25 Cdo 1243/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Petra Vojtka v právní
věci žalobkyně M. č. P., zastoupené advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, o 2.304.908,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 185/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2005, č. j. 35 Co 392/2005-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství z částky 429.100,- Kč) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 1. 2002,
sp. zn. 12 C 180/96, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne
9. 8. 2002, byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit společnosti I. I., spol.
s r. o., částku 7.083.333,- Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného nájemného
a náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, č. j.
33 Odo 1025/2002-144, byl k dovolání žalobkyně zrušen rozsudek Městského soudu
v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a v dalším řízení Obvodní soud
pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 6. 2003 žalobu zamítl, nepřiznal však žalobkyni
náhradu nákladů řízení. V období, předcházejícím zrušení rozsudků soudů prvního
i druhého stupně rozsudkem Nejvyššího soudu, probíhalo exekuční řízení. Z
částek, jež byly exekučně vymoženy, nebyla žalobkyni vrácena částka 2.006.633,-
Kč zaplacená na nákladech exekuce a částka 429.100,- Kč, kterou společnost I.
I. s. r. o. použila na odměnu za své právní zastoupení v původním řízení. V
předcházejícím soudním řízení žalobkyni vznikly náklady právního zastoupení ve
výši 298.275,- Kč, které jí nebyly uhrazeny, a náhrady těchto částek se
žalobkyně domáhá. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nezákonnému
rozhodnutí ve smyslu § 7 a § 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád). Žalobkyně tak má vůči státu právo na náhradu škody,
která jí v důsledku tohoto rozhodnutí vznikla. Příčinnou souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou soud shledal pouze v případě částky
429.100,- Kč, kterou podle později zrušeného rozhodnutí plnila žalobkyně
společnosti I. I. s. r. o. a která jí nebyla vrácena, neboť uvedená společnost
v mezidobí zanikla. Pokud šlo o náklady exekuce, dospěl k závěru, že příčinná
souvislost byla přerušena chováním žalobkyně, která neplnila včas to, co jí
bylo uloženo vykonatelným rozhodnutím, a navíc proti nařízené exekuci nikterak
právně nebrojila. Důvodným neshledal ani nárok na náhradu nákladů právního
zastoupení, neboť příčinná souvislost je vyloučena tím, že tyto náklady nebyly
vynaloženy v důsledku nezákonného rozhodnutí, nýbrž mu předcházely, a bylo již
o nich soudem rozhodnuto tak, že žalobkyni nebyla jejich náhrada přiznána..
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11.
2005, č. j. 31 35 Co 392/2005-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že není splněna
podmínka příčinné souvislosti. Žalobkyně si přivodila vznik škody, spočívající
v zaplacení nákladů exekuce, řádným a včasným neplněním soudem uložené
povinnosti. Náklady řízení, vynaložené žalobkyní (298.275,- Kč) před soudy
prvního i druhého stupně v původním řízení, v němž byla vydána nezákonná
rozhodnutí, nemohou představovat majetkovou újmu, jejíž náhradu by bylo možno
žalobkyni přiznat vůči státu, jak má na mysli § 31 zák. č. 82/1998 Sb., neboť o
náhradě nákladů tohoto řízení bylo pravomocně v příslušném řízení rozhodnuto
podle § 150 o. s. ř.
Proti výroku tohoto rozsudku, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu
prvního stupně, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a které podává z důvodu podle ust. § 241a odst.
2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že nemohla tím, že dobrovolně neplnila nezákonné
rozhodnutí, přerušit příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a
vzniklou škodou, neboť kdyby plnila, dopustila by se protiprávního jednání, a
proto takové jednání nemůže jít k její tíži. Žalobkyně si navíc byla vědoma, že
na společnost I. I. s. r. o. je prohlášen konkurs, ve kterém byla pohledávka za
žalobkyní jedinou pohledávkou, takže by při jejím dobrovolném splnění došlo
bezodkladně k vydání a splnění rozvrhového usnesení mezi věřitele a vrácení
této částky by již bylo nemožné. Žalobkyni by pak vznikla škoda mnohem vyšší a
tu by potom uplatňovala vůči státu. Dovozuje, že jednala v souladu s § 415 a
417 odst. 1 obč. zák., neboť svým postupem odvrátila vznik vyšší škody. Proti
nařízené exekuci řádně brojila podáním dovolání vůči exekučnímu titulu a
podáním návrhu na odklad jeho vykonatelnosti. Jiné účinné právní prostředky v
té době neměla. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, je důvodný podle §
31 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. Tento zákon nestanoví, že by nezákonné
rozhodnutí muselo předcházet vynaložení nákladů řízení, a rovněž nestanoví, že
by mělo být přihlíženo k tomu, jak bylo o nákladech řízení rozhodnuto v
původním řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Příčinná souvislost nemůže
být vyloučena ani tím, že se proti rozhodnutí o náhradě nákladů dále nebránila,
neboť vzhledem k tomu, že protistrana byla v konkursu, bylo zřejmé, že jí tato
částka stejně uhrazena nebude. Jednalo by se pouze o marně vynaložené náklady.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v řešení
otázky, zda dobrovolné splnění povinnosti, uložené nezákonným rozhodnutím
(později zrušeným), představuje protiprávní jednání, spočívající v neoprávněně
poskytnutém plnění, a dále, zda se § 31 zák. č. 82/1998 Sb. uplatní i v případě
nákladů řízení, o nichž bylo po zrušení nezákonného rozhodnutí rozhodnuto
soudem a toto rozhodnutí nabylo právní moci a zrušeno nebylo. Žalobkyně
navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v
jakém potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241
odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Odvolací soud v dané věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, přičemž jiné
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nepředcházelo. Dovolání žalovaného by
proto mohlo být přípustné jedině za předpokladu, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam /§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř./.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
označil. Dovolací soud přitom může shledat dovolání přípustným jen za
současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách
(závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam má.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde z
kvalitativního hlediska o zásadně jinou úvahu, než - jestliže dovolání jinak
přípustné je – prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je – li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
popřípadě podle obdobného užití tohoto ustanovení, Nejvyšší soud prověřuje
správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem
uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá zda z tohoto hlediska je rozhodnutím
správným (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže však dovolání může být přípustné
jedině pro zásadní význam rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud
přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je
přípustné, tedy – ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – až
poté, co dojde k závěru, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího
soudu po právní stránce zásadní význam.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není
proto procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v
rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale pro judikaturu, tedy z
hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Za splnění tohoto předpokladu pak
Nejvyšší soud zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř.
právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z
hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem (srov. např.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo1312/2005).
Dovolatelka ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy prověření věcné
správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci
již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání.
Jednání žalobkyně nelze podřadit pod § 415 či § 417 obč. zák. a v dobrovolném
splnění povinnosti uložené sice později zrušeným, ale v rozhodné době
existujícím pravomocným (i vykonatelným) rozhodnutím soudu, není možné
spatřovat protiprávní jednání, spočívající v protiprávně poskytnutém plnění,
neboť splnění povinnosti uložené pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím
vyplývá jak z koncepce občanského soudního řádu (např. části šesté) tak
především z jeho z ustanovení § 159 a násl. o. s. ř., jež jasně a srozumitelně
stanoví, že ten, komu byla pravomocným rozhodnutím soudu uložena povinnost, je
povinen ji dle takového rozhodnutí splnit, s tím, že nestane-li se tak, lze
uloženou povinnost vykonatelným rozhodnutím vynutit i proti vůli povinného
účastníka. Připuštění opačného výkladu provedeného dovolatelkou by ve svém
konečném důsledku vedlo až ke ztrátě významu právní moci a vykonatelnosti
soudních rozhodnutí a k povědomí účastníků řízení o automatickému odkladu
vykonatelnosti až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, mezi něž
patří i dovolání, či dokonce o ústavní stížnosti.
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní právně významným ani výklad ustanovení § 31
zák. č. 82/1998 Sb.
Zákon č. 82/1998 Sb. nedefinuje pojem škody, která se uhrazuje. Vychází se z
obecného pojetí způsobu a rozsahu škody podle občanského zákoníku (§ 26 zákona)
a náhradu nákladů řízení v rámci náhrady škody upravuje v § 31.
Podle ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 31.
10. 2004, náhrada škody zahrnuje náhradu nákladů řízení, které poškozenému
vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí nebo rozhodnutí o
vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a v řízení, v němž bylo vydáno
zrušující nebo zprošťující rozhodnutí, rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení
zastaveno, nebo rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. Podle
odst. 4 tohoto ustanovení náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení.
Zahrnují hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování. Výše této odměny se
určí podle ustanovení zvláštního předpisu o mimosmluvní odměně.
Zákon č. 82/1998 Sb. tedy výdaje poškozeného v řízení, v němž bylo vydáno
nezákonné rozhodnutí, nepovažuje za pouhý procesní nárok, který vzniká až na
základě konstitutivního rozhodnutí soudu, nýbrž za škodu, tedy za nárok
hmotněprávní, a náhradu nákladů řízení zahrnuje do náhrady škody. Logickým
výkladem daného ustanovení lze dovodit, že nárok na náhradu nákladů řízení může
být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení
poškozenému přiznána podle procesních předpisů a že náklady řízení, jejichž
náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně
vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením nákladů řízení k
majetkové újmě (ke vzniku škody). Nemůže však být odškodněn v případě, kdy o
náhradě nákladů řízení již bylo rozhodnuto pravomocným rozhodnutím soudu, jež
nebylo pro nezákonnost zrušeno.
Náhradu nákladů řízení, jež vznikly žalobkyni v původním soudním řízení, tak
nelze požadovat po státu podle ustanovení § 31 zák. č. 82/1998 Sb., neboť o
nich bylo rozhodováno (s ohledem na nezákonnost již zrušených rozhodnutí)
rozsudkem soudu prvního stupně, jenž zrušen nebyl, nabyl právní moci a proti
kterému ostatně žalobkyně ani opravný prostředek nepodala. Úvahy dovolatelky o
důvodech, pro které nepodávala proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky,
nejsou pro posouzení důvodnosti nároku rozhodující.
Uvedeným závěrům rozhodnutí odvolacího soudu plně odpovídá, a proto ani toto
právní posouzení nečiní rozhodnutí odvolacího soudu právně významným.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž dovolání přípustné být
nemůže a Nejvyšší soud České republiky je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst.
1, věta první), odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně s ohledem na
výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů právo a žalované v tomto
řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu