumy. Současně odvolací soud shledal správným i zamítnutí žaloby v požadavku na náhradu nákladů na péči v rozsahu žalobkyni maximálně náležící, v tomu odpovídajícím výroku V tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, stejně jako věcně správné výroky II a IV o úrocích z prodlení.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to konkrétně proti jeho výroku I, zamítavé části výroku II a výroku III (potvrzujícímu výroky III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně) podala žalobkyně dovolání s tím, že rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tak dán předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Důvodnost dovolání zakládá

nesprávné právní posouzení věci spočívající v odmítnutí odvolání do výroku I rozsudku soudu prvého stupně. Pokud soud připustil rozšíření žaloby, měl o nárocích rozhodnout, a soudy obou stupňů tak pochybily, neboť nerozhodly o celém žalobním nároku. Neobstojí pak ani úvahy, na nichž se zakládá zamítavý výrok II rozsudku odvolacího soudu, neboť odvolací soud opomněl, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1416/2020 se podává, že tyto soudy považovaly nárok na náhradu za péči o žalobkyni za řádně uplatněný za dobu 49 měsíců, a z tohoto měly tudíž vycházet i soudy nižších stupňů.

Dovolatelka dále poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13, z nějž vyplývá, že vymezí-li žalobce svůj nárok dostatečně určitě, může soud ve svém rozhodnutí jít nad rámec žalobou vymezených nároků, přičemž tento závěr Ústavní soud rozvinul též v nálezu sp. zn. III ÚS 1796/16. Závěry z těchto nálezů by měly být promítnuty i do projednávané věci. Potvrdil-li dále odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III, vypořádal se s námitkou žalobkyně o nedostatečné specifikaci období, za které jsou úroky přiznány, zcela nepřezkoumatelným a nedostatečným způsobem, zvláště pak, pokud dovolání žalobkyně v tomto rozsahu odmítl.

Žalobkyně tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání též žalovaná, a to co do jeho výroku II o platební povinnosti ve výši 799.650 Kč s příslušenstvím. Dovolatelka poukázala na zásadní význam rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 pro projednávanou věc, v němž byl vysloven závěr, že při úvaze o výši náhrady náležící nesoběstačnému poškozenému za osobní péči poskytovanou rodinným příslušníkem nad rámec běžné rodinné solidarity má soud vyjít ze zjištění o rozsahu potřebných pečovatelských úkonů, jejich časové náročnosti a úplaty, která by za ně byla účtována pečovatelskými službami podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., a kterou nepokrývá účelově poskytovaný příspěvek na péči podle zákona č. 108/2006 Sb. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že existenci nákladů spojených s péčí o poškozeného je třeba přiměřeným způsobem prokázat, jakož i to, že náhrada nákladů nepřísluší za úkony, které pečující osoba vykonává v rámci obvyklé rodinné spolupráce a solidarity s postiženým.

Důraz na náležitou podloženost úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. vyčíslující výši náhrady nákladů na péči, je zřejmý i ze závěrů vyslovených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2930/13, či rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 870/2006. Dovolací soud by se měl podle žalované vyslovit k právní otázce „přiměřeného prokázání nákladů na péči“, kterou se doposud nezabýval. Rovněž tak se Nejvyšší soud doposud nevyjádřil, zda při používání sazeb odměn pro pečovatelky podle vyhlášky č. 505/2006 Sb. k ohodnocení péče rodinného příslušníka je třeba s výslednou náhradou nakládat jako by šlo o příjem podléhající dani z příjmů a odvodům na zdravotní a sociální pojištění, a o toto zatížení vyplácenou odměnu snížit.

Otázkou k řešení je též, zda je rozsah nezbytné péče třeba posuzovat podle subjektivního kritéria v podobě způsobu poskytování péče žalobcem, nebo objektivního kritéria profesionální pečovatelky. Pokud dovolací soud shledá pro nastíněné otázky dovolání přípustným, měl by přihlédnout též k vadě řízení spočívající v nedokončení dokazování výslechem zpracovatelů znaleckých posudků před odvolacím soudem. Tato vada řízení měla vliv na správnost rozhodnutí ve věci, neboť rozdíl mezi soudem uznanou péčí v rozsahu 16 hodin a rozsahem péče podle znalců je značný.

Předmětné znalecké posudky současně byly provedeny jako důkaz, nebyly však zohledněny v rámci hodnocení důkazů, přičemž tento postup odvolacího soudu neodpovídá požadavkům na znalecké dokazování vyjádřeným například v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3432/15. Závěr soudu o rozsahu péče je nepřezkoumatelný, neboť nespecifikuje, jaké ošetřovatelské a pečovatelské úkony v žalovaném období žalobkyni její manžel poskytoval, jak dlouho tyto úkony trvaly a zda některé z nich nejsou podřaditelné manželské solidaritě.

Konstatoval-li současně odvolací soud nemožnost vycházet ze znaleckého posouzení zpracovaného v jiných řízeních, týkajících se pozdějších období, opomíjí, že zdravotní postižení žalobkyně je bohužel neměnného rázu, tedy i popis rozsahu nesoběstačnosti je uplatnitelný též v posuzovaném období.

Okolnost, že soud nemodeloval případnou smlouvu o poskytování pečovatelských služeb profesionálním subjektem podle zákona č. 108/2006 Sb. a nezvažoval konkrétní časovou dotaci na dané úkony, přestavuje neúplné, a tudíž nesprávné právní posouzení. Argument, že se žalobce učil péči o žalobkyni, by bylo možné přijmout po kratší dobu než více než 2,5 roku. Ke kompenzaci psychické újmy žalobkyně přitom slouží náhrada za ztížení společenského uplatnění, nikoliv náhrada nákladů na péči. Žalovaná má v návaznosti na uvedené za adekvátní péči o žalobkyni v rozsahu 7 hodin denně a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalované a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.

6. Nejvyšší soud nejprve přihlédl k tomu, že původně žalovaná společnost Cestovní kancelář FISCHER, a.s., IČO 26141647, se sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, po pravomocném skončení odvolacího řízení zanikla ke dni 1. 1. 2023 fúzí sloučením s tím, že její nástupnickou společností se stala společnost DER Touristik CZ a.s., IČO 45312974, se sídlem Babákova 2390/2, Chodov, Praha 4. Jelikož tedy původně žalovaná ztratila způsobilost být účastníkem řízení až po pravomocném skončení odvolacího řízení, v době, kdy ještě neuplynula lhůta k podání dovolání, dovolací soud vycházel z toho (aniž by o uvedeném zvláště rozhodoval – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2368/2013, uveřejněný pod číslem 72/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“), že právní nástupkyní zaniklé žalované společnosti je podle § 61 zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, společnost DER Touristik CZ a.s., jež vstoupila do práv a povinností zaniklé společnosti a jež v dané věci podala dovolání.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) tedy dospěl k závěru, že obě dovolání byla podána včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a zabýval se dále jejich přípustností.

8. Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu ve výroku I, jímž bylo odmítnuto odvolání proti výrokům I, II a III rozsudku soudu prvního stupně, je přípustnost dovolání v tomto rozsahu bez dalšího vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř., podle jehož výslovné dikce nelze podat dovolání proti rozhodnutím, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.; mezi taková rozhodnutí náleží právě ta, jimiž bylo odmítnuto odvolání.

9. Rovněž tak je podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivně nepřípustné dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti témuž výroku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen výrok IV rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení z částky 247.084 Kč v celkové výši 7.359,14 Kč, jelikož se v tomto rozsahu jedná o částku nedosahující zákonného limitu ve výši 50.000 Kč (nejedná se přitom o příslušenství nadále projednávaných nároků – viz bod 43 rozsudku soudu prvého stupně a není zde řešena shodná otázka jako u výroků, proti nimž je dovolání přípustné).

10. Uvedla-li dále žalobkyně výslovně, že napadá rozsudek odvolacího soudu též v části potvrzující výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalobcům vyhověno a žalované uložena platební povinnost, je v tomto rozsahu dovolání subjektivně nepřípustné, neboť žalobě bylo vyhověno a dovolatelce tím nebyla způsobena žádná újma odstranitelná zrušením či změnou napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3/1998, pod č. 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, C 154 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).

11. Přípustnost dovolání žalobkyně pak není založena ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok o částečném zamítnutí žaloby a zčásti změněn vyhovující výrok tak, že se žaloba zamítá (tj. měnící část výroku II a část výroku III rozsudku odvolacího soudu potvrzující výrok V rozsudku soudu prvého stupně), neboť uplatněné námitky nenaplňují předpoklady uvedené v § 237 o. s. ř. Žalobkyně svou argumentaci opírá o tvrzení, že jí správně měla být přiznána náhrada nákladů na péči za dobu 49 měsíců, což má vyplývat z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II.

ÚS 664/19 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1416/2020. Pomíjí ovšem, že oba soudy se ve svých právních úvahách zabývaly vhodným způsobem stanovení výše náhrady nákladů na péči, stará- li se o zdravotně postiženou osobou její rodinný příslušník, nikoliv obdobím, za něž má být náhrada v této konkrétní věci přiznána. V odůvodnění nálezu se s dovolatelkou uváděnou dobou nepracuje, rozhodnutí Nejvyššího soudu pak sice obsahuje zmínku o období, za něž žalobkyně původně náhradu požadovala, nikoli však závěr, že právě za tuto dobu by byl požadavek důvodný.

Ohledně období, za nějž náhrada náleží, pak soudy navázaly na údaje obsažené ve spise, aniž by se jimi blíže zabývaly a vyslovovaly ohledně nich závazné právní názory. Lze rovněž připomenout, že kasační závaznost nálezu Ústavního soudu se podle čl. 89 odst. 2 Ústavy a jeho výkladu v rozhodovací praxi (zejména bod 56 a 57 a násl. nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, č. 47/2007 Sbírky nálezů Ústavního soudu) vztahuje na jeho ratio decidendi, tedy řešení ústavněprávních otázek.

Stejně tak § 243g ve spojení s § 226 o. s. ř. stanoví soudům nižších stupňů povinnost toliko respektovat závazný právní názor dovolacího soudu. Jestliže ohledně určitého, pro výsledné řešení sporu rozhodného momentu, nebyl závazný právní názor ve zrušovacím rozhodnutí Ústavního či Nejvyššího soudu vysloven, nemohou být soudy v tomto vázány právním názorem, a jejich závěry se tak nemohou dostat do rozporu se závaznými účinky rozhodnutí těchto instancí. V posuzované věci pak nalézací soudy obou stupňů podrobně vysvětlily svou úvahu o době, za kterou přiznávají požadované částky (s ohledem na velmi složitý průběh řízení, na opakované změny žaloby a na již částečně pravomocně přisouzené dílčí náhrady), přičemž neformuluje-li dovolatelka kromě obecné výhrady v tomto směru žádnou právní otázku, nelze z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je dovolací soud vázán (zásada tzv. kvalitativní závaznosti dovolání), napadenému rozhodnutí vytknout věcnou nesprávnost.

12. Přípustnost dovolání nemůže založit ani odkaz na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3367/13 a sp. zn. III. ÚS 1796/16, které se předně vyjadřují ke specifické otázce zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění soudem ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění za ztížení společenského uplatnění, aniž by však zakládaly důvod nerespektovat obecně vázanost soudu žalobním petitem podle § 153 odst. 2 o. s. ř. V dané věci se ostatně z napadeného rozhodnutí nepodává ani to, že by soudy měly nárok nad rámec přiznané částky za důvodný a jejich zamítavé rozhodnutí snad bylo dáno toliko poukazem na vázanost žalobním petitem. Takto vymezená právní otázka tedy nebyla pro napadené rozhodnutí určující. Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalobkyně v plném rozsahu odmítl.

13. Oproti tomu je přípustné dovolání žalované, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dílčí otázce kritérií pro stanovení výše náhrady za úkony osobní péče podle § 449 odst. 1, 2 obč. zák. v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, č. 48/2022 Sb. rozh. obč.; tentýž právní závěr, reagující na zrušovací nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, ostatně Nejvyšší soud vyslovil i v této věci v rozsudku ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1416/2020.

14. Zákon nedává jasné vodítko pro stanovení výše nákladů osobní péče, která je poskytována nad rámec běžné rodinné solidarity, a nezbývá, než vyčíslit náhradu volnou úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Ta však nemůže být libovůlí, ale náležitě skutkově podloženou logickou úvahou. Nejvyšší soud se v návaznosti na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 664/19, přiklonil k tomu, že v zájmu zajištění objektivního a předvídatelného způsobu stanovení náhrady ve vztahu ke všem poškozeným se lze přidržet podpůrné analogické aplikace předpisů sloužících ke stanovení úplaty profesionálních pečovatelských služeb, tedy zejména zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a jeho prováděcí vyhlášky č. 505/2006 Sb. V uvedených rozhodnutích, na něž lze dále odkázat, tak dospěl dovolací soud k tomu, že úvaha soudu stanovící výši náhrady nákladů na péči poskytovanou blízkou osobou by se měla zakládat na zjištění rozsahu potřebných úkonů, jejich časové náročnosti a částky, kterou by si za jejich provedení v daném místě a čase účtovala v souladu se zmíněnými předpisy profesionální pečovatelská služba, tedy že lze vyjít z předpokládaného obsahu smlouvy mezi poškozeným a poskytovatelem pečovatelské služby ve smyslu § 75 zákona č. 108/2006 Sb. a na ni navazujícího vyúčtování. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, podotkl, že volná úvaha soudu dává rovněž prostor pro zohlednění dalších specifik poskytované péče.

15. V dané věci ovšem zčásti taková objektivizace péče chybí. Není pochyb, že přesné zjištění rozsahu úkonů potřebných k péči o žalobkyni a jejich časové náročnosti a úplaty, kterou by bylo v daném místě a čase patrně třeba vydat na zajištění péče profesionální pečovatelskou službou, je s ohledem na značný časový odstup i míru nesoběstačnosti žalobkyně obtížné a nebylo by na místě v tomto směru klást na žalující stranu neúnosné nároky ohledně unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, nicméně přesto je namístě, aby úvaha soudu byla podložena konkrétnějším vymezením poskytované péče (zjištěními jednotlivých úkonů a jejich časové náročnosti) než pouze souhrnem doby trávené společně poškozenou a o ni pečujícím manželem.

Poskytuje-li péči spolužijící osoba blízká, je třeba při posuzování nákladů na péči jistým způsobem oddělit společně trávený čas od samotného poskytování péče, neboť kompenzovat je namístě právě až pečovatelské úkony (nikoliv tedy například soudy uvažované společné sledování televize). Takové zohlednění dalších specifik poskytované péče dává nepochybně i prostor, aby soudy přihlédly (jak to v podstatě učinily i v projednávané věci) k tomu, že pečující osoba se daným úkonům musí ze začátku učit, a jsou pro ni tedy obtížnější a časově náročnější.

Nicméně i tato úvaha by měla nabýt poněkud konkrétnějších kontur, zejména ve vztahu k délce trvání tohoto období a povaze poskytovaných úkonů (lze například usuzovat, že pečovatelský úkon spočívající v pomoci a podpoře při podávání jídla a pití bude snáze osvojitelný než složitější úkon spočívající v pomoci při přesunu na lůžko nebo vozík či použití WC). Jakkoliv ani v tomto směru nelze mít na náležitou podloženost volné úvahy soudu přehnané požadavky, měl by i zde být přinejmenším nějaký skutkový podklad (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 870/2006), z nějž by bylo možné postihnout specifika každého jednotlivého případu a dospět k částkám, které budou co nejpřesvědčivěji a nejadekvátněji odpovídat potřebám péče o jednotlivé poškozené. Náležitá formulace úvahy ve smyslu § 136 o. s. ř. a vydání rozhodnutí přiznávajícího odpovídající náhradu nákladů na péči, a to i v rámci sporů obdobných (tedy aby bylo poskytování obdobné péče různým poškozeným kompenzováno relativně srovnatelnými částkami), nemůže vystačit s pouhou akceptací žalobních tvrzení, jakkoliv je nepochybně pro dotčené osoby daná situace obtížná.

Rezignace na snahu o objektivizaci a stanovení reálného rozsahu pečovatelských úkonů by byla v rozporu s požadavkem předvídatelnosti rozhodování soudů (vedla by k jejich libovůli) a ve svém důsledku i požadavku na rovnost před zákonem (k různým poškozeným, byť i třeba s obdobným zdravotním postižením, by bylo přistupováno rozdílně). Hovoří-li přitom Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 4. 2020, sp. zn. II.

ÚS 664/19, o referenčním limitu

odpovídajícím odměně za šestnáctihodinovou pečovatelskou činnost, formuloval tuto hodnotu v rámci kritiky obecnými soudy uvažovaného pomocného vodítka v podobě minimální mzdy a jejích násobků, jež měl za neúměrně nízké, současně přitom poukázal na opomenutí své předchozí judikatury vyslovující se pro

stanovení výše náhrady nákladů na péči v návaznosti na vyhlášku č. 505/2006 Sb. (nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2930/13). Použití zmíněného referenčního limitu by tedy mělo navázat právě na věcně podloženou úvahu založenou na přiměřené aplikaci vyhlášky.

16. Nelze ovšem přisvědčit argumentu žalované, že s náhradou za péči by mělo být nakládáno jako s příjmem podléhajícím dani z příjmu a zákonným odvodům na zdravotní a sociální pojištění. Jak již dříve vyložil Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 875/2022), překonal-li rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 31 Cdo 1904/2021, svou předchozí judikaturu a úvahu soudů o stanovení výše náhrady přimkl ke kritériu pravděpodobné odměny za profesionální pečovatelské služby v návaznosti na vyhlášku č. 505/2006 Sb. provádějící zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, nikoliv k příjmu pečovatele, není prostor pro zohlednění zákonných odvodů vázaných na příjmy daných osob.

17. Vytýká-li dále žalovaná odvolacímu soudu vadu řízení, spočívající v pochybení při provádění dokazování znaleckými posudky, je třeba uvést, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení nevyhoví, musí v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ skutkových zjištění (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2791/2022, a judikatura v něm odkazovaná). Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil svůj důvod pro neprovedení výslechů spočívající v jejich nadbytečnosti a znalecké posudky zhodnotil jako neadekvátní pro posouzení péče o žalobkyni a požadavku na osvětlení svých úvah tedy vyhověl, byť jeho úvahy mohly být ovlivněny ve světle shora uvedeného nesprávným náhledem na adekvátní podloženost úvahy soudu stanovící výši náhrady nákladů na péči podle § 136 o. s. ř.

18. Je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku II není věcně správné, Nejvyšší soud je proto podle § 243e o. s. ř. v této části zrušil, a to včetně akcesorických nákladových výroků. Jelikož důvody zrušení platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i jeho rozsudek v příslušných výrocích a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

19. Nejvyšší soud si je vědom kritiky délky tohoto řízení, která zazněla v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Jakkoliv je žádoucí, aby soudní řízení bylo skončeno v co nejkratší době, nebylo by na místě tomu bez dalšího plně podřizovat věcnou správnost výsledného rozhodnutí. V dané věci přitom bylo o podstatné části v řízení původně projednávaných nároků již definitivně rozhodnuto (náhrada za bolest a za ztížení společenského uplatnění), část nákladů na péči již byla vyplacena před vydáním zrušeného rozhodnutí a částky na péči byly v podstatné míře vyplaceny i za další období, jak je Nejvyššímu soudu známo z dalších sporů. Se zrušením rozhodnutí by tak neměl nastat stav, jenž by neúměrně prohluboval nepochybně velmi tíživý stav žalobkyně absencí finanční kompenzace na zajištění jejích potřeb.

20. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 3. 2024

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu