25 Cdo 1242/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: E. C. K., zastoupený advokátkou, proti žalovanému: Mgr. J. L.,
zastoupený advokátem, za účasti: K. p. a. s., V. I. G., jako vedlejší účastnice
na straně žalovaného, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod
sp. zn. 16 C 95/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č. j. 56 Co
114/2005-279, s výjimkou výroku, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o
odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. září 2005, č.
j. 56 Co 114/2005-279, ve výroku, jímž bylo zastaveno odvolací řízení o
odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, se odmítá.
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že žalovaný není ve
sporu pasivně legitimován, a proto je žaloba na náhradu škody způsobené
advokátem (promlčením žalobcova nároku vůči M. K., ohledně nějž měl žalovaný
poskytnout právní pomoc) nedůvodná. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě
usnesením ze dne 30. 6. 2003, č. j. 56 Co 28/2003-139, rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že
meritorně rozhodl, aniž měl k dispozici dostatek žalobních tvrzení a důkazů, a
že nemůže obstát ani jeho právní posouzení věci. Zavázal jej právním názorem,
že ústní dohoda uzavřená mezi žalobcem a M. K. o „převodu“ nemovitosti a
písemná dohoda týchž subjektů ze dne 23. 7. 1996 jsou pro neurčitost a
obcházení zákona absolutně neplatnými právními úkony a že mezi žalobcem a
žalovaným advokátem došlo ke dni 29. 12. 1997 k uzavření generální, nikoli
pouze speciální plné moci. Uložil soudu prvního stupně doplnit skutková
zjištění s tím, že předpoklady vzniku odpovědnostního vztahu mezi žalobcem a
žalovaným mohou být úplné jen tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že žalobce
své nároky na vydání bezdůvodného obohacení vůči M. K. uplatnil v soudním
řízení, v němž neuspěl právě z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení.
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 23. 7. 2004, č. j. 16 C
95/2001-209, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 11. 2004, č.
j. 16 C 95/2001-258, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 108.322,- Kč
s 6,7% úrokem z prodlení od 6. 6. 2001 do zaplacení, zamítl žalobu ohledně
částky 591.678,- Kč s 11,791% úrokem z prodlení z částky 425.592,- Kč od 7. 12.
1998 do zaplacení, ohledně 11,791% úroku z prodlení z částky 166.086,- Kč od
12. 12. 1998 do zaplacení, ohledně částky 60.178,- Kč s 6,7% úrokem z prodlení
od 20. 2. 1999 do zaplacení a ohledně 6,7% úroku z prodlení z částky 108.322,-
Kč od 20. 2. 1999 do 5. 6. 2001, po částečném zpětvzetí žaloby zastavil řízení
ohledně částky 450,- Kč s 11,791% úrokem z prodlení od 12. 12. 1998 do
zaplacení, částky 1.500,- Kč s 6,7% úrokem z prodlení od 5. 2. 1999 do
zaplacení, částky 152.992,- Kč s 6,7 % úrokem z prodlení od 1. 3. 1999 do
zaplacení a ohledně 6,7% úroku z prodlení z částky 168.500,- Kč od 5. 2. 1999
do 19. 2. 1999 včetně a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
v roce 1995 se žalobce, který jako státní příslušník S. r. N. nemohl do svého
vlastnictví nabývat nemovitosti na území ČR, ústně dohodl s M. K., že jí
poskytne finanční prostředky, aby za ně zakoupila v B. nemovitost, kterou na
něj převede poté, co žalobce získá trvalý pobyt v ČR. Za tímto účelem M. K.
přijala v německých markách od žalobce dne 6. 2. 1995 v přepočtu na českou měnu
425.822,- Kč, dne 11. 12. 1995 166.086,- Kč a dne 19. 2. 1996 168.500,- Kč; na
základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1996 pak za kupní cenu 714.190,- Kč nabyla
do svého vlastnictví dům. Mezi žalobcem a M. K. došlo k několika neshodám,
proto se dne 23. 7. 1996 písemně dohodli „na převodu“ vlastnictví předmětného
domu na žalobce poté, co se stane devizovým tuzemcem v Č. r., a na „odměně“ M.
K. ve výši 400.000,- Kč. Dne 23. 12. 1998 získal žalobce povolení k trvalému
pobytu na území ČR, kontaktoval M. K. s tím, že je jí ochoten za smluvený
převod domu zaplatit pouze 100.000,- Kč, ta však s touto nabídkou nesouhlasila.
Žalobce se proto obrátil na žalovaného advokáta a dne 29. 12. 1997 s ním
uzavřel ústní příkazní smlouvu a písemnou generální plnou moc s ujednáním o
zvláštní plné moci k „jednání o dalším postupu podle dohody ze dne 23. 7.
1996“, přičemž mu sdělil, že chce získat vlastnictví k předmětnému domu, na
jehož zakoupení poskytl M. K. finanční prostředky, ale že není ochoten jí
vyplatit 400.000,- Kč, a předložil mu jejich dohodu z 23. 7. 1996 a příkaz k
proplacení eurošeku znějícího na 170.000,- Kč. Žalovaný poté několika přípisy
vyzýval M. K. ke splnění dohody z 23. 7. 1996, dne 23. 3. 1999 však účastníci
řízení svůj vztah založený příkazní smlouvou ukončili. Žalobce podal dne 16. 6.
1999 proti M. K. žalobu o určení vlastnického práva k předmětnému domu (řízení
bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 170/99), u prvního jednání ve věci
dne 3. 12. 1999 ji změnil na žalobu na zaplacení 700.000,- Kč z titulu
bezdůvodného obohacení (poté, co se dozvěděl, že M. K. předmětný dům prodala),
M. K. vznesla téhož dne při jednání námitku promlčení, a řízení bylo pro
nedoplacení soudního poplatku pravomocně zastaveno, aniž by soud o případném
připuštění změny žaloby rozhodl. Soud prvního stupně - vázán právním názorem
odvolacího soudu o absolutní neplatnosti ústní dohody o „převodu“ nemovitosti
a písemné dohody ze dne 23. 7. 1996 pro jejich neurčitost a obcházení zákona –
dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnosti plynoucí ze zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii, neboť měl zvažovat možnost hrozícího promlčení práv žalobce
na vrácení plnění z neplatné smlouvy, měl na toto nebezpečí žalobce upozornit a
tomuto promlčení zabránit včasnou žalobou na vydání bezdůvodného obohacení vůči
M. K. Pokud se však žalovaný otázkou možného promlčení vůbec nezabýval a
zaměřil se pouze na výzvy M. K. k převedení vlastnictví k předmětnému domu na
žalobce, byť disponoval tzv. generální plnou mocí, porušil svou nečinností § 16
zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. V příčinné souvislosti s tímto protiprávním
jednáním žalovaného pak žalobci vznikla škoda, avšak pouze ve výši 108.322,-
Kč. Tato částka vychází z plnění přijatého M. K. dne 19. 2. 1996 (subjektivní
promlčecí doba začala plynout dne 20. 2. 1996 a skončila dne 20. 2. 1998) a
pokud by žalovaný v období od 29. 12. 1997 do 19. 2. 1998, tj. v době, kdy
žalobce zastupoval, podal žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, M. K. by
námitku promlčení vznést nemohla; protože v předchozím řízení žalobce požadoval
jen 700.000,- Kč, byl od přijaté částky odečtena část přesahující v součtu
přijatých částek žalovanou sumu. V rozsahu částky 591.678,- Kč žaloba důvodná
není, neboť promlčecí subjektivní lhůta k uplatnění nároku na vydání
bezdůvodného obohacení uplynula ještě předtím, než žalobce uzavřel příkazní
smlouvu s žalovaným (částku 425.822,- Kč přijala M. K. 6. 12. 1995, subjektivní
promlčecí doba počala běžet 7. 12. 1995 a skončila 7. 12. 1997, a částku
166.086,- Kč přijala dne 11. 12. 1995, subjektivní promlčecí doba tedy počala
běžet 12. 12. 1995 a skončila 12. 12. 1997).
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze
dne 6. 9. 2005, č. j. 56 Co 114/2005-279, rozsudek soudu prvního
stupně v zamítavém výroku potvrdil, ve vyhovujícím výroku jej změnil tak, že
žalobu zamítl, zastavil řízení o odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku
napadeného rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
ve vztahu mezi účastníky, vedlejší účastnicí a vůči státu. Vyšel ze skutkových
zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem o
absolutní neplatnosti dohody ze dne 23. 7. 1996 a jí předcházející ústní dohody
mezi žalobcem a M. K., nikoli však již s úvahami soudu prvního stupně o
částečné důvodnosti žaloby. Podle odvolacího soudu totiž žalobce neprokázal
vznik škody (tedy z jakého titulu a za jakým účelem plnění v celkové výši
760.408,- Kč v období od 6. 12. 1995 do 7. 2. 1996 M. K. poskytl), a proto bylo
nadbytečné zabývat se ostatními předpoklady odpovědnosti za škodu podle § 420
obč. zák. Dále žalobce neprokázal, že jeho právo na vydání bezdůvodného
obohacení vůči M. K. bylo promlčeno, tj. že proti ní v řízení vedeném pod sp.
zn. 10 C 170/99 uplatnil tento nárok na základě takových náležitě
specifikovaných skutkových důvodů a neuspěl v soudním sporu právě a jedině v
důsledku uplatnění námitky promlčení M. K. (námitka promlčení nemohla vyvolat
žádné právní účinky, nebylo-li ve věci zřejmé, proti kterému určitě a
srozumitelně vyjádřenému nároku vlastně směřuje). Podle odvolacího soudu naopak
důvodem procesního neúspěchu žalobce v této věci bylo nesplnění poplatkové
povinnosti. Poté, co odvolací soud dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby,
nezabýval se již námitkou promlčení uplatněného nároku, kterou v tomto řízení
vznesl žalovaný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, odůvodněné nesprávným právním
posouzením námitky promlčení vznesené M. K. v řízení sp. zn. 10 C 170/99.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neprokázal vznik škody, neboť v
řízení bylo podle jeho názoru dostatečně jasně doloženo, že účelem veškerých
finančních prostředků poskytnutých M. K. bylo zakoupení nemovitosti v Č. r., že
o těchto skutečnostech informoval žalovaného, a že pokud ten jej neupozornil na
hrozící nebezpečí promlčení jeho nároku vůči M. K. ani na neplatnost smlouvy ze
dne 23. 7. 1996, porušil povinnosti vyplývající z § 16 zákona o advokacii a
povinnost předcházet škodám podle § 415 obč. zák.; v příčinné souvislosti s tím
pak žalobci vznikla škoda. Těsně před ústním jednáním dne 3. 12. 1999 ve věci
sp. zn. 10 C 170/99 sdělila M. K. žalobci, že předmětný dům prodala, a proto
jeho advokát na tomto jednání změnil návrh na žalobu na zaplacení 700.000,- Kč
z titulu bezdůvodného obohacení. M. K. však ihned vznesla námitku promlčení, z
tohoto důvodu žalobce již nedoplatil soudní poplatek ze změny žaloby (nelze po
něm spravedlivě požadovat, aby pokračoval v soudním řízení, ačkoli je zjevné,
že soud po úhradě soudního poplatku žalobu v plném rozsahu zamítne). Žalobce je
přesvědčen, že ke vznesené námitce promlčení je třeba přihlédnout i v tomto
řízení vedeném proti žalovanému. Žalobce navrhl, aby dovolací soud „rozhodl, že
žalovaný je povinen zaplatit žalobci“ celkem 760.178,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto s
tím, že tvrzení žalobce o tom, že po něm požadoval, aby vedl jednání s M. K.
směrem k vydání bezdůvodného obohacení, je liché a vykonstruované; žalobce mu
nikdy v době zastupování nedoložil doklady o tom, kdy, kolik a na co poskytl
peníze M. K. (kromě částky 170.000,- Kč), při jednáních s ním se pouze
dovolával dohody a chtěl získat dům do svého vlastnictví; jádrem problému tedy
nikdy nebylo vrácení peněz, a proto žalovaný ani nemohl reagovat na faktickou
výši poskytnutých prostředků ani na lhůtu k vydání bezdůvodného obohacení.
Těmto skutečnostem koresponduje i žalobcovo podání žaloby na určení
vlastnického práva k předmětnému domu, kdy jej již zastupoval jiný advokát. I
když M. K. vznesla v tomto řízení námitku promlčení, soud o ní nerozhodoval,
neboť to byl sám žalobce, kdo zmařil rozhodnutí o této námitce, když nedoplatil
soudní poplatek a řízení tak bylo pravomocně zastaveno. Žalovaný zdůraznil, že
již v řízení před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení uplatněného
nároku, když objektivní promlčecí doba počala běžet den následující po uplynutí
lhůty pro podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, tj. dne 21. 2. 1998,
a skončila 21. 2. 2001; byla-li tedy žaloba podána až 27. 4. 2001, je nárok
žalobce promlčen.
Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání plně ztotožnila se skutkovými a
právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání žalobce
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou -
účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání je z části nepřípustné, ovšem
ve zbývajícím rozsahu je přípustné zčásti podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř
(kdy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalobě
částečně vyhověl) a zčásti podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. [kdy odvolací
soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž žalobu částečně
zamítl, přičemž se nejedná o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř., neboť i když bylo v této věci vydáno usnesení, jímž odvolací
soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a zavázal jej závazným právním
názorem, v novém rozhodnutí rozhodl soud prvního stupně v tomto rozsahu stejně
jako v dřívějším rozsudku, tj. žalobu v této části zamítl], a je důvodné.
Napadá-li žalobce dovoláním mimo jiné výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým
bylo zastaveno řízení o odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku ve věci samé, není v této části dovolání přípustné, neboť
rozhodnutí o zastavení řízení není rozhodnutím ve věci samé, a přípustnost není
založena ani ustanovením § 238, § 238a či § 239 o.s.ř., v nichž jsou taxativně
vyjmenovány případy přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výroku rozsudku odvolacího
soudu o částečném zastavení odvolacího řízení odmítl podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel uplatňuje jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že
odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně
použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový
stav věci nesprávně aplikoval.
Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku odůvodnil
tím, že žalobce neprokázal vznik škody (tedy z jakého titulu a za
jakým účelem plnění v celkové výši 760.408,- Kč v období od 6. 12. 1995 do 7.
2. 1996 M. K. poskytl), proto není dána odpovědnost žalovaného podle § 420 obč.
zák., a neprokázal ani, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči M.
.K. bylo promlčeno (že proti ní v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 170/99
uplatnil tento nárok na základě takových náležitě specifikovaných skutkových
důvodů a neuspěl v soudním sporu právě a jedině v důsledku uplatnění námitky
promlčení M. K.). Podle odvolacího soudu důvodem procesního neúspěchu žalobce v
této věci bylo nesplnění jeho poplatkové povinnosti.
Povinnosti advokáta při výkonu advokacie stanoví § 16 zákona č. 85/1996
Sb., o advokacii (dále též jen „zákon“). Podle odstavců 1 a 2 tohoto
ustanovení je advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy
klienta a řídit se jeho pokyny. Pokyny klienta však není vázán, jsou-li v
rozporu se zákonem nebo stavovským předpisem; o tom je advokát povinen klienta
přiměřeně poučit. Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a
svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich
rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za
prospěšné.
Podle § 24 odst. 1 věta první zákona advokát odpovídá klientovi za škodu,
kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem advokacie. Podle odstavce 2 tohoto
ustanovení se advokát odpovědnosti podle odstavce 1 zprostí, prokáže-li, že
škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na
něm požadovat.
Ustanovení § 16 zákona platí jako zvláštní právní norma (lex specialis) vůči
ustanovení § 724 a násl. obč. zák. o smlouvě příkazní. V tomto smyslu stanoví
povinnosti advokáta při plnění smlouvy o poskytování právních služeb, jež má z
hlediska platné zákonné typologie závazků zásadně obecnou povahu smlouvy
příkazní. Jednou z povinností advokáta je postupovat tak, aby byly oprávněné
zájmy klienta řádným způsobem chráněny a prosazovány, k čemuž je advokát
povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky, které mohou sloužit
zájmům klienta v právní záležitosti, jež je předmětem smlouvy mezi ním a
klientem o poskytnutí právní služby.
Porušení těchto povinností je jednou z podmínek odpovědnosti advokáta za škodu
ve smyslu § 24 zákona, pokud jde o škodu způsobenou klientovi. Odpovědnost za
škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie vychází z
odpovědnosti bez zřetele na zavinění a je založena na současném splnění
předpokladů, jimiž jsou výkon advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi
výkonem advokacie a vznikem škody. Jde o objektivní odpovědnost, nikoliv o
odpovědnost podle § 420 obč. zák., která je založena na principu presumovaného
zavinění.
Jestliže odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav § 420 obč. zák., a
nikoli § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, spočívá jeho rozhodnutí na
nesprávném právním posouzení. Nesprávným je pak i jeho závěr, že právo žalobce
na vydání bezdůvodného obohacení se nepromlčelo, neboť důvodem jeho neúspěchu
ve věci sp. zn. 10 C 170/99 bylo nezaplacení soudního poplatku, nikoli M. K.
vznesená námitka promlčení; podle odvolacího soudu o námitce promlčení soud v
předchozím řízení nerozhodl, a proto nemohla vyvolat žádné právní účinky.
Otázku důvodnosti a existence práva žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi (M.
K.) i otázku promlčení tohoto práva lze samozřejmě řešit v řízení o náhradu
škody způsobené v souvislosti s výkonem advokacie jako otázku předběžnou, aniž
by muselo o nároku věřitele proti dlužníkovi proběhnout řízení, v němž by byla
otázka promlčení nároku posouzena. Obecně sice platí, že námitka promlčení může
být dlužníkem úspěšně uplatněna jen v soudním řízení vedeném proti němu o
zaplacení pohledávky, neboť její uplatnění mimo soudní řízení nemá právní
účinky, to však neznamená, že by se soud v řízení o náhradu škody proti
advokátovi nemohl otázkou promlčení a jeho předpoklady zabývat. Je totiž na
věřiteli, aby prokázal takové skutkové okolnosti, z nichž vyplývá jednoznačný
závěr, že dlužník odmítl splnit jeho pohledávku, že dobrovolně mu ji plnit
nehodlá a že i v případě uplatnění promlčeného nároku u soudu bylo s ohledem na
jeho předchozí postoj k plnění závazků vůči věřiteli a na jeho dosavadní vztah
k němu zřejmé, že by v rámci obrany proti žalobě se důvodně dovolal promlčení.
K prokázání vzniku škody není nezbytné, aby žalobce vůbec vymáhal svou
pohledávku vůči dlužníkovi v soudním řízení, případně vedl-li již takové
řízení, aby byl nucen za každou cenu dovést je k negativnímu výsledku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 860/2002,
publikovaný pod C 1721 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
BECK). Z toho, že z hlediska okamžiku vzniku škody je relevantní rovněž námitka
promlčení vznesená dokonce i proti mimosoudně uplatněnému nároku, vychází
ostatně i dosavadní judikatura (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze
dne 29. 6. 1984, sp. zn. 1 Cz 17/84, publikovaný pod č. 13 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986). V dané věci proto nebylo pro rozhodnutí
podstatné, že k zastavení řízení vedeného u Okresního soudu v Bruntále pod sp.
zn. 10 C 170/99 došlo pro nedoplacení soudního poplatku po změně žaloby, a že
soud již proto nerozhodl o vznesené námitce promlčení v tomto sporu. Stejně tak
nebylo v této věci důležité zkoumat titul a účel plnění poskytnutého žalobcem
M. K. (srov. ustanovení § 457 obč. zák., podle kterého je-li smlouva neplatná
nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle
ní dostal), dospěly-li soudy obou stupňů k závěru o neplatnosti právních úkonů
mezi žalobcem a M. K. a potažmo pak o existenci jeho nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. Odvolací soud ze shora uvedených východisek nevycházel,
jeho závěry proto nejsou v souladu s hmotným právem ani ustálenou judikaturou
dovolacího soudu.
Ze shora uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. je dovolání důvodné, dovolací soud proto rozsudek
odvolacího soudu s výjimkou výroku, kterým bylo zastaveno odvolací řízení o
odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně ve
věci samé, zrušil (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.), včetně závislých
výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1
o.s.ř.). Soud se v něm bude zabývat především tím, zda žalovaný porušením
povinnosti při sjednané službě právní pomoci způsobil nemožnost vymožení
pohledávky žalobce vůči M. K., a při posouzení otázky promlčení nároků na
vydání bezdůvodného obohacení vezme v potaz i odvolací námitky žalobce k
rozlišení počátku běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby. Nepřehlédne též
námitku promlčení vznesenou žalovaným. V novém rozhodnutí pak soud znovu
rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2008
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda senátu