22 Cdo 1142/2019-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc.,
a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce R.
V., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Rousem, advokátem se
sídlem v Turnově, Zborovská 694, proti žalované O. V., narozené XY, bytem XY,
zastoupené Mgr. Janem Zrnovským, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská
637/6, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v
Semilech pod sp. zn. 10 C 98/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2018, č. j. 21 Co 260/2018-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 24
587 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované Mgr.
Jana Zrnovského.
III. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne
24. 4. 2018, č. j. 10 C 98/2016-171, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 19. 11. 2018, č. j. 21 Co 260/2018-201, se zamítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Semilech (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 4.
2018, č. j. 10 C 98/2016-171, vypořádal zaniklé společné jmění manželů -
účastníků řízení („SJM“) a rozhodl také o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem
ze dne 19. 11. 2018, č. j. 21 Co 260/2018-171, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neuvádí však, v čem
spatřuje jeho přípustnost. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací
soud odložil vykonatelnost rozsudku.
Žalovaná se vyjádření k dovolání mimo jiné uvedla, že dovolání nesplňuje
formální náležitosti, neboť neuvádí důvod, pro který rozsudek odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby dovolací soud
dovolání odmítl.
Dovolání není přípustné. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá
za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých
dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti
dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá
být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015
(obě dostupná na www.nsoud.cz)]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád
vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních
náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st.
45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), týkající se problematiky
přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu
se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. Podle konstantní judikatury dovolacího soudu [např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněného pod č. 4/2014 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (dostupná
na www.nsoud.cz)], má-li být dovolání přípustné podle v § 237 o. s. ř. proto,
že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného
nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není v dovolání žalobce
vůbec zmíněna a nevyplývá ani z jeho obsahu; ani dovolací důvod není řádně
vymezen. Jelikož dovolání žalobce postrádá popsanou obligatorní náležitost a uvedený
nedostatek nebyl v průběhu dovolací lhůty odstraněn (§ 241b odst. 3 o. s. ř.),
trpí dovolání vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat; Nejvyšší
soud je proto podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s § 243f odst. 2 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů
dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu