25 Cdo 1240/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně JUDr. D. K., zastoupené JUDr. Tomášem Doležalem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Praze 10, U Hranic 3221/16, proti žalované MUDr. M. K., zastoupené
JUDr. Emilem Švingerem, advokátem se sídlem v Písku, Smetanova 78, za účasti
UNIQA pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 6, Evropská 136, IČO 49240480, jako
vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 164/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6 Co
1728/2008-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. října 2008, č. j. 6
Co 1728/2008-114, se v části výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku ohledně částky 90.000,- Kč s úrokem z prodlení z
částky 84.000,- Kč od 1. 6. 2007 do zaplacení, a ve výrocích o náhradě nákladů
řízení a soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu
soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
zaplacení 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč zamítl a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Vyšel ze
zjištění, že dne 5. 2. 2007 se žalobkyně s podezřením na erysipel, případně
herpes zoster, podrobila lékařskému zákroku, při němž jí na pokyn žalované její
zdravotní sestra aplikovala penicilin. Ten u žalobkyně vyvolal stav, který
odpovídá tzv. Hoigneho syndromu, projevující se zpravidla zmateností, zrakovými
a sluchovými halucinacemi a strachem o život. Akutní příznaky tohoto syndromu
skončily během desítek minut a jako následek tohoto syndromu vzniklo žalobkyni
dočasné poškození duševního zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy.
Soud dovodil, že při injekci nedošlo k porušení právní povinnosti (byla
aplikována tzv. lege artis), avšak škoda na zdraví žalobkyně byla způsobena
okolnostmi, které mají původ v povaze použitého léku, proto jsou splněny
podmínky odpovědnosti žalované za škodu podle § 421a obč. zák. Žalobkyně se
domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění podle znaleckého posudku
znalce MUDr. Vladimíra Chodury, který je vyčíslil 750 body, tj. částkou
90.000,- Kč. Podle soudu však ustanovení § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb.,
o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen
„vyhláška“), umožňuje poskytnout odškodnění za ztížení společenského uplatnění,
pouze pokud je trvalého rázu. Jestliže znalec uvedl, že žalobkyně byla dočasně
poškozena na zdraví ve formě posttraumatické stresové poruchy, která trvala asi
4 měsíce, další 4 měsíce postupně co do projevů slábla a v současnosti
(listopad 2007) zaniká, nelze žalobkyni přiznat odškodnění za ztížení
společenského uplatnění, neboť se jedná pouze o dočasné poškození jejího
zdraví. Z tohoto důvodu soud prvního stupně žalobu ohledně tohoto nároku
zamítl. Dále žalobkyni nepřiznal náklady vynaložené za znalecký posudek MUDr.
Jankové a za právní služby JUDr. Holubové, jinak shledal podmínky pro přiznání
náhrady za jízdné ve výši 866,- Kč, které žalobkyně vynaložila v souvislosti s
léčbou.
Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání obou účastnic řízení rozsudkem
ze dne 2. 10. 2008, č. j. 6 Co 1728/2008-114, rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku co do částky 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč
potvrdil, ohledně částky 866,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že se žaloba
v této části zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
ve vztahu mezi účastnicemi řízení a vůči státu. Odvolací soud vyšel ze
skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se se závěrem, že žaloba
není opodstatněná, avšak ze zcela odlišných důvodů. Považuje totiž za
vyloučené, aby odpovědnost žalované za škodu, která neměla příčinu v povaze
konkrétního použitého přístroje nebo jiné věci, ale v samotném zdravotnickém
zákroku, popř. ve způsobu jeho provedení, byla posouzena podle ustanovení §
421a obč. zák., podle nějž vzniklá škoda musí mít původ v povaze přístroje nebo
jiné věci a musí existovat příčinná souvislost mezi nimi, což se v řízení
neprokázalo. Žalobkyně netvrdí, že by byla použita špatná, nesterilní či jinak
závadná injekční stříkačka nebo že by podávaný lék byl vadný; jestliže namítá,
že šlo o vadnou aplikaci injekce, že zdravotní sestra zanedbala předepsaný
postup při její aplikaci, tedy že byl obecně chybný zákrok lékaře, jde v
takovém případě o obecnou odpovědnost podle § 420 obč. zák. Vzhledem k tomu, že
nebylo prokázáno porušení povinnosti, které je základním předpokladem pro
použití ustanovení § 420 obč. zák., odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně
ohledně 92.000,- Kč s příslušenstvím z částky 84.000,- Kč potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř. a podává je z důvodů
podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Odkazuje na judikaturu
Nejvyššího soudu k ustanovení § 421a obč. zák., se kterou se odvolací soud
nevypořádal a podle které se o objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák.
jedná, je-li prokázáno, že konkrétní újma poškozeného byla vyvolána účinky
přístroje či jiné věci použité při poskytnutí služby, které vyplývají právě z
povahy této věci, a dále že obecně rizikové vlastnosti užitého přístroje nebo
jiné věci byly nepochybně prokázány a byla tak najisto postavena existence
příčinné souvislosti mezi těmito vlastnostmi a vznikem škody. Dovolatelka
odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci, jestliže na daný
případ neaplikoval § 421a obč. zák., ale ustanovení § 420 obč. zák., jež
předpokládá protiprávní jednání žalované ve formě jejího pochybení při
aplikaci penicilinu. Podle žalobkyně byl však příčinou poškození jejího zdraví
podaný lék, neboť podle znalce byl lékařský zákrok proveden technicky správně.
Ze závěru odvolacího soudu, že příčina poškození zdraví žalobkyně nebyla v
nevhodném léku, ale v neočekávané reakci organismu, kterou nebylo možno ani při
sebevětší péči předpokládat, dovozuje žalobkyně oprávněnost žaloby z hlediska
ustanovení o objektivní odpovědnosti žalované za zákrok a podání léku.
Vyvolávajícím činitelem poškození zdraví bylo injekční podání léku, který
způsobil v organismu ojedinělou reakci, vznikající u osob nadaných mimořádnou
citlivostí, což může nastat i v případě správné aplikace léku. Objektivní
odpovědnost žalované je dána i pro případ vedlejších účinků, byť nebylo známo,
že k nim dochází. Žalobkyně se proto domnívá, že podmínky vzniku objektivní
odpovědnosti za škodu na jejím zdraví byly s ohledem na popis skutku a jeho
prokázání u nalézacích soudů zcela vyčerpávajícím způsobem dány. Dále odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2175/2005, z
něhož vyplývá, že pokud odvolací soud nahradí právní kvalifikaci zaujatou
soudem prvního stupně kvalifikací odlišnou a sám ve věci rozhodne, aniž
rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 221 odst. 1 o.s.ř. zruší, zatíží řízení
vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Navrhla, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.),
řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o.s.ř., vzhledem k tomu, že
dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 2. 10. 2008, dovolání projednal a
rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve
znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Zabýval se nejdříve přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odst. 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Celková částka 92.866,- Kč, která je předmětem řízení, zahrnuje mimo nároku na
náhradu škody na zdraví ve výši 90.000,- Kč i náklady žalobkyně na vypracování
lékařského posudku ve výši 1.500,- Kč, právní konzultaci 500,- Kč a cestovné ve
výši 866,- Kč. Byť se tyto dílčí nároky odvíjejí od téže události, mají
odlišnou povahu, a jde tak o samostatné nároky; přípustnost dovolání je proto
třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly
uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96,
publikované pod č. 9 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, popř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované tamtéž
pod č. 55, ročník 2000). Jelikož nároky na náhradu nákladů na vypracování
lékařského posudku, právní konzultaci a cestovné nepřevyšují částku 20.000,-
Kč, je přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku o zamítnutí
těchto nároků v tomto rozsahu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně v tomto rozsahu jako nepřípustné
odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř.
Ve zbývajícím rozsahu, tj. ohledně 90.000,- Kč s příslušenstvím, se přípustnost
dovolání řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle nějž je dovolání
přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu.
Žalobkyně odůvodňuje své dovolání tím, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil. Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil
jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej
nesprávně aplikoval.
Po právní stránce posuzoval odvolací soud uplatněný nárok žalobkyně na náhradu
škody na zdraví podle § 420 obč. zák. Podle odstavce 1 tohoto ustanovení každý
odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3
se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák.
je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), tj. jednání, které je v
rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále vznik škody, příčinná
souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované
zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi
tím, jak fyzická (či právnická) osoba skutečně jednala (případně opomenula
jednat), a tím jak jednat měla, aby dostála svým povinnostem.
Toto ustanovení však nedopadá na odpovědnost zdravotnického zařízení (lékaře)
za škodu v případě, kdy byl lék technicky správně aplikován a škoda byla
vyvolána okolnostmi, jež mají původ v povaze samotného léku; v takovém případě
nastupuje objektivní odpovědnost podle § 421a obč. zák. Obecná odpovědnost za
škodu na zdraví podle § 420 obč. zák. by byla dána pouze v případě nesprávně
provedeného lékařského zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003, publikovaný pod C 2992 v Souboru civilních
rozhodnutí NS, C. H. Beck), což v tomto řízení nebylo prokázáno, žalobkyně
ostatně sama v dovolání možnost, že by jí byla injekce nesprávně aplikována,
výslovně vylučuje.
Podle § 421a obč. zák. každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které
mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku
použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit (odst. 1). Odpovědnost podle
odstavce 1 se vztahuje i na poskytování zdravotnických, sociálních,
veterinárních a jiných biologických služeb (odst. 2).
Ustanovení § 421a obč. zák. upravuje zvláštní případ objektivní odpovědnosti,
kdy ten, kdo plní závazek (poskytuje určitou službu) se nemůže odpovědnosti
zprostit na základě žádného liberačního důvodu. Zákonnými předpoklady této
odpovědnosti je vznik škody, její původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž
bylo při plnění závazku použito, a příčinná souvislost mezi nimi. Přístrojem
nebo jinou věcí je jakýkoli hmotný předmět, jehož bylo při plnění závazku
použito. Okolnostmi, jež mají původ v povaze věci, se rozumí její vlastnosti a
účinky, jimiž se věc (přístroj, přípravek) projevuje. Za škodu způsobenou
okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, popř. jiné věci, se samozřejmě
považuje i situace, kdy škoda vznikla následkem vady přístroje, jeho
nefunkčnosti či jeho nevhodné, popřípadě nedostatečné obsluhy.
Jinou věcí ve smyslu citovaného ustanovení se v oblasti poskytování zdravotní
péče rozumí i látka aplikovaná pacientovi, tedy lék či léčebný přípravek, který
se podává při plnění závazku zdravotnickým zařízením, jak tomu bylo i v
posuzované věci. Okolností, jež má původ v povaze léčiva, je nejen jeho vada či
chybějící vlastnost (např. je infikován), kterou by lék měl mít, ale také jeho
vlastnosti, jimiž se při svém použití projevuje, ať už typické či
charakteristické nebo naopak neobvyklé či nepředpokládané (srov. rozsudek
bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 12. 1974, sp. zn. 1 Cz 110/74,
publikovaný pod č. 9/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odpovědnost
podle § 421a obč. zák. je dána, jestliže konkrétní újma byla způsobena
okolnostmi, jež přímo vyplývají z povahy léku, použitého při poskytnutí
zdravotnické služby, tedy též v případě, že i při správné aplikaci byly jeho
účinné složky způsobilé vyvolat v organismu nepříznivou reakci spojenou s újmou
na zdraví. Není přitom relevantní, jde-li o důsledky rizika, které je s
použitím léku obecně či obvykle spojeno, ani to, zda potenciální škodlivé
účinky použití léku jsou známy nebo zda ke škodě dochází zcela ojediněle; nelze
konečně ani oddělovat od sebe působení vlastností majících původ ve složení
léku a metodu, tedy způsob jeho použití při zdravotnickém výkonu, jak nesprávně
učinil odvolací soud (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2009, sp. zn. 25 Cdo 2046/2007, publikovaný pod č. 30/2010 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Za skutkového stavu, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a jenž v odvolacím
řízení nedoznal změny, je proto nutno dovodit, že právní názor odvolacího
soudu, jež na danou věc aplikoval ustanovení § 420 obč. zák., spočívá na
nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a je v
rozporu s hmotným právem i s ustálenou judikaturou (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Bylo-li v řízení prokázáno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně byl
negativní vliv jinak správně aplikovaného léku na její organismus, který vedl k
nepříznivému následku (Hoigneho syndrom), jde o typický případ, kdy škoda byla
způsobena okolnostmi, jež mají původ v povaze použitého léčiva, neboť právě
povaha léku, působícího nežádoucí atypickou reakci při proniknutí suspenze do
krve, byla vyvolávajícím činitelem poškození zdraví žalobkyně.
Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že ustanovení § 421a obč. zák. upravuje tzv.
absolutní objektivní odpovědnost (tj. bez ohledu na zavinění a bez možnosti
zprostit se odpovědnosti, je-li dána), i v tomto případě však předpoklady
odpovědnosti za škodu musí být splněny, a je na žalobkyni, aby je prokázala.
Objektivní odpovědnost totiž neznamená odpovědnost neomezenou či snad
rozšířenou na případy, kdy předpoklady jejího vzniku nejsou splněny. Soud
prvního stupně uzavřel, že žalobkyni odškodnění ztížení společenského uplatnění
nelze přiznat, neboť podle lékařského posudku MUDr. Vladimíra Chodury byla
posttraumatická stresová porucha pouze dočasným poškozením zdraví žalobkyně.
Proto je třeba, aby se odvolací soud v dalším řízení zabýval tím, zda žalobkyni
vznikla škoda na zdraví trvalého rázu tak, jak to vyžaduje ustanovení § 3 odst.
1 vyhlášky.
Z toho vyplývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. i
závěr, že právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení § 421a
obč. zák. není správné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak
je naplněn, a proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ohledně částky 90.000,- Kč s příslušenstvím z 84.000,- Kč zrušil spolu
se závislými výroky o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku a věc v tomto
rozsahu vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je pro další řízení závazný. V novém
konečném rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení
(§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu