25 Cdo 105/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce P. Č., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené
advokátem, o 924.794,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23
C 74/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.
září 2003, č. j. 13 Co 379/2003-44, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od doručení tohoto usnesení.
Žalobou podanou proti státu se žalobce domáhal náhrady škody z titulu
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu
ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., spočívajícím v nedostatečném dozoru Úřadu pro
dohled nad družstevními záložnami nad činností I. Družstevní záložny se sídlem
v O., jejíž je žalobce členem a na níž byla pro závady v hospodaření uvalena
nucená správa a následně byl na její majetek prohlášen konkurs. Tím, že záložna
není schopna plnit své závazky vůči žalobci, byla mu způsobena škoda ve výši
prostředků s příslušenstvím, které do I. Družstevní záložny vložil.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. 6. 2003, č. j. 23 C 74/2001-28,
co do částky 460.904,- Kč řízení zastavil, co do částky 463.890,- Kč žalobu
zamítl, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je členem I. Družstevní záložny
(dále jen „I. DZ“), na jejíž majetek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě 36
K 8/2000 ze dne 20. 12. 2000 prohlášen s účinky k tomuto dni konkurs, kterým
byla nahrazena nucená správa a který nadále trvá. Soud dospěl k závěru, že
žaloba je předčasná, neboť v řízení dosud nebyla prokázána existence škody
jakožto konkrétní majetkové újmy žalobce a není tak splněn jeden z předpokladů
odpovědnosti žalované za škodu, tj. vznik škody. I. DZ je i nadále zapsána v
obchodním rejstříku, na její majetek je prohlášen konkurs a není najisto
postavené ani objektivně zjistitelné, s jakým výsledkem skončí konkursní
řízení, případně likvidace záložny. Pokud žalobce presumuje, že přijde o
všechny prostředky vložené do I. DZ, jde o tvrzení předčasné, neboť hodnota
konkursní podstaty se ještě bude měnit a není zřejmé, kolik bude jednotlivým
členům vyplaceno. Teprve poté, kdy budou vyčerpány možnosti jednotlivých členů
družstevních záložen k uspokojení jejich nároků proti záložně, a tedy po
vyplacení jejich pohledávek v konkursním řízení, popřípadě v rámci likvidace,
bude postaveno najisto, zda a příp. v jaké výši vznikla jednotlivým členům
škoda. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu, v jakém mu bylo
plněno ze Zajišťovacího fondu, soud v této části řízení zastavil a ve
zbývajícím rozsahu žalobu pro předčasnost zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2003, č. j. 13
Co 379/2003-44, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy v
zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem o předčasnosti
žaloby. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je
případ zvláštní občanskoprávní odpovědnosti a stejně jako v jiných případech
odpovědnosti předpokladem jejího vzniku je existence škody. Za škodu nelze
považovat to, že žalobce nemůže disponovat svým vkladem u I. DZ, protože
nemožnost dispozice s ním není majetkovou újmou a tedy škodou. Současný stav
účtu žalobce není dokladem o výši případné škody a jakkoli je výpočet majetkové
újmy žalobce pravděpodobný, nemůže být až do skončení konkursního řízení
podkladem pro rozhodnutí soudu o náhradě škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání. Poukazuje na to, že škoda,
jejíž náhrady se domáhá, spočívá v úbytku jeho finančních prostředků, k němuž
došlo následkem nesprávného úředního postupu při výkonu veřejné moci.
Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o předčasnosti žaloby a namítá, že
škoda je již k datu podání žaloby přesně vyčíslitelná v minimální výši, neboť
je možno určit její výši z ocenění majetku uvedeného v soupisu konkursní
podstaty a ze seznamu pohledávek přihlášených do konkursu. Je tedy zjistitelná
současná výše majetku úpadce a soud pochybil, když nepřipustil důkaz v tomto
směru. Řízení je tak zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním názorem soudů
obou instancí, která považuje za jednoznačně a správně odůvodněná, rozsudek
odvolacího soudu podle ní nemá po právní stránce zásadní význam. Poukazuje na
to, že žalobce v dovolání účelově zaměňuje dva rozdílné instituty konkursního
řízení, a to soupis konkursní podstaty (§ 18 zákona č. 328/1991 Sb.) a
zpeněžení konkursní podstaty (§ 27 a násl. zákona č. 328/1991 Sb.). Podotýká,
že není pravidlem, aby se konkursní podstata zpeněžila za částku odpovídající
jejímu ocenění, neboť ocenění je provedeno soudním znalcem, kdežto skutečnou
cenu určí až její nabyvatel. Skutečnost, že žalobce je omezen v disponibilitě
se svými prostředky, neznamená, že byl této možnosti zbaven, navíc mu za
záložnou svědčí pohledávka. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., po posouzení věci dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že žaloba na náhradu
škody je předčasná, neboť v době rozhodování soudu ještě nevznikla škoda, jejíž
náhrady se žalobce jako člen I. DZ na žalované domáhá.
Podle § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle
odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla
nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Ustanovení § 13 zákona zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na
zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) existence příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
V řízení o nároku na náhradu škody leží na žalobci důkazní břemeno o tom, že
škoda mu vznikla, přičemž škoda musí existovat nejpozději v době, kdy soud o
uplatněném nároku rozhoduje, neboť i pro rozhodování soudu o nároku na náhradu
škody platí ust. § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující
stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci,
jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s
větší či menší pravděpodobností nastane v nejbližší době. Jestliže škoda
neexistuje k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její
náhradu, byl nárok uplatněn předčasně a soud žalobu zamítne tzv. „pro
tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti
za škodu.
Podle § 442 odst. 1 obč. zák. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk).
Skutečnou škodou ve smyslu tohoto ustanovení se míní újma, která nastala v
majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu oproti
stavu před škodnou událostí) a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou
škodou je i újma, spočívající v neuspokojené pohledávce věřitele vůči jeho
dlužníkovi, jejíž náhrada je požadována na státu jakožto subjektu odpovědném za
nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci.
Tato škoda však nevzniká již v okamžiku, kdy vklad nebyl družstevní záložnou
jejímu členovi vyplacen, nýbrž až okamžikem, kdy se právo člena záložny
(věřitele) na plnění proti záložně (dlužníkovi) fakticky stalo nevymahatelným a
je vyloučeno, aby bylo uspokojeno. Vznik škody na straně člena družstva tedy
předpokládá, že jeho právo na výplatu vkladu není uspokojeno a že je již nelze
na povinném subjektu vymáhat. Z tohoto hlediska není rozhodující, zda došlo k
prodlení s výplatou peněžních vkladů, neboť příčinou vzniku škody, jejíž
náhrada je na žalované požadována a jež má spočívat v neuspokojené pohledávce
žalobce z vkladu v družstevní záložně, není samotné prodlení s tímto plněním. V
případě probíhajícího konkursu na majetek družstva to znamená, že členům může
škoda vzniknout až tehdy, pominou-li účinky prohlášeného konkursu, neboť teprve
nebude-li jejich nárok uspokojen ani v rámci konkursu (popř. likvidace), vzniká
jim majetková újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 6.
2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003).
Mimozávazkovou odpovědnost za vznik škody, spočívající v tom, že nárok člena
družstevní záložny na vyplacení vkladu nebyl záložnou uspokojen, lze uplatňovat
až poté, co tato újma z právního vztahu mezi záložnou a jejím členem vznikla,
tedy jakmile právo žalobce na plnění nebylo a již nemůže být uspokojeno.
Náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se proto nelze úspěšně
domáhat na dalších subjektech z titulu jejich odpovědnosti za škodu dříve, než
vůbec majetková újma věřiteli vznikla.
Názor odvolacího soudu, z něhož vychází jeho rozhodnutí, že v době
probíhajícího konkursního řízení na majetek družstevní záložny nevznikla
žalobci jako členu této záložny škoda, spočívající v neuspokojení jeho nároků
na výplatu vkladů, je správný, a za této situace je správný i jeho závěr o
předčasnosti žaloby, jeho rozhodnutí tedy nemá ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Pokud dovolatel namítá, že soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť neprovedl žalobcem navrhované
důkazy k prokázání vzniku škody, uplatňuje tak dovolací důvod podle ust. § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno
přípustným podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl se Nejvyšší soud
touto námitkou zabývat.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není přípustné, dovolací soud jej proto podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího
řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které
sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč
(odměna z částky určené podle § 3, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 15 vyhlášky
č. 484/2000 Sb.) a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.