25 Cdo 1111/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem v
Domažlicích, nám. Míru 143, proti žalovaným 1) T. F. a 2) R. P., oběma
zastoupeným Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni – Východním
Předměstí, Houškova 30, o zaplacení 234.156,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 160/2008, o dovolání žalovaného
1) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. října 2010, č. j. 13 Co
292, 293/2010-328, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 21. 10. 2010, č. j. 13 Co 292,
293/2010-328, potvrdil rozsudek ze dne 29. 3. 2010, č. j. 4 C 160/2008-263,
jímž Okresní soud v Domažlicích ve spojení s usnesením ze dne 28. 4. 2010, č.
j. 4 C 160/2008-270, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobci 234.156,-
Kč se zákonným úrokem z prodlení od 14. 11. 2008 do zaplacení, zrušil rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavých výrocích vůči žalovanému 2), ohledně
příslušenství z žalované částky od 1. 6. 2008 do 13. 11. 2008 a náhrady nákladů
řízení před soudem prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že žalobce uhradil
společnosti ČEZ – Distribuce, a.s., jako svému smluvnímu partnerovi žalovanou
částku poté, co byl dne 23. 1. 2008 v nemovitosti v jeho vlastnictví na adrese
zjištěn neoprávněný odběr elektrické energie. Uhrazená částka je tvořena cenou
odebrané elektřiny ve výši 209.362,- Kč a náklady potřebnými k odstranění
důsledků neoprávněného odběru ve výši 24.794,- Kč. Z důkazů provedených před
soudem prvního stupně vyplynulo, že v rozhodném období od února 2007 do ledna
2008 užívali nemovitost pouze žalovaní s rodinami, přičemž žalovaný 1) poškodil
kryt elektroměru a zasáhl do měřící soustavy, v důsledku čehož nebyl
zaznamenáván skutečný odběr elektřiny. Odvolací soud vyslovil souhlas se
závěrem soudu prvního stupně, že protiprávní jednání žalovaného 1) jednoznačně
prokazuje videozáznam pořízený společností ČEZ – Měření, s.r.o., při jednání v
její provozovně, na němž žalovaný 1) popisuje způsob, jakým provedl zásah do
měřící soustavy, dále Protokol o neoprávněném elektrickém odběru ze dne 30. 1.
2008 a výslechy svědků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
64/2004, doplnil, že důkaz videozáznamem nelze považovat za nepřípustný důkaz,
neboť šlo o záznam při veřejné obchodní činnosti, kdy hovory fyzických osob
nemají zpravidla charakter projevu osobní povahy. Ve vztahu k žalovanému 2), u
něhož soud prvního stupně neshledal předpoklady pro náhradu škody, byl rozsudek
soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost zrušen a věc vrácena k novému
projednání.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1)
dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a s poukazem
na § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítá, že důkaz videozáznamem je pro
nesouhlas natáčených osob důkazem nepřípustným a procesně nepoužitelným, neboť
se nejednalo o projev, ke kterému by došlo při výkonu povolání nebo při
obchodní či veřejné činnosti; pořizovatel videozáznamu společnost ČEZ – Měření,
s.r.o., nebyla ke dni pořízení videonahrávky registrována v registru zpracování
osobních údajů vedeném Úřadem pro ochranu osobních údajů, a nebyla proto
oprávněna provozovat kamerový systém. Odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 1009/98 (R 39/99). Odkaz soudu na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 64/2004 pak není pro odlišnost skutkového stavu
přiléhavý. Pořízením předmětného záznamu tak došlo k zásahu do osobnostních
práv dovolatele ve smyslu § 12 obč. zák. Přihlédly-li soudy ke svědecké
výpovědi svědka V., který je trestně stíhán pro činnost související s
neoprávněnými odběry elektřiny v jiných kauzách, a je proto nedůvěryhodný,
postupovaly nesprávně; zároveň pochybily tím, že nepřipojily trestní spis a
nezabývaly se námitkou nevěrohodnosti svědka. Soudy proto zatížily řízení
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel
navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu
věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný.
Žalovaný 1) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen ve
vztahu k jeho osobě rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu
předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237
odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň
o právní otázku zásadního významu.
Námitkami, jejichž obsahem je v konečném důsledku zpochybnění skutkového
zjištění, že žalovaný provedl neoprávněný zásah do měřícího zařízení, dovolatel
nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž skutkový stav, který byl podkladem
pro právní posouzení věci. Uplatňuje tak vlastně dovolací důvod uvedený v §
241a odst. 3 o.s.ř., že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. však tímto
dovolacím důvodem založit nelze, jak plyne z výslovné dikce § 241a odst. 3
o.s.ř.
Namítá-li dovolatel nepřípustnost nezákonně získaného důkazu videonahrávkou,
stejně jako nevěrohodnost svědka, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2
písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. založit nelze. Vady řízení jsou jako dovolací důvod u dovolání
přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i v případě jeho obdobného
užití) výslovně vyloučeny (§ 237 odst. 3 in fine o.s.ř.). Dovolací soud k vadám
řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li
dovolání již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ani z pohledu
uvedených procesních otázek, neboť je v souladu s judikaturou dovolacího soudu
reprezentovanou rozsudkem ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, který ve
skutkově srovnatelné situaci dovodil, že důkaz zvukovým záznamem hovoru
fyzických osob při výkonu povolání či obchodní nebo veřejné činnosti není v
občanském soudním řízení nepřípustný; od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod
se odchýlit. Ostatně i Evropský soud pro lidská práva dovozuje, že nejde o
porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, je-li v soudním řízení proveden důkaz záznamem
osobního projevu účastníka, byť by jeho pořízení bylo porušením práva na
ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy (srov. např. rozsudek ze dne 26. 9. 2002 ve
spojených věcech Perry v. Spojené království a Chalkley v. Spojené království,
stížnosti č. 63737/00 a 63831/00, či rozsudek ze dne 1. 3. 2007 ve věci Heglas
v. Česká republika, stížnost č. 5935/02). V řešené věci je navíc – bez ohledu
na zákonnost důkazu spornou videonahrávkou – závěr o protiprávním jednání
žalovaného 1) podložen jak zjištěnou okolností, že nikdo jiný neměl v předmětné
době přístup do nemovitosti, tak i souhrnem dalších spolu korespondujících
důkazů (výpovědi svědků a žalobce, protokol) o tom, že žalovaný své počínání
přiznal; i kdyby tedy soudy obou stupňů k důkazu spornou videonahrávkou
nepřihlédly, byl by skutkový závěr o jednání dovolatele zjištěn dostatečně.
Z uvedených důvodů není dovolání přípustné, a Nejvyšší soud ČR je proto podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, neboť žalovaný 1) nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalobci náklady dovolacího řízení nevznikly, zatímco
řízení proti žalovanému 2) dosud neskončilo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2012
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu