USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a
soudců JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: R. D.,
zastoupený Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou
21/365, Praha 8, proti žalované: Krajská nemocnice T. Bati, a. s., IČO
27661989, se sídlem Havlíčkovo nábřeží 600, Zlín, za účasti vedlejšího
účastníka na straně žalované: Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem
Spálená 75/16, Praha 1, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod
sp. zn. 28 C 57/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
- pobočky ve Zlíně ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co 125/2017-645, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce podal dovolání proti rozsudku ze dne 31. 10. 2017, č. j. 60 Co
125/2017-645, jímž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 12. 2016, č. j. 28 C 57/2012-562, ve
spojení s usnesením ze dne 27. 2. 2016, č. j. 28 C 57/2012-592, ve vyhovujícím
výroku ohledně částky 745 188 Kč s příslušenstvím a v zamítavém výroku ohledně
částky 252 038,30 Kč s příslušenstvím, změnil jej v zamítavém výroku ohledně
částky 1 574 112, 70 Kč s příslušenstvím tak, že uložil žalované povinnost
zaplatit žalobci 1 574 112,70 Kč s příslušenstvím, rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a rozhodl o
soudním poplatku. Takto rozhodl o nároku žalobce na odškodnění za ztížení
společenského uplatnění ve výši 50 400 Kč a o nároku na náhradu za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 5. 11. 2009 do 14. 3. 2012
ve výši 2 556 939 Kč.
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu s
odůvodněním, že soud nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o
nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti ve výši 70 000 Kč měsíčně za dobu od 15. 3. 2012 do budoucna.
Odvolací soud jej považoval za nový nárok uplatněný až v odvolacím řízení,
proto s odkazem na § 216 odst. 2 o. s. ř. tuto změnu žaloby usnesením ze dne
24. 10. 2017 (č. l. 630 spisu) nepřipustil. Žalobce má za to, že se jednalo
pouze o odstranění vad žaloby ohledně nároku již žalobcem uplatněného. Navrhl,
aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
V rozsahu, v němž žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a ve
výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci
samé tak, že žalobě bylo vyhověno, není dovolání přípustné, neboť k jeho podání
není dovolatel oprávněn (subjektivně legitimován), v tomto rozsahu bylo totiž
napadeným rozhodnutím žalobci vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by
bylo možné odčinit změnou či zrušením rozhodnutí odvolacího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96,
uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo
usnesení téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikováno
pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Dovolání do výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé, není rovněž přípustné, neboť žalobce ve svém podání v
rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí
dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§
241a odst. 2 ve spojení s § 237 o. s. ř.).
Vymezení přípustnosti dovolání je jeho obligatorní náležitostí a nezbytnou
podmínkou jeho projednatelnosti. Přípustnost dovolání musí být vymezena tak,
aby bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. má dovolatel
za splněné. Dovolatel ve svém podání neuvedl žádnou konkrétní právní otázku ve
smyslu § 237 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
ji má dovolací soud posoudit jinak než dříve. Svou argumentaci založil pouze na
tom, že soud nesprávně posoudil jeho doplnění žaloby jako uplatnění nového
nároku a o této části předmětu řízení nerozhodl. Procesní vadu, spočívající v
nevyčerpání celého předmětu řízení, však dovoláním uplatnit nelze. Dovoláním
lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř),
neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu
být nemůže a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§ 236 odst.
2 o. s. ř.). Stejně tak občanský soudní řád vylučuje možnost napadnout
odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, pojmově nelze
podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (viz též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 10. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu