25 Cdo 878/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně M. V.,
zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Praha 2, Sokolská 60,
proti žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady, IČO 000 64 173, se
sídlem Praha 10, Šrobárova 1150/50, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm,
advokátem, se sídlem Praha 2, Záhřebská 33, za účasti České pojišťovny, a.s.,
IČO 452 72 956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na
straně žalované, o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
10 pod sp. zn. 14 C 518/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 13 Co 154/2013-867, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 13 Co
154/2013-867, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se na základě tvrzení, že jí byla způsobena újma na zdraví v
souvislosti se stomatologickou péčí, která jí byla poskytována žalovanou
nemocnicí od 18. 3. 1997 do září 2001, domáhala zaplacení náhrady škody ve výši
500.000 Kč skládající se z náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění
vzniklých následkem nesprávného ošetření zubů a provedení protetických prací,
dále náhrady nákladů spojených s dopravou, nákladů na zpracování znaleckých
posudků, nákladů vynaložených na původní protetickou práci, nákladů
vynaložených na novou protetickou práci a nákladů léčení u jiného lékaře.
Obvodní soud pro Prahu 10 mezitímním rozsudkem ze dne 10. 10. 2012, č.j. 14 C
518/2003-772, shledal základ žalobního nároku opodstatněným, když po zhodnocení
provedeného dokazování vyšel především ze znaleckého posudku MUDr. Jaroslava
Opravila a dovodil, že postup ošetřující lékařky (zaměstnankyně žalované),
spočívající v nasazení nedokonalé, nepřesné fixní protetické náhrady v horní
čelisti žalobkyně spolu s nedokonalým a nepřesným endodontickým ošetřením,
nedokonalé přípravě pilířových zubů, které neodpovídaly zásadám endodontického
a protetického ošetření chrupu, byl porušením právní povinnosti a v příčinné
souvislosti s ním vznikla žalobkyni nemajetková újma na zdraví (akutní a
chronický zánět kostní dřeně, chronický zánět dásní, chronické přetěžování obou
čelistních kloubů a žvýkacích svalů, ohrožení závěsného aparátu zubů kazivou
destrukcí, ztráta korunkové části 9 pilířových zubů a vznik tzv. pahýlů) i újma
majetková (účelné náklady léčení), za něž žalovaná odpovídá ve smyslu § 420
odst. 1 obč. zák.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 10. 2013, č. j. 13 Co 154/2013-867,
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že
znalecký posudek MUDr. Opravila, o nějž se především opíral soud prvního
stupně, je třeba hodnotit jako listinný důkaz, který nemá takovou důkazní sílu
jako znalecký posudek vypracovaný dle zadání soudu podle § 127 o. s. ř., a s
poukazem na revizní znalecký posudek Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně, jenž
byl vypracován velmi precizně a při vědomí závěrů jiných lékařů a jejich
posudků, dospěl odvolací soud k závěru, že postup pracovníků žalované při
poskytování stomatologické péče žalobkyni byl lege artis a nedošlo k poškození
zdraví žalobkyně, takže žaloba není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, jehož
přípustnost odůvodňuje tím, že rozhodnutí závisí na řešení otázek, při jejichž
posouzení se odvolací soud v části odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a v části rozhodoval o otázkách, které by měly být s ohledem
na změnu právní úpravy řešeny jinak. Odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení
znaleckých posudků vycházel z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v
rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2398/2009, který však neodpovídá platné právní úpravě
v § 127a o. s. ř.; v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. nehodnotil důkazy ve
vzájemných souvislostech a bez splnění předpokladů stanovených v § 220 o. s. ř.
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně; nerespektoval ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, pokud dospěl ke skutkovému závěru odlišnému od závěru soudu
prvního stupně, aniž zopakoval důkazy provedené v nalézacím řízení. Zjištěný
skutkový stav odvolací soud nesprávně právně posoudil, neboť ze znaleckých
posudků plyne, že léčebný postup zaměstnankyně žalované trpěl chybami a
nedostatky, žalobkyně měla dlouhodobé bolesti a mezi postupem zaměstnankyně
žalované a bolestivými stavy žalobkyně byla příčinná souvislost, proto žalovaná
odpovídá za škodu na zdraví vzniklou žalobkyni. Žalobkyně zdůrazňuje, že
zatímco otázka, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je otázkou skutkovou, je
otázka, zda tímto postupem došlo k porušení právní povinnosti, otázkou právní.
Není přitom podstatné, zda někteří znalci označili postup žalované jako non
lege artis a jiní jako vitium artis, neboť důležité je, že se nejedná o postup
lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4223/2009). Lékař
buď své povinnosti splnil, anebo nikoli, žádná třetí možnost dána není.
Odvolací soud též postupoval v rozporu se zákazem překvapivých rozhodnutí,
neboť věc odlišně skutkově i právně kvalifikoval, aniž seznámil účastníky se
svým právním názorem odlišným od názoru soudu prvního stupně, a tím jednak
zatížil řízení vážnou vadou, jednak porušil ústavní právo žalobkyně na soudní
ochranu a spravedlivý proces. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a postupem
podle § 243e odst. 3 o. s. ř. ji přikázal jinému senátu.
Žalovaná ve svém vyjádření vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek a
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání je přípustné ve
smyslu § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013), neboť odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce hodnocení důkazů
znaleckými posudky a naplnění předpokladů náhrady škody na zdraví způsobené při
poskytování zdravotnických služeb (postup lege artis, poškození zdraví). Dovolání je důvodné. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29
NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze
usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen
polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím
dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (viz
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Lze dodat, že odvolací soud může důkaz
listinou hodnotit jinak a dojít tak i k jiným skutkovým závěrům než soud
prvního stupně, aniž jej znovu provedl při odvolacím jednání (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 10 pod C 770, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3620/2008). Pokud však soud důsledně neodliší odborné (tj. skutkové) závěry, jež přísluší
znalci, a právní závěry, jež přísluší soudu, a mechanicky převezme závěr
znalce, který nemá skutkovou, nýbrž právní povahu, popřípadě pokud určitý
skutkový závěr učiněný soudem na základě znaleckého posudku není projevem
zásady volného hodnocení důkazů, nýbrž výsledkem mylného právního názoru soudu
na právní sílu toho kterého důkazu, a takové pochybení je uplatněno dovoláním,
nejde o (nepřípustné) uplatnění dovolacího důvodu nesprávného skutkového
zjištění, nýbrž o uplatnění (způsobilého) dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Právě o takový případ jde v dané věci. Názor odvolacího soudu stran důkazní síly znaleckého posudku předloženého
žalobkyní není správný a nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2398/2009, uveřejněného na webových stránkách
Nejvyššího soudu, na který odvolací soud odkázal. Především ani za účinnosti
právní úpravy účinné do 31. 8. 2011 nebylo možno bez dalšího dovozovat, že
znalecký posudek, jenž byl vypracován mimo rámec řízení, a měl tedy z hlediska
procesního práva povahu listinného důkazu a nikoli důkazu znaleckým posudkem ve
smyslu § 127 o. s. ř., měl bez dalšího nižší důkazní sílu než znalecký posudek
zpracovaný soudem ustanoveným znalcem. Procesní právo nestanoví odlišnou
důkazní sílu různých důkazních prostředků, přičemž dlouhodobě je ustálen
výklad, podle nějž znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle §
132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 7776). Obdobné
principy se ovšem uplatní i při hodnocení znaleckého posudku zpracovaného mimo
řízení, ani jeho odborné závěry soud přezkoumávat nemůže, ostatní posuzovací
hlediska se však uplatní i zde. Rozhodující pak při úvaze o tom, který z
posudků skýtá náležitý podklad pro rozhodnutí, musí být komplexní hodnocení
uvedených hledisek a nikoli pouhá formální povaha toho kterého posudku (kým byl
zadán, kým byl zpracován, zda je označen jako revizní, atd.). Kromě toho dle nového ustanovení § 127a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 9. 2011
(jež bylo aplikovatelné i v daném případě podle obecného pravidla, že procesní
předpisy – nestanoví-li přechodná ustanovení jinak – se použijí ve znění
účinném v době, kdy soud provádí činnost těmito procesními pravidly
upravovanou) jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny
zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom
následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění
tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Z
této právní úpravy tedy vyplývá, že znalecký posudek zpracovaný soudem
ustanoveným znalcem nemá a priori vyšší důkazní sílu, než znalecký posudek
vypracovaný mimo rámec řízení (např. na žádost účastníka), a takový posudek
může mít i povahu posudku revizního (jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněného pod číslem 38/2014
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy odvolací soud založil své (měnící) rozhodnutí na závěru, že
posudek MUDr. Opravila „je třeba hodnotit jako listinný důkaz, který nemá
takovou důkazní sílu jako znalecký posudek vypracovaný dle zadání soudu podle §
127 o. s. ř.“, je jeho právní názor (výklad procesního předpisu) nesprávný. Dovolatelce je též nutno přisvědčit, pokud poukazuje na vnitřní rozpornost
závěrů čerpaných odvolacím soudem z posudků znalce Podstaty a znaleckého
ústavu, a to že postup žalované byl lege artis, ale vlastní provádění léčebných
postupů bylo s chybami (vitium artis), a že k poškození zdraví žalobkyně
nedošlo, ale dlouhodobé obličejové bolesti byly pro žalobkyni velmi nepříjemné. Ohledně pojmu „vitium artis“ je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009 (uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 12/2012, s. 460), na nějž odvolací soud odkázal, ale nevyvodil z
něj patřičné závěry.
V citovaném rozsudku, je konstatováno, že pojem „vitium
artis“ nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam, a proto při
posouzení, zda postup „vitium artis“ naplňuje znak protiprávnosti, je třeba
zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili (chápali) a použili znalci
podávající posudek v konkrétní věci. V soudní praxi není dokonce neobvyklé, že
znalci nepoužívají jednotně, či chápou zužujícím způsobem, i pojem (non) lege
artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo
1981/2011, uveřejněný v Souboru pod C 11134). V dané věci na jedné straně
označili postup zdravotnického zařízení za lege artis, na druhé straně však
konstatovali, že „vlastní provádění léčebných postupů bylo s chybami“, že
„léčebné postupy nebyly zcela zvládnuté“, že „ošetření bylo zdlouhavé“ a že
znalecký ústav pokládá za „pochybení u posledních zhotovených protetických
náhrad ve FN Vinohrady zjištěné nepřesnosti okrajového uzávěru korunek, jejich
nedosedání a převis“ (viz str. 3 doplnění posudku znaleckého ústavu) apod. V
této souvislosti je třeba opět zdůraznit, že závěr o tom, co se rozumí pod
pojmem lege artis tak, jak tento pojem vyplývá ze zákona, tedy daný souladem
postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl
účinný v době poskytování posuzovaných zdravotnických služeb), a je vyložen
ustálenou judikaturou, přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z
pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu
odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. Soud tudíž nemůže
mechanicky přebírat závěr znalců, zda určitý postup byl nebo nebyl lege artis,
zejména je-li tento závěr ve zjevném rozporu s konkrétními zjištěními znalců o
souladu či rozporu postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. O
postup non lege artis jde i v případě, že sice postup při ošetření byl zvolen
správně, ale provedení bylo chybné. Je tedy třeba hodnotit celkový výkon ve
vztahu k následku, o jehož odškodnění se jedná. Totéž obdobně platí o závěru, zda došlo k poškození zdraví. V daném případě je
z kontextu zřejmé, že pokud znalecký ústav konstatoval, že při ošetření
žalobkyně v žalovaném zdravotnickém zařízení nedošlo k poškození zdraví, že tím
byly míněny trvalé následky na zdraví (viz údaj na str. 4 doplnění posudku
znaleckého ústavu – „bolestivá období na celkovém stavu podle našeho názoru
neznamenalo trvalé následky na zdraví“) a rovněž zpracovatel posudku prof. Vaněk ve výpovědi na č. listu 659 spisu připustil, že za poškození zdraví lze
označit i zdravotní obtíže trvající po přechodnou dobu (např. zánět dásně). V
právní praxi přitom není pochyb o tom, že odškodnitelné poškození zdraví může
být jak trvalé (typicky ztížení společenského uplatnění), tak dočasné (typicky
bolest). Znalecký ústav přitom konstatuje, že v souvislosti s poskytováním
zdravotnických (stomatologických) služeb v žalovaném zdravotnickém zařízení
žalobkyně přinejmenším dočasnými bolestivými stavy trpěla.
Soud prvního stupně
dokonce činí závěr, že žalobkyně trpěla chronickým zánětem kostní dřeně,
chronickým zánětem dásní, chronickým přetěžováním obou čelistních kloubů a
žvýkacích svalů, ohrožením závěsného aparátu zubů kazivou destrukcí, ztrátou
korunkové části 9 pilířových zubů a vznikem tzv. pahýlů, což jsou zjevně stavy
dlouhodobé, popřípadě trvalé. Je úkolem soudu posoudit, zda tyto stavy byly
následkem vadně poskytnutých zdravotnických služeb poskytnutých žalovanou, a v
kladném případě je posoudit jako odškodnitelnou újmu na zdraví. Dovolání bylo shledáno opodstatněným, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). Vzhledem k uvedeným
závěrům, nebylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami. Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1
o. s. ř.). Nejvyšší soud neshledal opodstatněným názor dovolatelky, že jsou v daném
případě splněny podmínky pro to, aby byla věc podle § 243b odst. 5 a § 221 o. s. ř. projednána jinými místně příslušnými soudy nebo týmiž soudy, ale v jiném
obsazení. Přikázání věci jinému soudu či nařízení projednání věci jiným senátem
soudu dosavadního by mělo být postupem výjimečným, neboť tím dochází k zásahu
do zásady zakotvené v čl. 38 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a
svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu
a soudce stanoví zákon, a mělo by k němu být přistoupeno pouze, jsou-li zde
důvodné pochybnosti o tom, že věc bude v přiměřené době náležitě rozhodnuta
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo
2860/2007, publikovaný v Souboru pod C 5840). Předpokladem uvedeného postupu
je, že nebyl dodržen závazný právní názor dovolacího soudu (o tento případ v
dané věci zjevně nejde) nebo v řízení došlo k závažným vadám (ani tento
předpoklad neshledává dovolací soud za naplněný, když pochybení odvolacího
soudu je spíše projevem obtížnosti řešení střetu závěrů různých znalců,
případně odlišného právního názoru odvolacího soudu než zřejmého vážného
porušení nepochybného znění právních předpisů či jejich ustáleného výkladu). V
posuzované věci nelze nikterak usuzovat na to, že by odvolací soud v novém
řízení náležitě nerozhodl v intencích právního názoru dovolacího soudu či v
přiměřené době, a že by tedy mělo být vyhověno návrhu dovolatelky na nařízení
projednání věci jiným senátem. Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.