25 Cdo 1415/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobců a) Č. S. P., s. r. o., a b) JUDr. P. N., zastoupených advokátem,
proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o 2.801.486,- Kč, vedené u
Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 12 C 12/2005, o dovolání žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 22 Co 366/2005-137,
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2005, č. j. 22 Co 366/2005-137,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, č. j. 12 C 12/2005-110,
zamítl žalobu na zaplacení 2.801.486,- Kč požadovaných na náhradě škody
způsobené porušením závazku žalované ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřít se
žalobci kupní smlouvu k nemovitostem, a rozhodl o nákladech řízení. Soud vyšel
ze zjištění, že účastníci dne 17. 7. 2001 uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí
kupní smlouvy ohledně nemovitostí, pozemku p. č. 116/3 a budovy čp. 645,
zapsaných na LV pro obec P., katastrální území K. u Katastrálního úřadu P.
Kupní cena byla sjednána částkou 5.698.514,- Kč. V době uzavření uvedené
smlouvy nebyla žalovaná ještě vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť vedla
spor u Obvodního soudu pro Prahu 8, ve kterém se jako žalobkyně domáhala vydání
věci podle § 5 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Ve
smlouvě se účastníci zavázali, že uzavřou kupní smlouvu k uvedeným nemovitostem
do 1 měsíce od právní moci vykonatelného soudního rozsudku v restitučním sporu,
na jehož základě se žalovaná stane vlastnicí předmětných nemovitostí. Jako
záloha na kupní cenu byla žalované vyplacena ze strany žalobců částka 300.000,-
Kč. Rozsudek v restitučním sporu nabyl právní moci dne 26. 4. 2002. Žalovaná
posléze chtěla, aby kupní smlouva byla uzavřena až poté, kdy bude do katastru
nemovitostí vloženo její vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Následně
probíhala mezi účastníky řada jednání, která však k uzavření kupní smlouvy
nevedla a žalovaná dne 28. 5. 2003 uzavřela kupní smlouvu na předmětné
nemovitosti se třetí osobou za kupní cenu 8.500.000,- Kč. Vyplacenou zálohu ve
výši 300.000,- Kč žalobcům vrátila. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná
žádnou právní povinnost neporušila, neboť kupní smlouvu na předmětné
nemovitosti se třetí osobou uzavřela až po uplynutí jednoho roku od stanoveného
data (26. 5. 2002), tj. doby, po kterou se účastník smlouvy o smlouvě budoucí
může domáhat ve smyslu § 50a odst. 2 nahrazení projevu vůle účastníka soudním
rozhodnutím, nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy. Marným uplynutím
této doby končí vázanost stran ze smlouvy o smlouvě budoucí, tedy zaniká jejich
povinnost plnění z této smlouvy. Kromě toho částka požadovaná žalobci, tj.
rozdíl mezi kupní cenou sjednanou účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí a
kupní cenou sjednanou v kupní smlouvě na předmětné nemovitosti mezi žalovanou a
třetí osobou, nepředstavuje vzniklou škodu, a to ani ve formě ušlého zisku.
Výši škody nelze totiž dovozovat z hypotézy, za jakou cenu by žalobci mohli
předmětné nemovitosti prodat, kdyby k nim byli bývali nabyli vlastnictví. Jedná
se tak pouze o hypotetickou možnost, nikoli o předpokládaný ušlý zisk, který by
nastal při pravidelném běhu věcí. Žalobci tak neprokázali ani výši škody
dostatečně jednoznačně a konkrétně.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j.
22 Co 366/2005-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně, avšak na rozdíl od něj dovodil, že uplynutí doby jednoho roku neznamená
zánik práva na náhradu škody, ale jeho promlčení. K zániku práv a povinností ze
smlouvy o smlouvě budoucí došlo až převedením vlastnického práva na třetí osobu
z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. Zánik práv a
povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí byl tímto okamžikem nahrazen
odpovědnostními vztahy mezi účastníky této smlouvy. Žalobci však neprokázali
vznik škody či ušlého zisku, neboť v souvislosti s budoucí koupí nevynaložili
žádné finanční prostředky a jejich majetek se tak nezmenšil. Stejně tak
neprokázali, že by v souvislosti s touto budoucí koupí vstoupili do závazkového
vztahu s další osobou, které by se nemovitosti zavázali prodat. Vzhledem k
tomu, že žalobci nejsou podnikateli v oboru obchodování s nemovitostmi, nelze
podle názoru odvolacího soudu přijmout argumentaci, že u nich v důsledku škodné
události nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s
ohledem na pravidelný běh věcí.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podávají z důvodu podle ust. §
241a odst. 2 písm. písm. b) o. s. ř. Dovolání odůvodňují tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci, neboť právní závěry
odvolacího soudu představují nepřiměřeně restriktivní výklad obecných
ustanovení o náhradě škody a o způsobu a rozsahu náhrady škody. Podle jejich
názoru se jak škoda obecně, tak ušlý zisk vztahují k majetkovým hodnotám.
Majetkovými hodnotami pak nejsou a nemohou být pouze peníze samy o sobě, ale
bezesporu i skutečná hodnota věcí, pokud je penězi ocenitelná. V posuzovaném
případě pak žalobci poukazují právě na tu skutečnost, že v případě uskutečnění
prodeje předmětných nemovitostí žalobcům by se jejich majetkové hodnoty
rozmnožily o rozdíl mezi cenou nemovitostí podle uzavřené smlouvy a skutečnou
cenou nemovitostí. K rozmnožení majetkových hodnot by přitom došlo již nabytím
vlastnictví nemovitostí, bez ohledu na případný další prodej. Žalobci mají za
to, že způsob vyčíslení škody, tj. rozdíl mezi kupní cenou sjednanou účastníky
ve smlouvě o smlouvě budoucí a kupní cenou sjednanou žalovanou se třetí osobou,
je dostatečně určitý a opodstatněný. Vzhledem k tomu, že u žalobců nedošlo v
důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo
očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, došlo podle názoru žalobců na jejich
straně k vzniku ušlého zisku. Z tohoto důvodu navrhují, aby byl napadený
rozsudek odvolacího soudu a předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušen
a věc vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je důvodné.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v
dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle
tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné
otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění
přípustnost dovolání nezakládají – srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a
současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Právní význam rozhodnutí odvolacího soudu tkví podle dovolatelů v objasnění
pojmu ušlého zisku, neboť nebyl podle jejich názorů dosud judikatorně řešen
případ, kdy existence ušlého zisku závisí na výhodnosti koupě věci podle
smlouvy o smlouvě budoucí, resp. na poměru mezi cenou věci dohodnutou mezi
účastníky smlouvy o smlouvě budoucí a reálnou hodnotou předmětu budoucí koupě.
Současně mají dovolatelé zato, že odvolací soud vyřešil právní otázku v rozporu
s hmotným právem, když vyloučil existenci ušlého zisku, ačkoliv k tomuto byly
splněny zákonné předpoklady (§ 442 odst. 1 a § 443 obč. zák.).
V řešení této právní otázky shledal dovolací soud zásadní význam rozhodnutí
odvolacího soudu.
Teorie i praxe chápe škodu jako újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové
sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k
naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající
v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k
rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný
běh věcí (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn.
Cpj 87/70, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R
55/71).
Majetkovou hodnotu samozřejmě má i věc - nemovitost. Dojde-li k její ztrátě či
zničení, vzniká vlastníkovi věci skutečná škoda, spočívající v hodnotě (tržní
ceně) věci v době, kdy ke ztrátě nebo zničení došlo (§ 443 obč. zák.). Naopak,
nenabyl-li ten, kdo byl oprávněn, vlastnictví k věci, ztratil tím majetkový
přínos, neboť jeho majetkový stav se o tuto hodnotu nezvětšil.
Charakter ušlého zisku může proto mít i majetková újma spočívající v tom, že
nedošlo k nabytí vlastnického práva dovolatelů k nemovitostem, jež měly být na
ně převedeny budoucí kupní smlouvou, což vedlo k jiným právním poměrům
účastníků. Žalobcům tak mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi
smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí, neboť tím, že nemovitosti
nenabyli, nezvětšil se jejich majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně
očekávat, že koupí nemovitostí k očekávanému majetkovému přírůstku dojde (srov.
obdobně usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1294/2001, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1727,
svazek 24, ročník 2003). U kupní smlouvy se zásadně předpokládá zaplacení
adekvátní ceny, takže ušlý zisk může představovat rozdíl mezi hodnotou věci a
výhodnou kupní cenou.
Z tohoto hlediska se odvolací soud po právní stránce věcí nezabýval, když vznik
újmy na straně žalobců vyloučil z důvodu, že v souvislosti s budoucí koupí
nemovitostí žalobci nevynaložili žádné finanční prostředky, nevstoupili do
závazkového vztahu s další osobou, které by se nemovitosti zavázali prodat, a
ani nepodnikají v oboru obchodování s nemovitostmi, a tudíž neuzavření smlouvy
o koupi nemovitostí nemohlo způsobit žalobcům ztrátu spočívající v absenci
zhodnocení jejich majetkových hodnot, ke kterému by jinak došlo při pravidelném
sledu událostí. Otázku rozsahu majetkové újmy, a tedy výše škody, která
žalobcům vznikla v důsledku jednání žalované, by však bylo třeba řešit jen v
případě, že by byly dány všechny předpoklady občanskoprávní odpovědnosti
žalované za škodu.
Dovodil-li tedy v posuzovaném případě odvolací soud, že i když žalobci nenabyli
vlastnictví k nemovitostem, není splněna jedna z podmínek odpovědnosti za škodu
- škoda v podobě ušlého zisku, je jeho rozhodnutí z pohledu uplatněné dovolací
námitky nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
naplněn. Protože rozhodnutí odvolacího soudu je založeno pouze na tomto jediném
důvodu zamítnutí žaloby, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b
odst. 2, věta za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3, věta první, o. s. ř.)
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2007
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu