USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J.
N., narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem
Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Tábor, a. s., se sídlem
kpt. Jaroše 2000, Tábor, IČO 26095203, zastoupená Mgr. Pavlem Šedivým,
advokátem se sídlem Údolní 2997, Tábor, za účasti: Hasičská vzájemná pojišťovna
a. s., se sídlem Římská 2135/45, Praha 2, IČO 46973451, jako vedlejší účastnice
na straně žalované, o zaplacení 1.676.422 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 C 72/2018, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26.
6. 2020, č. j. 15 Co 433/2019-207, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobu o zaplacení částky 1.676.422 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Žalobkyně podstoupila v zařízení žalované gynekologickou
operaci, při níž byla v celkové narkóze, a po probuzení u ní došlo k poškození
levého brachiálního plexu horního typu. Žalobkyně tvrdila, že se tak stalo v
důsledku nesprávné polohy horní končetiny při operaci. Okresní soud na základě
znaleckého zkoumání po provedeném dokazování uzavřel, že nebylo zjištěno
pochybení žalované při operaci, příčinou postižení mohly být kromě vrozené
predispozice i abdukce, rotace, distrakce či tah za končetinu, případně
komprese nebo delší záklon hlavy při intubaci. Nebyla tedy objasněna zřejmá
příčina ani okamžik vzniku poškození, dle znaleckého posudku proběhla operace
standardně a v souladu s dostupnými lékařskými poznatky. Jelikož nedošlo k
protiprávnímu jednání žalované, okresní soud žalobu zamítl. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, č. j. 15 Co 433/2019-207, potvrdil rozsudek okresního soudu a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud připomenul závěry znaleckých
posudků, dle kterých nebylo možno zjistit polohu paže žalobkyně během operace a
nebylo možno určit, kdy k poškození došlo, ani jakým způsobem. Znalec rozebral
možné příčiny vzniku poškození, žádnou však neoznačil za postup odporující
běžným standardům. Odvolací soud zdůraznil, že v dané věci byla zdravotní
dokumentace kompletní, nelze tedy přenést důkazní břemeno na žalovanou. Závěrem
připomenul, že k podstatné prodlevě v objasnění příčiny vzniku poškození došlo
vinou žalobkyně, která v roce 2015 uplatnila nárok u žalované, která jej chtěla
řešit a vyzvala žalobkyni k předložení výše nároku a znaleckého posudku, avšak
žalobkyně nereagovala a až s několikaletým odstupem nárok uplatnila žalobou. Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání,
neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního
práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, či se vztahují k ochraně základních práv a svobod a
odvolací soud se odchýlil do ustálené judikatury Ústavního soudu. Dovolatelka
má za to, že si odvolací soud odporoval při hodnocení závěrů znaleckých posudků
o poloze paže dovolatelky během operačního zákroku, a tedy došlo k nelogickému
myšlenkovému postupu v odůvodnění výroku. K tomu dovolatelka citovala řadu
rozhodnutí dovolacího i Ústavního soudu. Dále dovolatelka zpochybňuje, zda
závěr o úplnosti zdravotní dokumentace má činit znalec či soud. Navrhla proto,
aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že tvrzený rozpor v odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu je pouhým nepochopením závěrů znalce, že nedošlo k
logickým nesrovnalostem, a tedy ani k odchýlení se od judikatury dovolacího či
Ústavního soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně
zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s.
ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
není přípustné podle § 237 o. s. ř. Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče
(jak podle původní právní úpravy – zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, tak podle zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“) spočívá v
tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat
za pomoci znalců – lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti
je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je
otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky
převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a
zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží
otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy
dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité
zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž
otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z
provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních
sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy
skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu
(non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“). Uvedené platí i při
posuzování předpokladů povinnosti k náhradě škody podle nové právní úpravy a
ustálená judikatura k této otázce je i nadále použitelná. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že
žalovaná při operaci postupovala lege artis, tedy v souladu s odbornými
lékařskými poznatky a standardními postupy, a proto neporušila žádnou právní
povinnost. Obsahem dovolání je pouze polemika se skutkovými závěry, procesem
hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znalce ustanoveného soudem, jenž
dovolatelku vyšetřil a neurčil přesnou příčinu poraní, avšak uvedl, že k
poškození mohlo dojít jednou či kombinací více příčin, z nichž ani jedna není
postupem odporujícím běžným standardům. Námitky dovolatelky představují pouhou
spekulaci, že při standardní operaci u ní došlo k nestandardnímu uložení ruky a
hlavy, z čehož vyvozuje porušení právní povinnosti. S právním posouzením věci
nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po
právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující
proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých
posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost
dovolání. Rovněž dovolací soud neshledal odůvodnění odvolacího soudu nelogickým
či vnitřně rozporným.
Dovolatelkou citovaná judikatura je proto na danou věc
nepřiléhavá. V souladu s výše uvedeným je závěr o úplnosti a správnosti zdravotní
dokumentace závěrem odborným, k němuž je zapotřebí odborných znalostí, neboť
soud není schopen posoudit, zda zdravotní dokumentace v každém případě obsahuje
všechny údaje, jenž dle zákona obsahovat má a zda byla vedena řádně. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.