USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. PhDr. Filipem Havrdou v právní věci žalobkyně: B. H., proti žalované: Obec Bílovice nad Svitavou, IČO: 00281581, se sídlem Těsnohlídkovo náměstí 1000, 664 01 Bílovice nad Svitavou, zastoupená advokátem JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO: 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00 Praha 8, zastoupená advokátem Mgr. Markem Vojáčkem, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 231 846 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 14 C 209/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 17 Co 160/2023-155, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 749,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení 11 749,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího právního zástupce.
1. Okresní soud Brno – venkov mezitímním rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 14 C 209/2021-110, rozhodl, že základ nároku žalobkyně na náhradu škody je dán. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně utrpěla dne 27. 7. 2018 kolem 8:00 hodin četná zranění při pádu z kola. K pádu žalobkyně došlo na poměrně prudce klesajícím úseku místní komunikace, šlo o nebezpečné místo, kde byla víka kanalizačních šachet nadsazena nad povrchem vozovky o tři až šest centimetrů, přestože technická norma připouští odchylku do pěti milimetrů. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila svou prevenční povinnost dle § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pokud k opravě místní komunikace došlo až v dubnu 2020.
2. Krajský soud v Brně k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. 17 Co 160/2023-155, rozsudek soudu prvního stupně změnil, podanou
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že místní komunikace byla v okamžiku nehody žalobkyně bez závad a v dobrém technickém stavu. Kanálové vpusti byly dostatečně viditelné a rozpoznatelné z dostatečné vzdálenosti, nerovnost komunikace nebyla nepředvídatelná a výškový rozdíl byl kompenzován plynulým asfaltovým obložením umožňujícím bezpečný přejezd kanálu. V době nehody byla dobrá viditelnost, žalobkyně místo dobře znala, neboť v obci bydlí a po komunikaci pravidelně na svém jízdním kole jezdí.
Odvolací soud uzavřel, že příčinou pádu žalobkyně nebyla závada ve sjízdnosti komunikace, jak je vymezena v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nejedná se tedy o objektivní odpovědnost žalované jako vlastníka místní komunikace. Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně o porušení prevenční povinnosti žalovanou. Ta neporušila žádnou z povinností daných při správě komunikace a závěr soudu prvního stupně o tom, že uznala nebezpečnost povrchu vozovky opravou provedenou v dubnu 2020, označil odvolací soud za smyšlený.
Byla to naopak žalobkyně, kdo porušil povinnosti účastníka silničního provozu, za což byla rozhodnutím Městského úřadu Šlapanice ze dne 26. 3. 2019, č.j. ODČJ/ 24171-19/PIM, uznána vinnou ze spáchání přestupku, a právě v důsledku jejího jednání (nepřizpůsobení rychlosti jízdy) došlo ke škodní události.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla včasným dovoláním žalobkyně, která spatřuje přípustnost dovolání v rozdílnosti rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolacím soudem by měla být řešená právní otázka posouzena jinak. Žalobkyně poukazuje na existenci znaleckého posudku z oboru dopravy vypracovaného znalcem Ing. Glierem oproti neprůkaznému náčrtu pořízenému Policií České republiky. Za nelogické považuje žalobkyně i tvrzení o znalosti terénu, jestliže vozovka nebyla řádně způsobilá k jízdě a bez značení i pro jiné účastníky silničního provozu. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
4. Žalovaná ve svém vyjádření označila podané dovolání za nepřípustné a nedůvodné. Žalobkyně nevymezila žádný relevantní důvod přípustnosti dovolání. Dle obsahu dovolání žalobkyně nesouhlasí se skutkovými závěry odvolacího soudu o stavu komunikace a hodnocením provedených důkazů soudem, přičemž její domněnka, že znalecký posudek má vyšší důkazní hodnotu než jiné důkazy, je mylná. Rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo ani na tom, zda žalobkyně místo nehody znala (což sama tvrdila). Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
5. Shodně tak považuje za nepřípustné dovolání vedlejší účastnice. Žalobkyně nevymezuje přípustnost dovolání dostatečně konkrétně, a nelze se tak k němu ani kvalifikovaně vyjádřit. Přípustnost dovolání nemohou založit námitky žalobkyně proti hodnocení důkazů odvolacím soudem a z nich zjištěných skutkových okolností. Vedlejší účastnice navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která má právnické vzdělání ve smyslu § 241 o. s. ř. shledal, že dovolání není přípustné.
7. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace celého nebo jen části textu tohoto ustanovení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. Při vylíčení předpokladu přípustnosti přitom musí dovolatel uvést (alespoň obsahově) konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu s výjimkou situace, kdy přípustnost dovolání je odůvodněna tím, že jde o dovolacím soudem dosud neřešenou právní otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3325/2023). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést
nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Měl by proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy je dovolatel povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). 9. Z judikatury Ústavního soudu se pak podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 10. Z obsahu dovolání není zřejmé, jakou otázku hmotného či procesního práva by měl dovolací soud řešit a který z předpokladů přípustnosti dovolání má být naplněn. Potřebný údaj nelze dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti dovolání nemůže být považováno zpochybňování skutkových závěrů soudů nižších stupňů ani námitky proti hodnocení důkazů, které ostatně nejsou předmětem dovolacího přezkumu a přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). K obecnému sdělení dovolatelky, že dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak, lze uvést, že tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na právní otázku již dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešenou, od jejíhož řešení by se měl Nejvyšší soud odklonit (posoudit tuto otázku oproti předchozí judikatuře odlišně); nejedná se tedy o situaci, jak se dovolatelka se zřetelem k obsahu jejího dovolání nejspíše domnívá, kdy má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. 11. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání přitom již nelze odstranit, lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. 12. Nejvyšší soud rozhodl usnesením pověřeného člena senátu, jak mu to výslovně umožňuje § 243f odst. 2 o. s. ř., a dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpí vadami pro které v dovolacím řízení nelze pokračovat. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. PhDr. Filip Havrda pověřený člen senátu