Nejvyšší soud Usnesení občanské

25 Cdo 1215/2023

ze dne 2023-09-20
ECLI:CZ:NS:2023:25.CDO.1215.2023.1

25 Cdo 1215/2023-122

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: V. M., zastoupený opatrovníkem V. M., právně zastoupený JUDr. Ivanem Ivaniškinem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 208/16, 669 02 Znojmo, proti žalovanému: H. V., zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 18, 669 02 Znojmo, o ochranu osobnosti, o návrhu žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 12/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2023, č. j. 1 Co 2/2023-108, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 1. 2023, č. j. 1 Co 2/2023-108, potvrdil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2022, č. j. 24 C 12/2013-97, kterým nepřipustil, aby do řízení na straně žalované jako další účastník přistoupil K. K. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle § 236 a § 238a o. s. ř. Nesprávné právní posouzení spatřuje v závěru odvolacího soudu, že návrhu na přistoupení K. K. nelze vyhovět. Poukazuje na to, že projednávaná věc má určitou návaznost na řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 83/2023, v němž proti žalovanému uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví a kde byl shledán nedostatek pasivní legitimace žalovaného, neboť jeho jednání požívá ochrany podle § 420 odst. 2 obč. zák. Žalobce proto z procesní opatrnosti, pro případ, že by soud dospěl k závěru o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, navrhl podle § 92 odst. 1 o.

s. ř. vstup K. K. do řízení na straně žalované, který by in eventum byl zavázán k úhradě nemajetkové újmy. Svým návrhem nemínil záměnu účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Navrhl, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušeno a věc vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť § 238a o. s. ř. dopadá na situace, kdy o procesním nástupnictví (resp. přistoupení účastníka) rozhoduje odvolací soud v rámci odvolacího řízení o věci samé, což není tento případ.

Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. Dovolatel je v dovolání povinen vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).

Žalobce v dovolání výslovně vymezil přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 236 o. s. ř. a § 238a o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Zákon v § 238a o. s. ř. připouští dovolání v případech procesních rozhodnutí, jež jsou v tomto ustanovení přesně vymezena a jež byla vydána odvolacím soudem v průběhu odvolacího řízení poté, kdy nastala určitá procesní situace. Jinak řečeno, jde o případy, kdy vydání konkrétního procesního rozhodnutí odvolacím soudem nepředcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, ale poté, kdy v průběhu odvolacího řízení nastala nutnost rozhodnout o procesním nástupnictví (ať již podle § 107 o. s. ř.

nebo § 107a o. s. ř.), bylo navrženo přistoupení dalšího účastníka nebo záměna účastníků, vydal usnesení odvolací soud. Jestliže však o těchto procesních otázkách rozhodl soud prvního stupně a odvolací soud v odvolacím řízení toto rozhodnutí přezkoumával, nezakládá tato situace přípustnost dovolání podle § 238a o. s. ř. V takovém případě je přípustnost dovolání nutno posuzovat pouze z hlediska předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. V řešené věci vymezil dovolatel výslovně přípustnost svého dovolání odkazem na § 238a o.

s. ř., jež však není dána, neboť odvolací soud dovoláním napadeným usnesením rozhodl o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o návrhu na přistoupení účastníka na straně žalované. Lze tedy uzavřít, že dovolání podle § 238a o. s. ř. není přípustné. Z obsahu dovolání pak nelze dovodit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15) vymezení přípustnosti podle některé ze čtyř možností obsažených v § 237 o. s. ř., neboť dovolatel nenamítá, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že by předestřená otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak [posledně uvedená možnost míří pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013)]. Neoznačuje žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by se řešením otázky přistoupení účastníka zabývalo a bylo by tak možno dovodit, že namítá odklon od ustálené rozhodovací praxe či rozpor v judikatuře. Z dovolání se podává pouze to, že žalobce nesouhlasí s posouzením jeho návrhu na přistoupení dalšího účastníka do řízení, který podal z procesní opatrnosti „ad eventum“, přičemž uvádí důvody, které jej k tomuto postupu vedly.

Při nejlepší vůli tak z obsahu dovolání nelze dovodit, že by dovolatel vymezil některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Tímto rozhodnutím se řízení nekončí; o náhradě případných nákladů tohoto dovolacího řízení tak bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o? s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.