25 Cdo 1471/2001
25 Cdo 1056/2001
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně M. R., spol. s.
r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy a spojů ČR, se
sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 12, o 3.772.470,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 328/98, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna
2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
13. listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j.
13 Co 230/2000-46, se odmítá.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000,
č. j. 13 Co 452/2000-57, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 3.772.470,- Kč na náhradě škody,
která jí vznikla zaplacením poplatků za povolení ke zřízení a provozování
telekomunikačních zařízení podle § 4 a § 5 zákona č. 110/1964 Sb., o
telekomunikacích, v celkové výši (sama žalobkyně zaplatila dne 30. 5. 1996
částku 1.537.272,60 Kč a společnost I., spol. s r. o. téhož dne částku
2.235.197,40 Kč a smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila
žalobkyni veškeré pohledávky za žalovanou). Tyto poplatky vyměřilo Ministerstvo
hospodářství – Č. t. ú. rozhodnutím o povolení k poskytování teleinformační
služby A., jehož vydání považuje žalobkyně za nezákonné, neboť audiotexové
služby nejsou telekomunikační zařízení mimo jednotnou telekomunikační síť a
není zřejmé, na základě jakého právního předpisu byl poplatek žalobkyni
vyměřen. Ze strany žalované šlo o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č.
58/1969 Sb., spočívající ve vydání rozhodnutí, které nemá oporu v zákoně,
vydáno být nemělo a poplatky na základě uvedeného povolení neměly být vyměřeny.
Obvodní soud pro Prahu 1 částečným rozsudkem ze dne 6. 4. 2000, č. j. 13 C
328/98-37, zamítl žalobu ohledně částky 2.235.197,40 Kč s příslušenstvím s tím,
že o zbývající části žaloby a nákladech řízení bude rozhodnuto konečným
rozsudkem. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva hospodářství – Č. t.
ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, bylo společnosti I., spol. s r. o.
uděleno povolení k poskytování mezinárodní a národní teleinformační služby A.
za podmínek v rozhodnutí uvedených. Podle bodu 8. citovaného rozhodnutí byla
žalobkyni uložena povinnost zaplatit na účet Č. t. ú. jednorázový poplatek ve
výši 1.000.000,- Kč a dále povinnost platit roční poplatky za užívání práv ve
výši 5 % hrubého ročního výnosu provozované služby. Smlouvou o postoupení
pohledávek ze dne 4. 8. 1997 postoupila I., spol. s r. o. žalobkyni za cenu
1.050.000,- Kč několik pohledávek, kromě jiných též „veškeré případné vratky
přeplatků poplatků“ a „vratky neoprávněně předepsaných poplatků“, odvedených
podle citovaného rozhodnutí, včetně všech práv s ní spojených a příslušenství
pohledávky. Podle soudu však tato část smlouvy nesplňuje požadavky na určitost
smlouvy (§ 524 obč. zák. ve spojení s § 43 a § 37 obč. zák.), neboť postoupená
pohledávka není zde uvedena dostatečně určitě a přesně a není rovněž uvedeno,
kdo je v souvislosti s vracením přeplatků a neoprávněně předepsaných poplatků
dlužníkem společnosti I., spol. s r. o. Nelze tedy ani dovodit, že byla
postoupena právě předmětná pohledávka vůči České republice. Soud proto dospěl k
závěru, že postupní smlouva mezi žalobkyní a I., spol. s r. o. je pro
neurčitost částečně neplatná a že předmětná pohledávka ve výši 2.235.197,40 Kč
na žalobkyni nepřešla.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č. j.
13 Co 230/2000-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a zamítl návrh
žalobkyně na připuštění dovolání k posouzení právní otázky, „zda lze za
neurčitou prohlásit smlouvu, jejíž obsah je nesporný mezi účastníky, ale nikoli
pro jiné subjekty“. Odvolací soud řešil jako předběžnou otázku, zda postupující
společnost I., spol. s r. o. měla vůči státu pohledávku, kterou žalobkyně
uplatňuje. Podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím je podle § 3 zákona č. 58/1969 Sb. (nejde-li o případy zvláštního
zřetele hodné), že účastník využil řádného nebo mimořádného opravného
prostředku proti rozhodnutí, a že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost
příslušným orgánem zrušeno (§ 4 odst. 1 zákona). Protože společnost I., spol. s
r. o. nevyužila možnosti podat opravný prostředek proti rozhodnutí, jímž jí
byly v souvislosti s povolením poskytovat teleinformační služby A. vyměřeny
poplatky za povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení podle
§ 4 a § 5 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, nabylo rozhodnutí o
vyměření správního poplatku právní moci, a této společnosti nesvědčilo právo na
náhradu škody vůči státu podle zákona č. 58/1969 Sb., které by mohla jako svou
pohledávku vůči státu smlouvou převést na žalobkyni. Ve smlouvě o postoupení
pohledávek ze dne 4. 8. 1997 navíc není uveden nárok na náhradu škody vůči
státu, ale na vrácení přeplatku správních poplatků (tedy pohledávka, která by
měla být uplatněna ve správním řízení nebo žalobou proti rozhodnutí správního
orgánu – v rámci řízení o náhradu škody podle zákona č. 58/1969 Sb. nemůže soud
přezkoumávat zákonnost správního rozhodnutí, nebylo-li zrušeno příslušným
orgánem), a jak správně dovodil soud prvního stupně, pohledávka vůči státu z
titulu náhrady škody nebyla žalobkyni platně postoupena.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 16. 10. 2000, č. j. 13 C 328/98-50,
uložil žalobkyni povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby 89.408,- Kč a
soudní poplatek z odvolání ve stejné výši.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2000, č. j.
13 Co 452/2000-57, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku i usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které
odůvodňuje podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř. Namítá, že
není důležité, zda smlouva o postoupení pohledávky je určitá a srozumitelná pro
jiné subjekty než pro účastníky smluvního vztahu, když v daném případě žádný z
nich neplatnost tohoto právního úkonu nenamítal, a poukazuje přitom na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97, z nějž vyplývá, že
neplatnosti postoupení pohledávky se může dovolat pouze postupitel nebo
postupník, nikoliv však dlužník. Protože v průběhu řízení nebyla ze strany
účastníků smlouvy ani žalované námitka neplatnosti vznesena, považuje
dovolatelka smlouvu za platný právní úkon. Žalobkyně dále vytýká odvolacímu
soudu, že bez opory ve skutkových zjištěních vyslovil závěr o neexistenci
pohledávky vůči žalované a že jej odůvodnil nevyužitím možnosti podat řádný
nebo mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí o vyměření správního
poplatku; vycházela přitom z toho, že státní úřad si počíná v souladu se
zákonem, a teprve při zpracování účetnictví za rok 1994 byla upozorněna na
postup ČTÚ, pro který neexistuje právní předpis. Odvolací soud jí tímto závěrem
znemožnil přezkum rozhodnutí instančně nadřízeným soudem, neboť rozhodující
skutkové zjištění, tj. zda vlastní vyměření a následné zaplacení poplatků bylo
v souladu se zákonem, soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly a o
závěrech odvolacího soudu se žalobkyně dozvěděla poprvé až při vyhlášení
napadeného rozsudku. Podle dovolatelky byly poplatky vybírány na základě výměru
vrchního ředitele ČTÚ, který nebyl veřejně publikován ve Sbírce zákonů, a nebyl
tedy obecně závazným právním předpisem; protože uložení a vybírání předmětných
poplatků nemá oporu v zákoně, vznikla žalobkyni tímto postupem škoda, případně
bezdůvodné obohacení na straně žalované přijetím plnění bez právního důvodu.
Vyměření poplatků na základě interního rozhodnutí žalované je v rozporu se
zákonem o telekomunikacích a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.
zn. 3 Cdon 1091/96, který má v dané věci význam z hlediska rozlišení, kdy jde o
správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci
příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Odvolací
soud ve smyslu závěrů tohoto rozsudku pochybil, jestliže správní rozhodnutí
nepřezkoumal a následně nevyslovil jeho neplatnost. Dovolatelka navrhla, aby
rozsudek odvolacího soudu byl zrušen spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a
aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu dovozuje žalobkyně z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241 odst. 3
písm. d) o.s.ř. Namítá, že napadeným usnesením jí byla odňata možnost jednat
před soudem a tedy znemožněno realizovat její procesní práva. Jestliže
společnost I., spol. s r. o. převedla smlouvou o postoupení pohledávky na
žalobkyni pohledávku za žalovanou z titulu náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem žalované v částce 2.235.197,40 Kč, zůstává i po postoupení
pohledávky na žalobkyni právním titulem náhrada škody způsobená nesprávným
úředním postupem orgánu státu; řízení o takovém nároku je od soudního poplatku
osvobozeno podle § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích.
Dovolatelka navrhuje, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno spolu s
usnesením soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Vzhledem k ustanovení části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud České republiky jako
soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle
dosavadních předpisů, (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. 1. 2001 - dále jen „o.s.ř.“). Po zjištění, že dovolání byla podána ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení
- a po přezkoumání věci ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. dospěl
dovolací soud k závěru, že obě dovolání směřují proti rozhodnutí, proti nimž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné, jestliže rozhodnutí
trpí vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§ 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
nebo jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 238 odst. 1 písm.
b) o.s.ř.].
Podle § 239 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno,
jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého rozsudku, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení,
kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V posuzovaném případě přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu nezakládá ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ani
ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a podle § 239 odst. 1 o.s.ř. není
dovolání přípustné též, neboť návrh na vyslovení přípustnosti dovolání byl
odvolacím soudem zamítnut. V dané věci - kromě důvodů podle § 237 odst. 1
o.s.ř. - lze tedy přípustnost dovolání posuzovat toliko podle § 239 odst. 2
o.s.ř., neboť žalobkyně podala odvolacímu soudu návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání, jemuž nebylo vyhověno, a proti rozsudku odvolacího soudu podala včas
dovolání.
Předpokladem přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je
závěr dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí, popř. některá z právních otázek
v něm řešených, jež jsou napadeny dovoláním, má po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již tím,
že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní
význam skutečně má.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní
normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkových
zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního
předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tudíž o to, zda byl
použit správný právní předpis a zda byl také správně vyložen.
Dovolání může být podle uvedeného ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o
řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní
otázku zásadního významu.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané
věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové
právní otázky, které pro rozhodnutí soudu nebylo určující). Rozhodnutí
odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné
povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam
zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších
soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém
rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené
judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak,
než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997, pod číslem 101).
Dovolatelka odůvodňuje zásadní význam rozsudku odvolacího soudu jednak
argumentem, že absolutní neplatností smlouvy o postoupení pohledávky soud není
oprávněn zabývat se k námitce osoby, která nebyla účastníkem smlouvy, jednak
nesprávností závěru odvolacího soudu, že podmínkou odpovědnosti státu za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím je zrušení takového rozhodnutí pro
nezákonnost a že jeho zákonnost není soud v řízení o náhradu škody oprávněn sám
přezkoumávat.
Tzv. absolutní neplatnost představuje vadu právního úkonu, která znamená, že
takový právní úkon je od počátku neplatný (nezakládá právní účinky) bez ohledu
na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal, a soud proto k absolutní
neplatnosti v řízení přihlíží z úřední povinnosti (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 6. 12. 1974, sp. zn. 3 Cz 69/74, publikovaný ve
Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších
soudů ČSSR, ČSR a SSS 1970 – 1983 na str. 459 a násl.). Není tedy důvodná
dovolací námitka, že neuplatnil-li v posuzované věci neplatnost smlouvy o
postoupení pohledávky některý z jejích účastníků v průběhu řízení, nebyl soud
oprávněn závěr o neplatnosti učinit. Argumentace dovolatelky závěry plynoucími
z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 1 Odon 153/97
(publikován pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000),
je zcela nepřípadná, neboť toto rozhodnutí se týká relativní neplatnosti dohody
o postoupení pohledávky podle § 128 odst. 1 hospodářského zákoníku, nikoliv
neplatnosti absolutní. Tyto otázky nemají zásadní právní význam ve smyslu shora
vymezeném a přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. proti
rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska není založena.
Pro rozsudek odvolacího soudu byl rozhodující závěr, že smlouva o postoupení
pohledávky se v částce 2.235.197,40 Kč týkala neexistující pohledávky;
postupiteli nárok na náhradu škody vůči státu nevznikl, neboť důvod k zaplacení
této částky společností I., spol. s r.o. státu se opíral o rozhodnutí
Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611,
které nebylo pro nezákonnost zrušeno. Ani žalobkyně tedy nemohla předmětnou
pohledávku nabýt.
Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí bylo vydáno před 15. 5. 1998, posuzoval
odvolací soud věc správně podle dosavadního předpisu, tj. podle zákona č.
58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo
jeho nesprávným úředním postupem, účinného před tímto datem [srov. § 36 zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)].
Podle § 1 odst. 1 věty první zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídá za škodu
způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení
před státním notářstvím, v řízení správním a dále v řízení trestním, pokud
nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní
organizace. Podle § 1 odst. 2 zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze
zprostit. Podle § 4 odst. 1 věty první zákona nárok na náhradu škody nelze
uplatnit, dokud pravomocné rozhodnutí, jímž byla škoda způsobena, není pro
nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Podle § 4 odst. 2 zákona výjimkou z
ustanovení odstavce 1 lze uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným
rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na jeho právní moc, jestliže toto
rozhodnutí bylo na základě opravného prostředku zrušeno nebo změněno. Podle §
18 odst. 1 zákona stát odpovídá za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů
státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v § 1 odst. 1
nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle § 18 odst. 2
zákona odpovědnosti podle odstavce 1 se nelze zprostit.
Odvolací soud správně odlišil dvě základní formy objektivní odpovědnosti státu
za škodu způsobenou v souvislosti s výkonem státní moci státními a jinými
pověřenými orgány a dovodil, že nejde o odpovědnost státu za nesprávný úřední
postup. Tato forma objektivní odpovědnosti státu (§ 18 – 19 zákona č. 58/1969
Sb.) se spojuje s porušením pravidel předepsaných právními normami pro počínání
státního orgánu nikoliv při rozhodování, nýbrž při jeho jiné činnosti, a to i
při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak
neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí; v posuzovaném případě
však byla žalovaná částka zaplacena (a škoda tak měla vzniknout) právě na
základě rozhodnutí správního orgánu. Odpovědnost státu za škodu způsobenou
nezákonným rozhodnutím (§ 1 – 17 zákona č. 58/1969 Sb.) je založena na
současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3)
příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem škody. Soud v
řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení; podmínka nezákonnosti rozhodnutí, od nějž
je odvozován vznik škody, je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné
rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno.
V daném případě je nesporné, že rozhodnutí Ministerstva hospodářství - Českého
telekomunikačního úřadu ze dne 17. 2. 1994, č. j. 2447/1994-611, jímž byly
společnosti I., spol. s r. o. vyměřeny správní poplatky, zrušeno nebylo.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že tato podmínka odpovědnosti státu za
škodu (§ 1 a § 4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb.) není splněna a že nárok na
náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nevznikl. Ze všech těchto důvodů
je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska dovolacího důvodu
uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. správné a v souladu s ustálenou
judikaturou; ani z hlediska této právní otázky tedy nejde o rozhodnutí
zásadního právního významu, které by mohlo založit přípustnost dovolání podle §
239 odst. 2 o.s.ř.
Ustálené judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. října 2002,
sp. zn. 25 Cdo 2894/2000) konečně odpovídá i závěr odvolacího soudu, že
správnost rozhodnutí správního orgánu nepodléhá přezkumu soudu v řízení o
náhradu škody. Obecné soudy jsou totiž oprávněny zkoumat rozhodnutí správních
orgánů mimo rámec správního soudnictví zásadně jen se zřetelem k tomu, zda
určitý správní akt je vůbec správním aktem (zda není paaktem) a zda jde o akt
vydaný v mezích pravomoci příslušného správního orgánu (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12.
1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000 – dále též jen „R 9/1999“ a „R 11/2000“).
O případ tzv. paaktu se v posuzované věci nejedná. Ministerstvo hospodářství
bylo v rozhodné době ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti
spadalo vydávání povolení ke zřízení a provozování telekomunikačních zařízení
(podle § 22a zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění zákonů č.
146/1971 Sb. a 150/1992 Sb., do doby nabytí účinnosti zákonů národních rad
uvedených v § 21 odst. 4 rozhoduje federální ministerstvo spojů ve správním
řízení i v jiných věcech podle tohoto zákona, než uvedených v § 21 odst. 3.
Podle Čl. 3 odst. 3 ústavního zákona č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících
se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky, působnost ústředních orgánů
státní správy České a Slovenské Federativní Republiky zánikem České a Slovenské
Federativní Republiky přebírají ústřední orgány státní správy České republiky,
které jsou podle předpisů o působnosti ústředních orgánů státní správy České
republiky podle povahy věci k tomu zřízeny nebo jimž je tato působnost podle
povahy věci nejbližší. V pochybnostech rozhodne vláda České republiky
nařízením. Podle § 3 odst. zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a
jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění účinném do 20.
3. 1994, ministerstvo hospodářství je ústředním orgánem státní správy pro
pošty a telekomunikace s výjimkou správy kmitočtového spektra určeného pro
rozhlasové a televizní vysílání.)
Rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú. ze dne 17. 2. 1994, č.
j. 2447/1994-611, jímž byly společnosti I., spol. s r.o. vyměřeny správní
poplatky, tak bylo vydáno věcně příslušným orgánem, tj. správním orgánem, do
jehož kompetence věc spadala. Výhrada dovolatelky, že pro uložení poplatkové
povinnosti neměl tento orgán zákonnou oporu, není způsobilým důvodem k závěru o
nicotnosti rozhodnutí; směřuje totiž proti věcné správnosti rozhodnutí a tu
soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat. U kategorie
aktů, jež jsou toliko věcně vadné nebo nezákonné, totiž platí presumpce jejich
správnosti, což znamená, že dokud nejsou stanoveným postupem opraveny nebo
zrušeny, jsou považovány za bezvadné a mají právní účinky (srov. R 9/1999 a R
11/2000). Odvolací soud tedy nepochybil, vyšel-li v souladu s ustanovením § 135
odst. 2 o.s.ř. z uvedeného rozhodnutí Ministerstva hospodářství – Č. t. ú.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2000, č. j. 13 Co 230/2000-46, odmítl
[§ 243b odst. 4 věta první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Nemohl přitom
přihlédnout ke sdělení společnosti A., s. r. o. ze dne 29. 1. 2003, že se stala
věřitelem projednávané pohledávky na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze
dne 2. 1. 2002 uzavřené se žalobkyní, neboť v dovolacím řízení nelze uplatnit
nové skutkové okolnosti (§ 243a odst. 2 věty první o.s.ř.) ani nemůže dojít ke
změně v okruhu účastníků postupem podle § 92 o.s.ř. (srov. § 243c
o.s.ř.).
Přípustné není ani dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.
listopadu 2000, č. j. 13 Co 452/2000-57.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami
uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení
o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení,
o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození
od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o
nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a
jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se
zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení
zastavuje (§ 208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě
věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo
řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,odvolací řízení zastaveno.
V posuzovaném případě odvolací soud usnesením ze dne 13. 11. 2000, č.
j. 13 Co 452/2000-57, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo
rozhodováno o zaplacení soudního poplatku, proto dovolání podle ustanovení §
238a odst. 1 písm. a) o.s.ř. není přípustné. Podmínky stanovené v § 239 o.s.ř.
daná věc rovněž nesplňuje, jelikož odvolací soud výrokem rozhodnutí přípustnost
dovolání nevyslovil (§ 239 odst. 1 o.s.ř.) a žalobkyně před vydáním
potvrzujícího usnesení návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani nepodala (§
239 odst. 2 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle
§ 239 o.s.ř. je podmíněna i tím, aby šlo o usnesení ve věci samé, kterým
usnesení o soudním poplatku není.
Protože však je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů
uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a dovolatelka výslovně uplatňuje
jeden z těchto důvodů, zabýval se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání
nejprve z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Přitom přípustnost
dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad
taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž přípustnost nastává jen tehdy,
jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou zmiňovanou tímto ustanovením
skutečně trpí.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu přípustné, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení
nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je takový postup soudu, jímž znemožnil
účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon přiznává. O
vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. jde přitom jen tehdy,
jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu
určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se
postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování. Jinak
řečeno, za „postup soudu v průběhu řízení“ je možno považovat jen činnost,
která vydání konečného soudního rozhodnutí předchází, nikoli vlastní
rozhodovací akt soudu, který má za úkol průběh řízení zhodnotit (srov. též
rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998 a 49/1998 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst.
1 písm. f) o.s.ř. je dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení
jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v
rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníka.
V posuzovaném případě v tomto směru nedošlo k pochybení, neboť odvolací soud
byl oprávněn rozhodnout o odvolání proti usnesení bez nařízení jednání [(§ 214
odst. 2 písm. c) o.s.ř.]. K potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byla
žalobkyni uložena povinnost zaplatit soudní poplatky ze žaloby a z odvolání,
došlo v této věci proto, že soudy obou stupňů zaujaly ve svých rozhodnutích
názor, že řízení o uplatněných nárocích není osvobozeno od placení soudních
poplatků ve smyslu § 11 odst. 1 písm. g) zákona o soudních poplatcích. Tento
jejich hodnotící úsudek, projevený v rozhodnutí, tudíž ve smyslu výše řečeného
není nesprávným postupem soudu „v průběhu řízení.” Tvrzení, že dovolatelce byla
rozhodnutím odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem, proto není
způsobilé založit existenci vady uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř.
Pro úplnost lze dodat, že tento výklad přípustnosti dovolání je plně konformní
s judikaturou Ústavního soudu, podanou již k § 237 písm. f) o.s.ř. ve znění
před novelou provedenou zákonem č. 238/1995. Například v nálezu ze dne 22.
února 1996, sp. zn. III. ÚS 85/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR, svazku 5, části I., pod číslem 14, Ústavní soud
konstatoval, že dopadá-li podle soudní praxe a právní teorie důvod přípustnosti
dovolání podle § 237 písm. f) o.s.ř. [nyní § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.] jen
na postup, tj. faktické úkony soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž
důsledkem je odnětí možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně
projednání věci - a (naopak) nedopadá na samotné rozhodnutí soudu, nenachází
Ústavní soudu v této interpretaci § 237 písm. f) o.s.ř. rozpor s ústavními
zákony nebo mezinárodními smlouvami podle článku 10 Ústavy České republiky
(srov. též nález Ústavního soudu ze dne 21. ledna 1999, sp. zn. III. ÚS
239/97).
Protože usnesení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2000, č.
j. 13 Co 452/2000-57, není vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f)
o.s.ř. postiženo, protože dovolatelka netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá,
že by trpělo jinými vadami uvedenými v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., a
protože z hlediska ustanovení § 238a odst. 1 a § 239 o.s.ř. dovolání není
přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti citovanému usnesení podle
ustanovení § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelka nebyla úspěšná a žalované náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.),
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2003
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu