25 Cdo 1234/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce T. S., a. s.,
zastoupeného advokátkou, proti žalované E. S., zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 973.025,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Třebíči pod sp. zn. 4 C 1252/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 27. července 2005, č. j. 28 Co 116/98-270, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Poté, co byl rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 28. 2. 1994, č. j. 4 C
1252/92-17, jímž byla tehdy žalovanému K. S. uložena povinnost zaplatit
žalující společnosti (dále jen žalobce) částku 973.025,90 Kč s příslušenstvím,
zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 1996, č. j. 28 Co
160/94-44, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení pro
nedostatek skutkových zjištění s tím, že je třeba vyzvat žalobce ke
konkretizaci jeho tvrzení a řízení doplnit dalšími důkazy, Okresní soud v
Třebíči po doplnění řízení rozsudkem ze dne 4. 12. 1997, č. j. 4 C 1252/92-135,
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce
a K. J. S., původní žalovaný, spolu jednali o spolupráci při výrobě
ekologických barev a o jejich dodávkách do Š., přičemž K. J. S. jednal za firmu
R. F. A., která byla zapsána u P. ú. dne 30. 6. 1989 s datem vyhlášení dne 12.
7. 1989 s tím, že za tuto firmu jsou oprávnění jednat K. J. S.r a L. T., každý
samostatně; na tuto firmu byl prohlášen konkurs dne 26. 6. 1992, a nikoliv 20.
8. 1990, jak se mylně domníval žalobce. Soud dospěl k závěru, že v době, kdy
jednání probíhala (prosinec 1991 a leden 1992) byl K. J.S. oprávněn za tuto
firmu jednat a jednal jejím jménem, neboť to vyplývá z písemných objednávek,
firma existovala a nebylo prokázáno, že by své oprávnění jednat za firmu
překročil. Zboží bylo dodáváno a fakturováno firmě do Š. Soud věc posoudil
podle § 420 odst. 1 a 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že žalovaný není pasivně
legitimován, neboť se žalobcem nejednal svým jménem, nýbrž jednal za právnickou
osobu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2005, č. j. 28
Co 116/98-270, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil,
změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení. V průběhu odvolacího řízení žalovaný K. S. zemřel a v řízení
bylo pokračováno s jeho dědičkou. Po doplnění dokazování odvolací soud vyšel ze
zjištění, že obchodní kontakty mezi žalobcem a firmou žalovaného byly navázány
již počátkem druhé poloviny roku 1991 a žalobce v té době nemohl být na
pochybách, že jedná se švédskou firmou R. F. A., jejímž jménem jedná její
majitel a statutární orgán K. S. Objednávky ze dne 1. 12. 1991, 4. 12. 1991, 5.
12. 1991 a 20. 1. 1992, jejichž zaplacení se žalobce domáhá, učinila tato
společnost, za niž je podepsal K. S., a mezi žalobcem jako prodávajícím a
společností R. F. A. jako kupujícím vznikl smluvní vztah z kupní smlouvy. Bylo
dohodnuto, že zboží bude placeno, až je kupující prodá, a dodávka byla splněna
předáním zboží veřejnému přepravci. Žalobce však až na jediný případ nedoložil,
že by dodávky realizoval (nepředložil žádné písemné důkazy ohledně dodávek a
svědectví slyšených svědků neprokázala dodání fakturovaného množství). Na
fakturách vystavených žalobcem č. 1/91 a 1/92 až 5/92 je jako odběratel označen
„R. A.“ údaj o datu splatnosti ani o dodání zboží v nich uveden není. Smluvní
vztah vznikl mezi žalobcem a švédskou akciovou společností R. F. A., nikoliv s
původním žalovaným, nebylo však prokázáno, že by žalobce měl za společností R.
F. A. splatnou pohledávku, neboť nebylo prokázáno dodání zboží ani jeho
následný prodej, a nebyla prokázána ani dodávka zboží K. S.. Žalobcovo tvrzení,
že jej K. S. uvedl svým jednáním v omyl v souvislosti s konkursem na R. F. A.,
je právně bezvýznamné vzhledem k tomu, že v době vzniku právního vztahu žalobce
s touto společností nebyla společnost v konkursu.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, a
podává je z důvodu podle § 241 odst. 3 a § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Namítá, že odvolací soud mu odňal možnost jednat před soudem, když při jednání
dne 10. 5. 2005 konaném za přítomnosti obou účastníků řízení nepřipustil podle
§ 95 odst. 2 o. s. ř. změnu žaloby, aby byla žalobci žalovaná částka případně
přisouzena z titulu odpovědnosti původního žalovaného jako člena statutárního
orgánu obou zmiňovaných akciových společností. Dovozuje, že šlo jen o změnu
nároku uplatněného již před soudem prvního stupně, nikoli o uplatnění nároku
nového, a že výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o
změněném návrhu. Jedná se o nárok na náhradu za dodané zboží určené pro švédský
trh, zboží objednal původní žalovaný a disponoval s ním v rámci přepravy a také
určoval, co, jak a kdy bude vyráběno. Svým jednáním původní žalovaný vyvolal
neurčitost ohledně toho, s kým byl vztah sjednán, a je tedy odpovědný za škodu,
kterou žalobce jeho jednáním utrpěl. Od počátku jednání původní žalovaný
předkládal žalobci nepravdivé informace, vystupoval pod řadou názvů, vzbudil
zdání, že se jedná o společnosti se značnou historií a využil žalobcovy
počáteční nezkušenosti s podnikáním. K závěru, že právní vztah vznikl mezi
žalobcem a společností R. F. A., dospěl odvolací soud pouze na základě
předložených objednávek, avšak při sjednávání obchodů byly původním žalovaným
žalobci předkládány i podklady s názvy jiných společností. Dále namítá, že
nebyla učiněna všechna zjištění podstatná pro posouzení věcné příslušnosti
soudu, neboť nebyla dořešena otázka občanství původního žalovaného, kterému
bylo české občanství uděleno v roce 1993, do té doby byl švédským občanem. Z
tohoto důvodu je řízení zatíženo vadou podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neprovedl důkazy navrhované
žalobcem (výpis z rejstříku od švédských úřadů ohledně kompletních zápisů změn,
týkajících se společností R. F. A. a P. R. A.) a vycházel jen z listin
předložených žalovaným, jejichž úplnost však žalobce v řízení zpochybňoval.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího
soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo
vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále jen o. s. ř.). O takový případ jde
i v této věci, jelikož odvolací soud ve shodě s bodem 15,. hlavy I. části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. věc projednal podle občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2000.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval
otázkou jeho přípustnosti.
Dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí
vadami uvedenými v ust. ¬237 o.s.ř. Dovolání je dále přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (
§ 238 odst.1 písm. a/ o. s. ř.) proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.).
Podle § 239 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku nebo usnesení
odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je
přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Přípustnost dovolání může odvolací soud vyslovit i bez návrhu.
Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání,
který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před
vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání
podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odst.
2).
V dané věci nejde o přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1, 2 o.
s. ř. a přípustnost není založena ani podle § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je, že pozdější
rozsudek soudu prvního stupně je jiný než jeho dřívější rozsudek, a že soud
prvního stupně pozdějším rozsudkem rozhodl jinak proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí, tedy právní názor
odvolacího soudu má na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně
nemůže uplatnit své názory na rozhodování ve věci samé. V této věci byl sice
soudem prvního stupně původně vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen
a jímž bylo rozhodnuto jinak než v rozsudku, který byl pak odvolacím soudem
potvrzen, avšak nestalo se tak proto, že by soud prvního stupně byl vázán
právním názorem odvolacího soudu vysloveným ve zrušujícím usnesení.
Dovolání podle ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je totiž přípustné jen
tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem
odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost
potud, že právě tento právní názor byl jedině určujícím pro nové rozhodnutí
věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (tj.
jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být vyložen). Právním
názorem významným z hlediska ust. § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. však nejsou
pokyny k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek zrušen pro neúplnost
skutkových zjištění. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení neposuzoval věc po
právní stránce jinak než soud prvního stupně a neaplikoval na právní vztah
účastníků jiný právní předpis či jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal
jinak než soud prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen k
provedení dalšího dokazování a doplnění skutkových tvrzení žalobce a k
odlišnému novému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě dalších
skutkových zjištění, která vyplynula z důkazů provedených v dalším řízení, a
nikoliv následkem vázanosti právním názorem odvolacího soudu. Z uvedeného
vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nelze
vyvozovat ani z ust. § 238 odst.1 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou podle §
237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., když v odvolacím řízení nepřipustil změnu žaloby
podle jeho návrhu.
Z důvodů podle ust. § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení však
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je
postiženo některou z vad taxativně v tomto ustanovení uvedených, nýbrž
přípustnost nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou
uvedenou v tomto ustanovení skutečně trpí.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem.
Odnětím možnosti jednat před soudem je přitom takový postup soudu, jímž
znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, která mu zákon
přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení jde jen tehdy, jestliže šlo o
postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem
nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy) a jestliže se postup soudu
projevil v průběhu řízení a nikoliv také při rozhodování (srov. R 27/1998 a R
49/1998). Dovolací důvod podle § ¬237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. je tedy dán,
jestliže soud postupoval v řízení tak, že znemožnil účastníku řízení realizaci
těch procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. V posuzovaném případě
se však o takovou situaci nejedná.
Je-li návrh žalobce podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) změnou žaloby,
pak tomu, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny
usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. nepřekáží, že žalobce tomuto procesnímu
úkonu přisuzuje jiný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002). O změnu žaloby (§ 95 o. s. ř.) jde nejen tehdy,
domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na
základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale
rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné
kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového
základu věci), než jak ho vylíčil původně (srov. R 21/2003).
Jestliže žalobce uplatnil nárok na plnění na základě tvrzení, že na žalovaném
požaduje úhradu nezaplacených faktur za dodávky barev do Š., protože jako
fyzická osoba ho svým jednáním uvedl v omyl, a v doplnění odvolání se domáhal
stejného plnění na základě tvrzení, že žalovaný odpovídá za škodu jako
statutární orgán švédské obchodní společnosti, jíž byly barvy dodány, jedná se
o uplatnění nároku na základě jiného skutkového stavu, a odvolací soud o tomto
procesním úkonu žalobce rozhodl usnesením podle § 95 odst. 2 o. s. ř. Procesní
práva žalobce tedy nebyla postupem soudu zkrácena, neboť odvolací soud
postupoval v souladu s procesními předpisy (srov. § 211 a § 95 o. s. ř.).
Ani v tom, že odvolací soud neprovedl žalobcem navržené důkazy, nelze spatřovat
postup, kterým by byla žalovanému odňata možnost jednat před soudem. Je totiž
věcí soudu, které z navržených důkazů budou provedeny (§ 120 odst. 1 věta druhá
o. s. ř.) a toto platí i v odvolacím řízení (§ 211 o. s. ř.). Rozhodne-li
soud, že některé důkazy nebudou provedeny (např. proto, že nejsou pro
rozhodnutí podstatné, jak tomu bylo v daném případě), nejde o postup, kterým by
byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem.
Dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není tedy dán. Dovolatel
netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozhodnutí odvolacího soudu
trpělo některou z jiných vad taxativně uvedených v ust. § 237 odst. 1 o. s. ř.
Námitka dovolatele, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.], nezakládá
přípustnost dovolání, neboť k jiným (tj. v ust. § 237 o. s. ř. neuvedeným)
vadám dovolací soud přihlíží, jen pokud je dovolání přípustné.
Ostatní námitky dovolatele se týkají skutkových zjištění, z nichž při svém
rozhodnutí vycházel odvolací soud. Dovolatel sice uvádí, že dovolání podává z
důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., avšak v podstatě nesouhlasí se
skutkovým stavem, jak byl v řízení zjištěn. S právním závěrem odvolacího soudu
nesouhlasí nikoliv proto, že by se odvolací soud měl dopustit omylu při právním
posouzení věci, nýbrž proto, že aplikoval právo na nesprávné skutkové závěry.
Pokud je totiž dovolání odůvodněno tím, že je nesprávný závěr soudu, že
skutková tvrzení dovolatele nebyla v řízení prokázána, nebo že soud měl vzít
určitou skutečnost za prokázanou a že nezjistil skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly, jedná se o námitky, týkající se zjištění
skutkového stavu věci, tedy o dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s.
ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 4
věta první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 4
věta první, § 224 odst. 1 a 151 odst. 1 věta první o.s.ř., neboť žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a
žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu