29 Odo 439/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Petra Gemmela v právní věci
žalobkyně Mgr. E. K., advokátky, jako správkyně konkursní podstaty úpadkyně M.,
spol. s r. o., zastoupené, advokátem, proti žalované P. r. a m., s. r. o.,
zastoupené, advokátem, o určení neúčinnosti převodu know-how a o zaplacení
částky 200.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm
55/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14.
února 2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2001, č. j. 30 Cm 55/2000 -
32, s výjimkou výroku o zastavení řízení, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze
dne 14. února 2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2001, č. j. 30 Cm
55/2000 - 32, zamítl žalobu o zaplacení 200.000,- Kč (bod I. výroku), a pro
částečné zpětvzetí žaloby zastavil řízení o návrhu na určení, že převod
know-how (v podobě práva vydávat reklamní tiskovinu P. v. /dále též jen
„inzertní tiskovina“/ včetně převodu získaných obchodních vztahů s objednateli
inzerce v inzertní tiskovině, a s vydavateli novin, do nichž byla inzertní
tiskovina vkládána), z úpadkyně (M., spol. s r. o., identifikační číslo … )
na žalovanou je vůči konkursním věřitelům úpadkyně neúčinný (bod II. výroku).
Dále rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku). Zamítavý výrok rozsudku
odůvodnil soud prvního stupně tím, že za předmět řízení pokládá (v intencích
původního znění žaloby) nárok na zaplacení ceny (hodnoty) výše specifikovaného
know-how. V situaci, kdy zde není žádné smlouvy o převodu know-how, je takový
nárok nedůvodný. Žalobkyně - pokračoval soud - sice při jednání dne 1. října
2001 žádala (ve vazbě na podání z 10. září 2001), aby jí částka 200.000,- Kč
byla přiznána z titulu bezdůvodného obohacení představujícího vydání užitku z
inzertní tiskoviny za červen 1999, výslovně (na výzvu soudu) však uvedla, že
nejde o „návrh na změnu žaloby“, byť vychází z odlišných skutkových tvrzení.
Jde však o skutkově odlišné nároky, takže žalobkyně měla navrhnout změnu žaloby
(ve smyslu § 95 občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.“). I kdyby
však taková změna byla navržena a soud by ji připustil, nebylo by možné žalobě
vyhovět. Žalobkyně by totiž musela prokázat, že žalovaná bez právního důvodu
převzala od úpadkyně v určité grafické úpravě červnové vydání inzertní
tiskoviny, a že tak učinila poté, co úpadkyně uzavřela jednotlivé zakázky s
inzerenty a plnění vyfakturovala. Takový důkaz však žalobkyně nenavrhla.
K odvolání žalobkyně, jež směřovalo proti zamítavému výroku rozsudku a
proti výroku o nákladech řízení, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února
2002, č. j. 13 Cmo 292/2001 - 55, rozsudek soudu prvního stupně v těchto
částech potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý
výrok). Odvolací soud uzavřel, že podání z 10. září 2001, jímž žalobkyně
požadovala přiznání částky 200.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, je v
podstatě změnou žaloby, když žalobkyně se takto domáhá stejné částky na základě
jiného skutkového stavu (odlišnou právní kvalifikaci nelze aplikovat na
skutkový stav popsaný v žalobě). Soud prvního stupně rozhodoval na základě
tohoto skutkového děje (rozuměj na základě původních žalobních tvrzení), neboť
žalobkyně změnu žaloby nenavrhla. Za této situace neměl důvod provádět
žalobkyní navržené důkazy ani povinnost poučit ji ve smyslu § 118a o. s. ř.
Podle posledně zmíněného ustanovení by musel postupovat, jen kdyby připustil
změnu žaloby.
Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítajíc, že
jsou dány dovolací důvody dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.,
tedy, že napadené rozhodnutí je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (písmeno a/), a že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (písmeno b/).
Existenci jiné vady řízení spatřuje dovolatelka v tom, že podáním z 10. září
2001 změnila právní důvod žaloby z nároku na vydání peněžité náhrady z
neúčinného právního úkonu na nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Takovou
situaci řeší ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř., nikoli ustanovení § 95 o. s. ř. Dovolatelka má tudíž za to, že soud prvního stupně pochybil, jestliže ji
nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. (ač tuto povinnost měl) a namísto
toho se jí dotázal, zda mění žalobu. Odvolací soud pak tuto vadu řízení
neodstranil. Podle odvolacího soudu - pokračuje dovolatelka - ustanovení § 451
a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) předpokládá prokázání
odlišného skutkového základu, zcela odlišného od toho, na němž spočívala
žaloba. V této souvislosti má dovolatelka – se zřetelem k obsahu podání z 10. září 2001 - za nesprávný názor odvolacího soudu, že toliko tvrdila výši
bezdůvodného obohacení, aniž by ze spisu vyplynuly skutečnosti k prokázání
ostatních znaků bezdůvodného obohacení. Napadený rozsudek má potud i za vnitřně
rozporný, poukazujíc na to, že na str. 3 odůvodnění se uvádí, že „žalobkyně v
podání z 10. září 2001 (…) sdělila, že úpadce se žalovaným neuzavřel žádnou
smlouvu o převodu majetkové hodnoty a že úpadce poskytl žalované inzertní
tiskovinu bez právního důvodu“, oproti tomu na str. 4 odvolací soud uvádí, že
„žalobkyně pouze tvrdila výši bezdůvodného obohacení, aniž by ze spisu
vyplynuly skutečnosti k prokázání všech ostatních znaků bezdůvodného
obohacení“. V daném případě dovolatelka nedisponovala skutkovým stavem, nýbrž
podáním z 10. září 2001 pouze reagovala na průběh dokazování. Na podporu těchto
tvrzení dovolatelka odkazuje na závěry formulované v publikaci Bureš, J. -
Drápal, L. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001 (dále též jen „5. vydání Komentáře“), str. 247-248 (co do úvah o
doplnění žaloby) a str. 408 (co do principu předvídatelnosti soudních
rozhodnutí). Jestliže soudu prvního stupně nebylo zřejmé, zda podání z 10. září
2001 je změnou žaloby anebo (pouze) změnou právní kvalifikace žaloby, měl
dovolatelku vyzvat k odstranění vad tohoto podání postupem podle ustanovení §
43 odst. 1 o. s. ř. Takovou výzvu podle dovolatelky nelze nahradit dotazem
soudu, jak je podání myšleno. Jelikož nápravu v dotčeném směru nezjednal ani
odvolací soud, je i řízení před ním postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolacímu soudu dovolatelka dále
vytýká, že usnesení, jímž nepřipouští změnu žaloby, kterou ve vazbě na závěry
soudu prvního stupně uskutečnila podáním ze 17. listopadu 2001, vydal - v
rozporu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. – až po dalším jednání o původní
žalobě, po poradě senátu, jež předcházela vyhlášení rozsudku. Toto usnesení
nadto ústně odůvodnil poukazem na ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., jež je v
intencích závěrů obsažených na str. 312, 5. vydání Komentáře - překážkou
uplatnění nového nároku v odvolacím řízení, nikoli překážkou připuštění změny
žaloby. Odvolací soud proto podle dovolatelky porušil zásadu rychlosti řízení
(§ 6 o. s.
ř.). V důvodech napadeného rozhodnutí se pak odvolací soud o podání
ze 17. listopadu 2001 nezmiňuje, takže to vyznívá tak, že jedinou změnou žaloby
je podání z 10. září 2001. Podání nové žaloby má dovolatelka za problematické,
vyslovujíc obavu, že takové řízení by mohlo být zastaveno pro překážku věci
pravomocně rozhodnuté.
Nesprávnost právního posouzení věci tkví podle dovolatelky v tom, že soudy obou
stupňů nerespektovaly ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., které za bezdůvodné
obohacení pokládá též prospěch získaný plněním bez právního důvodu a majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Tento prospěch - uvádí dovolatelka -
vznikl žalované tím, že bezesmluvně a bezúplatně získala od úpadce know-how
spočívající ve vydávání inzertní tiskoviny a portfolio inzerentů, kteří původně
inzerovali plošnou inzerci v P. v. vydávaných úpadkyní. I když se odvolací soud
k otázce bezdůvodného obohacení výslovně nevyjadřuje, lze mít za to, že se s
názorem soudu prvního stupně ztotožnil, když jeho rozhodnutí potvrdil. Závěr
soudu prvního stupně, že by muselo být prokázáno, že žalovaná získala od
úpadkyně červnové vydání inzertní tiskoviny poté, co úpadkyně uzavřela
jednotlivé zakázky s inzerenty a plnění vyfakturovala, postrádá oporu v
ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a zákon sám nespecifikuje, v čem může
bezdůvodné obohacení spočívat, a to právě proto, aby bylo možné postihnout
všechny jeho formy. Rozsudkem soudu prvního stupně je deklarováno, že
přesouvání know-how ke škodě úpadce je legální, což znamená, že věřitelé se
nedomohou ochrany práv v konkursním řízení a správci konkursní podstaty je
znemožněno získat plnění v jejich prospěch do konkursní podstaty. Proto
dovolatelka žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má ve vyjádření dovolání za účelové, pokládajíc rozhodnutí
soudů obou stupňů za správná.
Odvolací soud účastníky poučil, že „Proti tomuto rozhodnutí je dovolání
přípustné“. Nehledě k tomu, že takové poučení postrádá náležitosti předepsané
ustanovením § 157 odst. 1 o. s. ř., z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. plyne,
že dovolání v dané věci může být přípustné, jen dospěje-li dovolací soud k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Vadné poučení mělo toliko ten následek, že lhůta k podání dovolání
dovolatelce doběhla (v intencích ustanovení § 240 odst. 3 věty druhé o. s. ř.)
až uplynutím čtyř měsíců od doručení napadeného rozsudku (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Zásadní význam napadeného rozsudku Nejvyšší soud spatřuje (a potud má dovolání
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. za přípustné) v řešení
otázky neshody vůle a jejího projevu v procesním právu, kterou odvolací soud
otevřel úvahou, podle které s podáním z 10. září 2001 nelze naložit jako se
změnou žaloby (ač jí podle svého obsahu je), jelikož žalobkyně změnu žaloby
nenavrhla. Potud pokládá Nejvyšší soud řešení přijaté odvolacím soudem za
rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu zabývající se účinky procesních úkonů.
Dlužno poznamenat, že dovolatelka námitky proti tomuto řešení připíná k
dovolacímu důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., z obsahového hlediska
však Nejvyšší dovolání v této části pokládá za kritiku správnosti právního
posouzení věci (ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle
jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Ustanovení § 95 o. s. ř. pak určuje, že žalobce (navrhovatel) může za
řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je
třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni
jednání, při němž ke změně došlo (odstavec 1). Soud nepřipustí změnu návrhu,
jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o
změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po
právní moci usnesení (odstavec 2).
Odvolací soud na jedné straně neměl pochyb o tom, že podání z 10. září 2001 je
podle svého obsahu změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., na druhé straně však
s ním jako se změnou žaloby nenakládal, maje za významnou
skutečnost, že žalobkyně změnu žaloby nenavrhla (k dotazu soudu prvního stupně
vyslovila názor, že o změnu žaloby nejde). Takový postup je v rozporu s dikcí
§ 41 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud zde totiž vycházel z toho, jak žalobkyně
sama hodnotila (označila) svůj procesní úkon (podání z 10. září 2001) a nikoli
z toho, jakou vůli tímto procesním úkonem skutečně projevila. Srov. k tomu
např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 29 Odo
649/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2004, pod
číslem 22, v němž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého
každý procesní úkon je nutno posuzovat podle toho, jak byl navenek projeven,
nikoli podle toho, jestli mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí
jednajícího je skutečný souhlas. Ani podstatný omyl účastníka mezi tím, co
procesním úkonem projevil a tím, co jím projevit chtěl, nemá na procesní úkon a
jeho účinnost žádného vlivu.
Jestliže soudy obou stupňů jednaly o původní žalobě, majíce za to, že v
situaci, kdy žalobkyně své podání z 10. září 2001 za změnu žaloby nepokládá, se
nemusí vyslovit k přípustnosti změny žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., pak toto
jejich právní posouzení věci se zřetelem k podanému výkladu
neobstojí (bylo by namístě pouze za předpokladu, že by
žalobkyně od požadavku, aby soud o věci jednal a rozhodl na základě skutkových
tvrzení z podání z 10. září 2001, upustila /vzala jej zpět/ ještě před
rozhodnutím podle § 95 o. s. ř.).
Již v řízení před soudem prvního stupně nebylo pochyb o tom, že žalobkyně
žádala soud, aby věc projednal na základě nově uplatněných tvrzení o
bezdůvodném obohacení (o užitku z něho), obsažených v podání z 10. září 2001, a
nikoli v mezích institutu neúčinnosti právního úkonu podle § 15 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“). Měly-li soudy obou
stupňů za to, že označené podání podle svého obsahu změnou žaloby je, pak
překážkou toho, aby se soud prvního stupně vyslovil k přípustnosti takové změny
usnesením vydaným podle § 95 o. s. ř. nemohlo být přesvědčení účastníka řízení
(žalobkyně), že tímto úkonem projevila něco jiného.
Dovolací důvod dle § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tak byl uplatněn právem.
Se zřetelem k délce řízení Nejvyšší soud pokládá za žádoucí vyslovit se
(v rovině dovolacího důvodu dle § 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) k těm
dovolacím argumentům, jejichž prostřednictvím dovolatelka brojí proti závěru,
že o změnu žaloby vskutku šlo.
Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném v době podání žaloby (2.
března 2000) i v době vydání rozhodnutí soudů nižších stupňů zakotvovalo jako
jeden z požadavků kladených na obsahové náležitosti žaloby též požadavek
vylíčení rozhodujících skutečností (srov. jeho větu druhou).
Rozhodujícími skutečnostmi se přitom ve smyslu označeného ustanovení rozumí
údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě
má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými
vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v
takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit
předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v
žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu pro dobu před 1.
lednem 2001 ustanovením § 101 odst. 1 o. s. ř. a pro dobu od uvedeného data
ustanovením § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. V právní teorii srov. shodně např.
Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z. - Mazanec, M.: Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl., 6. vydání, Praha, C. H. Beck 2003 (dále též. jen „6. vydání
Komentáře“) bod 14. poznámek k § 79 o. s. ř., str. 246-247 a v rozhodovací
praxi soudů např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 57/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 57/2003“).
Žaloba, která je projednatelná, včetně toho, že obsahuje vylíčení rozhodujících
skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), však ještě nemusí být žalobou, na jejímž
základě lze v ní uplatněnému požadavku vyhovět; tomu může bránit (a to i pro
účely vydání platebního rozkazu nebo rozsudku pro zmeškání) okolnost, že ani v
pozdější fázi řízení nebyly uplatněny - v intencích ustanovení § 101 odst. 1 o.
s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 a ustanovení § 101 odst. 1 písm. a/
o. s. ř. ve znění účinném od tohoto data - všechny pro rozhodnutí věci významné
skutečnosti. V právní teorii k tomu srov. opět 6. vydání Komentáře, I. díl,
body 1. a 2. poznámek k § 101 o. s. ř., str. 339-339 a v rozhodovací praxi
soudů např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo
1089/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod
číslem 35.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že
účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně,
předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má
tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-
li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2).
Žaloba (č. l. 1 - 4), spočívá na tvrzeních, že konkurs na majetek
obchodní společnosti M., spol. s r. o., identifikační číslo …, byl prohlášen
usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21. prosince 1999, č. j. 97
K 36/99-34. Pozdější úpadkyně, která vydávala do května 1999 inzertní tiskovinu
P. v., převedla vydávání tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na žalovanou,
tak že ji v květnu přestala vydávat a od června ji začala vydávat žalovaná.
Žalovaná získala od pozdější úpadkyně obchodní vztahy s objednateli inzerce a
vydavateli novin, do nichž byla tiskovina vkládána a převzala grafickou úpravu
tiskoviny, jak ji vytvořila pozdější úpadkyně, i zaměstnance, kteří pro
pozdější úpadkyni zajišťovali vydávání tiskoviny. Cenu takto získaného know-how
žalobkyně odhadla částkou 200.000,- Kč, s tím, že tuto částku v průběhu řízení
upřesní v závislosti na výsledku znaleckého dokazování o ceně know-how, jež
bude nutno provést. Odtud ústil požadavek na určení neúčinnosti převodu
specifikovaného know-how a na zaplacení částky 200.000,- Kč.
Takto popsaný skutkový děj (jenž beze zbytku odpovídá požadavku na
vylíčení rozhodujících skutečností ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.) nedoznal v
pojetí žalobkyně změny až do 11. září 2001, kdy soudu osobně předložila podání
datované 10. září 2001 (srov. č. l. 25-26) označené jako „Překvalifikace
právního důvodu žaloby na nárok z bezdůvodného obohacení (I.)“ a „Aktualizace
návrhu na provedení důkazu (II., III.).“ V něm žalobkyně soudu sdělila, že z
dosavadního dokazování vyplynulo, že úpadkyně neuzavřela se žalovanou žádnou
smlouvu o převodu majetkové hodnoty spočívající v inzertní tiskovině, takže
nemohlo dojít k převodu majetkové hodnoty z úpadkyně na žalovanou ve smyslu §
15 ZKV. Úpadkyně tedy poskytla žalované inzertní tiskovinu bez právního důvodu
ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. a žalovaná se tak obohatila o tržby z jejího
vydávání. Bezdůvodné obohacení pak žalobkyně vyčíslila shodně jako v dosavadní
žalobě částkou 200.000,- Kč, s tím, že to je ostatně i výše tržby za jedno
číslo P. v., kterou v účastnické výpovědi uvedl jednatel žalované P. Š.
Žalobkyně - pokračuje se v podání - prokázala, že nejméně jedno číslo P. v.
(červen 1999) vydala žalovaná, které tak (dle § 451 odst. 1 obč. zák.) vzniká
povinnost vydat bezdůvodné obohacení, a to (dle § 456 obč. zák.) do konkursní
podstaty úpadkyně. Jelikož poskytnuté plnění nelze vydat naturálně, přichází v
úvahu jedině vydání bezdůvodného obohacení v peněžité formě, včetně vydání
užitků. Pod bodem III. podání dále žalobkyně uvedla, že jelikož
překvalifikovala právní důvod žaloby, je toho názoru, že se stalo nadbytečným
provádět důkaz znaleckým posudkem k ocenění know-how, jako složky majetku,
která by se oceňovala v případě, že by šlo o neúčinný převod majetku ve smyslu
§ 15 odst. 1 ZKV. Při jednání před soudem prvního stupně žalobkyně dne 1. října
2001 „doplnila“ že podáním z 10. září 2001 se domáhá vydání užitku z
bezdůvodného obohacení, jež představuje vydaná tiskovina v červnu 1999 a že dle
jejího názoru nejde o změnu žaloby. V daném případě opětovně požaduje
zaplacení stejné částky, tj. 200.000,- Kč, byť na základě odlišných skutkových
tvrzení, jež se vztahují k hodnotě tiskoviny vydané v červnu 1999. V této
podobě se žalobní tvrzení nacházela i v době vyhlášení rozsudku soudu prvního
stupně.
Změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. se rozumí i změna
spočívající v tom, že žalobce sice požaduje stejné plnění, ale na základě
jiného skutkového stavu, než který vylíčil v žalobě (srov. k tomu např.
rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Oproti tomu nejde o změnu žaloby, jestliže žalobce
při nezměněném „vylíčení rozhodujících skutečností“ a žalobním petitu mění
právní kvalifikaci svého nároku (např. nárok na zaplacení určité peněžité
částky, který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy,
nyní dovozuje také z bezdůvodného obohacení). Jde-li o tentýž skutek (a to je
pravidlem), je jeho posouzení po právní stránce úkolem soudu; žalobce nemusí
svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním
názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby
(v právní teorii shodně srov. 6. vydání Komentáře, I.díl, body 3. a 4. poznámek
k § 95 o. s. ř., str. 317-318).
Ve výše rozvedených závěrech pak je třeba hledat i odpověď na otázku, zda
podání z 10. září 2001 je z obsahového hlediska změnou žaloby (jak uzavřel
odvolací soud), nebo spontánním doplněním vylíčení rozhodných skutečností v
intencích § 118a odst. 2 o. s. ř. (jak tvrdí dovolatelka).
Ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění účinném v květnu 1999, tj. ve znění zákonů č. 122/1993
Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č.
224/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 94/1996 Sb., č.
151/1997 Sb. a č. 12/1998 Sb. určovalo (a stále určuje), že byl-li prohlášen
konkurs, jsou vůči věřitelům neúčinné i právní úkony dlužníka, provedené v
posledních šesti měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po
podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu, kterými převádí věci, práva a jiné
majetkové hodnoty ze svého majetku na jiné osoby bezplatně (…) s výjimkou
přiměřeného daru osobám blízkým k obvyklým příležitostem.
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že došlo k naplnění skutkové podstaty posledně
citovaného ustanovení, musí být tvrzeno a posléze prokázáno:
1) že na majetek dlužníka (zde M., spol. s r. o., identifikační číslo …) byl
prohlášen konkurs (zde usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 21.
prosince 1999, č. j. 97 K 36/99-34),
2) že dlužník převedl věci, práva a jiné majetkové hodnoty ze svého majetku na
jiné osoby bezplatně (zde že převedl bezplatně na žalovanou své know-how),
3) že převod se uskutečnil v posledních šesti měsících před podáním návrhu na
prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu do prohlášení konkursu (zde,
že k němu došlo v květnu 1999),
4) že se tak stalo právním úkonem (zde nabízela žalobkyně toliko tvrzení o
„neformálním úkonu“), a
5) že šlo o jednání, které poškozuje konkursní podstatu.
Na vysvětlenou k poslednímu bodu (jenž neplyne z vlastní dikce rozebíraného
ustanovení) lze dodat, že s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení jsou
vůči konkursním věřitelům neúčinné jen takové právní úkony dlužníka, které
poškozují konkursní podstatu (nejsou z hlediska hospodářského efektu pro
podstatu výhodné) a tím zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z
dlužníkova (úpadcova) majetku; právní úkony dlužníka, které konkursní podstatu
rozmnožují, jsou nejen platné, ale vůči konkursním věřitelům také účinné (srov.
k tomu rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 34/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek - dále též jen „R 34/1999“).
Z R 34/1999 se ovšem též podává, že i když jsou – objektivně vzato - naplněny
všechny znaky neúčinnosti právního úkonu, formulované v § 15 odst. 1 písm. c/
ZKV, soud k této neúčinnosti nepřihlíží v občanském soudním řízení z úřední
povinnosti, nýbrž jen tehdy, je-li neúčinnost v onom řízení také uplatňována
osobou k tomu oprávněnou (zde správkyní konkursní podstaty). Správce konkursní
podstaty se totiž může rozhodnout, že neúčinnost právního úkonu neuplatní, a
pak je oprávněn požadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní
podstaty; toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu,
tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo
plnění podle právního úkonu poskytnuto.
Podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění platilo, že
bezdůvodným obohacením je i majetkový prospěch získaný plněním bez právního
důvodu.
K tomu, aby bylo možné uzavřít, že došlo k naplnění této skutkové podstaty,
musí být tvrzeno a posléze prokázáno:
1) že postižený subjekt (zde pozdější úpadkyně) poskytl jinému (zde žalované)
plnění mající majetkovou hodnotu, včetně údaje o tom, kdy a jak se to stalo
(zde, že blíže neurčeného dne měsíce května 1999 pozdější úpadkyně převedla
vydávání inzertní tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na žalovanou), čímž
utrpěl majetkovou újmu,
2) že pro poskytnutí tohoto plnění tomu, jemuž bylo plněno (zde žalované)
neexistoval od počátku právní důvod (majetkový prospěch byl získán protiprávně),
3) že je dána příčinná souvislost mezi protiprávním získáním majetkového
prospěchu jedním subjektem (zde žalovanou) a majetkovou újmou způsobenou
druhému subjektu (zde pozdější úpadkyni).
Ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. v rozhodném znění pak určovalo, že s
předmětem bezdůvodného obohacení musí být vydány i užitky z něho, pokud ten,
kdo obohacení získal, nejednal v dobré víře.
Žalobkyně (jak se podává z podání z 10. září 2001 a z jejího přednesu při
jednání dne 1. října 2001) neuplatňovala peněžní ekvivalent bezdůvodného
obohacení, jež měla žalovaná získat bezplatným převzetím inzertní tiskoviny v
květnu 1999, nýbrž (jen) užitek z takto tvrzeného bezdůvodného obohacení, který
představuje v červnu 1999 vydaná inzertní tiskovina.
Výše cit. ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. řeší situaci, kdy na základě téhož
skutkového děje (téhož skutku) je možné uvažovat o jiném než účastníkem
nabízeném právním posouzení věci (o jiném právním názoru) a naopak není
použitelné v případě, že dosavadní skutková tvrzení jsou nahrazena skutkovými
tvrzeními jinými (srov. výklad k § 95 o. s. ř.). Z obsahu podání z 10. září
2001 a z jeho doplnění při jednání dne 1. října 2001 je jednoznačně patrno, že
žalobkyně se rozhodla původně tvrzenou neúčinnost nadále neuplatňovat, což v
intencích R 34/1999 samo o sobě bránilo soudu se o této neúčinnosti vyslovit
pozitivně (tak, že příslušný úkon je právně neúčinný podle § 15 odst. 1 písm.
c/ ZKV).
Skutkový děj se nadto vyznačuje i svým rozmístěním v čase (má v čase určitý
počátek i konec). Z tohoto hlediska je pro ukončení skutkového děje tvrzeného
žalobou rozhodný blíže neurčený den měsíce května 1999, kdy pozdější úpadkyně
měla převést vydávání inzertní tiskoviny neformálním úkonem bezplatně na
žalovanou. Právě v tomto jednání spatřovala žalobkyně naplnění skutkové
podstaty uvedené v ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV a od tohoto „převodu“
odvíjela i požadavek na úhradu částky 200.000,- Kč (coby odhadem určeného
peněžního ekvivalentu know-how, o které pozdější úpadkyně oním „převodem“
přišla). Jinak řečeno, z hlediska všech pro rozhodnutí věci významných
skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) byly události, k nimž mělo dojít
po „převodu“ (v červnu 1999 a následujících měsících či letech) právně
nevýznamné; jejich prokázání totiž nemohlo mít žádný vliv na řešení otázky, zda
tvrzený neformální „převod“ know-how byl neúčinným právním úkonem ve smyslu §
15 odst. 1 písm. c/ ZKV a zda toto know-how má hodnotu odpovídající částce
200.000,- Kč.
Na tomto základě Nejvyšší soud uzavírá, že podání z 10. září 2001 doplněné
přednesem žalobkyně při jednání dne 1. října 2001 nebylo pouhým doplněním
rozhodujících skutečností, případně pouhou změnou právní kvalifikace, nýbrž, že
šlo o změnu žaloby spočívající v tom, že žalobkyně sice požadovala stejné
plnění (200.000,- Kč), ale na základě jiného skutkového stavu, než který
vylíčila v žalobě. Se zřetelem k tomuto závěru již Nejvyšší soud nepokládal za
potřebné se vypořádat s argumenty dovolatelky založenými na jiných tvrzeních.
Pro úplnost však lze dodat, že k závěru o důvodnosti dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu v žádném případě nemohla vést kritika rozhodnutí, jímž
odvolací soud nepřipustil změnu žaloby uskutečněnou v odvolacím řízení podáním
ze 17. listopadu 2001. Proti tomuto usnesení totiž dovolání podáno nebylo a i
kdyby se tak stalo, šlo by se zřetelem k dikci § 237 až § 239 o. s. ř. o
dovolání zjevně nepřípustné. Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu se o této
změně žaloby nezmiňuje, je v souladu s ustanovením § 168 odst. 2 o. s. ř., z
nějž (ve spojení s § 211 o. s. ř.) plyne, že usnesení, jímž odvolací soud tuto
změnu žaloby nepřipustil, nemuselo být účastníkům (kteří byli přítomni při
jeho vyhlášení) doručeno a tudíž (dle § 169 odst. 3 o. s. ř.) ani písemně
zdůvodněno.
Jelikož napadený rozsudek neobstál v rovině právního posouzení věci, Nejvyšší
soud jej, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil,
včetně závislých výroků o nákladech řízení; protože důvody, pro které bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil dovolací soud i jej (s výjimkou výroku o zastavení řízení) a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, 3
a 6 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. července 2004
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu