25 Cdo 1085/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce S. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému s. m. B., zastoupenému
advokátkou, o 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 30 C 39/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. září 2005, č. j. 44 Co 268/2004-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 7.575,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o vrácení přeplatku na soudním poplatku ve výši 20.180,- Kč a o náhradě
nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že
poté, co žalobce dne 30. 9. 1992 oprávněně uplatnil restituční nárok na vydání
nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, byla rozhodnutím
Magistrátu města B., Pozemkového úřadu, ze dne 25. 4. 1994, č. j. 390/91 c) –
RD, schválena dohoda účastníků řízení o vydání v dohodě specifikovaných
nemovitostí v B., mezi nimi i id. ½ tří pozemků zapsaných v k. ú. Č. P.
(dále též jen „předmětné nemovitosti“ nebo „předmětné pozemky“). Již předtím
však kupní smlouvou ze dne 18. 3. 1993 žalovaný prodal předmětné nemovitosti Č.
s. a. s., která je následně převedla na další osoby. Dne 15. 12. 1994 uzavřel
žalobce jako budoucí prodávající s O. P. jako budoucím kupujícím smlouvu o
budoucí kupní smlouvě se závazkem uzavřít o prodeji těchto nemovitostí kupní
smlouvu do 30. 6. 1995 za cenu ve výši 10.318.750,- Kč. Dopisem Katastrálního
úřadu B.-m. ze dne 27. 6. 1995 bylo žalobci sděleno, že podle katastru
nemovitostí svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům jiným osobám a že má
situaci řešit soudní žalobou na určení vlastnictví; převod zamýšlený smlouvou
o smlouvě budoucí se tak neuskutečnil. Nápravy tohoto stavu bylo dosaženo na
základě notářského zápisu ze dne 25. 6. 2007, v němž jeho účastníci deklarovali
neplatnost kupní smlouvy. Soud prvního stupně dospěl závěru, že žalovaný tím,
že převedl předmětné pozemky na třetí osobu poté, co k nim žalobce řádně
uplatnil restituční nárok, porušil ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb. a žalobci v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného vznikla škoda, neboť
nemohl realizovat smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 15. 12. 1994 uzavřenou s O.
P., podle níž měl reálnou možnost nemovitosti prodat za kupní cenu ve výši
10.318.750,- Kč; při normálním běhu událostí, tj. nebýt protiprávního jednání
žalovaného, by se smlouva o smlouvě budoucí realizovala. Majetek žalobce se
tedy ke dni 30. 6. 1995, tj. ke dni, do kdy měla být nejpozději uzavřena kupní
smlouva, nezvětšil o rozdíl mezi cenou pozemků k tomuto datu obvyklou
(stanovenou znaleckým posudkem na 200.000,- Kč) a cenou, za niž by je prodal O.
P., nebýt porušení právní povinnosti ze strany žalovaného (žalobní petit zněl
po částečném zpětvzetí žaloby na 1.000.000,- Kč, proto soud zavázal žalovaného
k náhradě škody v této výši). Námitka žalovaného, že žalobce je i nadále
vlastníkem těchto nemovitostí a může je kdykoli prodat, nevyvrací skutečnost,
že se v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného nerozmnožil v
roce 1995 majetek žalobce, a nepředstavuje tedy okolnost, díky které by se
žalovaný odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. zprostil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, č. j.
44 Co 268/2004-150, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím
výroku ve věci samé a ve výrocích o povinnosti žalovaného nahradit žalobci a
státu náklady řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ztotožnil se i s
jeho právním posouzením odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák.
Uvedl, že žalovaný v rozporu s právní povinností zdržet se v určité době
určitého právního úkonu, tj. dispozice s nemovitostmi, k nimž byl uplatněn
restituční nárok, takový úkon učinil, v důsledku čehož došlo k chybnému stavu v
katastrální evidenci vlastnictví a k tomu, že žalobce nedosáhl zisku z
uvedeného prodeje předmětných nemovitostí přesto, že jej jinak měl legitimním
právním jednáním (smlouvou o smlouvě budoucí) zajištěn. Ačkoli není pochyb o
tom, že nemovitosti stále vlastní, v řízení jde nikoli o „plnou hodnotu“ těchto
věcí, nýbrž o ušlý zisk z předjednané koupě, která byla zahrnuta ve smlouvě o
smlouvě budoucí a proti níž nelze z hlediska právních formalit a náležitostí
vlastního provedení tohoto obchodu ničeho namítat. Odvolací soud neshledal
opodstatněnou ani námitku žalovaného, že O. P. by musel koupit i další pozemky
nacházející se vedle předmětných nemovitostí, neboť je nelze samostatně užívat,
a uvedl, že ačkoli nelze pravděpodobně zastavět pozemky nespojené a navíc pouze
spoluvlastněné a případnou stavbu užívat bez zajištění právní přístupnosti, je
zcela možné, že by si věcné nebo obdobné právo ke zbytku potřebných pozemků a
právo jejich dostupnosti O. P. obstaral později.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a které podává z důvodu podle § 241a odst. 2 písm.
písm. b) o.s.ř. Namítá, že žalobci nevznikla jím tvrzená škoda v podobě ušlého
zisku, neboť je i nadále spoluvlastníkem id. ½ předmětných pozemků, které
nebyly znehodnoceny ani nedošlo ke snížení jejich ceny oproti roku 1995,
žalobce má možnost s nimi libovolně disponovat, prodat je za dohodnutou kupní
cenu a dosáhnout jejich prodejem zisk. Poukazuje na to, že žalobce i budoucí
kupující O. P. v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí věděli, že žalobce
není zapsán v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných pozemků,
neboť bylo-li rozhodnutí Magistrátu města B., Pozemkového úřadu, ze dne 25. 4.
1994, č. j. 390/91 c) – RD, o schválení dohody o vydání pozemků, vydáno dne 25.
4. 1994 a nabylo-li právní moci dne 29. 9. 1994, mělo být žalobcovo vlastnické
právo zapsáno do katastru nemovitostí do 30 dní od právní moci (§ 7 odst. 2
zákona č. 265/1992 Sb.), tedy nejpozději do 29. 10. 1994. Při běžné opatrnosti
měl proto žalobce kdykoli nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistit, že není
veden jako vlastník ideálních polovin předmětných pozemků, ačkoliv tomu tak už
víc než měsíc mělo být. Navíc neučinil nic pro zjednání nápravy i přesto, že
osoby zapsané v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných pozemků jeho
právu neodporovaly, a po zápisu svého vlastnického práva do katastru
nemovitostí o prodej pozemků již neusiloval. Žalovaný dále brojí proti výši
kupní ceny dohodnuté ve smlouvě o smlouvě budoucí (ta se vztahovala právě jen
na ty pozemky, ohledně nichž nebylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické
právo žalobce), která mnohonásobně převyšuje cenu tržní stanovenou znalcem s
přihlédnutím k poloze a umístění pozemků a k jejich samostatné nevyužitelnosti.
Pokud by totiž O. P., který ani neměl zajištěn dostatek finančních prostředků
na zaplacení kupní ceny, neznal umístění pozemků a nezajímal se o možnost
nabytí těch přilehlých, chtěl skutečně pozemky koupit a užívat je ke svému
podnikání, musel by zakoupit i další související pozemky, bez nichž by ty
předmětné nebyly využitelné. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy obou stupňů se řádně vypořádaly
se zákonnými předpoklady odpovědnosti za škodu a vyřešily věc v souladu s
hmotným právem. Námitky dovolatele jsou pouhou nepřípadnou polemikou s věcně
správnými právními závěry soudů obou stupňů, jeho tvrzení, co žalobce, resp.
jeho obchodní partner, měl a mohl činit, jsou pouhou účelovou spekulací,
směřující k relativizaci dopadu flagrantního porušení zákona. Navrhl, aby bylo
dovolání žalovaného „zamítnuto“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1
o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž mu předcházelo zrušovací
rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak může být posuzována pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména
posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání
nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního
významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o.s.ř.). Tento závěr je oprávněn učinit toliko dovolací soud,
nikoliv snad odvolací soud, jak dovozuje dovolatel mylně z ne zcela přesně
formulovaného poučení napadeného rozsudku.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.), včetně jejich
obsahového vymezení. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), vše za předpokladu, že právě na tomto právním
posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá. Právním posouzením ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je činnost soudu, při níž aplikuje
konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového
zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a
povinnosti.
Odvolací soud dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák. na
základě zjištění [správnost skutkového základu věci, jak bude dále uvedeno,
nelze v režimu přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
napadnout a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu], že žalovaný v rozporu se
zákonem č. 229/1991 Sb. prodal třetí osobě nemovitosti, jež byly předmětem
restitučního nároku žalobce, čímž mu znemožnil, aby je prodal O. P., který je
podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě hodlal koupit za 10.318.750,- Kč. Jelikož
k realizaci smlouvy o smlouvě budoucí, tj. k uzavření smlouvy kupní, nedošlo v
důsledku stavu v katastru nemovitostí (uveden do souladu až v roce 1997),
vyvolaného protiprávním jednáním žalovaného (převod nemovitostí, k nimž byl
řádně a včas uplatněn restituční nárok, na třetí osobu), ušel žalobci majetkový
prospěch ve výši rozdílu mezi dohodnutou kupní cenou a tržní hodnotou
nemovitostí.
Dovolatel, ačkoliv tvrdí, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního
posouzení věci, ve skutečnosti namítá především nesprávnost skutkových zjištění
a nesprávné hodnocení provedených důkazů (jednak že žalobce v době uzavření
smlouvy o smlouvě budoucí věděl, že není zapsán v katastru nemovitostí jako
spoluvlastník předmětných pozemků, resp. tuto skutečnost měl při běžné
opatrnosti kdykoli nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistit, neučinil však
nic pro zjednání nápravy i přesto, že osoby zapsané v katastru nemovitostí jako
vlastníci předmětných pozemků jeho právu neodporovaly, jednak že O. P. by si v
případě uskutečnění převodu pozemků musel koupit i další přilehlé parcely,
neboť samy o sobě nejsou hospodářsky využitelné). Je tedy zřejmé, že dovolatel
v tomto ohledu předkládá v dovolání svoji vlastní představu o skutkovém stavu
věci, odlišnou od zjištění, z nějž vyšel odvolací soud, a na tomto základě
buduje své vlastní právní závěry s kritikou závěrů soudu odvolacího. Pak ovšem
dovolací námitky nesměřují proti posouzení věci po právní stránce, nýbrž proti
zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy proti
skutečnostem, které nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. Nejde-li o námitky proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou
vymezovat právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c),
odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění
není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím
důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování). Jak z dikce § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod
uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř., nikoliv v této věci; stejně tak k případným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.],
lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242
odst. 3 o.s.ř.).
Odvolacímu soudu nelze vytknout ani nesprávnost právního závěru ohledně vzniku
škody. Dovolatel dovozuje, že žalobci nevznikla jím tvrzená škoda v podobě
ušlého zisku, neboť je i nadále spoluvlastníkem ideální poloviny předmětných
pozemků, které nebyly znehodnoceny ani nedošlo ke snížení jejich ceny oproti
roku 1995, má proto možnost s nimi libovolně disponovat, prodat je za
dohodnutou kupní cenu a dosáhnout jejich prodejem zisk; tvrzená škoda, jak ji
vymezil žalobce a posoudil i odvolací soud, však spočívá v něčem jiném.
Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové
sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k
naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající
v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k
rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn.
Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
55/71). Charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že
nedošlo ke zvětšení majetkového stavu poškozeného v souvislosti se zamýšleným
převodem vlastnického práva k nemovitostem, resp. že se mu nedostalo
majetkového přínosu v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a skutečnou
hodnotou nemovitostí. U kupní smlouvy se sice zásadně předpokládá zaplacení
adekvátní ceny, avšak není vyloučeno, že se prodávajícímu podaří sjednat
natolik výhodnou cenu, že obvyklou cenu (tržní ekvivalent) převyšuje, takže při
neuskutečnění převodu může tento rozdíl mezi hodnotou věci a sjednanou
lukrativní kupní cenou představovat ušlý zisk (srov. obdobně rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006), a to bez
ohledu na to, že vlastníku zůstalo vlastnické právo k nemovitosti; ušlý zisk
spočívá právě v nedosažení popsaného rozdílu. A žalobce požaduje náhradu tohoto
ušlého přínosu (jeho části), nikoliv náhradu hodnoty pozemku, tj. škody na
věci, o kterou nepřišel, jak mylně dovozuje dovolatel.
Protože ze všech těchto důvodů nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí
odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a §
218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu
účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení
advokátem za 1 úkon v částce 7.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 15 a §
14 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (dovolací
řízení bylo zahájeno dne 13. 1. 2006), a snížená na polovinu podle § 18 odst. 1
vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006 (vyjádření k dovolání bylo sepsáno dne 18.
4. 2006), v částce 75,- Kč; celkem má tedy žalobce právo na částku 7.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu